OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 9

Melicharova smyčka

  

Mrchový kopec byl nečisté místo, kam pohodný zahrabával mrtvoly psů ze sousedních vesnic. Když se tam kolem mrtvého statkáře sešli sousedé, říkali někteří, že má otlačená a odřená zápěstí, jako by byl před smrtí svázaný. Většina se však nakonec shodla, že ho začalo trápit svědomí a život si vzal sám. Jako sebevrah nemohl být pohřbený ve svaté půdě kateřinského hřbitova, a tak ho zahrabali tam, kde ho našli, na vrcholku Mrchového kopce.

úryvek z Pověsti o Mrchovém kopci: Geocaching.com / Václav Rožec, Staré Travčice

  

„Blbá bota,“ zaklel Rosťa. Ta pitomá křuska se mu už zase rozvázala a pochopitelně, že v tu nejnevhodnější chvíli. Málem se při vystupování z vlaku rozplácnul na rozpáleném peróně jak široký, tak dlouhý.

Od chvíle, kdy zjistil, že s nimi jede i Lůca, to byl prostě den blbec.

Z šedého betonu nástupiště, pokrytého tenkou vrstvou prachu a pylu, sálalo teplo. Slunce ještě nestálo ani v nadhlavníku, a už přitom pralo ze všech sil. Žádný div, že na vlakové zastávce kromě nich pěti nikdo nebyl, všichni radši trávili neděli zalezlí někde v chládku. Pokud v téhle vísce, sedící v širokém otevřeném údolí jako zapomenutá jednohubka na tácu, vůbec někdo žil. I když asi ano. Od perónu vedl k domkům zbrusu nový chodník ze zámkové dlažby, který ještě boty místních nestačily ani pořádně zamazat. Velkolepá informační tabule sdělovala neexistujícím čtenářům, že peníze na tuhle stavbu století nesehnal starosta z vlastní kapsy, nýbrž je v potu tváře vydojil z dotací.

 „Tak dělej, Roskoš!“ zavolal na něj David. Vlastně Dejv. Celý gympl mu jinak neřekl, dokonce i třídní s nimi v tomhle držela basu. Klidně si tu přezdívku mohl napsat do občanky. A mít tu starou, papírovou, tak to asi i dávno udělal.

Rosťa konečně doválčil se vzpurnou tkaničkou a postavil se. Zbývající čtyři kamarádi na něj čekali opodál. Blonďatý pihovatý Jirka se svou blonďatou pihovatou sestrou Luckou, vysoký černovlasý Dejv a Bára, nejkrásnější holka ze třídy, kterou Dejvovi všichni záviděli. Štíhlá, drobná a s jemnými panenkovskými rysy, které ostře kontrastovaly s hnízdem krvavě rudých dredů a výrazným ohnivým tetováním na pravém rameni.

Rozjíždějící se vlak hlasitě houknul, až sebou Lucka poplašeně cukla. Její bratr se k ní okamžitě otočil s nevyslovenou otázkou v očích a jemně ji chytil za paži. Mírně zavrtěla hlavou, aby zaplašila jeho obavy, a zkřivila rty v něčem, co snad měl být úsměv.

Nikdo z ostatních to nekomentoval. Za těch pár měsíců se z nich v nevšímání stali přeborníci. Jen Bára nedokázala při pohledu na kamarádku zakrýt v očích lítost.

„No že jdeš, Roskoš,“ zaměřila radši rusovláska svou pozornost jinam a stáhla si z čela na nos sluneční brýle s růžovými plastovými obroučkami. „Pojďte rychle někam do stínu, nebo tady leknu.“

Jirka vytáhl z brašny telefon a vyvolal si na něm mapu. „Musíme přes vesnici a pak tamhle do toho lesa,“ řekl a ukázal k zeleným korunám, které pokrývaly svah kus za posledními střechami.

„No, tam se snad zchladíme,“ odfoukla si Bára, přehodila si Dejvovu paži kolem ramen a sama mu strčila ruku do zadní kapsy od šortek. „Tohle počasí je fakt už na palici.“

Za těch pár minut, než došli po novém chodníčku z nádraží do vesnice, se stačili pěkně zapotit. Pořád tu ale panoval menší pařák než ve městě, kde betonová těla věžáků a všudypřítomný černý asfalt už po dva týdny fungovaly jako grilovací topná mřížka ve stánku na gyros. Proto také Jirku napadlo vypadnout radši někam pryč a třeba se mrknout zase po nějaké kešce. Na cíli výletu nezáleželo, hlavně aby tam byl stín.

I tady panovalo vedro k zalknutí, když však nechali osadu za sebou a vešli do lesa, jako by vstoupili do jiného světa. Hnědá a žlutá okolního seschlého porostu se na několika desítkách metrů změnila na svěže zelenou a ve vzduchu příjemně zavoněla vlhkost.

Kousek před nimi se křížily dvě lesní cesty. Jedna pokračovala rovně do mírného kopce, druhá ji protínala téměř v pravém úhlu. Jirka, který se svědomitě držel své role průvodce, vyvolal na telefonu mapu, aby zjistil, kudy mají pokračovat.

„Nemůžeme zabloudit,“ prohlásil za moment spokojeně. „Nikde neuhýbáme, tahle cesta nás dovede skoro až tam.“

Pak klepnutím přehodil aplikace a vykročil jako první, aniž by zvedl oči od displeje. Najednou se otřásl.

„Ty vole, nějak se do mě dala zima,“ poznamenal.

„To máš asi infarkt, vole,“ ušklíbl se mu Dejv na záda. „Já se potím jako dobytek a –“ Zbytek věty se mu překvapením zasekl na jazyku. Přetřel si paže a zahučel: „No teda, máš recht. Najednou se udělala kosa. Divný.“

Rosťa přemýšlel, o čem to ti dva sakra mluví, když tu i jemu přejel po celém těle mráz. Z ničeho nic, jako by mu za zády někdo najednou otevřel ledničku. Ovšem než stačil něco říct, ten pocit zase zmizel. Na kůži ho opět hřály sluneční paprsky, které k nim pronikaly širokými korunami stromů. Nejspíš tam někde vyvěral pramen a ochlazoval okolní vzduch.

Jirka, který v čele skupiny pořád něco studoval na svém přístroji, se z ničeho nic uchechtl. „Ty vole, to je dobrý psycho, tohleto,“ zakroutil pobaveně hlavou.

„Co?“ zajímalo Rosťu.

„Četli jste si někdo tu legendu? K tomu místu, kam jdeme?“

Rosťa věděl, že ta otázka míří vlastně jen na něj. Dejva s Bárou nemělo cenu se ptát, ti určitě nic nečetli. Prostě jen zabíjeli čas s přáteli. Jestli s nimi bloumají po lesích, nebo dřepí na opěradle laviček u Stalina, jim bylo vlastně šumák. A Lůca mlčela.

„Legendu?“ zeptal se. „Vždyť je to… no prostě kopec, ne?“

„Jo, je to kopec. Ale ne jen tak ledajakej. Je to kopec Mrchovej,“ vykulil Jirka dramaticky oči.

„Mrchovej kopec? Co to je za blbý jméno?“ zbystřil pozornost Dejv, kterého nezvyklý název zaujal.

„Prý ho pojmenovali podle nějakýho Melichara alias Merchala, co měl statek dole ve vsi.“

Bára se ušklíbla a hodila si do pusy další tic-tac. „Jo, to dá rozum. Melichar – Merchal – Mrchovej kopec. Oslí můstek jako noha.“

„To rozhodně,“ souhlasil Jirka a listoval textem na displeji. „Ale k tomu Melicharovi-Merchalovi toho je tady víc a je to celkem sranda. Prý byl zazobanej, jenže držgrešle jak sviňa. Nikdo u něj nechtěl makat, až jednou přišla nějaká chudák holka kdoví odkud. Najal ji za pár šupů, ojel ji a udělal jí fakana. Ona se pak samou hanbou utopila. Jako doslova utopila, žádná metafora.“

„A ten tvůj Melichar byl ještě za borce, že jo?“ poznamenala kysele Bára.

„To si piš,“ přikývl. „V hospodě si prej liboval, jakej udělal dobrej kšeft – měl zaseto, nikomu nemusel nic platit a navíc si užil trochu toho pichu. Jenže pak ho za pár dní našli oběšenýho. Právě na tom Mrchovým kopci. A píšou tady, že měl otlačený a odřený zápěstí, jako by ho předtím někdo svázal.“

„A je tam taky, kdo to udělal?“ zeptal se Rosťa se zájmem.

