OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

  

Příspěvek č. 10

Znovu do té průrvy

  

Do zákopu se tiše snášel červenošedý prach, připomínka výbuchu dělostřeleckého granátu, jenž na hranu narychlo vyhloubené obranné linie dopadl. Jak se vzduch pročišťoval, otevřel se pohled na mrtvou krajinu, posetou krátery, kusy vojenského vybavení a mrtvými těly. I obloha jako by se chtěla vyrovnat děsivé scenérii. Dohněda zbarvený horizont bez jediného mraku dokresloval dojem mrtvého světa, v němž již pro živé bytosti není místo.

Přesto tu jedna taková bytost byla. Na dně zákopu, pokrytý vrstvou prachu, ležel voják. Že je naživu, dokazoval třas celého jeho těla.

„Ne, ne, ne, ne!“ šeptal do prašné země, v níž měl zabořený obličej. Krev se pod ním mísila se slzami.

Bylo ticho.

„Mě neoblbnete,“ zašeptal mezi vzlyky, „moc dobře vím, že jste tam. Číháte. Jak vystrčím ksicht, je po mně.“

Když se dobrých deset minut nic nedělo, přece jen se odvážil otočit hlavu směrem, odkud přišel útok. Hrana zákopu byla ustřelená, zůstala jen několik desítek centimetrů vysoká stěna proschlé zeminy, která stěží stínila jeho ležící tělo. Co nejpomaleji, aby neupozornil senzory pohybu, stočil pohled směrem před sebe. Jen několik metrů před ním byla zeď zase neporušená.

Třesoucíma se rukama nahmatal ránu na své hlavě. Cítil, jak mu mezi prsty protéká krev. Kůže byla ošklivě rozšklebená a při dotyku způsobila prudkou bolest. Nebyla to ale rána smrtelná.

„Jenom škrábnutí,“ oddechl si.

Další podobná rána zela na noze. Přední část stehna byla roztržená, ale kost vydržela a sval snad také. Jen povrchové zranění.

Pomalu se začal sunout vpřed. Žádné plazení, jaké nacvičovali, když narukovali. I to nejmenší zvednutí pozadí jej mohlo prozradit. Zabíral proto jen prsty na rukou a nohou.

Po čtvrthodině vyčerpávající práce se konečně ocitl mimo odstřelenou část zákopu.

Nejistě se postavil.

A v tu chvíli to začalo. Palba z kulometu, výbuch granátu, prach, dým, hluk a hrůza.

Rozeběhl se vpřed jako splašený. Ještě žil.

Těsně za ním vybuchl další kus obranné linie.

„Kde jsou naši?“ vzlykal, když utíkal vpřed zákopem.

Dostalo se mu odpovědi. Zakopl o cosi přikrytého vrstvou všudypřítomného prachu a spadl přímo doprostřed hromady mrtvol.

Křik, který se dral z jeho úst, nepřipomínal zvuk člověka.

  

***

  

Aleš Jarolím se s trhnutím probudil. Ucítil zimu, jak z něj spadla propocená deka. Chvíli mu trvalo, než se ve ztemnělé místnosti rozkoukal. A ještě déle, než si uvědomil, že je doma a v bezpečí.

Přistoupil k oknu a vytáhl roletu. Narůžovělý horizont připomínal blížící se úsvit. Za chvíli zazvoní budík. Jindy zvuk rádia, který ho budil, doslova bolel. Dnes se na něj těšil. Po tomhle snu se zdála ranní cesta do kanceláře jako procházka po jarní louce.

Když se osprchoval a najedl, konečně ho přešla hrůza, kterou cítil ve snu. Když dorazil do budovy pojišťovny, už si na něj ani nepamatoval.

„Jarolím,“ řekla jeho jméno HR specialistka, podala mu obálku s výplatní páskou a pokračovala k dalšímu stolu, kde seděla jeho kolegyně. Pak se ale zarazila: „Úplně bych zapomněla. Máš se prý stavit k řediteli. Neboj,“ dodala, když uviděla jeho vyděšený pohled, „vypadal dobře naložen.“

Aleš si nejdříve prohlédl výplatnici, aby se přesvědčil, že dostal přesně to, co každý měsíc, a vyrazil do šéfovy kukaně.

