OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 2

Jiná holka

  

Když jsem byla mladší, pojídala jsem léky jako ruskou ruletu. Buď umřu, nebo se zachráním. Chtěla i nechtěla jsem žít. S přibývajícím věkem (několik let) přestávám upozorňovat okolí. Mám vymyšlený způsob. Až to jednou přijde a už nebudu vědět kudy kam, bude to rozhodnutí napořád. Žádná polovičatá řešení nebo zkoušky, jak to dopadne. Sním aspoň kilo plodů nejmenovaného jedovatého keře a přeřežu si karotidu, protože vykrvácet ze zápěstí je spíš cokoliv jiného, než pokus o sebevraždu. Představuji si docela často, jak by reagovala rodina, přátelé a další lidé. Dokážu se tím zabavit na dlouhé hodiny. Ale právě kvůli těm lidem, které mám ráda, to není tak jednoduché.

Jednou takhle ležím zkroucená v posteli se svými starými, známými stavy a potichu, jen pro sebe šeptám, že chci umřít. Pak z ničeho nic hlava vysloví: „Pořád máš jen hubu plnou keců. Tak vstávej, pojď. Vezmi občanku pro snadnější identifikaci, nůž a jdeme na to“. Přesně v tu chvíli se nedokážu ani pohnout. Ani rukou, ani nohou. Zažívám neskutečnou úzkost z paralýzy těla. Panikařím, ale nemůžu nic - ani zakřičet. Vše trvá tak maximálně tři vteřiny, a potom už o sobě nevím, protože okamžitě usínám jak Baryk. Ráno bylo po všem.

Trochu jinak, ale podobně to dopadlo, když jsem se jednou vážně rozhodla, že takhle už to dál nejde. Večer jsem naprosto klidně dohnala resty - spolužačce poslat moji část seminární práce a poklidit, aby tu po mně nezbyl nepořádek. Začala jsem psát dopis na rozloučenou, ale nějak mi to nešlo. Proč to chci vlastně udělat? Příspěvky na facebooku píší, že když máš kde bydlet, vodu až do domu a umíš číst, jsi šťastnější než několik milionů lidí na této planetě. Tak co mi vlastně v životě schází? Vykašlala jsem se na psaní dopisu. Napsala jsem jen seznam telefonních čísel, která je třeba kontaktovat po mojí smrti. K posteli si nachystala velmi ostrý nůž, občanský průkaz, žvýkací kost pro psa, aby nešel se mnou, a klíče, abych nemusela bouchat dveřmi. Natočila si budík na čtyři hodiny ráno, protože to bude mamka v nejhlubším spánku a vyplížit se ven nebude problém.

Usnula jsem. Budík zvoní jak na lesy. Otevřu oči. Venku svítá a pes se tulí. Jeho pohled říká, nechoď. Věděl to celou dobu a nehnul se ode mě. A mě se ani nechce. Ve čtyři ráno začnu vypisovat přihlášku na pokračování ve studiu.