OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Letadélko Kýňa

 

Ovčácký pes má na statku spoustu důležitých úkolů. Nejen, že dává pozor na stádo a radí mu, kde je tráva nejzelenější. Sleduje taky pohyb mráčků po obloze pro případ, že by se hnala nějaká čina, a připomíná ovčákovi, kdy je čas vytáhnout misku a naplnit ji dobrotou. A samozřejmě spí; to je hodně důležitý úkol a leckterá bordera by vám řekla, že dokonce ten úplně největší. Když si to tak vezmete, i mezi lidmi se zřejmě najde hodně border. Ovšem nemyslete si, že když čtyřnohý pomocník všechny tyto povinnosti splní, má vystaráno a může jít na dvůr vyplazovat jazyk na vlaštovky. Vždycky se najde něco dalšího. Kubíček například celé dopoledne hlídal Tygřísčino kotě.

Mohlo by se zdát, že dávat pozor na koťátko je spíš za odměnu. Vždyť je to takový roztomilý váleček, který má na jednom konci huňatý ocásek a na druhém spoustu ztřeštěných nápadů. Když zrovna nezápasí na řeckořímský způsob se smrkovou šiškou, snaží se ulovit motýla nebo si celé unavené ustele v pantofli, kde usne, a na celých pět minut pak zavládne božský klid. No není to nádhera? Kubíček by vám jistě řekl, že není. Protože Boculčinou nejoblíbenější hračkou je pokaždé on. A když ta malá šelma vytasí drápky, žádný čumák nebo tlapka před ní nejsou v bezpečí.

Kubík se zkrátka vracel domů z kočičího hřiště stejnou měrou uondán jako poškrábán a těšil se jen na jediné – až se v klidu svalí do svého milovaného pelíšku v dřevníku. Bylo to místo, kde ho nikdo nerušil a kde mohl pokaždé načerpat nové síly a užít si trochu zaslouženého odpočinku. Navíc tam měl také dost klidu na vymýšlení svého mistrovského díla: revolučního, zábavnějšího způsobu pasení, který využíval důmyslnou soustavu tenisáků a aportovacích dřívek.

Jenže co to? Už z poloviny dvora slyšel, že se z jeho hájemství ozývají jakési divné zvuky. Něco tam hrabalo, dupalo a funělo, jako by si tam rodina ježků uspořádala tancovačku.

Opatrně do dřevníku nakoukl. V pelíšku se mu tam slastně rozvaloval cizí pes. Vlastně fenka. Chvíli si hověla na zádech s packami vytrčenými do vzduchu a vyplazeným jazykem, pak se vymrštila na nohy, přetáhla deku o kus dál, shodila na zem pár špalků, několikrát se na měkkém lůžku zatočila a opět se na něj s gustem svalila, aby ozkoušela, jestli to je takto pohodlnější. A znovu. A znovu. V přístřešku to vypadalo, jako by do něj vtrhnul uragán a chtěl se v něm zabydlet na zimu. 

„C-co se to tady děje?“ vykoktal ohromeně Kubík, který nemohl věřit vlastním očím.

„Jééé, ty jsi pan domácí?“ zajásala čubinka, která zrovna ležela na zádech a dávala tak světu na odiv svou malou, zářivě bílou náprsenku. Jinak byla až na bělostné ponožky a hnědé pálení kolem krátkého čumáku celá černá. A tak hrozně huňatá, že vypadala spíš jako malé medvídě než jako pes. „Já jsem Kýňa. Hele, víš, že jsi vzhůru nohama?“ zasmála se pobaveně.

Borderák spolkl poznámku o tom, že to rozhodně není on, kdo tu je vzhůru nohama, a místo toho se soustředil na to podstatné. „Co tu děláš?“ zamračil se. „A jak ses sem vůbec dostala?“

„Prostě jsem se sem zaletěla podívat,“ ignorovala vesele osten v jeho hlase. „Je to tady vážně moc pěkné. Ale měl by sis tu trochu poklidit, nemyslíš?“

„Jak ‚zaletěla‘? To jsi jako skutečně přeletěla přes zeď, která vede kolem statku?“ podivil se Kubík a v duchu si zabručel něco o tom, že ta to nemůže mít v hlavě v pořádku.