„No jasně. On sám. Když ho našli, tak prostě řekli, že se v něm hnulo svědomí a oběsil se z lítosti.“

„Že mě to hned nenapadlo,“ pozvedl Rosťa obočí. „Takhle to přece funguje, že jo? Hajzl si uvědomí, že je vlastně hajzl, sváže si ruce, odtáhne se na kopec, kterej je, jen tak mezi náma, kurevsky daleko od vesnice, a tam se oběsí. Normálka. Co tam máš dál?“

Jirka krátce pokrčil rameny a palcem vypnul obrazovku přístroje. „Už jenom takový klasický plky,“ řekl. „Že tam Merchal-Melichar straší, čeká na vysvobození a zachránci prozradí, kam schoval nasyslený peníze. Ale že byl mrcha zaživa, takže asi zůstal mrcha i po smrti a nikdo by to neměl zkoušet.“

„Vida, tak možná proto ten kopec tak pojmenovali,“ prohlásila Bára.

„Možná.“

Z mírného, avšak vytrvalého stoupání se jim orosila čela. Tady v lese sice nepanovalo takové vedro jako na otevřeném prostranství, ale i tak tu bylo dusno jako v prádelně.

„Stejně to je kravina, co ta legenda říká,“ namítl po chvíli Rosťa. Čím víc o tom přemýšlel, tím menší smysl to mu to celé dávalo.

„S tou sebevraždou? No neke, Roskoš,“ uchechtl se Dejv.

„Jasně, že to je blbost,“ nenechal se Rosťa vyvést z míry. Mluvil pomalu, jak se snažil vtělit svoje podezření do slov. „To dá rozum. Někdo ho měl už plný zuby, ta chudák holka byla poslední kapka. Nějakej místní Batman se k němu v noci vloupal, vzal ho po hlavě lopatou, svázal ho a… a pak?“

„No pak ho odtáhl…“ Dejv se zarazil. Bylo vidět, že přemýšlí.

Rosťa přikývnul. Pochopil, že jeho spolužák už ví, kam tím vším míří. „Odtáhl ho touhle cestou, po který už bůhvíjak dlouho jdeme, aby ho oběsil někde daleko, kam lidská noha nepáchne,“ doplnil sám.

„No… a proč ne?“ pokrčil rameny Jirka.

„Spíš proč ano. Mně by na místě toho mstitele došla trpělivost tak v druhý zatáčce od vesnice. Vykašlal bych se na všechno, přehodil bych provaz přes nejbližší větev a hotovo. Proč se s ním trmácet takovou dálku?“

„Protože… protože…“ snažil se pihovatý blonďák přijít na nějaké logické vysvětlení, to se však nedostavovalo.

„Protože to nedává smysl. Aby se s ním táhnul tam nahoru, musel by k tomu mít nějakej důvod. Ta tvoje legenda nám neříká všechno, kámo,“ prohlásil Rosťa důrazně, jako by za to snad Jiří nesl osobní zodpovědnost.

Tomu to ovšem nestálo za žádné větší dohadování. „To je možný,“ pokrčil rameny. „Nebo to skutečně byla sebevražda.“

„To by mělo tu samou díru v logice,“ ozval se Dejv. „Půjdu kdoví kam, doprostřed lesa, a tam se oběsím, místo abych to udělal pěkně doma jako každej civilizovanej člověk? Proč jako?“

„Třeba doufal, že si to cestou rozmyslí,“ zakřenil se Jirka a otřásl se. „Fuj, zase se do mě dala zima. Odkud to sakra jde?“

„Zapomínáte na jedno, pánové,“ vložila se do debaty Bára. „Taky to mohlo bejt celý úplně jinak. Zlej statkář, ubohá děvečka… tohle je tak hrozně ohraný. Ale každej tomu hned věří, že jo? Hlavně vy, vy rytíři v nablýskaný zbroji,“ pronesla uštěpačně a dlaní udeřila do hrudníku Dejva, který chudák za nic nemohl.

Rosťa šel přímo za ní, a tak si všiml, že i jí naskočila husí kůže. Chloupky na jejím ohnivém tetování se postavily, jako by plameny ožily. A i do něj samotného se dala zima.

„Nenapadlo vás, že to vyprávění třeba prostě lže?“ pokračovala.

„Například…?“ protáhl Jirka.

„Například, že v tom byl ten statkář vlastně nevinně,“ jala se za chůze vysvětlovat svůj pohled na věc. „Nějakýmu bručounovi z konce vesnice se ztratí děvečka a za pár dní ho najdou mrtvýho. A co udělají lidi? To dá rozum, hned se začnou předhánět v tom, kdo vymyslí větší kravinu, aby to všechno do sebe jakoby zapadalo. To jste celí vy. Kolombové.“

Než stačila svou teorii dovysvětlit, požár na jejím rameni uhasl. Husí kůže zmizela, letní vedro se vrátilo v plné síle.

„To není pravda,“ ozvalo se za nimi nesměle. „Ten Melichar… Melichar Gruncl… byl vážně parchant. Zasloužil si to.“

Otočili se. Lůca, která šla jako poslední a do této chvíle nepronesla jediné slovo, stála na místě a třásla se od hlavy k patě. Bledé ruce si zahřívala v podpaždí, zuby jí cvakaly a na tváři jí naskakovaly červené fleky.

„Byl to sviňák,“ drmolila čím dál rychleji. „Slíbil Marii, že se o ni postará, a místo toho ji mlátil, nadával, zneužíval ji. Bála se ho. Měla z něj hrozný strach, přitom ze začátku vypadal tak mile. Myslela si, že mu může věřit, že když má takové modré oči, že nemůže být špatný člověk, že to je všechno její chyba, hledala tu chybu a nenacházela, dívala se do všech koutů a tam ležela jako smetí a on ho spálil a rozemlel a nezbyly ani kosti vůbec nic vůbec vůbec ani trochu a…“

Lucčina slova přestávala dávat smysl. Stála tam, klepala se jako osika a oči upírala kamsi do dáli.

Jirka sprostě zaklel a začal se přehrabovat v brašně. Za okamžik už držel v ruce stříbrné platíčko s prášky a půllitrovou petku s vodou. Zvolna, aby ji nepolekal, se vydal ke své sestře. Ta se najednou prudce otočila a ze všech sil zakřičela do prázdného místa po své levici: „Já se přece snažím, do prdele! Tak už mě nech! Slyšíš? Nech mě, nechci tě! Žádnej klíč nemám! Táhni! Už tě –“

Najednou uprostřed slova zmlkla, vytřeštila oči a celá ztuhla. I ten třas zmizel, jen brada se jí nekontrolovatelně chvěla. Po mrtvolně bledém obličeji jí tekly slzy a zdálo se, že se bojí i dýchat.

Stočila k Rosťovi pohled plný zoufalství.

Mladík se zamračil, odvrátit zrak však nedokázal. Cítil, jak se v něm zvedá vlna hněvu. Proč na něm ta káča furt tak visí? Vždyť to je už několik měsíců a trvalo to jenom chvilku. Tak proč mu do prdele nedá pokoj?

Mrknul a najednou to uviděl. Srdce se mu zastavilo a ústa mu zaplavila hořká pachuť žluče. Z okolního křoví, zpoza kmenů a z korun stromů se k vyděšené Lucce natahovala přízračná chapadla. Zanechávala za sebou ve vzduchu stopy, jako by byla stvořená z černého kouře, a vysávala z okolí všechno světlo. Jejich konečky připomínající pekelné pyje pátravě přejížděly po dívčině těle, laskaly ji po tvářích a pažích, bloudily po zádech i hrudi, křížily se a zajížděly jí do těla, kde se jim zlíbilo.

Ta vidina byla stejně reálná jako absurdní. A než stačil zalapat po dechu, celý ten šílený obraz zmizel, jako by nikdy neexistoval. Zůstala jenom Lucka – bílá jako stěna, k smrti vyděšená a s potůčky řasenky stékajícími až někam k bradě.

Rosťovi se nevolností skoro podlomily nohy. Co to kurva bylo?!

