OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 14

Nemožný téma

 

Dneska při čejině nám Slavice dala úkol, napsat sloh na téma: „Poslední uzel.“ Takhle blbej název, to se fakt musela dlouho snažit, než takovou krávovinu vymyslela. No, jasný, občas tajně sním o tom, že budu spisovatelkou, aby všichni byli hotoví z mých knížek…  Ale tohle, takový blbý téma? Co mám jako psát?

Přemýšlím o tom i při další hodině, při matice, zatímco se Nella s Tomášem potí u tabule. Co mám psát? Nějaká vražda, to se tak samo nabízí. Někoho pověsit. Smyčka kolem krku a poslední uzel, kterej sprovodí ze světa hlavního hrdinu. Nebo padoucha. To by mi Slavice napsala, že jsem morbidní, zvlášť, kdybych to popsala nějak naturalisticky. V barvách, s převahou červené.

Taky sebevražda by připadala v úvahu. Jasný, napíšu o holce, která je tak zoufalá ze školy, že se rozhodla si to hodit. Že byla jako blbá na čejinu a už vůbec jí nešly slohy, tak se rozhodla to skončit. Jasně. A že poslední kapka, kterou tenhle pohár přetekl, bylo tohle blbý téma. Ale skutečnej důvod, skutečnej důvod bylo to, že jí doma nějak týrali a ona se rozhodla to vyřešit takhle.

A kdyby to mělo úspěch, třeba bych to mohla poslat do nějaký literární soutěže, tam by to jako vyhrálo a pak by se lidi v mým věku začali hromadně věšet, jako aby vyřešili svoje problémy. Že je někdo mlátí, nebo zneužívá. Nebo že jsou blbí na matiku. Nebo na čejinu. Pak by Slavice viděla, jak je to nebezpečný, dávat takovýhle témata.

Doprčic. Matikář se mě na něco ptá, ale netuším na co. Koukám jako tvrdý Y. Teď mi vyhrožuje, že to napíše na Bakaláře. Stále zasněná, vůbec netuší, co zrovna probíráme. No nic, už zkusím dávat trochu pozor…

Večer jsem se ptala našich. U večeře. Že nám Slavice dala tohle debilní téma a co by mi jako poradili. „Sexuolog Uzel,“ řekl táta. „Že mu jako nefungovalo to jeho nádobíčko a tak jeho rod vymřel po meči i po přeslici. Cha chá,“ děsně se tomu chlámal. „Poslední Uzel v Čechách.“ „No, jasný tati, to mám jako napsat Slavici do slohu, jo?“

„Karle, prosím tě, ty seš jako malej,“ řekla máma a kroutila u toho hlavou.  „I když asi to bude častější jméno, ne?“ přemýšlí dál táta, i když říká, že žádnýho jinýho Uzla nezná. Okamžitě pátrá na mobilu, jaká je četnost tohoto příjmení u nás. „Tý jo, jeden Uzel na 49 540 obyvatel. Uzlové se množí jako vzteklí,“ směje se táta. „Uzel sem, Uzel tam.“

Maminka ho přerušila otázkou, proč pořád říkám Knotkový Slavice. „Každej jí tak říká,“ říkám já. „No, jak učí i hudebku a zpívá přitom jako o život. No, mami, a co bys jako psala ty?“

„Uzel,“ přemýšlí máma. „No, jak jsou ty různé uzly, víš, jak se je děti učí vázat na táboře.“  No, to mi nikdy moc nešlo a vždycky jsem to nesnášela. Pokaždý se mi to tak blbě zašmodrchalo. „Napiš o dívce, jak vázala na táboře ty uzly a moc jí to nešlo a pomohl jí chlapec z oddílu a zamilovali se u toho do sebe,“ povzdychne máma.

No, jasný, červená knihovna. To je celá naše maminka. Trapas. Abych to pak musela číst před celou třídou a kluci se mi chlámali: „ Cha cha, Adélka touží po romantické lásce.“ Určitě. Já, která mám jebáky po celým ksichtě a žádnej kluk by si o mě neopřel ani kolo, mám psát takovou  slaďárnu.  Prdlajs. Tak díky, rodičové, za cenné rady. Myslím si a radši se pustím do toho guláše. S hlívou. Houby zrovna nemusím.

Později v pokojíku přemýšlím o tom, že třeba pejsci mají přeci takový ty uzly na kousání. Tak bych mohla napsat o nějakým pejskovi, co ty uzle rád rozkousával a páníčci se na něj zlobili. A už mu nechtěli koupit novej. A on potom nějak umřel a všichni byli strašně smutný.

