OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 02

Na mašli

  

Z venku ke mně dolehlo skřípění brzd. Úplně nevinné. Nejspíš se zase někdo snažil dobrzdit na červenou, přesto mě to vyděsilo tak, že mi vypadla z ruky sklenička a rozbila se. Další zvuk, který jsem špatně snášela. Řinčení skla. To byly jediné vzpomínky, které jsem měla na tu autohavárii před dvěma lety, a kterých už se nejspíš nezbavím. Místo na pláži v Itálii jsem se probudila v nemocnici.

Ještě o něco horší byl návrat do prázdného bytu. Všude byly tátovy knihy, máminy boty a kabelky, ještě jsem cítila její parfém..., ale už je nikdy neobejmu, nikdy neuslyším taťkovo ‘ahoj’ při příchodu z práce a mámino ‘hezký den, beruško,’ když jsem ráno odcházela do školy.

Když umřou dítěti rodiče, je to špatné a je jedno jestli vám je pět nebo padesát. Mně bylo dvacet dva a po prázdninách jsem měla nastoupit do třetího ročníku na mé vysněné lékařské fakultě. To se nikdy nestalo. Můj život už nikdy nebyl stejný jako býval.

  

Studentská léta skončila a já se musela začít starat sama o sebe. Najít si k brigádám stálou práci, platit účty a doufat, že vyhraju spor s firmou, jejíž opilý řidič zabil mé rodiče a mě poslal na dlouhé měsíce do nemocnice. Život a zdraví žádné peníze nenahradí, ale byla jsem v takové situaci, že by mi fakt bodly.

Vlastně to byla trochu ironie, že jsem já, rehabilitační sestra, fyzioterapeutka a budoucí lékařka, měla poznat na vlastní kůži to, o čem jsem se zatím jen učila, a s čím jsem přišla do styku jen při několika hodinách praxe. Nebudu si hrát na drsňačku, bylo to utrpení, ale všechna ta mučidla a nekonečná cvičení mě postavily zpátky na nohu. Dva roky po havárii moji spolužáci se chystali k promoci a já se začala zaobírat myšlenkou, že bych se vrátila zpět do školy. Ovšem jen v případě, že by se stal zázrak a já vyhrála spor s tím kamioňákem.

  

Nemohla jsem si dovolit sedět doma, litovat se a doufat, že bude mít soudce dobrý den a konečně rozhodne v můj prospěch. Začala jsem tedy pracovat jako rehabilitační sestra, to jediné co jsem uměla, a brala jsem všechny směny, které jsem mohla. Dvakrát do týdne jsem chodila do bytů pacientů, kteří z jakéhokoli důvodu nemohli docházet k nám do centra.

Většinou staří lidé, jedno batole, jehož maminka měla ještě další tři děti a čtvrté na cestě, jeden zaneprázdněný manažer s krční páteří a tenisovým loktem a jeden mladík na vozíku, po úrazu na snowboardu. Ten byl kapitola sama o sobě. Zatímco ostatní nešetřili vděčností, když jsem jim ulevila od bolesti a kolikrát se mi snažili vnutit aspoň čaj a buchtu, pan Roman Vacek mi znepříjemňoval práci, jak jen mohl.

Jeho oblíbenou legráckou například bylo, že mě nechal zvonit za dveřmi dobrých pár minut, než mě konečně vpustil do svého zablešeného bytu. Takový frajer, aby mě nepustil vůbec, zase nebyl. Věděl, že moji pomoc potřebuje. Když už jsem se dostala dovnitř, většinou narafičil v chodbě něco, co mi spadlo přímo pod nohy. Občas obětoval i něco rozbitného a pak na mě křičel, že to byla vzácná památka po babičce, že si bude stěžovat a ať to koukám uklidit. Nepřestal, dokud jsem neuklidila a nezametla celou chodbu. Občas i kuchyň. Jiné dny zase vyžadoval, abych mu vařila kafe, nebo ohřála jídlo, ačkoli věděl, že to nemám v popisu práce, a že to rozhodně neudělám. Největší lahůdkou však byly horké letní dny, to mě pak vítal ve svém bytě zpocený, ve špinavém oblečení a zakazoval mi otevřít okno. Samozřejmě jsem neposlechla a nechala ho hlasitě protestovat. Ne, že by byl takové prase. Všechnu tu námahu vynakládal jen kvůli mně. Vlastně mi to mělo lichotit.

„Mám alergii na latex,“ tvrdil, když jsem si navlékla gumové rukavice.

„Já mám alergii na roztoče, takže bych tu vlastně ani neměla být,“ odpověděla jsem stejným tónem.

„Nikdo se tě neprosil,“ odseknul, a já předstírala, že jsem neslyšela to tykání.

