OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 16

O bílém slonovi

  

Nevím, co jsem si od toho slibovala. Kdo a proč mi tenhle šílený nápad vůbec vnukl. Dvě a půl hodiny v autě s rozbitou klimatizací, v bezmála třicetistupňovém vedru, po boku chlápka, který se mnou za celou tu dobu nepromluvil téměř jediné slovo. A k čemu to všechno? Abych tady teď stála jak idiot, utopená v rozpacích a ve vlastním potu, nad vzorně vyleštěnou náhrobní deskou se jménem kohosi, o jehož existenci jsem až do minulého týdne neměla ani ponětí?! Nervózně jsem si odkašlala. A dál…? Nikdo mi neprozradil, jak se v podobných situacích chovat. Mohla jsem mu aspoň přinést kytku, nebo tak něco. Ten hrob vypadá opravdu příšerně. Krom jediné rozsvícené lucerny pod fotkou v elegantním stříbrném rámečku tu není zhola nic, co by ho jakkoli zkrášlovalo. Musel to být nadmíru společenský tvor, obklopený hromadou přátel, kteří po něm evidentně truchlí! Proti své vůli jsem se nahlas uchichtla. Muž vedle mě sebou překvapeně trhnul.

„Je vám dobře?“

„No jo,“ mávla jsem rukou. „Jenom mi celá tahle věc připadá tak nějak… ujetá. Pořád mi nejde do hlavy, co tady vlastně hledám.“

„Chtěla jste ho vidět,“ odtušil mdlým hlasem. „Z nějakého důvodu to pro vás bylo důležité. Třeba jste doufala, že se vám vrátí vzpomínky…“

„Ale jděte! Vzpomínky na co?! V životě jsem o tom člověku neslyšela, kolikrát vám to mám ještě opakovat, pane Javorský?!“

„Ráno jsme se přece dohodli, že mi budete říkat Marku.“

„Bezva! A tím se jako vyřeší co?“

Tentokrát to byl on, kdo se pobaveně uchichtl. Až dosud jsem netušila, že je takového projevu emocí vůbec schopen. Mimoděk jsem sjela pohledem k nápisu na jeho pískově žluté polokošili. Paris, je t´aime. Velmi stylový smuteční outfit, to se tedy musí nechat! Každopádně celkem příjemná změna oproti nažehlenému saku s proužky, v němž mě před několika dny vítal na prahu té svojí hnusné sterilní kanceláře. Potřásl mi tehdy rukou, zdvořile a neosobně, pokynul k volné židli u rohového stolku pod oknem a nabídl mi šálek ďábelsky silného espressa, nejspíš proto, abych sebou hned neflákla, až na mě tu novinu vybalí. Až mi s ledově vážnou tváří oznámí, že jsem se právě stala dědičkou zhruba šesti milionů korun, dvou sportovních aut a jedné třetiny malebného penzionu v centru Gosau (Gosau??? Má někdo aspoň mlhavé tušení, co to sakra je?! Navzdory svým relativně slušným zeměpisným znalostem jsem v prvním okamžiku nedokázala určit ani světadíl, na kterém to město leží!) Pak mi strčil pod nos jakási lejstra, jejichž obsah šel zcela mimo mě, a já v němém úžasu zírala na své tučně vytištěné jméno. A taky na jméno Robert Miller, které mi říkalo snad ještě míň než celé tohle jejich slavné Gosau.

„Heleďte, pane Javorský,“ vylétlo ze mě, jakmile jsem znovu popadla dech, „tady muselo dojít k nějakému strašnému omylu. Proč by mi někdo, koho vůbec neznám, odkazoval takovouhle horu peněz?!“

„Žádné jiné příbuzné neměl.“

„Ale já nejsem jeho příbuzná, zatraceně!“

  

No a pak to přišlo.

Do nejdelší smrti nezapomenu na výraz v mamčině obličeji, když se téhož dne krátce po poledni usadila vedle mě na gauč. Můj hysterický telefonát ji přiměl odejít z práce o celé tři hodiny dřív, utratit hříšné peníze za taxík a neprodleně vyrazit na návštěvu k vlastní dceři, což u ní nebývalo zvykem.