Jirka už objímal sestru kolem ramen, zkušeným pohybem jí vložil prášek do úst a přinutil ji, aby ho spolkla a zapila. Zbytek party to jen mlčky sledoval, akorát Bára hodila po Dejvovi významný pohled.

Rosťa byl rád, že musí chvíli počkat, než Lůce lék zabere a oni budou moci jít dál. Pochyboval, že by sám dokázal na gumových nohách udělat jediný krok. Jen se opřel zády o nedaleký strom a doufal, že mu srdce nevyskočí z krku.

Po chvíli konečně zase vyrazili.

„Zhoršuje se,“ špitla Bára k Rosťovi a po očku se ohlédla na Lucku, kterou kousek za nimi starostlivě vedl její bratr. Světlovlasé dívky se zmocnila apatie, jako po každé podobné epizodě ukončené medikamenty.

„Hm,“ zahučel Rosťa, který k tomu neměl co říct.

„Nepůjdeš za ní?“ nedala mu kamarádka pokoj.

„A proč jako?“ odsekl.

Bára zvedla oči k mlčícímu Dejvovi, ten se ovšem tvářil, jako že je neposlouchá. „Byli jste… vždyť víš, ne?“ řekla.

„Prdlajz,“ zamračil se Rosťa. „Tamto, to… to nic nebylo. Nejsem její kluk, nechodíme spolu. A nikdy jsme nechodili.“

„Když to říkáš,“ prohlásila s hlasem plným pochyb.

„Říkám,“ zakončil debatu Rosťa a přidal do kroku.

Tohle téma mu nebylo příjemné. Jasně, Lucka se mu líbila. Kdysi. Když se ještě smála a oči jí svítily při každé rošťárně, kterých měla tenkrát plnou hlavu. Nebyla sice žádná krasavice, ale sálalo z ní určité kouzlo, které ho k ní neodolatelně přitahovalo. Cítil se v její blízkosti tak, jako nikdy předtím. Neměl dost odvahy říct jí to přímo, děsil se představy, že by ho odmítla nebo se mu vysmála. Tak aspoň chodil za Jirkou domů – či spíš ho z domova vytáhnout – jen aby mohl být poblíž ní a dívat se na její odraz v okně tramvaje, když jeli na Letnou nebo do Šárky nebo prostě kamkoliv jinam, kde nebyl jejich šílený otec.

A pak mělo jejich gymnázium maturitní ples. Rosťa a Lůca spolu tančili, dotýkal se jí, ona zase jeho, dlouhé tmavě modré šaty jí nesmírně slušely, a když se smála jeho vtípkům, dělaly se jí dolíčky na tvářích. Políbil ji. Neodtáhla se, nedala mu facku. Její rty mu odpověděly a on nebyl nikdy šťastnější než tenkrát.

Krátce nato nepřišla celý týden do školy. Když se vrátila, vypadala jinak. Světlo v očích jí kamsi zmizelo a držela se od ostatních dál, i od něj. Nechápal to, myslel si, že se vyplnily jeho obavy a že Lucka neví, jak mu má říct, že k němu nic necítí, že to byl jen alkohol a trocha marjány.

Až dodatečně se od Jirky dozvěděl, že to je ještě horší.

Lůce ruplo v bedně. První velký záchvat dostala večer po maturáku. Rosťovi se chtělo zvracet: líbal se s magorem!

Nenáviděl se za to. Nenáviděl se za ten svůj strach, za odpor, který k ní cítil, i za to, že jí to nedokázal říct na rovinu. Doufal, že když se od ní bude držet dál, tak to snad pochopí. Ale ona místo toho vyhledávala každou příležitost k tomu, aby zachytila jeho pohled, dotkla se jeho ruky, dostala z něj nějaké slovo.

Kráva blbá. Kdy jí to už sakra dojde?

Vztekle nakopl kámen, který se mu připletl do cesty.

Lesácká cesta, po níž teď mlčky kráčeli, ubíhala stále dál, a nebýt Jirkovy mapy v mobilu, nejspíš by skončili někde u Labe. Stezka na vrchol Mrchového kopce zahýbala v prudkém úhlu v tom nejméně přehledném místě a nořila se mezi stromy do posledních padesáti metrů stoupání. Dovedla je k vyhaslému ohništi, pamatujícímu si nejspíš ještě doby, kdy se na zákaz rozdělávání ohňů v lese moc nehrálo. Kolem něj stály čtyři nízké lavičky z hrubě přitesaných akátových kmenů a polorozpadlá stříška s rezavou železnou konstrukcí, která měla sloužit nejspíš jako dřevník.

Jirka posadil netečnou sestru na jednu z lavic a řekl: „Někde tady ta keška bude. Má jenom hvězdičku a půl, takže pro ni nemusíme lézt nikam do korun.“

Chvíli prohledávali okolí ohniště, prázdný dřevník, lavice i kmeny nejbližších stromů, ale bez výsledku.

„Jiřino, jseš si jistej, že tu jsme správně?“ zapochyboval Dejv.

„Jasně, že jo,“ odsekl Jirka a probudil displej telefonu. „Tady to jasně... kurva, co to...? No hezký, signál žádnej, džípíeska v prdeli. Ale natuty to je tady. Vidíš snad sám, ne?“ řekl a ukázal na jeden ze stromů, na kterém byla stará značka ještě z dob, kdy se mapy tiskly na papír a na cestu se člověk musel zeptat. Červený čtvereček v bílém rámečku říkal, že nejvyšší bod kopce je zde a nikde jinde.

„Mám ji!“ zvolala z křoví Bára a její zvonivý radostný hlas ostře kontrastoval s náladou všech tří hochů. „Nějakej dobrák ji přikryl roštím, abychom to neměli tak jednoduchý.“

Za okamžik se vynořila se zčernalou dřevěnou ptačí budkou. Obkročmo si sedla na lavičku, položila úlovek před sebe a už se do něj dobývala. Po chvíli z jeho útrob vydolovala průhlednou plastovou krabičku, velkou tak akorát na svačinu. Nebo na bloček, tužku a přehršel různých cetek, které tu zanechali předchozí keškaři.

„Co tam je?“ zajímalo Rosťu a natahoval krk přes Bářina záda, aby si mohl poklad také prohlédnout.

„Nějaká figurka, řemen, šiška...“ začala dívka vypočítávat.

„Klíč,“ šeptla Lůca.

Jirka si povzdechl. „Ne, žádnej klíč tam není, sorry. Odpočiň si a...“

Najednou zmlkl. Jeho překvapené polknutí přinutilo i ostatní, aby se ohlédli. Vedle mohutného stromu, asi deset metrů od nich, stála jakási postava. Vysoká, velmi vysoká, i urostlý Dejv by jí sahal sotva po bradu. A zároveň velice štíhlá. Do tváře jí pořádně neviděli, i když na ni skrz koruny stromů dopadaly přímo paprsky světla. Jako by měla obličej rozmazaný, nehotový. Připomínal obraz od malíře, který dokončil jen hrubou skicu.

Bára tiše vyjekla.

Ta postava problikávala. Chvíli tu byla a chvíli zase ne. A když se znovu objevila, stála o malý, takřka nepatrný kousíček jinde. A její ruka, zakončená absurdně dlouhými prsty, se o centimetr zvedla.

Okolí zalila pronikavá vůně máty. Máty a něčeho dalšího, sladce kovového.

Rosťa se rozhlédl po ostatních. Nikdo nic neřekl, ale strach v jejich pohledech jasně sděloval, že ji vidí všichni. Klid zachovávala jenom Lůca. Seděla na své masivní lavici, temenem hlavy se opírala o strom za sebou a se zavřenýma očima se mírně usmívala.

Bytost, jež vzdáleně připomínala vysokou ženu ve splývavé kápi, se začala svým stroboskopovým pohybem zvolna přesouvat směrem k nim. Intervaly problikávání se postupně prodlužovaly a Rosťa si s hrůzou uvědomil, že kdykoliv se tvor znovu zjevil, jejich okolí se trochu změnilo. Zpočátku téměř neznatelně, ale po chvíli to už nešlo popřít. Modrá obloha nabírala fialový odstín a jako tahy opilým štětcem ji křižovaly divoké oranžové šmouhy. Stromy se zvětšovaly, jejich kmeny mohutněly a otevíraly se v nich vykotlané dutiny. Jen ohniště na samém vrcholu kopce vypadalo stále stejně a černý popel v kruhu očouzených kamenů netečně pozoroval, jak se skupina studentů s každým úderem srdce noří do nějakého cizího světa.