„Á, Aleši,“ usmál se na něj šéf oddělení, „pojď dál.“

Poslechl a vstoupil.

„Mám pro tebe dobré zprávy. Ukazoval jsem tvoji prezentaci investorům a moc se líbila.“

„Vážně? Tak to jsem moc rád,“ ulevilo se Alešovi.

„Dokonce chtějí, abys jim výsledky představil osobně na konferenci.“

„Já?“

„No jistě. Snad sis nemyslel, že si tvoje zásluhy přisvojím, co?“ smál se ředitel.

„To ne, jen…“

„Je ti, doufám, jasné, jak významný krok pro tvoji kariéru to může být?“

„Určitě…“

Zastavil se uprostřed věty. Zorničky se mu rozšířily hrůzou. Za okny kanceláře totiž nebyla business čtvrť pod modrou letní oblohou, kterou tam čekal. Místo ní zde stály rozvaliny pokryté šedohnědým prachem, na rozbombardované zemi ležela mrtvá těla a zničená vojenská technika. Obloha měla okrovou barvu.

„Co je?“ zeptal se překvapeně šéf a podíval se, kam jeho zaměstnanec zíral.

Iluze byla pryč. Za oknem stála honosná kancelářská budova a od jejích oken se odráželo slunce.

„Co je?“ opakoval ředitel.

„N… nic,“ podíval se Aleš znovu na něj, „jenom jsem myslel, že… to je jedno.“

„Vypadals, jako bys viděl ducha. Podívej, jestli tě děsí mluvit na konferenci, může to někdo vzít za tebe. Jen jsem myslel…“

„Ne, to nebylo tím,“ rychle se snažil rozptýlit obavy zaměstnanec, „to zvládnu. Jen se mi udělalo špatně.“

„Aha, dobře. Tak kdyžtak zajdi za firemním doktorem.“

Když seděl zpátky u počítače, byl si jist tím, že jít za firemním doktorem je to poslední, co by měl chuť dělat. Pomatení smyslů, co právě zažil, jej sice děsilo, ale rozhodně nehodlal říkat felčarovi, co má kontakt se všemi jeho kolegy a kolegyněmi, že je blázen.

Mluvit na konferenci před investory byl pořádný úkol a Aleš z něj byl patřičně stresován. Ale než se tím začne zabývat, musí vyřešit resty z minulého týdne. Především upravit ty zpropadené smlouvy o provedení práce do nového formátu.

Kliknul na ikonu textového souboru.

Místo textu se zobrazil obrázek.

Obrázek rozvalin pokrytých červenošedým prachem.

Málem vykřikl hrůzou. Naštěstí se ale dokázal uklidnit dřív, než tak učinil. Rozhlédl se po ztichlém open spacu. Všichni klidně pracovali, jen dva obchoďáci se tlumeně bavili o plánované partičce karet. Otočil se zpět.

Na obrazovce byl nový návrh smlouvy.

Omluvil se HR, že je mu špatně a musí jít domů. Vyrazil z kanceláře tak rychle, že si zapomněl tašku s doklady. Nevadí, stejně je nebude potřebovat. Doběhl tramvaj, která jela přímo k němu domů.

Ve vozidle se to však stalo znovu. Zničehonic místo městem projížděl prašnou pustinou plnou kráterů a rozvalin. Místo poštovní schránky, na kterou se díval, než halucinace přišla, teď seděly tři mrtvoly, zapřené zády o sebe, působící jako jakési bizarní sousoší.

Zavřel a znovu otevřel oči. Výjev ale nezmizel.

Ostatní cestující se chovali zcela normálně. Jejich svět, jak se zdálo, nijak pozměněn nebyl.

„Hlavenkova,“ ozvalo se z reproduktoru. Teprve teď si uvědomil, že tramvaj stojí na zastávce před jeho domem. A jeho od dveří dělí pořádný dav.

„Promiňte,“ začal se prodírat vpřed ve chvíli, kdy signál oznamoval zavírání dveří.

