OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 07

Libor

  

Přitlačil hlavu k zemi, aby ho zevnitř keři obrostlé zahrady nebylo vidět. Příjemné vzrušení mu proběhlo celým tělem. Počkal, až hlasy utichnou a dusot chodidel zmizí v hlouby domku, aby se mohl nepozorovaně proplížit kolem celého obvodu objektu a zmizet o pár metrů dál do lesa. Tam se svalil  na záda, jako by měl za sebou bůhvíjaký sportovní výkon. Spokojeně oddychoval a mezerou mezi korunami obrovských smrků pozoroval tmavnoucí oblohu. Když to v jehličí za ním zapraskalo, posadil se a ohlédl. Nikdo tam nebyl. Libor si pomyslel, že být vystrašený je nesmyslné, nic přece neprovedl. Už si ale znovu nelehl, takhle vzpřímený měl na dům, kolem kterého se před chvílí plížil, dobrý výhled.

Přejel si levou rukou po obličeji, jako by chtěl zahnat nepřístojnou myšlenku, a druhou pak nahmatal v pravé zadní kapse kalhot zapalovač. Několikrát ho před obličejem silně stiskl, pak téměř obřadně vystrčil z pomuchlané krabičky Kamelek jednu cigaretu, krabičku vrátil do levé kapsy u mikiny a cigaretu položil mezi kolena do jehličí. Pak znovu stiskl spínač na zapalovači, podíval se do plamínku, který zažehl, ale spínač zase pustil, aniž by si zapálil. Udělal to tak ještě dvakrát. Vlastně ani nebyl kdovíjak vášnivý kuřák.

Jeho otec kouřil. Často a náruživě. On vůbec dělal spoustu věcí náruživě, napadlo Libora. Dokud ho loni neklepla pepka. Starali se pak o něj se sestrou Alenou jak to šlo, ale moc dlouho už to nešlo. Když mu zbývala energie, neváhal jí plýtvat spíláním svému potomstvu. Když mu nezbývala, tak jen tak ležel na provizorně zřízeném lůžku v obývacím pokoji, dělal si pod sebe a prskal. Šel z něj strach až do konce, to se muselo nechat.

Při té vzpomínce si Libor konečně zapálil tu připravenou cigaretu. Fascinovaně přitom pozoroval malý plamínek, kterým se nejprve rozhořela, a pak sytě oranžovou barvu, kterou žhnul její vzdálenější konec, když potáhl. Promnul zapalovač mezi prsty, nechal ho sklouznout zpátky do zadní kapsy a po dlouhé době se zase zamyslel nad otcovým životem.

Když byl Libor malý, byl jeho otec doma jen svátečně. Doslova. Vracel se totiž obvykle přesně jeden den před svátky. A jeden den po nich už byl zase kdesi ve světě. Bylo jen pár let po revoluci, hranice se otevřely a otcovy obzory s nimi. Lezl po horách. Jestli byl na výstupu opravdu vždycky několik měsíců v kuse, nebo jestli se mu jen zřídkakdy zastesklo po vlastní ženě a dětech, se Libor ani Alena nikdy nedozvěděli. Když byl Libor v první třídě, odvezla jednoho večera matku sanitka. Pak už ji nikdy neviděl. Než se otec vrátil z té které hory, kterou zrovna dobýval, hlídala sourozence sousedka. Tím spěšným příjezdem otcova horolezecká kariéra skončila. Neskončily však jeho touhy a smutky a neskončily ani jeho horolezecké řeči. Vlastní děti na lano přivázal zřídkakdy, o to častěji se ale lano, skoby a horolezecká stěna objevovaly v jeho moralistických proslovech.

Libor si odplivl a cigaretu típl o kámen vyčuhující ze země poblíž jeho pravého kotníku. Dvě jiskřičky se rozletěly do stran. Byla už tma. Přesto zůstal sedět na místě, červencová noc nebyla ani trochu studená a k prvním domkům rodného města to měl jen pár desítek metrů, nikam nepospíchal.

