OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 05

Nevermore

  

Za oknem prší a ty spíš tak tiše.

Dívám se na tebe, divný tlak v břiše,

svíčka už skomírá, mně to však stačí.

Píšu ti dopis a nevím, kde začít.

Poslední horká noc v promrzlém bytě,

poslední stručné a váhavé „Chci tě“.

Do sebe vklíněni, zakleti v čase,

s naivní vírou, že svážeme zase

konce svých provázků, dvě těla bledá

v uzel tak pevný, že rozplést se nedá.

Na prstu září ti bludný kruh z platiny

s nápisem „Navždy tvůj“. Kdo z nás je bez viny…?

Bolí to víc nežli šlápnutí na vosu.

Jak to jen napsat a vyhnout se patosu?!

Čmárám a škrtám, a znova, a znova.

Jak mám dát sbohem, když došla mi slova?

Když ve mně všechno tak zoufale ječí.

Chtěla jsi zůstat. Být moje! Ne něčí!!!

Další list mačkám a házím ho do koše.

Zvláštní mix smutku a dozvuků rozkoše.

Poslední „Měj se fajn“. Co mi pak zbude?

Trápit se. Hledat tě. Úplně všude.

Hledat tě ve vínu, v kartách i v osudí,

a v každé ženě, co se mnou se probudí.

Doufat, že bez tebe půjde to snáze.

Uzel už povolil. Poslední fáze.

Chtěli jsme napořád. Anebo nechtěli…?

Dva cizí lidé, co leží tu v posteli.

Dva vězni v tichu, jež člověka dusí.

A jeden z nás prostě odejít musí.

Až na mě za pár let natrefíš v davu,

promiň, že zbaběle odvrátím hlavu.

Zalezu jako šnek do svojí ulity

a budu předstírat, že už to nejsi ty.

Ta, která ze snů mi odejít nechce.

Milovat jinou?! To řekne se lehce!

Ta, které tajně, byť bez špetky nadání

po nocích skládám svá hloupoučká vyznání

na zašlých klávesách psacího stroje.

Děkuju, žes byla krásná a moje.

Že s tebou zesládl svět, aspoň na chvíli,

když tvoje ruce pod přikrývkou s motýly

kreslily v barvách mou budoucnost temnou. 

Žes měla odvahu zkusit to se mnou.

Že jsi mě hřála a voněla po medu,

a že ti jednou snad odpustit dovedu.

Balím si věci a zvedám se nesměle.

Dva roky vzpomínek v orvané kabele.

Dopis dám na stůl, náš příběh se završí.

Nechci tě budit. A venku už neprší.

Bláhový sen, že jsem našel tu pravou…

A teď tu stojím se sklopenou hlavou,

hořký jak pelyněk u cesty polní.

Uzel se rozvázal. Konečně volní.

Kde nemá voda břeh, je těžké stavět most.

Přesto bych tak moc rád…

Ne. Teď už vážně dost.