OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 04

Nenadálá příhoda

  

Už odmala Daniel miloval hasiče. Rád s rodiči koukal třeba na zprávy v televizi, kde se často ukazovalo, jak jsou hasiči potřební. Jeho nejoblíbenější pohádka byl Soptík, na nic jiného skoro nekoukal. Byl jako posednutý. Bylo složité mu vůbec sehnat něco na sebe. Nejvíce miloval své oblečení s tématem hasičů. Měl v tomto stylu oblečení od čepic, kšiltovek až po trička a ponožky. Hrozně moc chtěl chodit do mladých hasičů na kroužek, ale na to byl ještě moc malý.

Když povyrostl a nastoupil do 1. třídy, pořád rodiče poslouchali věty typu: “Chtěl bych na hasiče!“ nebo třeba „Proč nejsem starší a nemůžu hasit požáry a motat hadice?“ Nakonec se tedy oba manželé domluvili, že na kroužek může chodit. Dan div radostí neproskočil stropem.

Na první návštěvu kroužku s ním šli samozřejmě rodiče. „Kolik kroužek stojí?“ ptali se rodiče vedoucího. „Kroužek nestojí nic,“ řekl a zamyslel se. „Občas jezdíme na soutěže a je třeba dětem připravit něco k jídlu a pití na celý den nebo jim dát třeba i nějaké peníze, kdyby náhodou,“ odpověděl ještě dodatkem vedoucí. Rodiče se tedy rozloučili s Danem a odešli.

„Mám tam super kamarády!“ vykřikl Dan, když se vrátil domů. Jeho maminka se jen usmála a řekla, že je to dobře. Dan začal vyprávět, co tam dělali. „Vedoucí mě seznámil se všema a učili jsme se první pomoc. Je to hodně zajímavý, prej se příště budu učit uzly! Má mi s tím pomoct Mirek, moc se těším!“ To, jakou měl radost z nového kroužku oba rodiče velice potěšilo. Doufali, že mu to vydrží.

Dan byl velice šikovný, a škola mu nedělala problém. Taky miloval čtení. Četl jak knihy o hasičích, jejich výbavě a všelijakých knihách s touto tématikou, tak i knihy normální. Začal se také zdokonalovat v kreslení a malování. V 8. třídě dokonce vyhrál soutěž na téma „Historie hasičů“, kde bylo za úkol namalovat obrázek nebo napsat příběh. Vybral si obrázek a nakreslil starou hasičskou stříkačku. Byl na ni velice hrdý.

Na hasičský kroužek docházel každý čtvrtek odpoledne. Jak čas plynul, lidi v kroužku se měnili. Starší odcházeli k dospělým dobrovolným hasičům a noví mladí hasiči do kroužku přicházeli. Jednou měl Dan za úkol naučit malého Kristiána, kterému bylo 7, uzly. Hned si vzpomněl na dobu, kdy se je učil on. „Ach, to byly časy, když sem byl ještě malej“ zamumlal si. Kristiána uzly naučil jednoduše, šly mu vlastně hned a lépe, než některým ze starších.

 Jak roky plynuly, Dan vyrostl a stal se z něj mladý, pohledný mládenec. Na hasiče nezanevřel, ba naopak. Přidal se k dobrovolným hasičům. K těm profesionálním nemohl, protože město, kde žije, je malé a profesionální hasiče zde nemají.

Jako mladší členové jezdili i dospělí hasiči na soutěže. Ty byly ale trochu jiné než ty pro mladší. Samozřejmě taky náročnější. Dnes je čtvrtek a vedoucí SDH říkal, že by se mohlo příští týden o víkendu (přesněji v sobotu) na jednu soutěž jet. Jelikož všichni chodí do práce a někteří mají rodiny, rozhodlo se jet 7 lidí. Tým má být o 5 lidech, a tak dva byly jako náhrada, kdyby někdo onemocněl-nijak extra se do té soutěže nehrnuli, že by tam nutně museli být. Soutěž byla pouze o vázání základních uzlů, v rámci nějakých podzimních trhů.

Dny do soutěže uběhly jako voda a nastal den soutěže. Daniel už nebydlel s rodiči, ale s přítelkyní. „Zlato, musím jít, máme tu soutěž“ řekl ji. „Dobře, ale dávej na sebe pozor. Začíná být chladno tak hlavně nenastydni“ říkala mu s úsměvem na rtu. Zamířil pěšky k hasičárně, jelikož nebyla daleko. Celá parta se tam sešla, nasedlo se do auta a vyjelo se. Zhruba po hodině jízdy dorazili. Za hodinku soutěž měla začínat, parta si uzly ještě trénovala a u toho si povídali. Soutěž byla spíše taková přátelská, než že by byla až moc konkurenční nebo tak. Mělo to hlavně ukázat lidem, že i to může být zábava a přilákat třeba mladé k hasičskému sportu.

Dan a celý jeho tým přišli na řadu. První byl Filip, ten všechny 4 uzly zvládl za 25.87 sekund. Jako druhý šel Matěj, tomu uzly trvaly 23.08 sekund. Třetí byl Daniel. Vázalo se postupně a to lodní uzel, tesařský uzel, plochá spojka a zkracovačka.

Jako každý šel po tesařském uzlu honem rychle na plochou spojku. Zamotala se mu hlava, ale i přes to plochou spojku zvládl. Byl to ovšem jeho poslední uzel této soutěže. Začalo se mu zle dýchat, hlava se mu zatočila mnohem hůře a Daniel omdlel. Soutěž se musela pozastavit a Danovi se volala záchranná služba

Probudil se v nemocnici. Seděla u něho jeho přítelkyně. „Konečně jsi vzhůru“ řekla. „Spadl mi kámen se srdce. Hrozně jsem se o tebe bála. Volal mi Matěj, že jsi v nemocnici, ať přijedu“ dodala ještě. Zjistilo se, že Daniel toho měl hodně v práci a zároveň se bál, že na soutěži udělá chybu a tým mu to vyčte. Věděl, že je to nepravděpodobné, ale i tak se bál. Přítelkyně mu před odjezdem říkala, ať na sebe dává pozor. Věděla, že občas špatně spí. Co ale nevěděla, že špatně spal už měsíc v kuse a denně nenaspal více než 4 hodiny. Kromě toho si udělal lehký otřes mozku, jelikož když omdlel, spadl hlavou na kladinu, na které se vázaly uzly. V nemocnici si pobyl 3 dny.

Když ho z nemocnice pustili, doporučili mu navštívit psychologa a psychiatra. Zjistilo se totiž také to, že mívá úzkosti, depersonalizaci a derealizaci. Našel si tedy oba doktory. Přítelkyně za ním stála a ve všem ho podporovala, stejně tak i kolegové z SDH. Bylo jim jedno, že soutěž nedokončili, přáli si jen, aby byl Daniel zase v pořádku.

Po půl roce se vše vrátilo do normálu. Dan dostal slabé léky na spaní, které mu skvěle fungovaly. Psycholožka mu doporučila změnit práci, jelikož v té, v které dělal, byly i

16 hodin dlouhé směny. Práci změnil, dělal max 10 hodin denně a vše se zlepšilo.