Hm, nechci psát o nemocných pejskách, nebo o pejskách, který umřou. Strašně bych chtěla svýho pejska. Ale v týhle rodině se ho nikdy nedočkám. „Neblázni, Adélko, mít psa v paneláku a pořád muset vysávat psí chlupy?“ To by mi řekla máma. Ona je lékárnice. Takže je to jasný, pejsek nikdy nebude. Sourozence taky nemám, máme jen rybičky. Život k popukání, fakt.

Možná se zítra dojdu zeptat babičky, jestli by něco nenapadlo ji. Ale moc si od toho neslibuju. Tak zatím čus bus. Musím se učit. Matiku.

 Jo, taky horolezci asi musí umět uzly, jako fakt dobře. Myslím si dál. Uděláš blbě smyčku a čau, sbohem. Letíš. Mám psát o horolezcích? Stejně o nich vím kulový. Na skálu by mě rodičové nikdy nepustili. To by mohlo být i zábavný, potom by to mělo i smysl, učit se vázat nějaký ty uzly.

Vlastně je to takový morbidní téma, ten „Poslední uzel“.  Vražda, sebevražda, vyhynulý Uzlové, chudáček pejsek, zřícený horolezci. Na to nikdo nemůže napsat nic pozitivního. Leda naše maminka. No nic, jdu se učit. Už opravdu.

U babičky a dědy jsem byla v sobotu na obědě. „ Napiš o lodních uzlech,“ radil mi děda. Jenže to já zase nevím, co to je. „No, jak rychle plave loď, kolik uzlů za hodinu uplave. Napiš něco o námořnících, to by mohlo být zajímavý. Nějaký dobrodružství.“

„Babi a tebe něco napadá, co bych mohla psát?“ přeruším dědovi výklady. „Hm,“ říká babička. „Lunární uzel.“ „Co to je babi?“ „No, lunární uzly se používají v astrologii. Jižní a severní uzel.“ Aha, už vím, odkud vítr vane. Babičku astrologie šíleně zajímá. „No, rozumíš,“ pokračuje dál babi. „ Vzestupný uzel, severní, ti ukazuje, jakým směrem jít, aby tvoje duše rostla. Taky se mu říká dračí hlava. A sestupný uzel, jižní, neboli dračí ocas ti ukazuje minulost, z čeho přicházíš, co za sebou táhneš. Chtěla bys, abych ti našla, kde máš ty svoje lunární uzly?“  „Ne, babi prosím tě, radši ne.“ Babička se rozjela a po tomhle teď zrovna netoužím, aby mě zahlcovala těma svýma astrologickýma blábolama.

Ale babičku přerušil děda, protože chtěl přispět se svými úvahami. Pravil: „Uzly jsou zlo. To je jasný, hele, v přírodě se žádný uzle nevyskytujou, tam jde všechno hladce. Ptáci si staví luxusní hnízda, pavouci tkají tak dokonalé sítě, ale neuzlujou nic. Uzly všechno akorát komplikujou. Hele, třeba dřív se při svatbách nevěsta s ženichem svazovali.  Za starých Keltů, s nějakou tě svážou a už jsi v pr…“  Babička na dědu zle pohlédla, a tak už slovo nedokončil. „ Jo, jo, to je počátek všeho zla.“ Děda už je v ráži. „Hele, třeba uzel na kravatě. To je taky vynález. Vezmou chlapům svobodu… a potom i duši.“ Děda kravaty strašně nesnáší, nechá si jí vnutit jen na chvíli a hned ji ze sebe rve. „Uzly jsou zlo, s těmi je třeba skoncovat.“

„Ale třeba drhání, to je taky z uzlíků a je to taková krása. Nebo houpací sítě,“ chce z toho babička vytěžit něco pěkného. Ale dědu už asi nepřesvědčí a já už mám taky uzlů plné zuby.

Ach jo. Já nevím. Uzly jsou zlo. Asi napíšu o holce, která má za úkol, napsat sloh na téma „Poslední uzel.“ To jsem fakt zvědavá, co zplodí ostatní. Třeba Bára se vytahovala na WatsUpu, že už ví, o čem bude psát, že má skvělý nápad. No, jasný, třídní hvězda. Spisovatelka ze mě asi nebude. Ale když to bude bez chyb, třeba dostanu aspoň dobrou známku. A nebudu to muset číst nahlas.