„Robert Miller…“ zopakovala přibližně pětkrát za sebou jako v transu. „Snílek Bob. Už je to tak dávno, co jsme se potkali…“

Nebyla jsem si ani trochu jistá, zda chápu smysl jejích slov. Jedno kratičké nezávazné dobrodružství před devětadvaceti lety. A dál už nic. Odstěhoval se s rodinou kamsi do Rakouska, dřív, než si stihli vyměnit telefonní čísla. Dřív, než měla šanci sdělit mu ono sladké tajemství. Takové věci se přece občas stávají, no ne? Vždyť kdo by tomu rozuměl líp než já, svobodná matka?!

Zoufale jsem se rozbrečela. Natolik zoufale, že Honzík vyběhl ze svého pokoje s očima navrch hlavy. „Co se stalo?! Tys něco provedla, babi?“

„Jeden hodný pán nedávno umřel,“ vysvětlila mu mamka s překvapivým klidem. „A moc nám teď chybí, víš?“

„To teda jo!“ snažila jsem se zařvat, ale pláčem ochromený hlas mě zradil. „Fakt nám děsně chybí, takovejhle… hajzl!“

Mamka po mně střelila káravým pohledem, odvedla vyjeveného Honzu zpět k počítači, zavřela za ním dveře a trochu nemotorně se pokusila pohladit mě po tváři.„Promiň, je mi to líto…“

„Co je ti hergot líto?! Žes mi celý ty roky lhala? Nebo že jsi lhala tatínkovi?!“

Prudce zavrtěla hlavou. „S tatínkem jsme se vzali krátce před tvým narozením. Samozřejmě věděl, že nejsi jeho, ale nevadilo mu to. Nechal se zapsat do tvého rodného listu a miloval tě. Vždycky tě miloval, Eliško.“

A já si ho v tu chvíli vybavila. Sice už jenom mlhavě, ale i to málo mi ke spokojenosti stačilo. Viděla jsem jeho obličej, trochu baculatý a za všech okolností usměvavý, roztomilé strniště na bradě, ty jeho nekonečně laskavé oči. Můj skvělý táta, který mě brával na výlety do hor. Který mi vždycky večer před usnutím zpíval. Který se mnou tak rád ležel v trávě a sledoval, jak se po nebi honí naducané bílé mraky.

„Koukej, Eliško, tenhle obláček vypadá jako slon s uzlem na chobotu! Musí to pro něj být hrozné, pro chudáka, vždyť se ani nedokáže pořádně vysmrkat!“

A já se chechtala tak spontánně a šťastně, jak to umí jenom malé děti. Předtím, než jim dá život přes hubu. Začali jsme spolu vymýšlet pohádku o bílém slonovi, jednotlivé příběhy  pečlivě zaznamenávali do tlustého sešitu s odřeným hřbetem, kreslili k nim obrázky a neskutečně se tím oba bavili. A potom přišla ta děsivá noc. Tátu mi vzal netvor a všechno se změnilo. Kdoví, kde je tomu sešitu dneska konec.

  

Na rameni jsem ucítila sotva patrný dotyk ruky.

„Jste v pořádku…?“

Pokusila jsem se o úsměv. Vlastně jsem mu byla vděčná, že mě z toho vzpomínání vytrhl.

„Omlouvám se. Zrovna jsem myslela na mámu. Na to, jak se tvářila, když mi konečně musela přiznat, že tenhle… člověk…“ znechuceně jsem namířila prstem k náhrobku.

„…byl váš otec?“

„Ale houby otec! Pár nechtěně předaných genů z něj snad ještě nedělá otce! Můj skutečný tatínek leží někde úplně jinde, abyste věděl! A na rozdíl od tohohle ubožáka tam má pořád spoustu nádherných kytek, my všichni jsme ho totiž milovali!“

„Proč si myslíte, že byl pan Miller ubožák?“

„Co já vím. Nikdo sem za ním nechodí.“

„Někdo přece,“ ukázal na svíčku v kovové lucerně. „Což je trochu zvláštní vzhledem k tomu, že tady v Petrovicích už dávno neměl žádné kamarády. Když se odstěhoval do Rakouska, bylo mu sotva dvacet. Spálil tenkrát všechny mosty, nikdy už se nechtěl vrátit…“

„No tak proč ho teda nepohřbili tam u něj doma?“

Pokrčil rameny. „Takhle si to výslovně přál. A uznávám, že mě samotného tím dost zaskočil. V Gosau provozoval vyhlášený penzion, znal spoustu lidí, celá jeho rodina odpočívá na tamním hřbitově… Ale tohle místo pro něj prý znamenalo nejvíc. Zažil tu asi něco velice krásného…“

„Pche! Taková otřepaná fráze!“

„Možná tu kdysi potkal vaši maminku…“

„To těžko,“ protáhla jsem pusu. „Pokud vím, bydlí mamka v Brodě od doby, kdy se narodila. Co by tady asi tak hledala? Vždyť je to skoro dvě stě kiláků a…“

Pohledem jsem znovu zavadila o fotografii v oválném rámečku. Nevýrazný muž středních let. Prořídlé tmavé vlasy. Štíhlá tvář. Zřetelné vějíře vrásek kolem očí, které… které… Zhluboka jsem se nadechla a přistoupila o kousek blíž. Byla bych téměř schopná přísahat, že ty oči znám. Že jsem je už někdy… někde…

Ty zrůdo!!!