Rosťovi hučelo v uších. A náhle zaslechl… ne, vycítil celým tělem slovo, které znělo všude kolem něj, a přitom vlastně nikde: „KONEČNĚ!

Zpoza kmenů, z křovisek, dokonce i z dřevěných lavic kolem ohniště se všude kolem nich pátravě vysoukaly zvědavé kouřové úponky – ona temná chapadla, která Rosťa spatřil už prve při Lucčině záchvatu. Tehdy je měl za pouhý výplod své fantazie, ale teď… teď už si tím nebyl tak jistý.

Všichni čtyři pozorovali okolní dění jako ve snách, jako zajíc fascinovaně hledící vstříc dálkovým světlům plechového kolosu s osmiválcovým motorem. Pyjovité šlahouny byly již u nich a chtivě se k nim natahovaly. Jeden se za nimi vztyčil a lascivně pohladil Báru po zátylku. Dívka zaječela a jako by tím zlomila kouzlo spletené ze strachu a popírání, které je do této chvíle všechny poutalo. Otočila se na patě a plným tryskem se rozběhla pryč. Dolů z toho zatraceného kopce, na lesáckou cestu, která vede do vesnice, k železnici, k absurdně nablýskanému chodníčku zaplacenému z dotací. Do skutečného světa.

Daleko se nedostala. Zdánlivě líná chapadla se po ní vrhla jako hladové murény. Dvě se jí omotala kolem kotníků a pevně ji sevřela, tělo však pokračovalo v pohybu. Dívka překvapeně vyjekla a instinktivně před sebe natáhla paže, aby zbrzdila pád, ten se však nedostavil. Kolem předloktí se jí omotaly další pekelné úponky, jiné ji sevřely přes boky i prsa a nesly ji zpět. Přímo k té divné postavě.

Bára se zmítala a podivným, cizím lesem se nesla ozvěna jejího vyděšeného křiku. Dejv a vzápětí i zbývající dva mladíci se jí vrhli na pomoc. Jenže nestačili udělat víc než pár kroků a zkroutili se v bolestech na zemi.

NE! ZÁKAZ!“ vnímal Rosťa celým tělem vůli oné vysoké bytosti. Nedalo se jí odporovat.

Dejv se rozplakal.

„Nech ji být, prosím!“ žadonil, ovšem se stejným úspěchem se mohl obracet k okolním stromům.

Nevolnost náhle povolila. Rosťa zvedl hlavu a spatřil, jak se bytost sklání nad Bárou, kterou držel ve vzduchu snad tucet černých chapadel, a cukavými pohyby jí pokládá jednu vyzáblou ruku na čelo a druhou na hruď. Kloubnaté prsty se nořily do jejího těla stejně snadno jako pod hladinu vody.

Dívka se svíjela a ječela, avšak žádná pomoc, o kterou tak žadonila, se nedostavovala. S hrůzou v očích pozorovala ruce, které do ní pronikaly, ovšem až když zvedla zrak k tváři oné bytosti, vkradl se do jejího křiku opravdový děs. Takový, o kterém Rosťa nepochyboval, že jej bude pronásledovat ve snech až nadosmrti.

Teprve pak Bára konečně omdlela.

SPOKOJENOST! RADOST! VNÍMÁNÍ!

Vlna cizích emocí, která se přelila po úbočích kopce, sevřela Rosťovi žaludek a vyhnala mu žluč do úst. Jen s vypětím sil překonal nevolnost, která se jej zmocnila. Stále doufal, že to je všechno jen nějaký sen, nějaký šílený trip, ze kterého se probudí, ale bolest v kolenou, která si narazil při pádu na zem, byla až příliš skutečná.

„Nech ji být, ty kurvo,“ vzlykal Dejv s rukama zabořenýma do hlíny a po tvářích mu stékaly pramínky beznaděje. „Zabiju tě, slyšíš? Zabiju tě!“

Chapadla uvolnila svoje sevření a nechala Báru bezvládně skutálet na zem. V místech, kde jí do čela pronikly prsty onoho tvora, jí zůstalo sedm bělavých flíčků. Nehýbala se. Ležela tam s otevřenýma, nevidoucíma očima upřenýma k modrooranžové obloze a jen nepatrně se zvedající hruď prozrazovala, že žije. Dejv se k ní okamžitě vrhnul a zapomněl na okolní svět.

Bytost pochopitelně dívku nepustila proto, že by se zalekla planých výhrůžek. Přesunula svou pozornost k někomu jinému.

Úponky tmy se natáhly k Lucce, která stále spala opřená zády o strom a nic z okolního dění ji neprobudilo. Všudypřítomné paže z černého kouře ji zvedly jako malé dítě, předávaly si ji jedna druhé a donesly ji až k postavě, která stále při každém pohybu slabě poblikávala, jako by tu byla a zároveň nebyla.

Prsty opět zajely do těla, tentokrát však za naprostého ticha. Lůca jen zalapala po dechu, jako by ji někdo ponořil do ledové vody.

Bytost zaklonila hlavu v extázi a zhluboka vydechla, až se zalesněným návrším přehnal sladkoštiplavý mrazivý vítr a zvedl malé roje spadaného jehličí. Ona sama najednou vypadala větší, skutečnější, zaostřenější. Přestala mizet a v obličeji, dříve nezřetelném, se jí vykreslovaly nové rysy, neobvyklé, avšak nepopiratelně ženské. Vlasy, dříve beztvaré a šedivé, nabraly zelenavý odstín a spletly se do zvláštního dvojitého copu, jehož konec jí spočíval na levém rameni. Konečně dostala pevný tvar.

Svět naposledy blikl a… a všechno vypadalo zase normálně. Skoro. V opravdu normálním světě by Dejv nejspíš nebrečel s Bářinou hlavou v klíně, Jirka by se netřásl jako v zimnici a Rosťovi samotnému by asi netlouklo srdce jako narkomanovi, který špatně odhadl dávku pervitinu. Ale nebe mělo zpět svou správnou barvu, zvláštní mátová vůně zmizela a hlavně se po nich nic nesápalo.

„C-s-děje?“ zamumlala Bára zmámeně. S nepravidelným mrkáním zvolna otevírala oči, pak je náhle vytřeštila, vyděšeně vykřikla a pozpátku se po čtyřech odtáhla k nejbližšímu kmeni. Zrychleně dýchala, vystrašeně se rozhlížela na všechny strany a drmolila: „Co to bylo? Co to kurva bylo?! Do prdele, do piči, FUJ!“

Při posledním slově se otřásla, jako by jí po zádech přeběhl půlmetrový pavouk.

Opodál mezitím otevřela oči i Lůca. Jen je otevřela, nic víc. Nechala se svým bratrem zvednout do sedu, stále však mlčela a nijak na sobě nedávala znát, zda si je událostí několika předchozích minut vůbec vědoma. Pohled měla prázdný, nezaostřený… jenže stejně vypadala i ve chvíli, když na kopec dorazili.

Rosťa přejel ostatní pohledem, a když zjistil, že jsou všichni v pořádku, s úlevou si vydechl.

„Mizíme,“ prohlásil stručně. A víc ani říkat nemusel.

Pomohl Jirkovi zvednout jeho sestru na nohy a vzali ji mezi sebe, aby nikde nezakopla. Dejv se staral o Báru. Rychlou chůzí se vydali zpátky na dřevařskou cestu, a kdyby s sebou nevláčeli apatickou Lůcu, určitě by běželi.

„Můžeš mi do prdele říct, co to mělo znamenat?“ zasyčel Rosťa na svého blonďatého spolužáka.

„Jak to mám asi kurva vědět?“ vyštěkl Jirka.

„Tys tuhle cestu naplánoval, ne snad?“

„Ty vole, ty jsi dobrej,“ ulevil si Jiří a chytil pevněji Lucku, které na spadaných šiškách klouzaly nohy. „Si jako myslíš, že tohle v tom průvodci bylo? Děsivost pět hvězdiček z pěti, hrozí nebezpečí infarktu, nezapomeňte ve vesnici odevzdat poslední vůli?“

„Tak co to ale bylo?“ opakoval Rosťa. Výčitku v hlase vystřídaly obavy.

