OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 06

Invaze, kterou si nikdo nepřál

  

Džahul Nešukej seděl na zemi v jurtě Dopravního inspektorátu Mongolské Kmenové Anarchie. V rukou držel tabulku ze sušeného koňského trusu, obsahující report o řetězové dopravní nehodě.

Dle exkrementní výpovědi vše začalo tak, že se dva mongolští jezdci srazili při lovu, porvali se a vypálili si jurty. Pak se spolu opili kořalkou z koňských žíní a vše se zdálo být vyřešeno. Jenže jejich manželky se rozhodly si na své manžely stěžovat na inspektorátu. Vyrazily, po cestě se srazily, porvaly se a v návalu vzteku vypálily jurty svým sousedům. Ti vyrazili na inspektorát, srazili se, porvali se… A tak to šlo až do chvíle, než konečně jeden z postižených sousedů utrpěl značné popáleniny a na inspektorát se nevydal. Díky tomu druhý dojel až do cíle a mohl stížnost předat.

  

Řekli byste, že když má jezdec k dispozici celé širé pláně severní Asie, měl by se druhému jezdci snadno vyhnout. Jenže to by nesměl být Mongol. Postavte jednoho Mongola na západní stranu pouště a druhého na východní, řekněte jednomu, aby jel na sever, a druhého pošlete na jih… a můžete si být stoprocentně jistí, že se ti dva v půlce srazí. A vypálí si jurty.

  

***

  

Dopravní inspektorát založil chán Jesuhej v reakci na trapas, který zažil při pokusu o vpád do Číny. Jeho příběh je sice dojemnou ságou lásky a utrpení, úžasně vykreslující severoasijskou stepní kulturu, ale není pro naše povídání příliš podstatný, takže jen krátké shrnutí: 

Jesuhej byl prvním vůdcem, který sjednotil Mongolské kmeny. To se ovšem historie nedozví, protože když velký chán vydal své armádě o sto tisících koních rozkaz k jízdě, všichni se srazili, porvali se a vypálili si jurty.

Tím invaze skončila.

Založení inspektorátu byl Jesuhejův poslední počin. Krátce nato se svým koněm narazil do jistého Tatara, který postrádal slušné vychování a místo toho, aby mu vypálil jurtu, mu usekl hlavu.

  

***

  

Inspektorát byl jedním z těch méně smysluplných úřadů v Mongolské Kmenové Anarchii, svojí zbytečností překonal dokonce Ministerstvo mírového soužití, Úřad pro regulaci výškových budov či Ústav pro pohřbívání mrtvých jazyků.

Jenže kromě srážení se, vypalování jurt a rituální očisty v koňském hnoji mají Mongolové ještě jednu neblahou vlastnost: Bezmeznou úctu k předkům. Nehledě na to, jak šílení tito předkové byli. Každý úřad tak byl mementem jednoho vůdce, který ke konci života propadl stařecké slaboduchosti.

Do takto vzniklých „mementních“ úřadů byli samozřejmě dosazováni zásadně ti nejzbytečnější a nejneschopnější jedinci a bylo jim důrazně doporučeno, aby pokud možno hodně pili kořalku z koňských žíní a kouřili koňský trus, ale aby hlavně, pro lásku Předků, nic nedělali!

V historii se tak stalo pouze dvakrát, že se zaměstnanec mementního úřadu pokusil o zápis svého jména do historie. Prvním z nich byl megalomanský šikanátor Nemel Makej, jehož kontrola výšky stanů vedla k tomu, že většina mongolského obyvatelstva od té doby raději trávila celé dny v sedle koně, než aby šli přeměřovat výšku svého obydlí, což jim vyhláška nakazovala dělat pokaždé, když do něj chtěli vstoupit.

No, a druhým mementním úředníkem, který se rozhodl změnit svět k lepšímu, byl právě Džahul Nešukej. Ač neschopný a zbytečný, byl pevně rozhodnut vyřešit jednou provždy největší problém, jenž Kmenovou Anarchii trápil.

  

***

  

Nešukejovi rozhodně není možné upřít originalitu. Nápadů měl celou řadu. Bohužel většina z nich se příliš nesetkávala s realitou. Tedy aspoň ne s tou mongolskou.