„Mám vám zařídit někoho jiného?“ nabídla jsem mu.

„Stejné nemehlo jako tebe?“ ukázal na vázu, kterou jsem málem rozbila ten den, ale na poslední chvíli se mi podařilo ji zachytit, což mi pan Vacek zřejmě nikdy neodpustí. Decentně jsem mu připomněla, aby mi netykal, že je náš vztah čistě profesionální, ale jen se uchechtnul a sundal si tričko polité kafem, kečupem a zřejmě i vaječným žloutkem. Hned mi bylo jasné, co měl k snídani, nebo možná předchozího dne k večeři. Nebo oboje.

„Jsi mladší než já, to ti mám vykat?“

„Jo, možná o týden,“ ucedila jsem a vyndala z tašky masážní emulzi. „Pokud se mnou nejste spokojený, můžete také využít pobyt v rehabilitačním centru. Skvělé výsledky mají třeba v Kladrubech. Podle lékařské zprávy není žádný důvod, abyste byl celý život na vozíku, ale musíte cvičit. Čím víc to budete odkládat, tím to bude horší a bude to trvat déle.“

„Tvoje chytrý rady mě vůbec nezajímaj. Mlč a dělej svoji práci,“ zavrčel.

Dohadovat se s ním byla ztráta času. Raději jsem udělala to, kvůli čemu jsem přišla a pak vypadla. Neměla jsem ten den jen jeho. Několik měsíců dvakrát týdně a stále se to nelepšilo. Jeho fyzický stav, psychický, ani ten profesionální mezi námi. Ty jeho nálady jsem chápala. Můj život byl velmi podobný. Prostě se s tím jen vyrovnával po svém.

Snažila jsem se mu sehnat někoho jiného, ale zjistila jsem, že už k němu nikdo nechce. Trochu mě uklidnilo, že nejsem jediná, kdo s ním má špatnou zkušenost a na chvíli mi ho bylo líto. Ale jen do té doby, než jsem k němu musela v pondělí na další terapii.

  

Nevím, co jsem čekala, ale překvapení se nekonalo. Tentokrát jeho byt páchl jako nějaký nádražní pajzl, kam chodívají chlastat, a nepochybně také močit, bezdomovci. Zřejmě celý víkend pařil a podle množství lahví nejspíš ne sám.

Alkohol zabil moje rodiče. Nesnáším ten pach a nesnáším opilce. Měla jsem chuť se obrátit a odejít, ale ten samaritán ve mně, kterého jsem nenáviděla, opět vyhrál.

„Jestli chceš mít zase blbý kecy, tak můžeš rovnou vypadnout,“ přivítal mě.

„Ani nápad, musím využít toho, že máte dnes dobrou náladu,“ nedala jsem se odbýt. Nalila jsem si do dlaní masážní emulzi a přiložila je na jeho ztuhlou šíji.

„Jestli to měl být pokus o vtip, tak budeš muset přitlačit,“ uchechtl se.

Udělal jsem přesně to o co mě požádal. Přitlačila jsem na jeho ztuhlý sval a zauzlované nervy, až vykřikl bolestí.

„Ty krávo! Zbláznila ses!“

Moje vnitřní mrcha se tetelila blahem. Přece jen mám temnou stránku.

Cvičení jsme dokončili beze slov, a bez rozloučení jsem také odešla.

  

Moje další klientka byla Helena, kterou jsem znala už z Kladrub. Byla o rok mladší než já, a já k ní stále docházela, abych jí pomáhala s rehabilitačním cvičením. Občas mě to motivovalo a cvičili jsme společně. Jí jediné jsem se také mohla svěřovat. Nakonec byla u toho, když Tom seděl u mé postele a brečel, že mě neopustí, že to spolu zvládneme. A byla také u toho, když mě pustil k vodě.

„Teď se musíš soustředit na to, aby ses uzdravila. Já bych tě jenom rozptyloval,“ řekl mi tenkrát a tvářil se, že se pro mě obětuje, že mi prokazuje laskavost. To, že mi jí skutečně prokázal, jsem pochopila až později.

„Zbytečně by ti blokoval cestu k někomu lepšímu,“ odtušila Helena.

„Jo, k někomu takovému, jako je ten fracek Vacek,“ ucedila jsem mezi zuby a vzápětí jsem se rozesmála, když jsem si uvědomila nechtěný rým.

„Tahle přezdívka už mu zůstane,“ culila se Helena. „Víš, že když se mu stal ten úraz trénoval zrovna na olympiádu?“ zeptala se mě a já musela přiznat, že jsem to nevěděla. Ale měla jsem to vědět. Helenina zaliba v bulvárních časopisech teď byla docela užitečná. O něco víc jsem chápala jeho zahořklost.