„No jasně!“ potvrdila samozvaná návštěvnice. „Létání je psina. Ty to neumíš? To je ti taková paráda, někdy si to musíš zkusit!“

„Prosím tě, co mi to tu věšíš na nos?“ zadurdil se borderák. „Kdo to kdy slyšel, aby psi létali?“

„Nevěříš? Tak já ti to hned předvedu,“ vyskočila Kýňa rozjařeně na nohy a vyběhla z dřevníku. Jakmile se ocitla na trávě, odrazila se do vzduchu, roztáhla všechny čtyři ťapky do stran jako nějaká chlupatá žába a zvolala: „Letííím!“ Samozřejmě hned dopadla zpátky na zem, tím si ovšem nenechala zkazit radost. Dováděla po dvoře sem a tam a jásala při tom: „Letííím! Letííím! Dívej se, jak letím!“

Po chvíli se celá zadýchaná vrátila ke Kubíčkovi a s očima zářícíma nadšením se ptala: „Koukal jsi, co? To byl panečku let. Tak padesát metrů. Sto metrů! A ta výška!“

Pes si zakryl oči tlapkou. Pak je obrátil v sloup v němém dotazu, čím si tohle zasloužil, a povzdechl si: „Jasně, krásně jsi letěla. Naprosto úžasně. Ta zeď ti vůbec nemohla překážet. Ale co tady děláš?“

„Došlo mi, že jsem sice prolétala celý svět, ale tady u nás to vlastně vůbec neznám. Tak se toulám krajem a kochám se. Víš, že to je tady u nás krásnější než celá Afrika? No vážně, nelžu. Tam je to samý písek a prales a do toho občas pyramida, ale po chvíli tě to začne nudit. Tady to je hezčí a navíc to tu líp voní.“

Kubíček si čubinku konečně pořádně prohlédl. V jednom si asi přeci jen nevymýšlela. Opravdu vypadala, jako by putovala divočinou, a to docela dlouho. Sice se nejspíš neměla tak docela špatně, ale její srst neviděla kartáč celé roky a v hlavě to chuděra asi taky měla trošku pomotané. Navzdory tomu, že bez pozvání vtrhla do jeho útočiště, že tam nadělala takový élent a že mu přestěhovala pelíšek, mu jí bylo kapánek líto.

„Aha, a to se touláš jen tak bez domova? Bez pána a bez vlastní boudy?“ naťukl opatrně.

„No jasně,“ potvrdila mu Kýňa a zuřivě se podrbala za uchem. „Jinak by to přece nebyl správný vandr.“

„A není ti smutno? Takhle pořád na cestách, sama...“

„Kdo říká, že jsem sama?“ podivila se a zvědavě vztyčila uši. „Tys něco slyšel? Ale ne, já nejsem sama, vůbec ne. Cestuje se mnou kámoška. Té ti to pálí! Vždycky ví, kam půjdu, chodí napřed a čeká tam na mě. Teď bydlí v lese ve studánce. Kdykoliv se jdu napít, vykoukne z ní na mě a chvíli si povídáme. A jaká to je fešanda! Určitě by se ti líbila!“

Kubíček se zamyslel. Fenečka sice asi měla o kolečko míň, ale díky své veselé, rozjásané nátuře mu byla sympatická. Dívala se na svět jako na dětskou knížku plnou velkých písmen a pestrobarevných obrázků a chtěla si ji celou přečíst, hezky jeden řádek po druhém. A každý pokud možno očuchat a chvíli si u něj schrupnout. Zasloužila si něco lepšího, než bezcílně vandrovat světem a nemít pořádně kde přespat.

„Hele, něco mě napadlo,“ řekl po chvilce, když dospěl k rozhodnutí. „Zeptám se ovčáka, jestli náhodou neví o někom, kdo by ti... jak to říct... dělal společnost. U koho bys měla vlastní pelíšek a kam by ses mohla po těch svých výletech vracet. A než ti někoho najdeme, mohla bys snad zůstat tady. Co říkáš?“

Kýňa na něj překvapeně pohlédla. „No, já ti nevím... Mně je takhle dobře, nemám si na co stěžovat. A je to tak najednou, co ta moje kamarádka? Přece ji nemůžu nechat v lese ve studánce. Vždyť by se o mě bála.“

„Víš co, rozmysli si to. Já to svému ovčákovi navrhnu, a kdybys třeba změnila –“

„Jééé, podívej!“ skočila mu huňatá čubinka do řeči a s očima radostí rozšířenýma dokořán koukala do okenní tabule na svůj vlastní odraz. „Ona už je tady! Já ti říkala, že je strašně chytrá. Počkej, co říká?... Vážně?... Dobře, jestli si i ona myslí, že to je dobrý nápad, tak tady zůstanu.“

Pak mrkla na Kubíka a zašeptala: „Měla jsem pravdu – děsně jí to sekne, viď? Víš ty co? Nechám vás tady chvíli o samotě a půjdu se zatím trochu proletět. Hezky se tu bavte.“

‚Kámoška‘ v okně samozřejmě s borderákem nezůstala. Stejně jako pravá Kýňa zamířila i ona oněmi podivnými žabími skoky dolů k ovčínu, jen na rozdíl od ní nevýskala to její „letííím, letííím“.

