OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 7

Úplněk

  

Mraky se trhají, stříbřité úplňkové světlo proniká skrz husté větve. Noční ticho tříští táhlé vlčí vytí. První hlas doplňují další, splétají se, mísí a stoupají vysoko nad stromy, až k měsíci.

Tráva šustí v jemném vánku, pružné silné tělo se protáhne houštím, neslyšně se plíží a hledá dnešní kořist. Je tak málo času! Letní noc je krátká a zvíře hladové.

Větří a třídí pachy kolem, dokud nezachytí to, co hledá – kouř ze spáleného dřeva a mladou krev. Smích se rozlévá do tmy. Sedí kolem ohně, baví se a zpívají. Netuší, že je z hlubokého stínu lesa něco chtivě pozoruje.

Od ohně se zvedá dívka a odchází z kruhu světla. Váhá, nejistě se rozhlíží kolem sebe, ale pak si přeci jen dřepne do vysoké trávy.

Její zdušený výkřik příliš rychle utichá. Nikdo u ohně ho neslyšel. Zůstávají jen kapky krve rozstříknuté do jehličí.

  

První sluneční paprsky nového dne pronikají oknem a mříže v něm je krájí na nepravidelné čtyřúhelníky. Zkroucené mužské tělo leží bez pohybu, svěrací kazajka se zařezává do rozedřené kůže na krku a drtí kosti. Oči zírají do prázdna a na špinavé linoleum odkapávají sliny smísené s krví z rozkousaných okoralých rtů. A v uších doznívá vlčí volání...