„Tak co udělal pan Fracek tentokrát?“

„Dneska jsem udělala něco já. A nebylo to moc profesionální,“ přiznala jsem se a detailně popsala průběh terapie.

„Budu se snažit tě nenasrat,“ ušklíbla se Helena. „Ale nevyčítej si to, spíš se divím, že jsi mu něco neprovedla dřív.“

„Vlastně tohle je také neprofesionální,“ vzdychla jsem. „Je to můj klient, vůbec bych s tebou o něm neměla mluvit.“

„Ty svatoušku. Je nezdravé to v sobě dusit a komu jinému bys to měla říct? Studuji psychologii, vím, co je to lékařské tajemství,“ uklidnila mě.

Taky jsem se mohla jít vyzpovídat do kostela, kdybych byla věřící, ale tohle se zdálo jako dobrá alternativa. Nakonec i Helena musela někde získat praxi. Rozhodla jsem se toho využít.

„A co bys mi teda jako budoucí psycholožka radila?“

„Podle mě jdeš na to špatně. S profesionály a autoritami se setkává v jednom kuse. Lékaři terapeuti, rodiče. Každý mu říká, co by měl dělat. Každý ví všechno nejlépe, ale není to tak, protože nikdo není v jeho situaci. Takže máš dvě možnosti. Buď zapomeneš na profesionalitu a budeš s ním bojovat, stejně jako jsi to udělala dneska. Nebo mu nabídneš přátelství.“

„Ta první možnost se mi zamlouvá.“

„Líbilo se ti mu ublížit, co?“

Tohle jsem nechala bez odpovědi.

  

Odpoledne jsem si zašla na sushi a do kina. Kdysi mi trvalo dost dlouho, než jsem si dokázala říct u pokladny o jeden lístek, ale naučila jsem se ocenit i výhody. Mohla jsem jít na co jsem chtěla, nikdo mi neujídal popcorn a nešťouchal do mě loktem. V restauraci jsem otevřela knihu a předstírala, že jsem intelektuálka nebo novinářka, na výletech jsem si hrála na fotografku a dělala imaginární rozhovory s kastelánem. Při jiných příležitostech jsem zase byla spisovatelka sbírající materiál pro svůj příští bestseller. Všechno tohle mi pomohlo necítit se trapně, když jsem šla někam sama.

Proto jsem se teď mohla rozvalovat v kině, cpát se nachos se sýrem a smát se u romantické komedie, na kterou by Tom nikdy nešel.

  

Byly i dny, zvlášť v zimě, které jsem trávila sama v prázdném domě, sledovala nekonečné seriály a hrála do zblbnutí počítačové hry, jen abych se necítila tak sama.

Neštěstí tohle období většinou rychle přešlo a já zase dělala to, co mě těšilo. Chodila plavat, navštěvovala kurzy kreslení a courala po obchodech.

Život mě bavil, kromě chvílí, kdy jsem pracovala u pana Fracka.

Lepší a horší dny se střídaly jako den a noc. Občas jsem ho zastihla v poměrně dobré náladě, kdy seděl před svými třemi monitory a zuřivě mlátil do klávesnice. Měl sice většinou vztek, že jsem ho vyrušila, ale jinak spolupracoval. Jindy ani nepozdravil, díval se skrz mě a dovolil abych se ho dotýkla jen proto, že jsem mu ulevila od bolesti. Málokdy se mnou prohodil víc, než jen pár slov, ale i byly takové dny. Dny, kdy jsem mohla v jeho přítomnosti volně dýchat a necítila se jak spoutaná v zašmodrchané rybářské síti. Stejně zašmodrchané jako byl náš vztah.

  

Myslela jsem, že mě u Fracka nemůže nic překvapit, ale spletla jsem se. Jeho byt byl tentokrát vygruntovaný, a i on sám vypadal tak nějak vyžehleně. Dokonce se oholil. Pochybovala jsem, že je to kvůli mně.

„Co se děje? Ta paní na úklid, co jste jí tenkrát málem zlomil ruku se vrátila?“ neodpustila jsem si poznámku.

„Ne, uklidila tu máma. Budu se stěhovat.“

„To je všechno? Sarkasmus došel?“

„Občas můžu mluvit i normálně, když se mi chce. Dokonce i s takovou nánou, jako jsi ty.“

A byli jsme zpátky u starých zdvořilostí. Nicméně Roman ještě dodal: „Koupil jsem malý bezbariérový domek. Koncem srpna už budu pryč. Podařilo se mi prodat tu hru, na které jsem tři roky dělal s kámošema,“ řekl jako by to byla ta nejobyčejnější věc na světě, ale cítila jsem, že se chce pochlubit.

