OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 12

Vlákna praskat nepřestala

  

„Jak dlouho už tu sedíš?“

Adam nereagoval.

„Slyšíš? Děje se něco?“

Odpovědí bylo opět ticho.

„Podívej se na mě,“ vyzvala ho Ema znovu.

Zvedl k ní oči.

„Co se stalo? Proč nic neříkáš?“

„Já…“ začal Emě, jak říkal své babičce, odpovídat, záhy však zase skončil.

„Povídej, Adame. Máme ještě spoustu práce. Kde máš Uršulu?“

Další příval ticha.

„Adame…“

„Tam,“ ukázal neochotně prstem ven. Za okny bylo vidět pouze několik stromů, co se zmítaly pod náporem podzimního větru.

„Vstávej a obleč se. Půjdeme pro ni.“

Adam neodporoval. Uposlechnout příkaz bylo jednodušší než odpovídat na další otázky. Ostatně tak byl ve svých deseti letech navyklý a věděl, že Emě dlouho vzdorovat nedokáže. Pomalu se proto vyškrábal na nohy a rozhlédl po svetru, který měl ještě ráno na sobě. Vzápětí mu ale došlo, že zpátky domů se vrátil bez něj. Zavrtěl hlavou.

„Tak si na sebe vezmi něco jiného, na tom nezáleží. Musíme jít,“ naléhala na něj Ema. Stála již ve dveřích a tvářila se nervózně. Na útlých nohách měla vysoké černé holínky a v nich nasoukané černé tesilové kalhoty. Ty do půlky stehen překrývala vybledlá zelená bunda, jakou běžně nosívali lidé pracující v lese. Kolem svraštělé tváře měla uvázaný červený šátek.

Adam si přes hlavu přetáhl vytahanou šedivou mikinu a poté si také obul holínky.

Venku panovalo sychravé podzimní počasí – vítr Adamovi bez ustání cuchal dlouho nestříhané vlasy a uši měl brzo celé červené od zimy.

„Proč si ji nechal venku samotnou? Víš přece, že ti pořád připomínám, abys to nedělal.“

Mlčel.

„Ukážeš mi alespoň, kdes ji viděl naposledy? Brzo bude tma.“

Hlavou pokynul dolů z kopce, načež jej Ema vzala za ruku a bez čekání spěšně vyrazili tím směrem. Mlčky následovali popraskanou silnici, která se v dálce ztrácela mezi lesy, a pod nohama jim praskal štěrk. Na mnohých místech byla cesta záplatovaná asfaltem, který se za teplého počasí vždy rozpouštěl a Adam do něj pak skládal malé kamínky, aby je druhý den mohl vyloupnout a radovat se z lesklých obtisků. Teď ale silnici s malými otvory, které sám vytvořil, vůbec nevnímal. Mysl mu jako neprostupné těžké závěsy zakryla jediná myšlenka, kterou by ze sebe nejraději odstranil, i kdyby to měl udělat jakkoliv nešetrným či bolestivým způsobem. Vše uvnitř něj svíral nesnesitelný pocit viny.

Po několika minutách vstoupili do malého údolí s přerostlou trávou, kde začínala krátká polní cesta, jež nedlouho poté splynula s vyšlapanou lesní pěšinou. Oba měli brzo kalhoty nad holínkami celé mokré, neboť bylo krátce po dešti.

Vítr dál skučel a z okolních stromů se na zem sypalo žluté listí. Slunce už se pomalu sunulo k obzoru. Měkké světlo místy ozařovalo horskou krajinu, která se díky němu zdála méně nepřátelská, a střídavě ustupovalo tmavému pásmu nízkých mraků. To plulo nad lesnatými vrcholky rychle, jako kdyby už dávno mělo být někde jinde, a ve stejném tempu do lesa mířil i Adam s Emou. Podle ráznosti, s jakou ho vedla, bylo jasné, že neváhá, kam jít.

„Zase jste byli u řeky?“

Adam přikývl.

„A proč si tam Uršulu nechal? Kolikrát jsem ti připomínala, že se tam nesmíš toulat sám? Že je třeba mít Uršu stále na očích? Může být větší než ty, ale rozumu nemá ani za mák.“

„Dyť já přece vim –“ promluvil Adam poprvé ve větě.

„No, hurá,“ radovala se Ema. „Konečně je s tebou nějaká řeč. Teď mi v klidu pověz, kde přesně si ji viděl naposledy.“

Místo odpovědi se zastavil.

„Adame?“

Nebyl schopný jí odpovědět. Podíval se Emě přímo do očí a rázem na něj vše dopadlo tak, jako kdyby měl na okamžik přijmout veškerou lítost světa. Celou jejich cestu v něm vyvěrala výš a výš, hromadila se v něm a její síle nešlo jakkoliv zabránit. Adam snad teprve v tom okamžiku pochopil, co se vlastně stalo.