„Idiote!“ počastoval ho někdo, když porazil starší paní, zatímco vyskakoval ven. Nevypočítal svůj skok příliš dobře, protože dostal pořádnou šlupku od dveří a svalil se na chodník. Při tom si rozsekl kalhoty o koš na zastávce a nepěkně se řízl. Někdo se mu smál.

Ale to teď neřešil. Třesoucíma se rukama odemknul hlavní vchod domu a vyběhl schody. Místo u svého bytu však zastavil o patro níž, u dveří svého kamaráda ze střední školy, psychiatra Haněla.

  

***

  

„Tak povídej, co se stalo?“ vyzval jej kamarád, když mu uvařil čaj a posadil jej do křesla, „vypadáš vyděšeně.“

„Mám halucinace,“ přiznal Aleš.

„Halucinace?“ Haněl nahodil starostlivý výraz, „vážně? Kdy to začalo?“

„Dneska. Měl jsem sen a obrazy z něj se mi celý den objevují místo reality.“

„Jaké obrazy to jsou?“

„Děsivé. V tom snu jsem voják, v takové mrtvolné krajině, úplně bez života. Všude ruiny, prach, žádná vegetace.“

„Říkáš, že tohle byl tvůj sen?“

„Přesně tak. Když jsem se probudil, úplně jsem na něj zapomněl.“

„Zapomněl,“ zopakoval psychiatr.

„Přesně, ale dneska v práci se mi začaly ty obrazy objevovat.“

„Jako kolem tebe?“

„Na monitoru, za oknem a tak.“

„Rozumím,“ Haněl se usmál, „no, to je nepříjemné, ale naštěstí je na to snadná léčba.“

„Nebudu muset nikam do cvokárny, že ne?“ strachoval se Aleš.

„Neboj, to jde ambulantně. Jen budu potřebovat pomoc asistenta. Půjdu mu zavolat.“

Soused vzal do ruky telefon, vytočil číslo a chvíli čekal na odezvu.

„Ahoj,“ řekl do zařízení, když odezva přišla, „mohl bys prosím přijít ke mně? Máme tu PTSD s halucinacemi… Jasně, něco najdu… Za jak dlouho tady můžeš být?... Výborně.“

Položil mobil na stůl.

„Co je PTSD?“ zeptal se Aleš.

„Post-traumatická stresová porucha,“ odpověděl psychiatr, „v našem světě velmi běžná záležitost.“

„O tom jsem slyšel. Ale nemělo by to být po nějakým traumatu?“

„Už samotný život je trauma, nemyslíš?“ Jeho úsměv vzbudil v pacientovi podivný pocit nejistoty.

Asistent dorazil za méně než deset minut. Byl to veliký svalnatý chlap, spíš mlátička než zdravotní bratr.

„Mám něco dělat?“ zeptal se Aleš.

„Nic, jenom seď,“ odvětil soused.

Poslechl. Když ale asistent zašel za křeslo, na němž seděl, pocit nejistoty ho začal ovládat natolik, že se začal rozhlížet, zda má po ruce nějakou zbraň, kterou by mohl použít v případě nutnosti sebeobrany.

„Jsi paranoidní,“ pokusil se uklidnit sám sebe. Přesto si stačil všimnout nože na sýr, ležícího na stole.

A vtom mu někdo zamotal hlavu balící fólií.

V návalu paniky se pokusil postavit, ale pevné ruce asistenta ho přirazily zpět do křesla. Haněl mu dál omotával hlavu dusivou fólií, zatímco mu říkal hlasem trpělivého doktora: „Uvolni se, za chvíli bude hotovo.“

Snad to bylo tím zvráceným klidem, s nímž se ho zrádný psychiatr pokoušel zavraždit, ale Aleš v sobě našel překvapivou sílu. Vytrhl se ze sevření gorilího zdravotníka, uchopil nůž, rychlým pohybem rozsekl fólii na své hlavě a, nedbaje řezné rány, kterou si při tom způsobil, bodnul směrem k zdravotnímu bratrovi.