„Já fakt nevím. Že by měla ta pověst pravdu? Že by to byl duch toho Melichara?“

„To těžko,“ prohlásila Bára zaklesnutá do Dejva. Ostré tempo jí už vrátilo barvu do tváře. „Tohle byla ženská, ne chlap. Cítila jsem to naprosto jasně. A slyšela jsem její hlas, když… když…“ Nedomluvila, místo toho se zdálo, že bude zvracet. Černovlasý mladík ji objal kolem ramen, sklonil se k ní a políbil ji na temeno hlavy.

„Podle mě to byl nějakej démon,“ řekl Jirka. „Nesmějte se, ale… prostě mi to tak připadlo.“

Nikomu to ovšem k smíchu nepřišlo. Všichni si až příliš dobře pamatovali, co právě zažili, a tohle vysvětlení bylo stejně dobré jako kterékoliv jiné.

Na lesní cestě trochu zpomalili. Věděli, že je dovede až do vesnice, což jim dodávalo pocit bezpečí. Stejně se ale každou chvíli někdo z nich ohlédl v obavě, zda je někdo nepronásleduje nebo jestli se z nejbližšího křoví nevynoří pramínek černého kouře.

Rosťovi něco stále nešlo na rozum. Jasně, celé to bylo naprosto šílené. Ale někde v tom všem zněl falešný tón a on nebyl schopný ho najít. Pak mu to došlo.

„Hele,“ řekl. „Viděli jsme to všichni, že jo?“

Odmlčel se, a když nikdo neprotestoval, pokračoval: „Jak je možný, že se to nestalo nikomu před náma? Přece nejsme první, kdo tam byl. Normálně tady v okolí žijou lidi. To ohniště a lavičky tam musel někdo udělat. Keška se tam sama neschovala. Tak proč zrovna my? Proč ta blbá legenda mluví o nějakým oběšeným Melicharovi, kterej nikoho nezajímá, a ne o přízraku a černým kouři?“

„Neudělali jsme něco zvláštního?“ přemítal Dejv. „Něco, čím jsme to vyvolali?“

„Nic extra jsme neprováděli,“ prohlásil zvolna Jirka, který si v hlavě převíjel předchozí události. „Přišli jsme tam, chvíli hledali kešku, pak Bára našla tu budku. Přinesla ji, vyndali jsme z ní plastovou pixlu, otevřeli ji… a pak se tam ta mrcha objevila.“

Rosťa se nedůvěřivě zamračil. „Chceš říct, že jsme ji přivolali otevřením tý krabice? Přece jsme ji –“

Nedomluvil. Zíral jako opařený na cestu před sebou. „Do prdele,“ stekla mu ze rtů nadávka.

Stáli na nenápadném rozcestí, kde se z lesní cesty směrem doleva odpojovala úzká pěšinka, mizela mezi stromy a mířila v mírném stoupání až na vrchol kopce. Mrchového kopce.

„To si ze mě děláte kozy!“ zanadávala Bára a rozhlédla se po ostatních. Všichni se však tvářili stejně překvapeně jako ona.

„Kudy nás to vedeš, ty vole?“ obořila se na Jirku.

„Vždyť… vždyť jsme šli pořád rovně,“ koktal zaraženě blonďák.

„Asi jsme to nějak obešli dokola,“ pokusil se Rosťa nabídnout nějaké logické vysvětlení. S mrazením v zádech si však uvědomoval, že tomu nevěří ani on sám.

„Jo, nejspíš,“ přikývl bledý Jiří. „Jinak to být nemohlo, že jo? Tak ještě jednou. Hele, přišli jsme sem původně z tohohle směru,“ mávnul rukou na západ, „tak si budeme dávat pořádnej pozor, abychom nikde neuhnuli, a musíme se dostat do vesnice.“

Vyrazili mlčky. Rosťa cítil, jak mu do útrob buší pěst strachu, a hlavou mu vířila jediná myšlenka: Co se to tady do prdele děje?

Po chvíli Bára do nervózního ticha prohlásila: „Nechali jsme ji tam.“

„Koho?“ zeptal se Jirka, který stále vedl svou sestru. Jít dokázala sama, ale netvářila se, jako by vnímala okolní dění.

„Tu krabičku,“ vysvětlovala drobná rusovláska a hlas se jí mírně třásl. „Jestli to způsobila ona, jestli je vážně nějak… prokletá… Co když ji tam najde někdo další?“

„No tak ji najde, já se kvůli tomu vracet nebudu,“ odsekl Rosťa. Už toho měl akorát dost. Při každém prasknutí větévky nebo zašustění listů v korunách stromů se nervózně ohlížel a nemohl se dočkat, až sejdou dolů do vsi.

Bára ho probodla pohledem, ale nic neřekla. Ani jí se zřejmě nechtělo vracet.

„Hele, jsi si jistej, že jdeme správně?“ otočil se Dejv k Jirkovi. „Nepamatuju se, že by se ta cesta takhle klikatila.“

Než jeho spolužák odpověděl, vyvolal si mapu na telefonu a zaklel: „Do prdele, furt žádnej signál, ani GPS, nic. Co vy?“ zeptal se ostatních.

Ti také zkontrolovali svoje přístroje, ovšem nikdo z nich nepochodil o nic lépe.

„Dobře, tak takhle,“ snažil se zachovat klidnou hlavu. „Mapu jako takovou vidím, jenom nevím, kde na ní jsme. Ale nejspíš někde tady,“ ukázal prstem na displeji. „Takže když půjdeme po téhle cestě pořád rovně, za chvíli dorazíme na konec lesa. Pak už to je na trať jen kousek.“

„Říkáš rovně,“ zamrazilo Rosťu. „Myslíš do toho kopce před námi?“

„Jakej kopec, kurva?“ zavrčel Jiří. Nevěřícně zvedl pohled od mapy na cestu, která před nimi stoupala tam, kde by přece měla klesat! Zavřel oči a dvakrát se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. Pak řekl: „Nenecháme se zblbnout. Půjdeme podle mapy. Mapa má pravdu.“

Proti tomu se nedalo nic namítat, tak opět vyrazili. Stoupali do mírného kopce po stále se zužující cestě, která se rychle měnila na pouhou stezku, až se ocitli nahoře. U vyhaslého ohniště. U laviček z nahrubo přitesaných akátových kmenů. U obyčejné plastové svačinové krabičky, která se bělala na jedné z nich.

Kurva!“ zařval z plných plic Dejv, rozběhl se a vší silou do kešky kopl. Harampádí, které v ní bylo uložené, se rozletělo všude kolem.

Jirka si pravou rukou sevřel čelo. „To… to… to nedává smysl!“

„Pojďte pryč,“ žadonila Bára. Zuby jí drkotaly. I Rosťovi se zdálo, jako by se v okolí ochladilo, ale možná za to mohly jen jeho nervy napjaté k prasknutí.

Otočili se a vraceli se po svých stopách dolů, nikdo se nechtěl nahoře zdržovat ani o sekundu déle.

Dřevařskou cestu už nenašli. Přesto kráčeli dál, pořád za nosem. Rosťa pohlédl na nebe. Jeho fialová barva ostře kontrastovala se svěže zelenými listy okolních stromů. A nepochyboval o tom, že se po ní táhnou tlusté oranžové šmouhy.

Ani je už nepřekvapilo, když po deseti minutách zjistili, že opět stojí u úpatí kopce, jenž je odmítal pustit ze svých pout.

Bára plakala, Dejv ji uklidňoval, Jirka nadával a Rosťa se marně snažil zachovat klid. Nejlépe na tom byla Lucka, která byla pořád ponořená do svého vlastního světa. Tohle už nemohly mít na svědomí prášky, to musel být důsledek toho, co se jí stalo na kopci.

Tentokrát už nahoru nešli. S narůstajícím zoufalstvím a beznadějí bloudili lesem, jenže ať se snažili sebevíc, vždy se vrátili zpět k Mrchovému kopci. Pokusili se řídit polohou slunce, jenže když se příliš vzdálili, začala celá obloha jasnět a po chvíli se už opět blížili k prokletému vrchu. Několikrát k nim dolehly tlumené nebo i zcela zřetelné hlasy, ale kdykoliv se s voláním o pomoc rozběhli daným směrem, spatřili jen prázdnou cestu a větve stromů líně se vlnící v letním vánku. V jeden okamžik dokonce zaslechli ze zatáčky kousek za sebou mlasknutí opratí a rachot dřevěných kol kodrcajících se po hrbolaté lesní cestě. Vůz se blížil, ovšem ať namáhali oči sebevíc, skrz stromy nic nezahlédli. Rachot přitom sílil, jako by ho už měli na dosah. Mířil přímo k nim, nezastavoval.