„U všech kostí a jitrnic,“ zabručel si Kubíček pod vousy, „tohle bude hodně dlouhých pár dní.“

 

~~~

 

Tulačce Kýně se na statku ihned zalíbilo. Dostala vlastní pelíšek, ve kterém se mohla dosyta vyválet, a její kamarádka se zabydlela za zrcadlem ve skříni plné flanelových košil a měkounkých svetrů. A i večeře byla nesrovnatelně lepší než ti čolci a různé žoužele, o něž se Kýnka obvykle dělila se svou věrnou souputnicí. Když tedy druhého dne ráno přinesl ovčák z kuchyně dvě plné misky, nemohla se té dobroty už dočkat. Snažila se sice sedět stejně způsobně jako Kubíček, ale moc jí to nešlo. Zadek měla přilepený k zemi, to ano, jenže předními tlapkami natěšeně přešlapovala tak rychle, že vypadala jako nějaká domorodá bubenice v medvědím kožichu.

Celá porce v ní zmizela dřív, než byste stačili říct „prejt“. A zatímco Kubíček ještě spokojeně bimbal ušima s čumákem zaraženým do misky, Kýňa už měla hotovo a ptala se: „A co tady celý den děláte, tedy kromě jídla a spánku? Chodíte na procházky? Proletět se ven? Bavíte se nějak?“

Kubíček polknul, naposledy oblíznul misku a odpověděl: „Na procházky chodíme, i když asi ne na takové jako ty. Ale neboj, dost si tady zadovádíš s ovečkami a uvidíš, že pak se ti na žádné túry ani nebude chtít.“

„To by ty ovečky musely být extra zábavné,“ poznamenala čubinka pochybovačně a šla zkontrolovat, jestli borderák svou misku dostatečně umyl.

„No to bych prosil, že jsou! Pasení je ta nejlepší zábava, jakou si dovedeš představit. A nikdo v tom není lepší než já,“ zaprsil se hrdě Kubík. „Jen počkej, sama uvidíš. Krásně se proběhneš po louce, zadovádíš si se stádem... to se pak panečku spí!“

„Počkej, počkej. ‚Proběhneš‘?“ vztyčila Kýňa překvapeně uši a vyvalila hnědá očka. „Vy tady za ovcemi běháte?“

„No a jak jinak bys to chtěla dělat?“ zeptal se Kubík a v duchu se modlil, aby už někde nezavedli ten jeho geniální nápad s tenisáky a aportovacími dřívky.

„No moderně přece. Letecky. Je to rychlejší a efektivnější. Na letišti, kde jsem byla předtím, jsme to tak dělali, a bylo to žůžo.“

To už začínalo být na Kubíka příliš. Dosud mu ty její výmysly přišly docela roztomilé a toleroval je, protože byla... no protože to byla Kýňa. Ale pasení, to byla jeho doména. A takovéhle kacířské řeči nemohl dál trpět nikomu, ani té sympatické čubince se širokou rozesmátou tváří.

„No dobře,“ řekl hlasem karbaníka, který ví, že všechny trumfy má v rukávu bezpečně schované on. „Tak co kdybys mi to ukázala? Zajdeme si nahoru na pastvinu a ty se tam budeš moct předvést v plné parádě. Uvidíme, jak ti to půjde.“

„Výborně,“ zajásala Kýnka. „Jdeme na to!“ A hned vyskotačila ze dveří na dvůr.

Společně vyšli ze statku zadní brankou u ovčína a zamířili k louce, kterou stádo právě vypásalo. Po obloze se líně převalovala velká mračna, a ačkoliv sluníčko hřálo a vanul jen jemný větříček, bylo znát, že léto už pomalu končí. Ve vzduchu se vznášel podzim. Podzim a ještě něco jiného... Kouř?

Kýňa se zastavila, a bylo-li to vůbec možné, úsměv na tváři jí trochu pohasl. Zeptala se: „Kubíčku, tamhleta stodola, ta dole u návsi, ta má takhle hořet? To je nějaký váš místní zvyk?“

Kubík to už taky viděl. „Honem, pospěš si,“ vyhrkl. „To rozhodně není v pořádku. Musíme se podívat, jestli nepotřebují naši pomoc!“