Ani nevěděl, jak se dostal na ulici, zjevně mu to zabralo jen pár sekund. Běžel jako blázen po chodníku, směrem k blízké policejní stanici.

Policistka na příjmu na něj koukala poněkud vyděšeně. Až teď se konečně zastavil a uvědomil si, že v ruce stále drží zkrvavený nůž.

„Chci oznámit pokus o vraždu!“ vyrazil ze sebe, „jako na mě, ubránil jsem se.“ Bylo to poněkud zkratkovité, ale žena to zřejmě pochopila. Jen pět minut poté, co přiběhl, už seděl v kanceláři s trojicí kriminalistů. Jeden z nich sepisoval protokol.

„Nejdřív se prosím uklidněte,“ řekl starší detektiv s třemi zlatými hvězdičkami na frčkách, „tady jste v bezpečí. Mohl byste už třeba odložit ten nůž.“

„Aha, promiňte,“ řekl Aleš a položil na stůl předmět doličný.

„Dobře, teď nám řekněte od začátku, co se stalo.“

Aleš začal vyprávět příběh a čím dál v něm pokračoval, tím víc si uvědomoval, že je jeho svědectví dosti nedůvěryhodné. Představte si, že na stanici přiběhne muž se zakrváceným oblečením a v ruce drží nůž, kterým zjevně právě někoho pobodal, chová se nepříčetně, následně se přizná k tomu, že trpí halucinacemi, a zakončí to historkou, jak se ho psychiatr pokusil udusit.

„Já vím, že to zní bláznivě,“ skoro zaprosil, když s příběhem skončil, „ale musíte mi věřit. Nikdy jsem žádné psychické potíže neměl. Nejsem blázen.“

„Nikdo si nemyslí, že jste blázen,“ pokusil se ho uklidnit důstojník.

„Ale jo, myslí. Sám bych si nevěřil…“

„My vám věříme,“ usmíval se na něj vyšetřovatel, „a řekněte, tyhle vaše apokalyptické halucinace, jak dlouho se vám už objevují?“

„Já…“ zarazil se a překvapeně se na důstojníka podíval, „…neříkal jsem nic o tom, že byly apokalyptické…“

Uslyšel za sebou nenápadný, přesto zřetelný zvuk fólie odmotávané z role. Vyskočil na nohy a otočil se. Za ním stál jeden z trojice policistů, připravený mu fólii přetáhnout přes hlavu.

„Co se to tady děje?!“ vykřikl.

„Uklidněte se, nic vám nehrozí…“

To ho ale ani trochu neuklidnilo. Rychle uchopil svůj nůž, přiložil ho mladému policistovi ke krku a odtáhl ho ke zdi.

„Proč se mě pokoušíte zabít?!“ křičel, „tohle je nějaký spiknutí? Nejdřív ten psychouš a teď vy!“

„Nikdo se vás nesnaží zabít.“

„Jasně a fólii jste mi za hlavou odmotávali, abyste si zabalili sendvič, co?“

„Trpíte traumatem vyvolaným stresovým syndromem.“

„Jasně a řešení je mě udusit? Můj mozek možná vyrobil představu neexistujícího apokalyptického světa, ale ještě nejsem dementní.“

„Mýlíte se. Ten apokalyptický svět je realita. Naopak tohle je sen.“

  

***

  

Aleš se navzdory situaci rozesmál. Nedokázal si představit, že tahle situace může být ještě absurdnější.

„Ale prosím vás, ta vize byla úplně nesmyslná. Hnědá obloha, země bez vegetace, vždyť tam by člověk ani nepřežil.“

„Taky ne.“

Jen zakroutil hlavou.