Najednou přímo vedle Rosťova ucha kdosi unaveně prohlásil: „Hý! Tož hni sa, herko zahubená, nebo nám poslé doma hospod našelmuje.“

Prudce se otočil, ale nikdo tam nebyl. Přesto mu nos zaplavil čpavý pach koňského potu, neviditelný vůz projel kolem nich, skrz ně a skrytý před jejich zraky pokračoval v cestě kdovíkam.

Tohle už bylo na Rosťu moc. Bezmocně usedl na zem, promnul si dlaněmi oči a měl co dělat, aby se hystericky nerozesmál. Napadlo ho, že tu všichni skončí jak ten Melichar z legendy – radši si vezmou život, než aby to dál snášeli. A třeba se jednou také dostanou do místních pověstí.

Upřel zarudlé oči na Jirku a prohlásil: „Tohle je tvoje vina, abys věděl. Doufám, že jsi spokojenej.“ Byl tak unavený, že už ani neměl sílu dát do svého obvinění vztek nebo nenávist. Jen to konstatoval.

„Co to meleš, ty vole?“ vyštěkl jeho blonďatý spolužák, který právě usadil na zem svou sestru, aby si odpočinula.

„Byl to tvůj nápad vzít ji s námi, i když víš, že je magor,“ vysvětloval unaveně Rosťa. „Tak tady to máš. Teď jsme uvěznění v nějakým z těch jejích šílených bludů. A nemůžeme ven.“

„Ruplo ti v bedně? Jak by to asi…“ Jirka nenacházel správná slova, jen pozvedl ruce v neurčitém gestu. Pak zaváhal, do tváře se mu vkradla pochybnost. „To je přece blbost,“ zašeptal nakonec s pohledem upřeným na Lucku.

„Napadá tě snad nějaký lepší vysvětlení?“

Dejv se zhluboka nadechl, aby se uklidnil, a prohlásil: „Podle mě to je kravina. Chce to hlavně zachovat chladnou hlavu. Hlavní je najít cestu pryč.“

Rosťa se na něj ostře podíval. Už mu šel taky na nervy. „Jasně, to nás totiž doteď nenapadlo,“ ušklíbl se jedovatě. „Díky, žes nám otevřel oči.“

„Povídám, že hlavně nesmíme panikařit,“ opakoval Dejv důrazně, jako by ho ostatní prve neslyšeli.

„No sorry, že nejsem superman!“ vybuchl Rosťa. Chtěl ještě něco dodat, ale cosi v kamarádově pohledu ho zarazilo.

Dejv se zmateně rozhlížel kolem sebe. Upíral pohled někam za Jirkova záda, jeho oči sledovaly jakýsi neexistující pohyb. Pak vyskočil ze země a volal: „Hej, slyšíte mě? Řekl jsem snad něco? Rosťo, Báro, kam jdete?“

To bylo poprvé po roce a půl, co oslovil Rosťu jeho pravým jménem a ne tou pitomou přezdívkou, ten z toho však nedokázal mít radost. Co se to zase děje?

„Sakra, počkejte na mě!“ zvolal Dejv a chtěl se rozběhnout, Bára ho však chytila za paži.

Hoch vyděšeně zařval, hlasem mu rezonovala nefalšovaná hrůza. „Do prdele, jsou tady zas! Táhněte! Áááá!

Zuřivě kolem sebe mával pažemi a zmítal sebou, jako by se chtěl vysmeknout nějakému neviditelnému sevření. Náhodou přitom udeřil Báru loktem do hrudi takovou silou, až s heknutím pozadu dopadla na zem.

Okolí zaplavila známá vůně máty. A Rosťa už poznal, co je ta druhá složka, ta nasládlá. Krev.

Dejv sebou dál házel, třásl se a vydával neartikulované skřeky. Zbývající dva mladíci se ho snažili uklidnit, ale každý jejich dotyk vše jen zhoršoval. Nakonec sebou jejich spolužák prudce cukl, jako by se něčemu vyškubl, a rozběhl se pryč směrem do lesa. Nikam se ovšem nedostal, hned po pěti krocích spadl na zem, jako by mu něco podrazilo nohy, možná však jen zakopl o nějakou větev. Vzápětí stál opět na nohou a bezhlavě prchal dál. Neohlížel se nalevo napravo, jako by jeho oči viděly úplně jiný svět než ten, ve kterém se nacházelo jeho fyzické tělo.

Toho stromu si nejspíš vůbec nevšiml, dokud do něj nenarazil. Ticho, které následovalo po té tupé ráně, bylo svým způsobem ještě děsivější než předchozí křik.

Jirka, Rosťa a Bára se k němu rozběhli. Hrudí se ochable opíral o kmen staré borovice, hlavu kleslou na levé rameno. Už byli dost blízko, aby viděli, že pomalu pohybuje rty ve snaze něco říct, místo slov mu z nich však vycházela jen krev. Bára se jemně dotkla jeho ramene a pokusila se ho otočit čelem k sobě, jenže to nešlo.

Teprve teď si všimli ostré špičky pahýlu větve, která Dejvovi trčela ze zad. Chvíli jim trvalo, než jim došlo, co těch několik centimetrů zakrváceného dřeva znamená.

Pohyb rtů ustal, prsty na pravé ruce mu však ještě chvíli nepravidelně pocukávaly. Jako by se snažil cosi naposledy sevřít v dlani, něčeho se dotknout.

Bára klesla na kolena a hlasitě se rozeštkala. Nářek plný žalu a zoufalství se nesl lesem a lhostejná ozvěna si s ním pohazovala sem a tam. Dívka objala nohy svého přítele, natáhla ruku k jeho chladnoucím prstům a sevřela je tak pevně, jako by mu tím snad mohla vrátit život. A opravdu, kolem spojených rukou se objevilo slabé světlo.

Jenže do Bářina pláče se vkradl další tón. Bolest.

Rosťa s hrůzou sledoval, jak světlo po ruce putuje vzhůru až k ohnivému tetování na jejím rameni a to následně ožilo. Nejprve z něj stoupal jen sotva patrný pramínek šedého kouře, ale vzápětí se po něm roztančily první drobné plamínky.

Bára zaječela. Ohlédla se, co se to děje, a pokusila se oheň levačkou uhasit, ta jí ovšem vzplála také. Vzduchem začpěl puch spáleného masa, který nedokázala přebít ani stále sílící vůně máty.

Jirka jí chtěl pomoci, Rosťa ho ovšem na poslední chvíli zadržel.

„Posral ses?“ vykřikl na něj. „Chceš dopadnout stejně? Padáme, dělej! Pryč!“

Nečekal, až se jeho spolužák probere ze šoku, a táhl jej dál od hrůzného divadla.

Bára se ještě chvíli zmítala na zemi, ale než se oba dostali zpátky k Lucce, sedící stále na kraji cesty, zbyla z ní jen hromádka popela.

„Ty vole… ty vole…“ drkotal zuby Jirka, ruce se mu třásly a ohryzek mu poskakoval jako o závod.

„Seber se a pojď,“ zamračil se na něj Rosťa, a když viděl, že ho kamarád příliš nevnímá, sám se shýbl pro Lůcu, aby ji zvedl na nohy.

Jakmile ji chytil za paži, otočila k němu zarudlé prázdné oči a prohlásila: „Potřebovala jsem tě. Věřila jsem ti. Byl jsi moje kotva, moje naděje. Jenže jsi mě opustil, zradil jsi mě. Teď jsem troska, prázdná schránka. Schránka a zároveň i klíč, který ji odemkne.“ Hlas měla plochý, bezvýrazný a zřejmě ještě stále nebyla při smyslech. Hovořila však naprosto plynule a srozumitelně.

Rosťa se otřásl, přehodil si přes ramena jednu její paži a vyrazil. Bylo mu jedno, jakým směrem, hlavně pryč.

„Tak jdeš už?“ houknul za sebe na Jirku.

Ten se konečně probral ze šoku, několika rychlými kroky je dohnal a podepřel svou sestru z druhé strany.

