OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 4

Mezi řádky

 

Tlumené světlo lampičky šplhalo po zdech pokoje a rozhánělo tmavé stíny do všech jeho koutů. Ticho protínalo rychlé a pravidelné cvakání kláves psacího stroje. Petrovy prsty s napětím kličkovaly mezi úhozy, úprkem mířily ke svému cíli. Neztratit dech, vydržet. Poposedl, aby ulevil tělu ztuhlému v křeči, dřevěná židle pod ním zaskřípala. Zatnul zuby, poslední slova se skládala hůř. Nakonec ale zapadla, prolnula se do sebe tak, jak potřeboval. Klapot úhozů zpomalil v úlevné ťukání, až umlkl úplně. Dopsal to. Šepot slov v jeho hlavě zmizel. Vážně to dopsal! Spokojeně se opřel a očima se zastavil na poslední větě. Konec čekající na své narození měsíce, se před ním vyzývavě rozvaloval na závěrečných stranách. Poslední čtyři slova, která se tvářila jako naděje otevřená všemu.

Asi potřeboval její přítomnost, aby to zvládl dokončit. Text, který mu tak dlouho unikal, se vrátil spolu s Marií. Byla jeho múza i smrt.

Objal ho zvláštní smutek, protože konce jsou vždycky trochu smutné, když jim to dovolíme. Úleva ale byla silnější. Jediným douškem dopil whisky, co stála na jeho stole celý večer téměř netknutá. Zasloužil si ji. Cítil její pálivou stopu krkem do žaludku a druhou – otupující - do mozku. Alkohol je prý nástrojem spisovatelů. K ochromení pragmatické mysli a zachycení příběhů, co pulsují životem kdesi hluboko za ní. Na něho ale působil opačně. V alkoholovém opojení mu slova přišla zbytečná a prázdná, bylo jich všude kolem až příliš mnoho. Dotírala ze všech stran. Svět byl přehlcený slovy a každý za nimi viděl svůj vlastní úhel pohledu. On také. I Marie. Před několika měsíci se k němu tiskla, šeptala o lásce a pak odešla. Asi jejím slovům rozuměl špatně. Dolil si whisky. Mohl si dovolit další sklenku, přece to konečně dopsal.

Protáhl ztuhlé paže, cítil, jak se jeho tělo pomalu probouzí z křeče. V tiché místnosti se ozývaly tóny, které do té doby nezachytil. Tlumené melodie noci. Šepot slov, co se nesl ze svazků srovnaných ve staré knihově u zdi. Miloval knihy. Příběhy vzdálených světů, které byly mnohem blíž, než se mohlo zdát, protože v každém z nich našel kousek sebe. Lidé čtou knížky, protože se jich dotýkají. Sbírají s nimi střípky svého já - ukryté v hlasech cizích autorů, jako by byly jejich vlastním. Srovnané hřbet ke hřbetu v symetrickém zástupu na polici vytvářely systém. Bezpečí a útěchu. Dávaly mu smysl poskládaný z útržků každé z nich. Protože jinak v jeho životě tolik chyběl. Nahrazovaly mu matku, která zemřela, i otce, kterého nikdy nepoznal. Doplňovaly skládačku jeho osobnosti a absenci jistot, které odnesla minulost. Nahrazovaly mu Marii. Ona bolestně vystavěné uspořádání opět nečekaně rozjitřila, když se včera objevila za jeho dveřmi.

Bylo po osmé večer. Zrovna se chystal posadit k psacímu stroji, tak jako každý den. Pravidelný řád, který si nastavil a snažil se ho dodržovat. Většinou byl stejně k ničemu, protože počet zmačkaných papírů dalece převážil ty, které zaplnil slovy až do konce.

Otevřel dveře, málem ji nepoznal, vypadala jinak. Možná to bylo jejím opálením nebo vlasy, které byly o kousek delší. A světlejší – každé léto je měla vyšisované sluncem. Volné pánské tílko měla zastrčené v džínových kraťasech. To se nezměnilo, pořád se schovávala v oblečení o poznání větším, než byla ona sama. Svůj půvab stejně nezakryla. Alespoň před ním ne, vnímal ho vždycky. Ve všech těch ránech, kdy odcházela do koupelny v jeho velikém tričku na nahém těle. I v představách, když tu nebyla. Ale teď tu je. Na jejím prsteníčku svítil bílý proužek po prstýnku, asi ho sundala před příchodem, hloupé gesto. Všimla si toho pohledu, hned jak vešla dovnitř a strčila ruku přistiženě do kapsy.

„Proč jsi přišla?“ Podíval se na ni tvrději, než zamýšlel, aby skryl překvapení, co kroužilo jeho žaludkem.

„Chtěla jsem vidět, že se máš tak dobře, jak jsi mi psal…,“ usmála se. Pramen vlasů se jí uvolnil do obličeje. Měl chuť se ho dotknout, shrnout ho za ucho a líbat ji. Už je to tak dlouho, co cítil její polibek. Stiskl zuby, na čelisti mu vibrovaly svaly.

Otočil se ke kuchyňské lince. „Dáš si víno?“

„Jo, dám. Díky.“

Vytáhl tmavou sklenku na tenké stopce, co byla zastrčená vzadu ve skříni. Neměla ji ráda, ale jiná se použít nedala. Rozhlédl se po chaosu na kuchyňské lince, kdyby věděl, že přijde, připravil by se na to.