Důstojník pokračoval klidným hlasem, jako by vysvětloval dítěti, jak používat lžičku: „Lidstvo už dávno neexistuje.“

„Co to melete? A co jsem jako já?“

„Android. Vaše výrobní číslo je AL3-4R0L1.“

Absurdita proti očekávání stále narůstala. „Co to má být? Nějaká skrytá kamera? Děláte si ze mě srandu?“

„Lidstvo už před desítkami let vymřelo, stejně jako veškerá zvířata i vegetace. Způsobili ekologickou katastrofu, která vše živé zničila. Zůstali jsme jen my, androidi.“

„A první, co jsme udělali, je, že spolu válčíme?“

„Vlastně ano. Lidi vyčerpali většinu zdrojů, o ty zbývající teď vedeme války.“

„A tahle stanice, to je jako co? Nějaký matrix?“

„Něco v tom smyslu. Bohužel nám naši stvořitelé dali komplexní psychiku po svém vzoru. Takže je pro nás válka stresující zážitek. Naši inženýři se ale překonali. Založili tenhle sdílený sen, kde můžeme prožívat každodenní nudný život člověka před katastrofou. Vždycky na pár hodin se sem uchýlíme, abychom si odpočinuli. Pomáhá to morálce, máme tím nad nepřítelem obrovskou výhodu. Možná to je ta nejlepší zbraň, díky níž nakonec zvítězíme.“

„Ježíš, to je blbost!“ ulevil si Aleš a pevněji přitiskl nůž ke krku policisty, kterého stále držel jako rukojmí, „a já si to čistě náhodou nepamatuju, co?“

„Zjistili jsme, že když je android vystaven extrémnímu stresu, upadne do jakéhosi polokómatu, v němž začne sen považovat za realitu. Průběh je vždy stejný. Ráno se jakoby probudí a myslí si, že předchozí trauma bylo jen noční můra.“

„A ty halucinace?“

„Se stresovou poruchou máme zkušenosti. Protože se nám tohle už párkrát stalo, do systému jsme vložili obrazy reality, které se spícím čas od času připomenou. Těm, kteří jsou jen na noční dovolené, to nevadí. No a ti, kteří trpí PTSD, se dřív nebo později přijdou někomu přihlásit, že mají halucinace.“

„Jasný,“ ironicky si odfrkl Aleš, „a hlavu jim balíte do fólie, aby se probudili?“

„Jedna ze základních lidských vlastností je ta, že k životu potřebují kyslík. Když androidovi trpícímu PTSD omotáte hlavu fólií, jeho mozek přijme skutečnost, že dýchat nepotřebuje a tedy jeho představa, že je člověkem, není reálná. Přehodí to jeho psychické pochody na správnou kolej a začne se rozpomínat. Je to rychlejší, než takhle všechno vysvětlovat. Kdybyste nejednal jako blázen, už byste byl vyléčen.“

„Jestli si myslíte, že si teď nechám omotat hlavu, tak jste blázen vy!“

„Dobře, udělám to první sám,“ usmál se blahosklonně důstojník a k Alešovu překvapení si omotal hlavu fólií.

Žádné dušení, žádné kopání kolem sebe, žádné upadnutí do bezvědomí. Policista tam prostě stál, hlavu dokonale izolovanou od přívodu kyslíku, a usmíval se. „Nech-e-te už -řece jen -ustit kolegu?“ řekl trochu nesrozumitelně, protože mu fólie bránila v pohybu úst, která ve snovém světě zřejmě byla třeba ke správné artikulaci.

Nastalo ticho. Aleš jen nechápavě zíral. Tohle přece není možné!

„Utrhněte mi kus,“ ukázal na roli, kterou důstojník stále držel v ruce.

Mladý policista vzal roli, utrhnul kus fólie a podal ho Alešovi. Ten si jej jednou rukou přiložil na obličej, zatímco druhou stále držel nůž na krku rukojmího.

Nic se nestalo. Fólie se přilepila na nos i ústa, vzduch mu ale nechyběl.

Zkontroloval, zda někde nezůstal volný průduch.

Nezůstal.

Ruka s nožem klesla dolů a propustila policistu. Nikdo se ani nepohnul.

Začaly se mu vracet vzpomínky. Žádný Aleš Jarolím. AL3-4R0L1.

Smutně se podíval na důstojníka, který si právě sundával fólii z obličeje: „Takže budu muset zpátky?“

„Do války? Jistě. Nic jiného než totální vítězství není možné.“

„Přál bych si, abych za tím psychiatrem nikdy nepřišel a nechal si své halucinace pro sebe.“

Důstojník se smutně pousmál: „To my všichni.“