OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 13

Běžný den

  

Každé ráno vypadá stejně. Budík. Modlitba. Záchod. Modlitba. Oblékání. Snídaně. Modlitba. Ale je mu to k ničemu. Stejně tam musí.

Modlitby jsou k ničemu.

  

Petr se vydal do práce. Jak jinak, než autobusem. Tím každodenním zasmrádlým, špinavým, hlučným a nekonečně pomalým dopravním prostředkem. Autobus s funěním hrknul a zastavil. Cestující se zakymáceli jako jeden celek – jedna masa různou měrou znechucených lidí. Petr vystoupil, narovnal si límec od pracovní košile, kterou mimochodem k smrti nesnášel a houpavou chůzí došel těch pár metrů od stanice na své pracoviště.

Hotel Uzel***. Ano, takhle trapně a prvoplánově kdosi pojmenoval hotel. Petr se ani nedivil, že s tímhle jménem hotel uvadá. Na portálech nabízejících ubytování měli uvedené tři hvězdy, ale Petr moc dobře věděl, jaká je skutečnost.

Byla tristní.

  

„Dobré ráno všem,“ uvítala zaměstnance jako každé ráno při nástupu provozní Lucie. Petr by rád věděl, co je na tomto ránu dobrého. Ostatně jako na všech ránech.

„Máme celkem šest hostů ve čtyřech pokojích,“ oznamovala dál Lucie tónem, jako kdyby šlo o kdovíjak skvělou zprávu, „a během dopoledne očekáváme příjezd dalších minimálně tří hostů.“

No super, pomyslel si Petr. Další otrapové, kterým bude muset tahat kufry a usmívat se na ně. Neměl rád hosty a ještě méně rád se usmíval. Měl pocit, že ho to povytažení koutků a vycenění zubů přímo fyzicky bolí.

Lucie jim ještě všem popřála úspěšný a krásný den a pak s tím svým americkým úsměvem odkvačila do své kanceláře. Chce se mu zvracet, pomyslel si Petr a pomalu se loudal do vestibulu, aby mohl čekat na další úkoly. Sám se rozhodně nechystal vyvíjet jakoukoliv aktivitu.

  

Lucie došla pomalým krokem k výtahu a skoro až sem vydržela uchovat si na tváři křečovitý úsměv. Měla na paměti, jak je důležité působit na své podřízené pozitivně. Nikdo nesmí poznat, kolik jí to stojí přemáhání, říkala si.

Sotva se za ní s cinknutím zavřely výtahové dveře, stiskla tlačítko s číslovkou pět a opřela se vyčerpaně hlavou o stěnu s reklamou na dovoz pizzy. Konečně se nemusí na ty pitomce usmívat. Výtah sebou škubl a rozjel se směrem nahoru. Páté patro se blížilo, takže se Lucie zase narovnala, nadechla se a nasadila úsměv. Připravovala se, že vystoupí, odskočí si na toaletu, kde v kabince bude moct zase na chvíli sundat masku a poté bude pokračovat do kanceláře. Jenže výtah – nebo osud? – s ní měl jiné plány. Pocítila cuknutí, zhoupnutí a ani ne vteřinový pocit beztíže. Nebo to nebyl stav beztíže, říkala si, jenže nevěděla, jak se říká tomu pocitu, když je mozek v očekávání určitého pohybu a ten najednou ustane. Rozhostilo se ticho a zhasla světla.

Do prdele.

  

Petr v hotelové hale stál na svém místě těsně za vstupními dveřmi. Stál tam v livreji, který ho svazoval a nudil se. Nesnášel nudu. Díval se ven, jak jezdí auta a chodí lidi sem a tam. Jenže nikdo nemířil do jejich hotelu, takže věděl, že zase nebudou žádná dýška. Ani ti hosté s rezervací nebyli v dohledu – trochu podezíral Lucii, že to řekla jen tak, aby byli zaměstnanci stále ve střehu.

Když zhaslo světlo, jen otočil hlavou směrem k recepci. Zase nějaký výpadek, který on bude muset jít řešit.

Do prdele.

  

„Petře, mohl byste prosím zkontrolovat pojistky?“ ozval se recepční. Už je to tady, zase po něm něco chtějí navíc. Copak je snad opravář?

„Jistě,“ řekl a ani se nesnažil o to, aby zněl vstřícně. Petr rozhodně nebyl vstřícný. Vydal se do technické místnosti, kde zkontroloval pojistky, které ale byly v pořádku. Pro jistotu je všechny shodil a zase nahodil. Nic se nestalo. Pokrčil rameny a trochu se mu ulevilo, že už to dál není jeho starost. Vůbec totiž nebyl dobrý v řešení problémů.