Napadlo ho, jak je zvláštní, že otcova tvář už mu z paměti vyprchala skoro dokonale - kdyby nebylo těch několika fotografií v rodinném albu, už by si ani nebyl jistý, jak vlastně vypadal - zato jeho hlas jako by ho provázel neustále. „Libore, takhle kdyby si se zachoval na stěně, tak všichni zemřete. Nemůžeš myslet jen na sebe. Nikdy,“ slýchával, když doběhl od řeky domů první a nechal Alenu, aby sbalila deku a táhla tašku s ručníky úplně sama. Nebo. „Všechno vždycky zkontroluj třikrát, než se do něčeho pustíš, rozumíš?“ křičel mu do ucha, když kontroloval domácí úkoly z geometrie a náhodou narazil na gumovaný konec úsečky, která měla po opravě lépe splňovat zadání. „Na to se umírá, rozumíš?“

Libor se i po těch dvaceti letech, které od doby povinného rýsování mnohoúhelníků uplynuly, oklepal. Nejpodivnější ze všech otcových průpovídek byla ta o posledním uzlu. Libor jí nikdy tak docela neporozuměl. „Člověka jistí na stěně několik uzlů – tyhle uzly jsou to jediný, co stojí mezi tebou a jistojistou smrtí, slyšíš mě, Libore?“ burácel nad plavovlasou hlavou svého syna kolikrát. „Vždycky ti musí alespoň jeden zůstat, a když se ostatní jištění uvolní nebo ošoupe, zachrání tě ten jeden poslední uzel. Tak si takový najdi, a hlídej si ho.“

Libor vstal. Najednou nemohl vydržet na místě. Seběhl z mírného svahu na lesní cestu a po ní se vydal k městu. Ani ne pět set metrů od kraje městečka byla hospoda, kam čas od času zašel. Nepil pravidelně, spíš impulzivně. Líbil se mu hlahol většího množství lidí na malém prostoru, který byl v tak ostrém kontrastu se vším, co zažíval jako kluk, a tak ho sem většinou dohnal právě takový náhlý smutek a prázdno, jakého se zalekl nahoře v lese.

Poručil si desítku a přisedl si k dvojici chlapíků, se kterými se bavil nejčastěji. Nikdy neměl pocit, že by mezi ně nějak zvlášť patřil, ačkoli se znali od vidění z podniku, ve kterém Libor už skoro deset let dělal, stejně jako oni, jednoduchou stereotypní práci, a ze kterého to spoustu zaměstnanců táhlo po pracovní době rovnou sem. Jenže Libor nikdy neměl pocit, že by někam vyloženě patřil. Možná právě proto se přidal k družnému hovoru u stolu a přes smích a cinkání sklenic neslyšel telefon, který mu vyzváněl v kapse u mikiny přehozené přes opěradlo dřevěné židle.

Mobil přehrál svou elektronickou verzi hitu od Silverchair jednou, dvakrát, třikrát… po pátém zvonění zase umlkl, jak se volající rozhodl, že si bude muset poradit bez Libora, a Libor si šel k pultu pro další půllitr.

Trvalo další hodinu, než si pěti zmeškaných volání všiml. Alena. Pokrčil rameny. Alena byla vždycky trochu moc intenzivní. Zřejmě po otci, ušklíbl se Libor sám pro sebe a opět si s muži kolem stolu přiťukl na zdraví.

Teprve když se k němu naklonil chlapík od vedlejšího stolu, ve kterém matně poznával některého z bratrů Aleniny bývalé spolužačky ze školy, a ukázal mu esemesku na svém mobilu, Libor se spěšně zvedl, nechal na pultu dvě velkorysé bankovky a pospíchal domů.