Najednou se rozplakal.

Jeho pláč byl usedavý a osaměle se roznášel všemi směry. Adam tam stál uprostřed zšeřeného lesa a velké slzy se mu valily po tvářích, padaly do vodou nasáklého mechu pod jeho nohama a jejich příval neměl konce.

Babička si k němu klekla a otírala mu oči vnitřní stranou rukávu. „Kluku nešťastná. Co se ti jen stalo?“ ptala se, aniž by tentokrát čekala odpověď. Hladila ho po hlavě a vypadala ustaraněji než kdy jindy. „Neplakej,“ konejšila ho. „Nic říkat nemusíš. Prostě mě doveď tam, kde si Uršulu viděl naposledy. A všecko bude zas dobrý. O nic víc tě teď nežádám.“

Objal ji kolem ramen a plakal teď ještě o mnoho silněji. Cítil, jak ho bolí bránice a jak ho pálí oči. Ovšem slzy, které se teď vsakovaly do babiččina oblečení, byly v něčem jiné – zdály se nepatrně lehčí než ty, které ronil před chvílí. Křečovitě Emu svíral v objetí a nechtěl ji za žádnou cenu pustit. Dokud ji drží, vše je v pořádku a není třeba na nic myslet. V tomhle prchavém okamžiku to tak je, cítil naprosto neochvějně. Přesto v hloubi duše věděl, že jednou bude muset povolit a přijmout pravdu se vším všudy.

Jeho pláč postupně ustával a Adam se znovu dokázal postavit na nohy. Sebral zbytky odvahy, o kterých byl prvně přesvědčen, že už jsou dočista pryč, osušil si tváře a Emě nakonec jedním pokynutím hlavy naznačil, že je připravený.

Svou drobnou dlaň vložil do svraštělé babiččiny a vydal se kolem malé mýtiny směrem k řece. Tam u vody se to totiž stalo, vracelo se mu na mysl stále dokola. Kroky teď vážil s největší opatrností. Bujela v něm úzkost z toho, co se blíží, a les ho při tom obtěžkával svým zalknutým mlčením. To narušoval jen občasný praskot větví, které se lámaly pod jejich nohama, a čvachtání rozbahněného lesního podloží.

Porost stále houstl a Adamovi se zdálo, že se s Emou přibližuje samému konci světa. Alespoň se tak sám cítil. Jako by se za další řadou vysokých smrků mohli ocitnout na kraji bezedného srázu, z nějž bude vidět kamsi za obzor, který spatří jen lidé těsně před tím, než se odeberou na věčnost. Něco takového by snad i uvítal.

Navzdory tomu skutečně došli až k řece. Adam se rozhlédl na obě strany malého údolí, které kromě smrků zbarvovaly i duby, a vydal se po proudu stroužky pod sebou. Nevlídný terén lesní kotliny ho ujistil, že jdou správně – toho dne se stejnými místy prodíral už podruhé. Přes sebe napadané tu ležely kmeny stromů a břeh tu byl sem a tam zatarasen velkými kameny. Vše pod jejich nohama neustále klouzalo a Adamovi se úžil dech. Věděl, že každou chvílí to přijde. A také že na to není ani trochu připravený.

„Adame –“ vydechla Ema po několika minutách lopotné chůze.

Oba naráz zastavili.

„Adame…“ znovu vyslovila jeho jméno, tentokrát bezděčně, a hlas se jí při tom zlomil, jako kdyby v onom momentu cosi podseklo základy její existence.

Adam se otočil k babičce a téměř okamžitě zase zrak sklopil. Zahlédl, že v pravé ruce drží něco, v čem poznal svůj ztracený svetr. Pro tmavě rudé skvrny a bahno už téměř nebylo znát, že ještě ráno byl čistě bílý. Upletla mu jej však sama Ema, takže věděl, že ani ona nepochybuje, komu patří.

„Proč je celý od krve?“

Zavrtěl hlavou. Ta slova nebylo možné vyslovit nahlas. Raději šel dál.

„Stůj!“ volala za ním zoufale.

Adam se ovšem neotočil. Věděl, že už jsou téměř tam. Bezmyšlenkovitě pokračoval po proudu řeky a Ema jeho odhodlanému tempu téměř nestačila.

„Pane Bože,“ pronesla vyděšeně, když došli na místo.

Mezi kameny a mechem ležela spuštěná pytlácká past. Kolem ní se lesklo tratoliště zaschlé krve se zvířecími chlupy a z prostředka té spouště vystupovala jedna útlá končetina.