Nejdříve se pokusil chronické srážení svých spoluplenitelů vyřešit zavedením pravidla, že se budou jezdci objíždět zprava.

Co zní na první pohled jako logické a jednoduché řešení, bylo v Kmenové Anarchii naprostým fiaskem. Mongol totiž zásadně neobjede jiného Mongola, aniž by na něj mířil lukem. A Džahul zapomněl na leváky. Počet srážek a vypálených jurt se proto nesnížil, ale zvýšil.

  

Poučen předchozím nezdarem, při druhém řešení již vzal v úvahu oblibu střelných zbraní. Vydal vyhlášku nakazující, aby jezdci, kteří se potkají, vždy vystřelili šíp ve směru, kterým chtějí jet. Tak zjistí, jestli mají stejný směr, či nikoliv, a budou se moci snáze dohodnout.

Tento nápad byl ze strany Džahula obzvláště nepromyšlený. Od značného snížení populace zemi zachránilo jenom to, že vyhláška nebyla nikdy nikam doručena. Jezdci, kteří ji vezli do sídel hlavních kmenů, se totiž po cestě srazili a měli pak spoustu starostí s vypalováním svých domovů.

  

Třetí pokus snaživého mementního úředníka byl z bezpečnostních důvodů zkoušen pouze v sídelním městě Karakoru, pro tu chvíli nejdéle stabilním uskupení jurt v zemi. Protože Mongolové dělají na hřbetech svých koní – díky již zmíněnému úspěchu Nemela Makaje –  úplně všechno, právě v Karakoru se dělo nehod nejvíc. Džahul se proto rozhodl nechat v celém městě nakreslit mezi jurtami jakési vodící čáry, které by rozdělovaly tyto prostory na dva směry: Tam a zpět. Měl v plánu, že pokud by se tento revoluční systém ujal v sídelním městě, byl by pak rozšířen na celou Kmenovou Anarchii.

Leč neujal se. Čáry totiž musely být předtím, než budou používány, nakresleny, a to uprostřed cest. Kresliči se srazili hned u inspektorátu. Výsledkem byl slavný Velký požár Karakora.

Ale ono je to vlastně jedno. I kdyby čáry nakreslili, nefungovalo by to. Nejen proto, že pro osobu, která jede proti vám, není „tam“ totéž jako pro vás, ale především proto, že reformátor zapomněl na směr třetí: Dokola.

  

***

  

„Tak jak bylo v práci, miláčku?“ zeptala se Ogheghule, zatímco máchala prádlo v koňské moči.

„Úplný blázinec,“ odvětil Džahul, opláchl si obličej močí ze škopku, v němž jeho žena prala, a svalil se na koňskou kůži.

Měla ho ráda. Asi jako má válečník rád svého koně. Možná je hloupý, ale aspoň táhne. Na Džahulově bezduchosti bylo navíc cosi roztomilého.

„Nějaký nový nápad na vyřešení dopravní situace?“ usmála se na něj se stejnou laskavostí, jako před chvílí na jejich dvouletého synka, když olizoval stěnu jurty.

„Vlastně jo. Ještě to teda nemám úplně promyšlený…“

„Tak povídej.“

„No… možná by šlo zavést přeskakování.“

„Přeskakování?“

„Jo. Že by vždycky ten, kdo jede z kopce, přeskočil toho, co jede zezdola.“

Ogheghule rychle zaplašila představu, jak se Mongolové na koních vzájemně přeskakují. Nechtěla si nahněvat manžela tím, že se rozchechtá. A zase musela přiznat, že problém s ničením majetku by to opravdu vyřešilo, protože s hlavou rozkopnutou koněm už žádnou jurtu nevypálíte.

„Co když se potkají na rovině?“ zeptala se opatrně.