Jestli ty tři piva na začátku cesty trochu cítil v hlavě, pak o dvacet minut později, když konečně doběhl k domu, ve kterém s Alenou odjakživa bydleli, už se cítil naprosto střízlivý. A nebylo to jen tím čerstvým vzduchem. Před maličkou brankou, která nebyla od vchodových dveří vzdálená ani dva metry, parkovalo velké terénní auto a před ním nervozně postával ten Alenin chlápek. Libor si místo pozdravu odplivl a vešel do pootevřených dveří, ze kterých se ven linulo žluté světlo z chodby.

Málem se srazil s Alenou. Měla na sobě šaty, ve kterých ji viděl odpoledne, ale o starou dlážděnou podlahu chodby klapala podpatky, ve kterých chodila jen do práce. V ruce měla obrovský kufr. Libor několikrát zmateně zamrkal. „Co co co se děje?“ zeptal se a ani si nevšiml, že zase koktá. Odnaučil se to pracně před čtyřmi lety, a vracelo se to jen ve chvílích, kdy byl nanejvýš rozrušený.

Alena si povzdechla. „Kdybys mi bral telefon, tak bys to věděl. Kde jsi byl?“ zeptala se vyčítavě a otočila se letmo přes rameno, jako by za ní v pokoji ještě někdo byl.

Libor se tam podíval taky, ale nikoho neviděl. Jediný nezvaný návštěvník byl podle něho venku, před brankou. Chudák, který na Alenu dělal oči přesně tak dlouho, jak dlouho byl otec pod drnem, a který se evidentně ani nenabídl, že jí teď s tím kufrem pomůže. „Nemůžeš s ním odjet, Álo. Zbláznila ses?“

Alena stiskla rty a zadívala se bratrovi do očí. „Jediný, co nemůžu, je zůstat tady. Utekla ti ta tvoje hadice. Už zase… Tebe nemůžu sehnat, sousedům se bojím podívat do očí. Máš štěstí, že tu není Lenička.“

Lenička. No jo, je na táboře, došlo trochu opožděně Liborovi. Jenže Lenička se hadů nebojí ani zdaleka tak moc, jako její matka. Při tom pomyšlení se Libor trochu neomaleně usmál. „Není nebezpečná.“

„Je to škrtič,“ zasyčela Alena a vykročila s těžkým kufrem vpřed.

Libor jí zastoupil cestu. „Álo, po- po- počkej. Já Amálku chytim, zamknu jí do terárka a bude klídek. Tohle není důvod, aby sis kazila život. A abys ho kazila Léně. Př- př- př- přemejšlej trochu. Vždyť je to nek- nek- nekrofil.“

„Nebuď trapnej. Je to majitel pohřební služby. Ani na ty mrtvoly nesahá,“ svěsila Alena ramena, ale k Liborově úlevě se alespoň zastavila.

„Počkej tady, jo?“ chytil se Libor představy, že Alenu ještě může přesvědčit. „Já ji odchytim, určitě je za trubkama, hledá teplo. Pak si promluvíme.“ Zmáčkl sestře rameno a s očima na stopkách vklouzl tichým krokem do velké místnosti, která sloužila jako obývací pokoj, kuchyň a jídelna v jednom.

Trubky, o kterých před chvílí Libor mluvil, vedly z kotelny pod podlahou obytné místnosti do rohu kuchyně a táhly se za kuchyňskou linkou až k výběžku stěny a podél něj nahoru ke stropu. Amálka utekla už nesčetněkrát a z toho jen jedenkrát k Alenou vzpomínaným sousedům, obvykle se prostě usadila někde po domě, a tak Libor nechápal, proč kolem ní sestra vždy nadělala tolik povyku. Kočičím krokem se proplížil zadní částí velké místnosti, vytáhl z kapsy mobil a zaklekl ke skřínce v kuchyni, za kterou si telefonem posvítil. Byla tam. Pevně obmotaná kolem potrubí, jako by jí snad v červenci v terárku bylo zima. Libor se na ni usmál, spěšně prošel kolem Aleny chodbičkou do zadního pokoje, který už pár let považoval za svoji ložnici, vytáhl zpoza skřínky, na které Amálka měla své skleněné království, dlouhý hák a mazal s ním kolem stále nasupené sestry zpátky za neposlušnou samicí hroznýše královského.