Chvíli mlčky kráčeli a snažili se nevnímat, že se jim cesta pod nohama zvedá do mírného kopce.

„Lůca měla pravdu, abys věděl,“ porušil ticho Jirka.

„Hovno,“ zabručel Rosťa.

„Nedělej, že to tak není. Víš vůbec, co jsi pro ni znamenal? Byl jsi její první opravdová láska, ty vole. První, komu důvěřovala. Dokážeš si představit, jaký to pro ni bylo? Ne, nedokážeš, že jo… Ale já viděl její deníček, do prdele. Ta káča si myslela, že mezi váma něco je, a když se to s ní začalo zhoršovat, věřila, že ji podržíš. A ty? Ty ses na ni vysral. Jako by měla prašivinu.“

Oheň v Jirkově hlase prozrazoval, že tohle ho trápilo už dlouho, jen to dosud nedokázal svému příteli říct.

Jenže Rosťa se na věc odmítal dívat jeho očima. „A divíš se? Nedělej, že by ses nezachoval stejně.“

„Ty jsi ale kretén,“ odplivnul si Jiří.

Bavili se o Lucce, jako by tam nebyla. Jenže ona tam byla. Najednou se zastavila tak prudce a nečekaně, až oba spolužáci málem zakopli. Podívala se jim zpříma do očí a tiše prohlásila: „Tohle je její svět. Její, ale zároveň i náš. Srazily se a prolnuly jako dvě bubliny – a to se nemělo stát. Uvízly v sobě. A ona uvízla tady, v tomhle průsečíku, který patří tam i tam a vlastně nikam. Nemůže zpátky a nemůže ani k nám. Je tu vězněm.“

Hlas už měla normální, jenže slova… ta slova zněla divně. Nedávala smysl, nebo Rosťa alespoň chtěl, aby nedávala.

Pak jemně položila ruku svému bratrovi na rameno, povzbudivě se na něj usmála a řekla: „Pojď, už čeká.“

Hoši s vytřeštěnými zraky pozorovali, jak vycházkovým krokem stoupá po úzké lesní stezce k zanedbanému ohništi. Teprve teď si uvědomili, že tam skutečně někdo je.

A nebyla to ta bytost co prve.

Na temeni kopce stál bokem k nim jakýsi muž a zuřivě kolem sebe máchal obouruční sekerou – mohutným kalačem s hlavicí z černého železa a ohmataným, asi metr dlouhým topůrkem. Pod krátkou červenou vestou se zašlou výšivkou mu plandala dlouhá bílá hazuka, nohy měl navlečené do zašedlých kalhot z pevné látky a jeho vysoké kožené boty už zřejmě zažily lepší časy. Vypadal jak zpěvák lidovek, který ve svém kroji chodil dvacet let lopotit na pole.

„Skaňte, čertova splodiska!“ křičel šlachovitý muž na kohosi a tvář nad hustým plnovousem měl rudou vzteky a námahou.

Vůně máty byla ochromující.

„Hej, počkej na mě!“ zavolal Jirka na sestru, když se konečně probral z překvapení.

Chlap na kopci se otočil, a když je spatřil, rozšířily se mu oči údivem. Zarazil se. Zdálo se, že chce něco říct, ale zbraň mu náhle vyletěla z ruky a dopadla o několik metrů dál, jako by mu ji nějaký neviditelný protivník vyrval a odhodil ji stranou. Pak ho táž síla popadla za obě paže a roztáhla mu je, div že mu je neutrhla. Muž zařval a Rosťovi se zdálo, že se vznesl pár palců nad udusanou hlínu.

On i Jirka se mu rozběhli na pomoc, ale nebylo to zapotřebí. Jakmile se ocitli několik kroků od něj, spadl na zem a oni jen spatřili, jak se ve vzduchu rozplývají šlahouny černého dýmu. Jako by splnily svůj úkol a teď se stáhly do ústraní.

Muž klečel, opíral se o dlaně a vyčerpaně oddechoval. Na zápěstích, za která ho chapadla před chvílí svírala, měl sedřenou kůži.

Teprve teď si Rosťa všiml, že zatímco ohniště tu zůstalo, lavice zmizely a s nimi i nízký přístřešek na dřevo. Zato se tu povalovala převržená nůše, ze které se na suchou zem vysypalo několik dřevěných misek, kus složené látky, smotané lano a několik vyřezávaných figurek. Zdálo se, jako by sem muž zabloudil z jiné doby – nebo snad oni tři zabloudili do té jeho? Ta představa, která by ještě ráno vypadala naprosto absurdně, ho nyní ani trochu nevyváděla z míry. Byla to prostě jedna z možností.

„Jste v pořádku?“ sklonil se Jirka k vousatému pořízkovi.

Ten ho probodl pohledem, a zatímco se zvedal na nohy, chraptěl: „Co tu děláte? Musíte pryč, tohle je nečisté místo, prokleté! Sám ďábel se tu zabydlel.“

„No jo, pryč,“ zabručel Rosťa. „Ale kudy?“

„Nemudrujte a utíkejte, než –“

Ať chtěl říct cokoliv, nedopověděl to. Vyvalil oči na Lucku, která právě zvolna došla až nahoru, a brada se mu rozklepala. Pak se prudce nadechl a vykřikl: „To je ona!“

Rosťa s Jirkou nechápavě sledovali, jak muž běží pro sekeru ležící opodál. Když se mu prsty sevřely kolem topůrka, jako by si tím dodal odvahu.

„To je ona,“ zopakoval a do hlasu se mu vetřela nenávist. „Bosorka zvrácená, kuje tady na Josefově kopci pikle, obcuje se satanášem, čarovná zvěrstva tu provozuje.“

„Jen klid, jen klid,“ snažil se ho utišit Jiří.

„Mlč, však sám dobře vím, koho mám před sebou!“ obořil se na něj chlap. Pak se otočil zpátky k Lůce, která ho mlčky pozorovala, a výhrůžně se k ní blížil. „Nastrojila ses do jiného těla, ale já stejně vím, že to jsi ty. Marie mi všechno řekla, abys věděla. Bránila se, jenž já to z ní dostal. Dostal a pak jí ve vodě jako kotě utopil, jak se na takovou holotu sluší. Tak proto jsi mě sem dohnala? Aby ses mi pomstila za to, co jsem udělal s tou tvojí služkou? S tou hloupou běhnou, co ani podržet neuměla a na poli zastala práci za půl čeledína? Ale to ses přepočítala. Jsem dobrý křesťan a žádná tvoje bosoráctví nade mnou nemají moc.“

Rosťa pochopil, na koho to na vrcholu Mrchového kopce narazili. Vlasy na zátylku se mu postavily zlou předtuchou.

Chlap stál už jen pár kroků před dívkou a klouby na sekyře mu zbělely. Lucka mu hleděla přímo do očí, neřekla však ani slovo, ani se nepohnula. Jirka mezi ně skočil, aby sestru zaštítil vlastním tělem.

„Neblázněte, člověče!“ vyhrknul. „Vždyť je to normální holka. Co máte za problém?“

„Uhni mi, pískle,“ zavrčel na něj vousáč varovně. „Nevidíš snad, kdo to je? Nebo k ní sám taky patříš?“

„Je to moje sestra, do prdele!“

„Ha!“ zvolal chlap. „Tak oba!“

Napřáhl se k úderu, ale Jirka nečekal, až rána dopadne. Vrhnul se na něj a oběma rukama sevřel topůrko kalače. Chvíli se o něj přetahovali, jenže mladík svého soupeře podcenil – šlachovitý sedlák měl víc síly, než se zdálo. Prudkým trhnutím sekeru Jirkovi vyškubl z rukou a kopnutím do břicha ho srazil k zemi, Lucce přímo k nohám. Pozvedl zbraň nad hlavu, a kdyby do něj Rosťa zezadu z rozběhu nestrčil, rozpoltil by Jiřímu lebku jako špalek. Takhle se hlavice kalače zaryla do hlíny několik stop vedle.

„Ty taky, zmetku?“ ryčel sedlák. „Tři na jednoho? No dobrá. Panenko Maria, stůj při mně!“

S těmi slovy popadl Rosťu za triko a odhodil ho mezi stromy. Pak zaklekl na Jiřího, který ještě stále nedokázal popadnout dech, zatnul mozolnaté pracky v pěst a bušil do něj hlava nehlava.