„Říkám, že ještě nemám všechny drobnosti úplně domyšlený.“

Aha, tak to je ta nedomyšlená drobnost… pomyslela si ironicky a řekla nahlas: „Víš, možná na to jdeš ze špatného konce.“

„Jak to myslíš?“

„Pořád řešíš to, že se někdo srazí, je to ale ten opravdový problém?“

„No jistě!“

„Určitě? Při čem je větší škoda, při srážce, nebo při vypalování jurt?“

„Jasně, že při vypalování jurt. Ale to se nestane, když se nesrazí.“

„A to je právě to, co říkám – bereš to ze špatného konce. Vždyť ať se srážejí, jak chtějí, ne? Akorát z toho mají pár pohmožděnin a sem tam omráčeného koně. Nešlo by jen zajistit, aby pak nemohli jet vypalovat tomu druhému jeho bydlení?“

„Jako jak? To je přece přirozená reakce. Srazíš se, seš naštvaná, vypálíš barák. Myslíš, že by vyhlášku, co to zakazuje, poslouchali?“

„To asi ne. Ale… co kdyby se pokaždé, když se dva srazí, k sobě přivázali provazem?“

„Proč?“

„Protože tak se budou vzájemně držet, aby ani jeden z nich nejel k domovu toho druhého.“

„Nechápu.“

„No přece… Budou moct jenom tam, kam jeden druhého pustí. A nikdo nepustí svého soupeře k vlastnímu domu, to dá rozum, ne? Dají na sebe vzájemně pozor. K žádnému vypalování tak nedojde.“

„Na tom něco je… Dají si pak pozor.“

„Vidíš…“ zdálo se, že opravdu zažehla v prázdném mozečku svého tažného valacha jiskřičku pochopení.

Jenže jak se říká, dejte pozor na jiskru, může se z ní stát požár.

„Mohl by to být velmi účinný trest,“ usmál se Džahul.

„Trest?“ nechápala jeho žena.

„Jasně. Dáš si pozor, abys do nikoho nevrazila, když víš, že to znamená se k němu navždycky připoutat.“

„Počkej,“ zarazila ho Ogheghule, „to by samozřejmě nebylo navždy. Jenom do doby, než se vzdají toho plánu vypalování jurt.“

„To ne,“ mávnul rukou posměšně, „to je blbost.“

„Blbost?“ žena se začala obávat nejhoršího. Jiskřička zapálila v mozečku jejího tažného valacha nikoliv malý ohýnek, v jaký doufala, ale pořádný táborák, co pohltil stodolu a přilehlý les. A nyní se oheň blížil k nedalekému skladu střelného prachu.

„No jasně. Když to bude jen dočasně, tak to není žádný trest,“ vysvětlil jí Džahul jako malému dítěti.

„Já to nemyslela jako trest.“

„Musíš je přece potrestat, aby to už nedělali.“

„Fakt myslíš, že je to třeba?“

„Rozhodně. Navždy připoutaní, jinak to nejde.“

Ogheghule se zmocnila panika. Jak by jen přivedla mysl svého tažného valacha na jinou kolej? Třeba takovou, která vede po realitě?

„Co když se srazím třeba já s naším sousedem Spermudžinem?“ zkusila apelovat na manželovu žárlivost, „to už budeme pak navždy spojení?“

„Hm,“ poškrábal se ve vousech geniální reformátor, „máš pravdu, to mě nenapadlo. No dobře, tak budeme mírnější. Ženy budou přivázané dočasně, chlapi napořád.“

„A když se s někým srazí už spoutaná dvojice?“

„Tak se k nim ten další taky připoutá.“

„Takže pak budou tři?“

„No jasně.“

„To bude přece katastrofa! Vždyť všichni ti přivázaní budou o to víc do někoho narážet. To se nedá uřídit, když spojíš tři a víc prvků, z nichž chce každý jinam.“

„To je to… jak se to říká… exlemtární potrestání. Jak ostatní uvidí ty svázaný chudáky, dají si hooodně pozor, aby už sami do nikoho nenarazili.“

Byl nejen tažný kůň, ale hlavně kůň retardovaný. Když se rozešel jedním směrem, už jste ho nezastavili.

  

***

  

Evropou obcházel strach. Nikdo se nedokázal postavit obrovskému, meganasranému klubku sta tisíc vzájemně spletených a ošklivě potlučených mongolských nájezdníků, kteří při svém zmateném pohybu vypálili všechno, co jen vzdáleně připomínalo obydlí. Za nimi se loudaly jejich unavené manželky a děti s jurtami, od nichž jezdci bez ustání táhli jeden druhého.

Invaze, kterou si nikdo nepřál, ale která byla nevyhnutelná hned, jak byl uvázán poslední uzel.