„Jakou hru?“ nadnesla jsem.

„To by tě nebavilo. Roboti, androidi, mimozemšťané, střílečky a krev.“

Rozzářily se mi oči. Celé odpoledne jsme pak stříleli po mimozemšťanech. Vyprávěl mi o svých bláznivých kamarádech a nerdovských hrách, kterými se bavil na vejšce, než ji musel stejně jako já, přerušit.

Jasně, že jsem prohrála, ale byla to legrace.

  

V pátek jsem měla volno. Byl jeden z posledních krásných letních dnů a já se rozhodla zajít si k řece a dát si drink v jedné z těch mnoha kavárniček. Oblékla jsem si na tu příležitost zcela novou olivově zelenou zavinovací sukni, která sahala až na zem a při každém kroku se mi lehoučká látka vlnila kolem kotníků. K ní jsem zvolila jednoduché vzorované triko které barevně ladilo.

Seděla jsem u jednoho ze stolků, pila domácí višňovou limonádu a přemýšlela, že bych ještě mohla prolézt pár obchůdků, když v tom mě z úvah vyrušil mobil. Volný den mi neměl být dopřán.

„Volal nám pan Vacek. Vypadá to, že to nějak přehnal s cvičením, nebo to nedělal pořádně a teď má bolesti. Jsi někde poblíž?“ řekla šéfová.

„Bohužel ano,“ vzdychla jsem a vydala se na cestu.

  

Opět mě nechal čekat, ale tentokrát proto, že mu cesta ke dveřím trvala déle. Dokonce se za to omluvil, i když to znělo dost jedovatě. Nejspíš vážně trpěl.

„Jak se ti to stalo?“ zeptala jsem se.

„Co je ti do toho?“ odsekl, ale pak si uvědomil, že se na to musím zeptat a dodal o něco mírněji: „Furt do mě hučíš abych cvičil, tak jsem cvičil. Pak jsem se snažil dostat zpět na vozík a nepovedlo se mi to.“

„Proto by pro tebe bylo rehabilitační centrum ideální. Cvičení by probíhalo pod kontrolou a ...“

„Nikam nejdu, sakra. Nech si ty hloupý rady pro sebe.“

Nechala jsem si rady pro sebe a raději jsem ho napravila, aby už neměl bolesti. Pak jsem sbalila kabelku a přemýšlela, kterým obchodem začnu. Na nákupy jsem měla ještě celé odpoledne.

„Počkej,“ zastavil mě dřív, než jsem stačila sáhnout na kliku.

„Na něco jsem zapomněla?“

„To spíš já... chtěl jsem ti poděkovat. Ehm... je to pro mě těžké,“ prohrábl si nervózně tmavé vlasy.

„Sám si to moc neulehčuješ. Kde bychom už mohli být, kdybys spolupracoval.“

„Na tyhle kecy vážně nejsem zvědavej. Myslíš, že je snadné stát se přes noc mrzákem? Všechno, co jsem měl rád, jsem ztratil.“

Tohle jsem znala lépe než tušil.

„Za to, ale já nemůžu,“ ohradila jsem se.

„Jasně, všechno je to moje chyba. Jsem fakt rád, že už tě neuvidím. Běž a užívej si ten svůj perfektní život,“ mávnul rukou. „Běž s kámoškama krafat u kafe, opalovat se k bazénu, na nákupy... Jsem rád, že nic z toho nepotřebuju.“

Chápala jsem jeho důvody a věděla jsem, že ten výlev nepatří ve skutečnosti mně, ale stejně to zabolelo.

„Víš co? Byla bys docela fajn, kdybys mě neustále tak nevytáčela. Máš pěknej obličej, kozy i zadek, ukaž mi nohy...“ zatáhnul za mašli na mé zavinovací sukni, která se svezla na zem. Ztuhla jsem jak socha.

„Ty jsi kyborg,“ vydechl zaraženě a zíral na moji hi-tech protézu na levé noze.

„Ještě slovo a bude z tebe kyklop,“ zavrčela jsem vztekle a natáhla se pro sukni. S mašlí jsem se nezdržovala. Uvázala jsem ji na pevný uzel, ačkoli mi bylo jasné, že se ze sukně dostanu jedině za pomoci nůžek.

Když jsem se oblékla a zvedla oči k Romanovi, všimla jsem si, že se na mě vůbec nedívá znechuceně, ale naopak okouzleně. Téměř s posvátnou úctou. Poslední uzel zašmodrchané rybářské sítě povolil, a já cítila, jak se mohu znova zhluboka nadechnout.

„Budeš postava v mé příští hře,“ slíbil mi, a úplně poprvé jsem na něm viděla něco jako úsměv.