Projelo to mojí hlavou jako kulka z pistole. Rychle a naprosto nečekaně.

Ty jedna odporná zrůdo!!! Víckrát se tady neukazuj, slyšíš?!

Prudce jsem sebou škubla.

„Co je vám, Eliško?!“

Uvědomila jsem si, že se navzdor ochromujícímu horku klepu zimou. „Já nevím. Jako bych najednou slyšela… Jako by se mi vybavilo něco, o čem vůbec…“ Přitiskla jsem si dlaň na čelo. Bylo úplně rozpálené. „Pojďme odtud pryč, prosím vás!“

   

Restaurace U kanonýra Jouzy nepůsobila právě důvěryhodným dojmem, kručení v mém žaludku bylo však natolik neodbytné, že bych v daný moment vzala zavděk asi čímkoli. Ukořistili jsme jedno z posledních volných míst na neútulné předzahrádce, objednali místní specialitu a symbolicky si přiťukli sklenkou ledového čaje. Po třetím doušku jsem se už cítila mnohem líp.

„Děkuju, že jste mě sem vzal.“

„Do tohohle pajzlu?“ zazubil se. „To máte opravdu zač děkovat!“

  „Na tenhle výlet,“ upřesnila jsem se smíchem. „Můj názor na Roberta Millera se tím sice nezměnil, ale i tak jsem vám vděčná. Jak dlouho jste se vlastně znali?“

„Skoro sedm let.“

„A celou tu dobu jste pro něj pracoval?“

Zamyšleně přikývl. „Svým způsobem ano. V první řadě jsme ale celou tu dobu byli dobrými přáteli. Můžu se zeptat, čím konkrétně vás tolik naštval? Tedy krom toho, že si dovolil učinit vás svojí dědičkou.“

Znovu jsem se napila a snažila se ignorovat jízlivost v jeho hlase. „Už jsem vám přece řekla, že o ty debilní prachy nestojím!“

„Jistě. K čemu taky? I bez nich můžete svému synovi zajistit skvělou budoucnost, obzvlášť teď, když jste na něj zůstala sama.“

„No tak do toho vám snad nic není!“

Několik opodál sedících hostů se po nás zvědavě ohlédlo.

„Promiňte, nechtěl jsem vás urazit. Jenom mi není jasné, proč toho člověka tak moc nesnášíte.“

Rozčileně jsem bouchla do stolu. „A jak byste se asi cítil vy?! Vždyť ten chlap je pro mě… Ksakru! Ani jednou jedinkrát se mě nepokusil kontaktovat. Což by dávalo smysl, kdyby o mně nevěděl. V tom případě by mi ale těžko odkazoval svůj majetek, nezdá se vám?!“ Uvědomila jsem si, že na něj začínám křičet. „Byly jsme mu úplně ukradený, já i máma! Jak vůbec zjistil, že existuju, když se s ní už víckrát neviděl? A proč najednou tohle velký gesto? Něco tady nehraje, Marku. Nemůžu se zbavit dojmu, že mi všichni lžete!“

„Všichni?“ Udiveně zvedl obočí. „Mě do toho netahejte. Jak jste sama trefně poznamenala, do vašich rodinných záležitostí mi nic není.“

„Ale byl to přece váš kamarád! Něco vám snad musel říct! Proč mi nikdy nezavolal? Ona to vážně není žádná sranda, vyrůstat bez táty a -

Počkejte. Já myslel, že jste tatínka měla.“

Sklopila jsem zrak a několik vteřin mlčky civěla do své poloprázdné sklenice. 

