OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

  

Příspěvek č. 01

Cigarety, klid a funus

 

 „Rýmovník zalívám jen, když mám rýmu,“ Karel si zapálil cigaretu a vyfoukl kouř.

Martin přejel prstem po vnitřním parapetu. „A prach utíráš kdy?“

Karel pokrčil rameny. „Je mi to jedno. Fakt. Od tý doby, co odešly…,“ zasmál se, „no, odešly, prostě od tý doby, co si Simča sbalila kufry a spolu se svou matinkou šly rázovat jinam, fakt nechci utírat prach.“

„Se ti divím, žes to vydržel, bydlet tři roky s tchýní.“

Karel znovu nasál kouř. „To nešlo vydržet, měl bych dostat metál, fakt.“

Martin si sedl a zhluboka se nadýchl. „Pořád to voní.“

„Tak si dej,“ hodil na stůl krabičku cigaret i se zapalovačem.

Jeho kamarád zavrtěl hlavou. „Kušuj. Sem rád, že jsem se toho ďábelskýho vynálezu zbavil.“

Karel znovu nasál kouř. „Jak myslíš. Koneckonců Jitka by tě asi hnala, viď, kdybys zase začal.“

Martin se zvedl. „Někdo má cigarety a klid, někdo rodinu. Musím jít.“

„Zase se někdy stav,“ řekl, aniž by vstal. Když uslyšel zaklapnutí dveří, znovu potáhl a pak típl. Šla na něj rýma, a tak si napustil do hrnku od ranní kávy vodu a zalil jím rýmovník. Od té doby, co ho opustila jeho žena, trpěl na rýmu častěji. Přičítal to tomu, že někdy zapomínal zavřít okna na noc a také, že kouřil jednu za druhou. Ale přesto se mu život zdál lehčí. Ve čtyřiceti měl znovu svobodu. Se kterou ale nedělal nic. Nelákalo ani cestování ani divoké mejdany. Ze všeho nejvíce si přál život prosedět ve svém křesle a dívat se skrz špinavá okna ven a říkat si, že je dobře, že do toho blázince tam venku nemusí. A kouří. Kouří stále a nevadí mu ani výhružné obrázky na krabičce. Prostě tady bude sedět a kouřit do té doby, než umře. Nic jiného se mu dělat nechce. A děkuje bohu, že Simona neotěhotněla, i když si to moc přála, on už tedy méně. Nechtěl by ani platit každý měsíc alimenty, a ani jednou za čas tady mít nějaké dítě, se kterým by nevěděl, co dělat. A už vůbec by nechtěl řešit takové ty výchovné záležitosti a pořád dokola se svou bývalou ženou rozvíjet teorie, co by se stalo, kdyby… a on by stejně všechno povolil. Ať si jeho dítě chodí, kam chce, s kým chce a dělá si, co chce. Protože on je ten poslední, co by měl někomu radit, podle něj by nikdo neměl nikomu radit, protože všichni vědí houbelec.

  

Je podle něj jedno, jestli se někdo dře jako kůň, aby se vyšplhal až na kariérní vrchol, protože z něj stejně jednoho dne spadne, přímo do plínek pro starce a bude počítat dny, kdy mu sestřičky vrátí krabičku cigaret, aby si mohl zapálit a pak bude počítat dny, kdy v televizi budou dávat film, na který se půjde podívat i babka ze třetího patra, a on ji bude očumovat a říkat si, že tohle je jeho poslední erotická show, jeho poslední sexuálno, pak ho čeká už jen funus. A ta babka si ten den omylem, anebo spíš naschvál, nezapne župan a nechá svá povislá prsa občas vykouknout a on z nich bude šílet, dokud mu sestřička nepřinese cigarety a on je pak klidně všechny vykouří naráz, i když pak bude druhý den na suchu.

  

Do práce nechodí. Pracuje externě, a je tady zavřený jako jezevec celý dny. Svému otci, i když ho fakt nemá rád, je vděčný aspoň za jednu věc, a sice, že ho donutil, i když měl drsné způsoby, aby se naučil německy jako když bičem mrská, a on si teď v klidu může překládat a nechodit do žádné kanceláře, kde by nevydržel ani patnáct minut. Peněz má málo. Ale naštěstí neplatí alimenty a kromě cigaret nemá žádné potřeby.

  

Když dokuřoval další cigaretu, zazvonil mu mobil. Jeho bývalá. Nevzal jí to. Protože vzhledem k tomu, že nemají spolu děti, nemá s ní co řešit. Ale za pět minut volala zas. I když si myslel, že určitě nechce nic důležitého, a on jí stejně nemůže být nějak nápomocný, ani dobrou radou, telefon zvedl.

„Karle, maminka umřela.“

Karel jí chtěl říct „dobře“ a telefon položit, ale místo toho jí řekl „upřímnou soustrast“:

„Odvezla jsem jí včera do nemocnice, jen zápal plic a najednou…“, jeho bývalá žena začala brečet.

Karel mlčel.

Jeho bývalá žena pak taky chvíli mlčela a potom konečně řekla, co chtěla. „Na pohřeb musíš.“

To bylo Karlovi jasné. Na pohřby on prostě chodit musí, neexistuje žádná výmluva, jak by se tomu dalo vyhnout.

„Poneseš rakev,“ prohlásila.

„S tím počítám,“ řekl, i když s tímhle vůbec nepočítal, „něco na mě ale leze,“ dodal.

„Karle prosím tě, nechej si ty srandičky. Bude to ve čtvrtek v pět.“

„Budu tam.“

  

Karel nesl rakev a potlačil chuť na cigaretu.  Přemýšlel, jestli má chuť na cigaretu i bratr jeho bývalé manželky a dva synovci zemřelé ženy, kteří také nesli rakev. Když jí vpustili do země, jeho bývalá žena za ní hodila kytku, pak tam přistály další a další. Karel žádnou kytku neměl. Hodil by jí tam cigarety, ale měl u sebe jen jednu krabičku a těšil se, až si někam zaleze, a celou ji vykouří. V kapse našel provázek. Měl ho tam od té doby, co šel se svou ženou naposledy na procházku a ona se stavila na poště pro balík, provázek, kterým byl převázaný, mu vložila do ruky, aby jej vyhodil, ale on ho strčil do kapsy.

Udělal teď na něm uzel. „Poslední uzel, matinko,“ řekl a hodil jí to tam.

Jeho bývalá žena se ho zeptala, co to je.

„To je takový zvyk, víš. Uděláš na provázku uzel a je to poslední uzel, kterého se zemřelý může chytnout, aby nespadl do pekla.“

Jeho žena ho objala.

Historku o posledním uzlu si vymyslel, ale už potřeboval fakt kouřit a těšil se, až si otevře krabičku.