Vracel se zpátky na recepci a rozmýšlel, co řekne. Jestli jen něco ve stylu Jamese Bonda ‚ok, pojistky jsou ok‘ anebo spíš jako Chuck Norris ‚ok‘.

Zazdálo se mu, že slyší volání o pomoc.

  

„Blbost,“ zabručel si pod vousy.

„Po – moooc!“ zase to slyšel. Už nebylo pochyb. Rozhlédl se, odkud tak volání mohlo vycházet.

„Tady ve výtahu! Pomoc!“ Ženský hlas. Petr si pomyslel, že je to jako ve filmu - mohl by konečně být tím drsným fešáckým hrdinou, na které tak rád koukal na videu a ke kterým se ještě raději přirovnával. Tohle bude snadné. Zamířil k výtahové šachtě a stiskl s ležérní samozřejmostí přivolávací tlačítko. Nic. No jo, nejde vlastně proud, došlo mu. Nevadí.

  

„Haló? Pomůžu vám, jdu nahoru,“ zavolal. „Ve kterém jste patře?“

„Jela jsem do pátého, myslím, že jsem těsně pod ním,“ ozval se dutě ženský hlas s mírnou ozvěnou. Sakra. Bude muset až do pátého po schodech. Petr neměl rád schody.

„Za chvilku jsem tam!“ křikl po chvilce, když si připomněl své akční idoly.

  

S vypětím sil vylezl až do pátého patra hotelu Uzel*** a přemýšlel, jestli udělal dobře. Musí ale zachránit tu ženu v nesnázích, to dá rozum. Richard Burton by nezaváhal, takže nesmí ani on. Zaťukal na výtahové dveře a zevnitř se ozvalo vyjeknutí. Petr se zarazil.

  

Lucie se snažila uprostřed kabiny nepanikařit. Už někdo jde, určitě zavolali hasiče, přece jí tu nenechají umřít, uklidňovala se. Mají ji přece všichni rádi. Nebo aspoň tady v práci. Lucie zhluboka dýchala a pomalinku vyfukovala skrze zuby vzduch z plic, tak, jak jí to naučili na kurzu proti úzkostem. A teď úzkost cítila, přímo globálních rozměrů.

  

„Už jsem tady,“ funěl venku ten hasič. Nejdřív zabušil a ona se v té tmě lekla tak, že se málem rozbrečela. Poslední dobou se jí chtělo brečet pořád. Všichni jí sice měli rádi, ale ne Bob. Bob byl její expřítel a ne, ten ji rozhodně rád neměl. Bob měl rád svou sekretářku. Měl rád i svou podřízenou. Několik svých podřízených. A taky tu děvku Zuzanu, její nejlepší kamarádku! Bývalou nejlepší kamarádku, připomněla si Lucie. Ta u ní skončila, po tom, co jí svedla Boba. Takhle se nejlepší kamarádky přece nechovají, to Lucie věděla jistě.

  

„Haló?“ zavolala Lucie, protože se jí zdálo, že se dlouho nic neděje.

„Jo, jsem tady. Hledám něco, čím bych otevřel ty blbý dveře,“ ozval se hasič. Lucii to přišlo divné, že nemá potřebné vybavení s sebou. Přece viděla nesčetněkrát v jejích oblíbených filmech, že hasiči zachraňují bezbranné ženy minimálně se sekyrkou v ruce. Takže to musela být jejich povinná výbava, no ne?

  

„Víte, už bych docela potřebovala... Se upravit,“ pronesla.

„Cože?“

„Na toaletu,“ vysvětlovala hlasitěji.

„Já vás neslyším, našel jsem na chodbě sekyrku, ale nemůžu se k ní dostat!“ hekal.

„Prosím? Špatně vás slyším, už mě pustíte? Musím nutně na záchod!“ křičela už trochu hystericky Lucie.

  

Dveře výtahu se po pár zabušeních otevřely na šíři hasičské sekery. Petr do vzniklé mezery vložil ruce a zabral. Sakra, v těch filmech jim to jde vždycky tak lehce a rychle, pomyslel si.

  

Lucie čekala, že to půjde mnohem rychleji. Ve filmech to tak vždy bylo, v mezeře se objeví hasičovy ruce v rukavicích, zatáhne, dveře se otevřou a ztepilý hasič vysvobodí krásnou hrdinku v nesnázích. Pak se políbí a...

  

„To jste vy.“ Konstatovala zklamaně Lucie.

„To jste vy.“ Konstatoval věcně Petr.