„Je pryč,” vydechl Adam. Ten pohled ho děsil, a zároveň mu vůbec nerozuměl. Něco podstatného tu chybělo – když místo opouštěl, ona tu ještě byla. Ze zaťatých tesáků železné pasti teď ale trčel jen osamocený pahýl, z jehož tvaru se dalo soudit, že od zbytku těla nebyl oddělen jedním pohybem či řezem. Byl ohlodán a vykousán v teskné nepravidelnosti, jež Adamovi trhala srdce.

Se strachem v očích se podíval na Emu. Zdálo se, že se snaží zpracovat množinu scénářů, které by jejímu výhledu daly sebemenší smysl. Její tvář se nezdála ani v šoku, ani nazlobeně. Kůži měla napnutou soustředěním a v očích bylo možné zahlédnout její smutek mísící se s nepochopením.

Adam se rozhlížel kolem sebe. Přesně tady přece Uršulu opustil. O tom nepochyboval. Jak by se odsud mohla ve svém stavu kamkoliv přemístit? Vždyť něco takového se zdálo vyloučené… začal uvažovat, ale svou hrůznou vzpomínku nedokázal dokončit. Jako by už nestačilo, co ji potkalo, musela se ještě dál trápit? Adamovi bylo fyzicky špatně. Chtělo se mu zvracet a pokud možno co nejrychleji odsud zmizet. Jenže věděl, že musí prohledal nejbližší okolí. Uršule to dlužil.

Našlapoval nyní tak jemně, jak jen to dokázal, prodíral se vysokým kapradím, kvůli kterému byl brzo celý promáčený, a každou chvíli si stále intenzivněji uvědomoval rozměr svého strachu. Co když ji opravdu najde? Co pak bude dělat? Opravdu si to celé musí prožít znovu? Podruhé během několika hodin? Adamovy pocity se o sebe bolestně tříštily a zdálo se, že už onen nápor už dlouho neudrží.

Chodil ze strany na stranu, pátral po jakýchkoliv stopách, ale po Uršule jako by se slehla zem. Nebylo se čeho chytit. Adama napadlo, že se odsud možná vydala pryč řekou. A možná teď někde na jejím břehu tiše trpí. Ta představa jej posunula na hranici vlastních sil. Najednou cítil, že už déle nic z toho nedokáže snášet.

Beze slova se posadil na mokrý pařez zády k tomu místu. Hlavu zabořil mezi kolena, houpal se dopředu a dozadu a celou svou bytost soustředil na přání nebýt. Chtěl se probudit ve vyhřáté posteli, naslouchat ohni v kamnech a v tichosti čekat na to, až jej Ema pohladí po vlasech a řekne mu, že se mu jen něco zlého zdálo. Při té představě se mu dech o něco zpravidelnil a jeho tělo poprvé za celý den poznalo trochu klidu. Strnul na místě, dál křečovitě svíral hlavu mezi koleny, až se zdálo, že jeho lebka povolí, a nic dalšího už si nepamatoval.

  

Když znovu otevřel oči, byla úplná tma. Před ním se houpal rozmazaný a do vodního oparu ponořený výhled na les. Ema jej nesla v náručí a za jejím ramenem, na němž do té doby spočívala jeho hlava, nechávali ono místo v údolí, do nějž vždy shlížel z okna jejich domu. A do nějž už nikdy nebude shlížet stejně jako dřív.

Ema ho ve světnici vysvlékla z mokrého oblečení a přichystala mu čisté pyžamo. Oblékl si jej, ze začátku ho nepříjemně studilo, a hned na to ulehl do postele. Jedním okem se zpoza těžké peřiny díval na to, jak Ema ve vyhaslých kamnech znovu rozdělává oheň. Její léty zautomatizované pohyby ho uklidňovaly. Dovnitř obratně naskládala starý novinový papír a třísky, škrtla sirkou a chvíli na to už bylo z kuchyně slyšet slabé praskání. Nato dovnitř přiložila pár slabých polínek, zaklopila dvířka a na plotnu postavila malý hrnec s mlékem. Do něj přidala lžíci medu, teplý nápoj přelila do dvou hrnků a jeden z nich postavila vedle Adamovy postele. Chystala se jej vzbudit, aby se napil, ale zpozorovala, že je stále vzhůru.

Adam oběma rukama objal hrnek a Ema si přisedla k němu na kraj postele. Dlouhou dobu pouze upíjeli teplé mléko a mlčeli.

„Našlas jí?“ zeptal se Adam krotce.

Ema zavrtěla hlavou.

Adam k ní zvedl oči a v jejím pohledu viděl všechny ty otázky, na něž však nedokázal, nemohl a nechtěl odpovídat.