„Vážně musíme?“ ošila se fenečka. „Já se tak moc těšila, až se proletím kolem oveček. Tohle nás hrozně zdrží.“

„Nedá se nic dělat,“ řekl borderák rozhodně. „Když hoří, musí všechno stranou a každý pomáhá, jak jen může.“

A opravdu, oním pravidlem se očividně řídila celá vesnice. Kolem stodoly se už shromáždila kupa lidí, jedni vláčeli kýble s vodou, další se snažili vynosit ven, co se dalo, a několik dobrovolníků odhánělo skupinku dětí, které přišly s buřty nabodnutými na dlouhých klaccích.

Tím vším zmatkem se proplétala Tygříska s čumáčkem celým šedým obavami. Otírala se každému o nohy, zachytávala se jim drápky za kalhoty a úpěnlivým mňoukáním se na sebe snažila upoutat pozornost. Nikdo si jí ovšem nevšímal. Dvounožci měli svých starostí dost a na nějakou kočku jim nezbýval čas.

Kubíčkovi však její počínání neuniklo. „Hej, Tygří!“ štěkl na ni, jakmile ji v tom všeobecném mumraji zahlédl. „Stalo se něco?“

Kočka se k němu hbitě propletla skrz les holínek a rychle ho táhla k ohni. „Sláva, konečně někdo,“ drmolila. „Musíš mi pomoct, Kubíčku! Honem! Nemáme moc času! Na střeše té stodoly je Boculka!“

„To tvoje kotě? A jsi si jistá, že je právě tam?“ zeptal se borderák a vzpomněl si na všechny šrámy a škrábance, které mu ta rozjívená lotranda uštědřila a z jakých všemožných míst ji už musel tahat a zachraňovat. „Neschovala se zase v nějakém sklepě nebo nešla strašit starostovy slepice?“

„Ne, opravdu je tam,“ potvrdila Tygříska a hlas se jí chvěl obavami a napětím. „Hrály jsme si, ona vyšplhala po trámech až nahoru, když tu se náhle objevil ten oheň. Viděla jsem ji, ale už jsem se za ní nedostala. Ty plameny ji tam uvěznily a ona teď nemůže dolů. Podívej se sám, tamhle je!“

Oba psi zaklonili hlavy a spatřili Boculku na vlastní oči. To bílé kotě s roztomilými černými flíčky a šibalskýma ouškama balancovalo na štítu střechy a otevíralo tlamičku v zoufalém volání o pomoc, které však zanikalo ve všeobecném povyku.

„To je ale hrůza, Tygří!“ vydechl Kubíček. „Jenže teď se nahoru nikdo nedostane, uvnitř to už vypadá jako v pekle. Nemohla by seskočit? Vy kočky přece dopadnete pokaždé na všechny čtyři.“

„Blázníš?“ prskla mourka. „Mám nechat skočit dcerku z takové výšky? Vždyť by si zpřelámala všechny kůstky v těle.“

Borderák souhlasně kývl. To by musela mít Boculka křídla, aby se jí nic nestalo. „Tak snad tu budou hasiči s žebříkem včas,“ zadoufal tiše s pohledem upřeným na střechu, skrz kterou stoupal těžký kouř a tu a tam i nějaký ten plamínek.

„A proč čekat?“ ozvala se znenadání Kýňa, která dosud mlčky stála vedle Kuby a vše bystře pozorovala. „Vždyť to je hračka. Rychle nahoru, popadnout kotě, pak zase zpátky... Budu dole dřív, než se nadějete.“

„To bys vážně udělala?“ zeptala se s nadějí v hlase Tygříska.

„Jasně, to nic není,“ usmála se sebevědomě čubinka.

„Neblázni, Kýnko,“ zhrozil se Kubík. „Počkáme na profesionály. S ohněm nejsou žádné žerty, ještě se něco stane tobě i Boculce.“

„Láry fáry,“ odbyla ho fenečka. „S takovou prkotinou nemá cenu otálet. Sám jsi říkal, že každý pomáhá, jak jen může. A já můžu. Hele, tady si někdo nechal na plotě koženou bundu, ta se bude hodit.“