„Tak pojďte, vytáhnu vás. Podal jí ruku, uchopil a táhl. Jenže oni dva prostě nebyli ve filmu. Ani v akčním, ani v romantickém. Ten údržbář nemá žádnou sílu, pomyslela si Lucie. Ta provozní je těžká jak kráva, pomyslel si Petr.

„Počkejte, půjdu za vámi a udělám vám stoličku. Já pak vylezu sám.“

„To budete hodný.“

  

Kabina se zakymácela, když Petr doskočil. Lucie vyjekla.

„Nebojte se, ta lana jsou pevná, nic se nemůže stát,“ uklidňoval ji s jedním okem přivřeným, jako to dělal Tom Selleck.

„No, snad brzy přijedou hasiči,“ pronesla pochybovačně Lucie.

„Co by tu dělali hasiči? Ono hoří?“

„Přece vyprostit mne z výtahu,“ usmála se blahosklonně.

„Ale to jsem vás přece už vyprostil já,“ podotkl. Lucie se výmluvně rozhlédla po stísněné kabině, kde už teď byli dva. Přesto se nepřestávala usmívat, což považovala za svou devizu.

„Jak to děláte, že se pořád usmíváte?“ všiml si Petr. Jemu to připadalo divné, možná i trochu děsivé, ale ona měla vážně radost, že si jejího talentu někdo všiml. Protože ona to považovala za talent. Usmívat se za jakékoliv situace a působit tak pozitivně. Pokrčila skromně rameny.

  

Taková pěkná buchta a pořád se tak blbě šklebí, prolétlo Petrovi hlavou. A bože, jak je těžká! Pokoušel jí zvednout pomocí spojených rukou do kotvy, ale ona se neuměla vyšvihnout. Pak zkusil stoličku a zatínal při tom zuby – deseticentimetrové podpatky nebyly pro jeho lopatky to pravé ořechové. Neměl vysoké podpatky na ženách rád. Vypadaly při chůzi tak nějak vratce a nepřirozeně. Nicméně ani tak se mu nepodařilo Lucii dostat z kabiny ven.

  

„Já se z té kabiny prostě nedostanu,“ povzdychla si trpce Lucie. Petr se na ní bezradně podíval.

„Jmenuju se Lucie, sice to asi víte, ale...když už jsme se tu takhle...spolu...“ koktala bezradně, na což nebyla zvyklá. Podávala mu ruku.

„Petr, těší mě,“ představil se a ruku přijal, lehce stiskl a přiblížil si ji ke rtům k imaginárnímu polibku. Lucie si vzdychla a trošku se zarděla. Páni, to je jak z filmu, takových gentlemanů je málo. Připadá si jako jedna z těch hrdinek, které zachrání chudý zachránce, ze kterého se později vyklube náhodný výherce obří sumy anebo dědic nezměrného majetku.

„Dělám tu lokaje,“ dodal Petr.

„Každá práce je pro hotel Uzel*** důležitá,“ odpověděla Lucie naučenou větu. Rozhostilo se trapné ticho.

„Snad brzy přijedou ti hasiči,“ řekla Lucie. Petr souhlasně zabručel. I když by mohl kdykoli odejít, nechtěl ji tam nechat samotnou.

  

„Víš, jak vznikl název našeho hotelu?“ zeptala se Lucie po chvíli, kdy vedle sebe seděli v tichu na podlaze výtahové kabiny. Petr zavrtěl hlavou. Sice tu historku znal, ale přišla mu tak trapná, že radši dělal hloupého.

„Původní majitelé postavili hotel na místě, kde se střetávaly různé cesty a trasy. Měl se jmenovat Komunikační uzel. Ale u lidí se to moc neuchytilo. Když se někdo ptal: „Kde budete ubytováni?“ Nechtělo se jim odpovídat celým názvem. Takže se začalo říkat jen ‚Uzel‘. To je alespoň ta líbivější verze.“ Petr se na ní podíval se zájmem.

„Je to kravina pro turisty,“ usmála se pobaveně. Petr si říkal, že když se nezubí tak křečovitě, vypadá Lucie docela k světu.

„A co teda je pravda?“ Sice ho to vůbec nezajímalo, ale stejně se nudil a její hlas se hezky poslouchal, tak co.

„Je to podle jména. Hoteliér Ferdinand Uzel byl ješitný až na půdu. A protože neměl mužského potomka, byl tak poslední Uzel. A nechal tak po sobě pojmenovat hotel.“

  

Petr nevěděl, co na to říct. Byla to snad ještě větší blbost, než ta oficiální historka. Co by v tuto chvíli asi udělal Tom Selleck nebo Chuck Norris? Otočil hlavu k Lucii, která čekala na jeho reakci.

  

A tak ji prostě políbil.