O pět minut později už byla Amálka bezpečně zamčená ve svém teráriu a Alena svolila ke krátkému rozhovoru s Liborem nahoře ve své ložnici, zatímco její nápadník se odvážil do kuchyně, kde si právě vařil půlnoční kávu.

„Má víc trpělivosti než já,“ komentoval to Libor, když vyšel za Alenou do patra a zavřel za sebou dveře, aby si se sestrou mohl promluvit o samotě.

„Mimo jiné,“ řekla Alena a nakrčila jeden kousek úst do pohrdlivého úšklebku. Bylo jí čerstvě čtyřicet, o osm let víc než Liborovi, a cítila, že jestli si jí ještě někdo má z tohohle domu odvést, nehledě na to, že už má téměř pubertální dceru, musí se to stát brzo. Původně nechtěla bratra opustit, moc dobře si pamatovala, co matce slíbila, než ji v posledním stádiu neléčené rakoviny odvezli do nemocnice zemřít, ale ten had dneska, to byla poslední kapka. Vlastně ne, poslední kapka byla, že se Libor ani neobtěžoval jí zvednout telefon. Být sama v domě se škrtičem a ani netušit, kdy se Libor domů vrátí, to už na ní bylo moc. Liborovi už není šest, to by pochopila i máma, argumentovala Alena sama před sebou.

„Álo, nech toho. Co nám chybí? Děláme si všechno po našem, Lenku ti pohlídám, když jdete ven, jsi tu ve svým. Co budeš dělat ve městě? V bytě? Lenka není připravená žít s cizím chlapem. Už tě napadlo, co tak asi budete ve dva plus jedna dělat, až přijde, víš co, až přijde do puberty? Nekrouš na ní bude čumět, já to znám, chlapi mi o takovejch věcech povídaj pořád -“

„Mlč,“ přerušila ho Alena a zvedla se z rozkládacího gauče, na kterém předtím seděla s rovnými zády a koleny u sebe. „Nemusíš bejt nechutnej jenom proto, že se ti Radek nelíbí. Je to slušnej člověk, má nás rád. Já nemůžu žít s někým, kdo je tak nezodpovědnej jako ty.“

„Snad tohle není nějakej zvrácenej způsob, jak mě donutit dát Amálku pryč?“ zeptal se Libor a nechal pusu otevřenou jako ryba.

Alena se zasmála a zavrtěla hlavou. „Liborku, není. Když to nebude had, bude to něco jinýho. Ty už jsi zapomněl na toho homelessáka, co u nás dva měsíce bydlel -“

„Bydlel u mě, dole,“ skočil jí Libor do řeči a zamračil se.

„- nebo na toho bagristu, co jsi mu dovolil parkovat na dvorku a on nám potom chodil močit -“

„Toho sem nepleť, ten nemá s Amálkou nic společnýho.“

„Ale s Leničkou ano,“ ucedila Alena a začervenala se. „A to nemluvím víš o čem.“

„To se neděje,“ zaskřípal zuby Libor a podvědomě vrazil ruce do kapes. „A ty to víš.“

„Promiň,“ omluvila se Alena tišším hlasem a přistoupila k Liborovi na vzdálenost paže, ačkoli si teď nebyla jistá, jestli by ho dokázala pohladit po ruce, jak měla původně v úmyslu.

Libor přikývl.

„Pro Lenčiny věci si přijedeme později,“ řekla Alena, když otvírala dveře na chodbu. Liborovi ukápla slza. Zapomněl jí říct, že je má rád, že bez sestry a neteře v tomhle hrozném domě nechce žít. Ale změnilo by se tím přiznáním něco?

Nesešel do přízemí dřív, než uslyšel bouchnutí vchodových dveří. Pak se doloudal do obývacího pokoje a překvapilo ho, že terénní auto ještě neodjelo. Odhrnul trochu závěs a díval se, jak auto s jeho sestrou pomalu startuje, ještě pomaleji couvá a pak velmi opatrně vyjíždí ze slepé ulice, ve které jejich rodný dům stojí.