„Máma…“

„Od odpoledne spí u sebe v místnosti. Nebudeme jí budit.“

„A budeme… jí o tom všem říkat?“

Ema znovu zavrtěla hlavou. „Rozina toho má teď na přemýšlení už dost. Až to jen trochu půjde, pokusím se jí vysvětlit, že se Uršula prostě ztratila. Psi se přece toulají v jednom kuse. Někdo by možná řekl, že je to dokonce jejich podstatou,“ pronesla, jako by mluvila spíše jen k sobě samé.

„Počkáme, až se dá trochu do pořádku a pak jí tu novinu nějak sdělíme,“ řekla po krátké pauze. „Podrobnostmi ji zatěžovat nebudeme, to je jisté. A ještě za rozbřesku se půjdeme po Uršule, ty a já, znovu podívat. Co kdyby náhodou.“

Adam pomalu a s těžkou myslí přikývnul. Zavřel oči a znovu spatřil Uršulu tak, jak ji viděl naposledy – zakrvácenou, mělce oddechující, s pohledem otupělým bolestí. Jednou rukou ji hladil po jejím dlouhém chrtím čumáku, zatímco tou druhou šmátral kolem sebe, dokud nenahmatal přesně to, co potřeboval. Váhu onoho kamene si vybavoval zcela přesně, jako by jej držel i nadále. Přitom už nyní spočíval někde na říčním dně, kam ho odhodil hned poté, co se s jeho pomocí pokusil ukončit Uršulinu bolest… Teď už věděl, že neúspěšně.

 Znovu se mu do očí hrnuly slzy. Naštěstí jejich proud dokázal zastavit ještě před tím, než by musel tvář obrátit do polštáře.

„Než půjdeme spát, Adame, zeptám se tě už jen na jednu věc.“

Při těch slovech celý zkoprněl. Mohla nějak tušit, co udělal? ptal se Adam sám sebe a ona představa mu připadala naprosto nesnesitelná. Ve strnulé panice čekal, co přijde.

„Záměrně... Nebo lépe řečeno bez výčitek… se tam u řeky nic nestalo, že ne?“

Při těch slovech Adama píchlo u jeho malého dětského srdce. Byl sice ještě chlapcem, ale byl už dost starý na to, aby ho taková otázka v jádru zcela rozechvěla nevyslovenými výčitkami, obavami a nejistotou zároveň.

Jak by si Ema mohla myslet, že by něco takového Uršule chtěl udělat? Že by něco takového vědomě dopustil? Odkud se podobná úvaha jen vzala?

Mlčel. Díval se Emě do tváře. Čekala odpověď, ale on promluvit nedokázal. Bylo to absurdní, ale přesto to nešlo.

„Nechme toho už raději. Ráno tě vzbudím. Teď už spi. Někdy je lepší, když dny, jako je tenhle, netrvají déle, než je třeba.“

Bez ničeho uposlechl – dopil poslední zbytky mléka a Emě předal prázdný hrnek. Poté se zachumlal do peřin, otočil se na bok a zavřel oči.

Oheň v kamnech se rozhořel naplno a dříví spokojeně praskalo. Adam tomu konejšivému zvuku bedlivě naslouchal a snažil se v jeho přítomnosti co nejrychleji zapomenout na vše, co se toho dne událo. Na povrch jeho vědomí se však dralo tušení, že se uvnitř něj odehrává změna, která něco tak podřadného, jako je spánek, nedovolí. Celý se schoulil, kolena si přitiskl k bradě a každým coulem své bytosti se snažil vzdorovat burácivému dobývání jistoty, že s každým zapraskáním v kamnech se uvnitř něj přetrhlo jedno drobné neviditelné vlákno, které spojovalo jeho dřívější já s tím, jež ho během dne nahradilo.

Pomalu přestával vnímat svět kolem sebe, ovšem vlákna praskat nepřestala.

Jedno po druhém se trhalo a mizelo v nenávratnu a Adam se propadal stále hlouběji po zvláštní spirále beznaděje, již dosud nikdy nepoznal. Chtěl všechny své pocity pojmenovat, zachytit holýma rukama a proti slunci zkoumat jako všechny ty drobné kameny, které kdy vsadil do tekutého asfaltu. V posledních momentech, kdy o tom byl ještě schopný v dozvucích přemýšlet, však nabyl jistoty, že něco takového by beztak nedovedl. Na to byl už příliš slabý.

Když se poté druhého dne probudil, odnikud se uvnitř něj vynořilo tušení, že už nic nebude jako dřív. A snad poprvé ve svém životě měl také beze zbytku pravdu.