„Píšeš tu knihu?“ Zvedla popsanou stránku neuspořádané hromady listů na stole vedle psacího stroje. Znělo to spíš jako konstatování než otázka.

„Nalezněte, co milujete a nechte se tím zabít!“  Podíval se na ni s dvojznačným pohledem.

„Cože?“

„Charles Bukowski.“ Usmál se pro sebe a nalil jí víno. Sobě whisky.

„Aha.“ Položila list zpátky a otočila se k němu. „Pořád se zlobíš?“

„Ne, proč?“

„Nevím, něco ve tvých odpovědích na zprávy… Myslela jsem, že už je to za námi.“

„Za námi?“ Došel až k ní, aby jí podal sklenku. Tak blízko, že se jejich těla téměř dotýkala. Zvedla k němu oči a on se do nich nehnutě díval. Úzký prostor mezi nimi naplnily vzpomínky, blízkost společných let, kterou těch pár měsíců odloučení přepsat nestačilo. Zdvihl ruku a pohladil ji po tváři. Palcem sklouzl k jejímu rtu. Pouhá představa polibku dokázala v jeho nitru vykřesat elektrizující touhu. Přelévala se tenkou škvírou mezi jejich těly a rozpíjela do prostoru. To odloučení ji jen znásobilo. Věděl, že to taky cítí.

Do ticha se ozvala protivná melodie. Telefon v její kabelce se nervózně rozvibroval. Omluvně se na něho podívala, dala mu sklenku zpět do ruky a rozběhla se na chodbu pro mobil.

 

„Proč jsi tady, Marie?“ Zeptal se znovu, když si vyřídila hovor s matkou.

„Chyběl jsi mi.“ Přešla zpět k němu.

„Mohla jsi zavolat, že přijdeš.“

„Rozmluvil bys mi to…“ 

Podívala se směrem k hromádce listů na psacím stole, „povíš mi ten příběh?“

„Proč?“

„Protože bych ho chtěla znát,“ podívala se na něho přes okraj sklenice a sedla si na gauč.

„Je o holce, která opustila kluka bez jediného slova. “ Opětoval jí pohled a neuhnul.

„Třeba už byla slovy přehlcena?“

„Proč jim teda pořád přikládala takový význam?“

„To já nevím. Je to tvoje kniha.“ Vyzývavě ho pozorovala. „Možná ji tak dlouho odháněl, až odešla?“

„Neodháněl ji. Jen zrovna potřeboval psát! Ale ona to nechápala. “

„Třeba proto odešla, aby měl prostor… “

Ironicky se ušklíbl. „Nebo to prostě zmizelo. Znáš to, láska, vztah, kompromisy, co umí narůst do obludných rozměrů.“

„Vztahy nebývají dokonale uspořádané, Petře, trčí z nich nitky…“ Položila sklenku na stůl, vstala a přešla k němu. Z trička mu sundala pomyslné smítko. Nebo nitku? Usmála se tomu. Vzdálenost mezi nimi se znovu zmenšila. Byli jako dvě planety neustále obíhající kolem sebe, než dojde k jejich nárazu. Buď splynou v jednu nebo vybuchnou. Dotkla se ho, aby zjistila, že to cítí stejně. Sklonil se k ní, pořád to tam bylo. Polibek smazal měsíce její nepřítomnosti a rozpačitých zpráv v útrobách telefonu. Přepsal všechen vztek a hádky, co byly stejně zbytečné jako ta poslední, kdy po ní hodil svůj snubní prstýnek a trefil dveře, co se právě zavřely.

Dokud je dnes neotevřel. Židle zaskřípala do ticha, když se otočil, aby se přesvědčil o její přítomnosti. Pořád tam byla. Ponořená v pravidelné melodii dechu. Spánkem uvolněný obličej, zorničky za zavřenými víčky neznatelně kmitaly. Asi se snažily zachytit tvary snového světa pohledem obráceným dovnitř. Svěšený koutek úst ke straně, na níž se její spící tvář propadala do polštáře. Chtěl se jí dotknout. Přitisknout k sobě její sny a vmáčknout ji do vět mezi začátek a konec. Uvěznit do příběhu, který bude plný nových kompromisů. Schoulenou drobnou postavu pod chlupatou dekou, kterou si koupili, když zařizovali tenhle byt.

Než usnula, stihla přečíst jen několik stran jeho rozepsané knihy.

„Jak to skončí?“ Zeptala se zvědavě.

„Konec jsem ještě nenapsal.“

 

Za oknem se mihly první střípky paprsků, rozespalé oranžové záblesky se trhaly v žaluziích na okně a dopadaly na její spící tvář a popsané listy rozložené po gauči. Úlomky světla se proplétaly Mariinými vlasy a vytvářely stínové mapy na jejím obličeji. Jakoby zkameněla v nekonečném prostoru mezi napsanými řádky a svítáním.

Otočil se zpět ke stolu a vytáhl poslední stránku uvězněnou za válcem psacího stroje. Konec. Čtyři slova, která se tvářila jako naděje otevřená všemu. A pak přišlo ráno… Slunce se objevilo na obzoru a zalilo pokoj probuzením. Někdy je konec začátkem příběhu.