  

Alena mezitím prožívala celé rozhodnutí ještě jednou. Není to chyba? uvažovala. Když se rozplakala, Radek jí šetrně upozornil, že v přihrádce před jejím sedadlem má několik balíčků papírových kapesníků. Vysmrkala se. „Prosím tě nemysli si, že jsem nevděčná. Jen je mi ho líto,“ snažila se Alena vysvětlit svoje slzy.

„Nic takového si nemyslím. Ale ve větším městě vám bude líp. Oběma. A až půjde Lenka za pár let na střední školu, bude to mít bez dojíždění.“

„Vůbec jsem se s ní o tom nestačila poradit,“ povzdechla si Alena.

Radek porušil svoje zásady bezchybného řízení, zvedl jednu ruku z volantu a máchl s ní do vzduchu. „Toho bych se nebál. Vždyť tam u vás to je zapadákov. A toho žháře, co tam tuhle řádil, toho taky nechytli, ne?“ vzpomněl si Radek na další mínus Alenina rodného města.

Alena si rychle otřela oči a semkla rty. „Ten už je dávno pryč. Už pět let.“

Radek zase upřel oči na tmavou vozovku před sebou. „Jo? Ale podpálil toho dost, ne?“

Alena pokrčila rameny a schoulila se na sedadle s koleny směrem k okýnku. Tam někde vzadu za kopcem je teď Libor sám. Ale udělala dobře. Když si to bude pořád opakovat, časem tomu sama uvěří.

  

Libor zkusil jít spát, ale když hodinu zíral do stropu, zvedl se zase z postele. Svědily ho dlaně. Nejdřív si otevřel okno do zahrady, nahmatal v kapse od džínů, které nechal viset přes kraj staré  postele, zapalovač a cigarety, a opřený o okenici provedl rituál se zapalováním cigarety. Půlku jí vykouřil, ale na klidu mu to nepřidalo. Byl sám. Tak jak si přál v dobách, kdy ještě bojoval s otcem, kdy dostával výprask za každý prohřešek, každou děravou ponožku a pozdní příchod. Výprask a ještě kázání.

Jenže teď už o samotu nestál. Zoufale toužil, aby se mu „holky“ vrátily. Nebo ne?

Vyšel z ložnice do chladnější chodby, odemkl těžké kovové dveře a sestoupil do sklepa. Nalevo byla kotelna, napravo sklep se zásobami. Úplně na spodní polici spižírny, vzadu za velkou sklenicí s meruňkami, stála jeho plechová skřínka. Pět let netknutá.

Vysunul ji trochu dopředu a uvědomil si, že je zamčená. Kam ten klíč tenkrát jenom dal? Slíbil sestře, že s tím skoncoval, ale všechno vybavení si ponechal. Věděl už tenkrát, že slib nedokáže splnit? Narovnal se a zašátral rukou na horní polici spíže. Nic. Jen spousta prachu. Tam klíč nedal. Musel si ho schovat někam v pokoji. Všechny svoje staré věci si po otcově smrti odnesl v krabici do ložnice v přízemí. Bylo mezi nimi i spoustu artiklů z doby, kdy… kdy to neměl tak pod kontrolou.

Vyšel pomalu zpátky po schodech a zpět do ložnice. Bylo skoro půl druhé ráno. Nechtěl se do toho zas namočit, chtěl se jenom na svoje věci podívat. Klekl si vedle postele a natáhl ruce co nejdál pod její rošt. Tam nahmatal lepenkovou krabici. Vysunul ji vpřed. Kromě klukovských hraček, jakým byl prak nebo terč s šípy, několika tenisáků a sešitků s náčrtky v ní objevil i velkou krabičku s nezaměnitelným logem sirkárny Sušice. Přičichl k ní. Krom obřích sirek v ní byl i hledaný klíč od tajné skřínky. Vyndal ho a podržel v levé dlani, zatímco pravou rukou několikrát zlehka přejel obří sirkou přes škrtátko. Odletělo jen pár jiskřiček, ale ta euforie, jakou způsobily, byla pro Libora nečekaná. Už si myslel, že to k životu nepotřebuje, že už to nikdy neudělá. A přitom měl teď úlevu na dosah ruky.