Rosťa nabral ztracenou rovnováhu a snažil se muže od svého spolužáka odtrhnout, ale jen si tím vykoledoval ránu loktem do žaludku.

Zrak mu padl na rozsypanou nůši. Shýbl se pro provaz, dvěma pohyby udělal na volném konci rychlou volnou smyčku a přehodil ji vousatému násilníkovi přes hlavu. Škubnul.

Chlap se převalil na záda, sténající Jirka tím ale získal jen pár sekund času. Útočník byl natolik zaslepený zuřivostí, že snad ani nevnímal své okolí, ani provaz visící mu na krku. Ihned se ke své oběti po čtyřech přisápal a s neartikulovaným řevem dál uštědřoval hochovi ránu za ranou. Krev na jeho pěstech se kovově leskla.

Rosťa nepřemýšlel. Přehodil statkáři lano přes hlavu ještě jednou, aby se nemohl vysmeknout, a vší silou zabral. Zuřivec zachroptěl, převalil se na záda a snažil se osvobodit. Mladík věděl, že to mu nemůže dovolit, to by byl jeho konec. Rychle ho tedy vláčel za sebou pryč od svého kamaráda, jenž bezvládně ležel na zádech a místo obličeje měl jen rudou kaši.

Rudá bublina na Jiřího rtech pukla a další se už neobjevila.

Rosťovi se zatmělo před očima. Přehodil oba volné konce provazu přes větev nejbližšího stromu a zabral. Sedláka zápasícího se smyčkou kolem krku tak zvedl do sedu, pak na nohy… a pokračoval. Oba ovšem byli zhruba stejně těžcí, takže jakmile stál muž jen na špičkách, výš už ho nevytáhl.

Chlap ztěžka lapal po dechu, sípal a valil oči, jednou rukou se snažil chytit provaz nad hlavou a prsty druhé strkal pod smyčku, která se mu utahovala na krku.

Mladík neváhal. Oba konce provazu omotal kolem další větve a pár pohyby na nich udělal uzel. Pak se celou svou vahou pověsil muži na nohy a usilovně doufal, že provaz nepovolí.

Vousáči se ze sevřeného hrdla vydralo cosi, co zřejmě měl být řev, ozvalo se však jen bolestné zasípání. Zmítal sebou, bil kolem sebe rukama, snažil se uvolnit nohy z Rosťova sevření, jenže marně. Po několika nekonečně dlouhých chvílích zápas ustal. Rosťa přesto držel nohy dál, otřásal se nekontrolovatelnými vzlyky a díval se na Jirku, který ležel opodál a za celou tu dobu se ani nehnul.

Stmívalo se, kdesi na severu houknul sýček.

Hoch se pustil a svalil se na zem. Uvědomil si, že ho bolí celé tělo, nejspíš schytal pár kopanců. Všiml si, že vedle něj stojí Lucka. Zvedl k ní uslzené oči. Usmála se na něj – mile, jako kdysi. Pak pohlédla na visícího muže, pohladila ho po tváři a tiše řekla: „Tady se vše prolíná. Byla tu vězněm i vládcem od úsvitu času, celou nekonečnou noc. Ale až Marie ji spatřila – hloupá, prostinká, šílená Marie, která viděla i to, co ostatní přehlíželi. Viděla ji a dala jí tvar. Učila ji, kdo jsme zač, ukazovala jí náš svět. Tak nás Paní poznala. Marie byla hodná, laskavá duše. Jenže tys ji zabil, Melichare. Tys ji zabil, a tak Paní poznala i nenávist.“

„Jak to… jak to všechno víš?“ hlesl Rosťa, který se mezitím zvedl do sedu a teď Lůcu fascinovaně pozoroval.

Pohlédla na něj s překvapením, jako by na moment na jeho přítomnost zapomněla. Pak se zhluboka nadechla a se šťastným výrazem se rozhlédla.

„Slyším ji,“ řekla. „Cítím ji. Jsem jako Marie. Jsem klíč. Otevřela jsem jí cestu.“

Víc si Rosťa nepamatoval. Omdlel.

~~~

Letní ráno uprostřed lesa bylo překvapivě chladné. Za pár hodin bude jistě dusno k zalknutí, ale teď vzduch voněl deštěm, který přitom už bůhví kolik týdnů nespadnul.

Někdo zatřásl Rosťovi ramenem. S cuknutím se probudil a prudce se nadechl. Během jediného okamžiku se mu vybavily události včerejšího dne ve vší jejich hrůze a šílenosti.

Stál nad ním Dejv a držel se za hlavu.

„Vstávej, vole,“ bručel. „Asi budeme mít průser, mám na telefonu patnáct hovorů a esemesky jsem si radši ani nečetl.“

Rosťa se zmateně rozhlédl. „Co se to –“

„Taky si toho moc nepamatuješ, co?“ ušklíbl se černovlasý spolužák a pomohl mu na nohy. „To nikdo. Já jsem celej rozlámanej, bolí mě se i nadechnout. Tomu bys nevěřil, probudil jsem se zaklíněnej ve stromu dole pod kopcem. Bára chytla na rameni nějakou vyrážku a Jirka má migrénu jako prase. Co ty?“

Rosťa překvapeně těkal pohledem po vrcholu kopce. Na rozdíl od Dejva a zřejmě ostatních si pamatoval na vše. Na chapadla stvořená z černého kouře, na bloudění, na to, jak ostatní zemřeli. Jak sám zabil člověka.

Střelil pohledem ke stromu, pod nímž se probudil. Nikdo na jeho větvi nevisel. Pochopitelně. Koutkem oka však na kraji zorného pole zahlédl jakýsi pohyb, nezřetelný černý tvar. Malý obláček kouře. Cuknul hlavou, ovšem nic tam nebylo.

„Já… jo, jo, taky mi je nějak divně,“ zamumlal jen neurčitě. „Jako bych měl naražená žebra.“

Mezi stromy zahlédl Báru s Jirkou, jak do plastové svačinové krabičky sbírají harampádí rozsypané po okolí. A slyšel spolužačku právě temně říkat: „… ale jestli zjistím, že jste mi někdo dali nějaký veselý sušenky nebo něco do pití, fakt mě naserete!“

Lůca seděla opodál na jedné z laviček, pozorovala větve nad hlavou, jimiž zvolna pohupoval mírný vánek, a splétala si dlouhé vlasy do složitého dvojitého copu. Přisedl si k ní.

„Tak už jsi taky vzhůru?“ zeptala se s úsměvem.

Byl zmatený. Že by to všechno byl jen sen?

„Co je to vlastně sen?“ řekla Lucka nahlas. „Pro vás je hranice mezi zdáním a skutečností tak tenká, že ty pojmy ztrácejí význam.“

„Lucko, neblbni, nemám na to náladu,“ pronesl po chvíli třesoucím se hlasem. Snažil se nemyslet na to, že odpověděla na otázku, kterou si položil jen v duchu… jenže mu to nešlo. Zvedl oči k obloze a srdce se mu na okamžik zastavilo. Bylo fialové s oranžovými – NE! Bylo normální. Modré, na něm pár bílých mráčků a nic víc.

„Řekni mi, upřímně,“ zašeptal naléhavě. „Vážně se to stalo?“

Lůca se vesele rozesmála. Už dlouho tyhle zvonky v jejím hlase neslyšel. Pak ledabyle pokrčila rameny a řekla: „Všechno se to stalo… někde. Někdy. Nějak. Stalo se, co se stát mělo, a nestalo se, co se stát nemělo.“

Zhluboka vydechla, zadívala se mu do očí a tiše pokračovala: „Byla jsem klíč a dala jsem jí ho. Dala jsem jí sebe. Konečně může tohle místo opustit, odejít se mnou, ve mně. Když jsem ji tedy požádala o laskavost, vyhověla mi a napravila to, co její svět napáchal. Konec konců, dávám jí nový život. Dlužila mi to. A já bych nedovolila, aby se jim něco stalo,“ řekla a ohlédla se na kamarády a bratra. „Mám je ráda.“

Poté se naklonila k němu, téměř neznatelně se dotkla rty jeho ucha jako v něžném polibku a zašeptala: „Což o tobě neplatí. Ty teď poznáš, jak jsem se doteď cítila já.“

Z okolních stromů se k Rosťovi natáhly pramínky černého dýmu, který nikdo kromě něj neviděl.

Lucčin dech voněl mátou a krví.