Přehodila si zmíněný kus oděvu přes záda, aby se jí žárem nepřipekl kožíšek, prosmýkla se kolem hasících vesničanů a s lehkovážným poskakováním vběhla do výhně, v niž se stodola rychle měnila. Kočka se psem, kteří zůstali venku, naposledy spatřili zamávat její huňatý ocas, načež jim zmizela z očí.

„Myslíš, Kubíčku, že ta tvoje kamarádka Boculku skutečně zachrání?“ zašeptala Tygří, která napětím skoro zapomněla dýchat.

Doufala, že ji borderák uklidní, ten však jen s vytřeštěným pohledem hlesl: „Já doufám, že zachrání aspoň sebe.“

„Ale vždyť se tvářila tak sebejistě.“

„Jo, to ona umí,“ přisvědčil Kubík. „Jenomže si vůbec neuvědomuje, co jí tam hrozí. Ona není jako normální psi, které znáš z okolí. Hrome, vždyť ona si i myslí, že umí lítat!“

„Hele, ale nahoru se dostala, podívej!“ zajásala mourka a nadšením poskočila.

Opravdu. Kýňa stála nahoře na štítu střechy vedle kotěte, které se k ní okamžitě vrhlo a vyškrábalo se jí na záda. Bundu si fenečka už shodila ze zad, z kožíšku se jí trochu kouřilo, ale jinak se nezdálo, že by došla k nějaké úhoně. „Vidíte? Já vám říkala, že to bude brnkačka,“ štěkla na ostatní, pak zvedla hlavu a kochala se výhledem na okolí. „Hele, víte, že je odsud vidět až za les?“

„Nezdržuj se tam a padej dolů!“ zavelel Kubík, který si v tu chvíli tak docela neuvědomil pravý význam oné věty.

Kýnka se naštěstí po zralé úvaze rozhodla, že ho nevezme za slovo, a otočila se, aby proklouzla do podkroví stejnou mezerou mezi taškami, kterou se sem dostala. Jenže to už nešlo! Sotva se k otvoru přiblížila, vyšlehly z něj žhavé plameny, jež zvolna požíraly celou střechu. Rozvážně zacouvala zpět ke štítu a nebohá Boculka se k ní mezitím tiskla jako k smrti vyděšené klíště.

„Vydrž tam, Kýňo!“ volal ze země Kubík. „Hasiči už jedou!“

Čubinka mu věnovala jen šibalský úsměv. „Na co čekat? Vždyť to není až tak vysoko. Aspoň bude zábava. Teď Kubíčku uvidíš, jak se lítá. A ať se jmenuju Placatkýňa, jestli ne.“

„NE!!!“

A Kýňa skočila. Odrazila se, roztáhla nohy co nejdál od sebe... a ladně se v kruzích snášela dolů. Zespoda se zdálo, jako by jí mezi konci tlapek vyrostla pevná blána. Ovšem ne taková, jakou mají vakoveverky. Tahle byla černá jako noc či křídlo netopýra. Až po chvíli Kubíčkovi došlo, co to je. Ta kožená bunda. Kýňa si ji dala pod břicho, prostrčila zadní nohy do rukávů, do zubů sevřela spodní lem a klouzala na horkém stoupajícím vzduchu.

Boculka vřískala strachy, fenečka si ovšem let očividně užívala. Dvakrát zakroužila nad nedalekým trávníkem a pak přistála v hromadě kompostu.

Borderák s kočkou byli okamžitě u nich.

„Teda... jak jsi to udělala?“ dostal ze sebe ohromený Kubíček.

„To je jednoduché,“ usmála se Kýnka, počkala, až roztřesené kotě vystoupí, zamávala mu na rozloučenou ocasem a vysoukala se z improvizovaného křídla. „Je to jenom otázka vztlaku, nosné síly a vzdušných proudů. Prostá fyzika a matematika. Říkala jsem ti přece, že jsem dělala na letišti, a to se spoustu věcí naučíš.“

Pak se rozhlédla, a když zjistila, že se kolem už nic zajímavého neděje, zeptala se: „Tak co, půjdeme se teď proletět k těm ovcím?“ A zatímco ji vyprovázel borderákův užaslý pohled, odhopsala svým nezaměnitelným žabím způsobem směrem k pastvině.

Ale to už je zase jiný příběh.

 

< Předchozí kapitola           Další kapitola >

<< Zpět na obsah

 

Přidat komentář