Prudce vstal a kopnul krabici zpátky pod postel. Klíč i sirky mu zůstaly v ruce. Zrychleně dýchal. Došel ke stále otevřenému oknu, kterým do ložnice proudil jemný vánek i trochu světla. Znovu si zapálil cigaretu. Tentokrát tou velkou sirkou. Zahořela nezvykle velkým, žlutým plamenem. Nemohl se odhodlat ji uhasit o plechový parapet, dlouze se na ni díval a teprve když už ho pálily prsty, jemně ji položil. Pozoroval, jak dohasíná. Ale nebylo mu to dost.

Přibouchl okno a s cigaretou v jedné a klíčkem v druhé ruce běžel zpátky do sklepa. Strčil si cigáro do koutku úst, zaklekl ke skřínce a začal se lopotit se zámkem. Orosilo se mu čelo, když se klíček v zámečku zapříčil. Vztekle jím začal lomcovat. Pak vyskočil na nohy, nasupeně kopnul do stěny a zajel si rukama do vlasů. Takhle blízko už je, ještě kousíček a mohl držet v ruce svoje staré rukavice, dlouhý knot, prastarou lahvičku s urychlovačem, čepici s vystřiženými kolečky pro oči.

Tolik se těšil, až se jich dotkne prsty, nic jiného nechtěl, jenom si zavzpomínat.

Zhluboka potáhl z cigarety. Nasrat na to. Kopl ještě do skřínky, až poskočila o dva metry, pak se vzpamatoval, zastrčil ji zase za meruňky, zhasl světlo a zamyšleně vyšel zpátky do obytné části domu. Nemířil však do kuchyně ani do ložnice. Popadl u dveří klíče od garáže a vyšel hlavním vchodem do tiché letní noci.

Cigaretu, která byla už pěkně sežvýkaná, típl o schůdek před garáží a odemkl těžká plechová vrata. Zavrzalo to, když je otevíral. Poprvé ho napadlo, že vlastně nebude chtít, aby si později někdo mohl vybavit, že byl v noci sám venku. Od té chvíle už se víc hlídal. Vrata při dovírání nadzvedl, aby v pantech zase nezaskřípěly, a teprve když je dobře dovřel, rozsvítil. Rozhlédl se po garáži. Kromě tátovy motorky, kterou nikdo nepoužíval, tu bylo i spoustu užitečných věcí. Ono to nějak půjde.

  

Krátce po třetí ráno se Libor ocitl zpátky v trávě, kterou se navečer plazil a fantazíroval. Dům měl ideální polohu, poslední v ulici a ještě oddělený skupinkou bříz, takže na něj prakticky nikdo nemohl vidět, ať už přicházel, nebo odcházel. Proplazil se křovím k místu, kde se hranice pozemku téměř dotýkala zadní stěny vysoké dřevěné stodoly, pak tiše přelezl dřevěný plůtek, vytáhl z batohu petku s benzínem a postříkal jednu stěnu stodoly. Nic velkého, nic nebezpečného, říkal si, ale srdce mu stejně bilo prudce a hlasitě, cítil ho v krku, v břiše, ve spáncích. Sundal si jednu montérskou rukavici, aby mohl vytáhnout z krabičky s obrázkem klíče dlouhou zápalku, rukavici podržel v zubech, jak to vždycky dělával, a se zatajeným dechem škrtl.

  

Poslední uzel, uvědomil si Libor, když nad ránem, s pocitem podobným kocovině, pozoroval ze svého místa v lese hasičského technika, jak se brodí vlhkým popelem, který pokryl celou zahradu toho domu. Alena byla tím posledním, co mě drželo nad propastí.