„Bylo mi pět, když umřel. Vlastně už si na něj skoro nevzpomínám. Kromě pár detailů, jako je bílý slon s uzlem na chobotu… Ale tahle historka vás asi moc nezajímá, viďte?“

Zajímala. Pobídnul mě, abych vyprávěla, a já náhle cítila, že je to přesně ta věc, kterou zrovna teď potřebuju ze všeho nejvíc. Měla jsem chuť ho samou vděčností obejmout. Úplně cizího člověka, ochotného naslouchat mému stupidnímu blábolení. 

„No a pak… přišlo to léto. Jeli jsme na prázdniny do Krkonoš, k dědovi a babičce. Spala jsem s nimi v podkroví, máma s tátou měli svůj pokoj dole. Té noci se k nám vloupal zloděj. Naši byli ještě vzhůru, překvapili ho, on měl nůž a…“ Do očí mi hrkly slzy. Jako pokaždé, když si ten hororový výjev přehrávám v hlavě. Rozbité okno v obýváku. Mamčina zkrvavená tvář. Tatínkovo bezvládné tělo, ležící v té haldě střepů. Policajti s foťákama. Usedavě plačící babička, která se mě snaží odvést pryč.

„Říkala jsem mu netvor. Měl obrovské břicho a hlavu, ze které trčela chapadla, jako kdyby to ani nebyl člověk. Takhle si na něj pamatuju. Ve skutečnosti vůbec netuším, jak vypadal, zahlídla jsem ho jenom na zlomek sekundy, ale ještě dlouho potom mě chodil strašit do snů. Pořád jsem čekala, kdy se vrátí, aby mě taky zabil.“

„Ježíši“ Nahmatal moji ruku a pevně ji stiskl. V tom doteku bylo cosi překvapivě něžného. „A nakonec… ho chytili?“

  „Tak ráda bych řekla, že jo! Mamka dala policajtům přesný popis, za těch pár minut si ho stihla celkem důkladně prohlídnout, i když musela být v šoku. Strašně ji zbil, chudinku, pak na ni vytáhl ten pitomý nůž, táta mu ho zkoušel vyrvat z ruky, no a potom…“ Polkla jsem nasucho. „Vzbudil nás hrozný řev, seběhli jsme dolů a viděli ho, jak utíká pryč. Babička nám později řekla, že se po ní ve dveřích ještě naposledy ohlédl. Prý ten zrůdný obličej nedostane z hlavy do konce života.“

„Ale to je… tak…“ Připadalo mi, že samým napětím skoro přestal dýchat. „No a co bylo dál?“

„Vlastně už nic. Slehla se po něm zem. Za pár měsíců děda umřel a babička se odstěhovala k nám do Brodu. Nějakou dobu jsme navštěvovaly psychologa. Vyptával se mě na všechno možné, nakonec mě vždycky pohladil po vlasech a dal mi kartičku se zvířátkem, prý za to, že jsem tak statečná. A já si pokaždé přála, aby na některém z těch obrázků byl nakreslený bílý slon… Zvláštní, jaké nesmysly utkví po tolika letech člověku v paměti, viďte?“

Rozpačitě přikývl a mlčel. Dýl, než mi bylo milé. Povrtala jsem se v jídle, na které mě dávno přešla chuť, dopili jsme čaj a zvedli se k odchodu.

   

„Je tady moc hezky, že jo? Takový klid,“ promluvil konečně, když jsme se loudali po štěrkové cestě směrem k parkovišti a vychutnávali si blahodárný stín okolo stojících platanů. Odpolední vedro zvolna dosahovalo svého vrcholu, cítila jsem, jak se mi propocené šaty nepříjemně lepí na tělo.

„Hm. Akorát se asi každou chvilku uškvařím!“ vzdychla jsem si. „Nejradši ze všeho bych hned teď skočila do vody.“

„V tom vám přece nic nebrání,“ zasmál se. „Vidíte támhle ten rybník? Moc lákavě sice nevypadá, ale pokud vám nevadí trocha toho žabince…“

„Máte vůbec rozum?! Co by tomu řekla rákosová panenka, kdybychom ji vyrušili! Bydlí v tom rybníku už od nepaměti, proto se tam nikdo nesmí chodit…“

Ztuhla jsem. Země pod mýma nohama se divoce rozhoupala.

„O čem to mluvím…?! Kristepane, Marku. Rákosová panenka!“

Jeho ohromený pohled jsem cítila v zádech ještě hodnou chvíli potom, co jsem celá uřícená doběhla ke břehu oné nevábně páchnoucí zelené louže.

„Tady na tom kameni vždycky sedávala…“ hlesla jsem, úplně paralyzovaná šokem. „Měla šatičky utkané z pavučin a prozpěvovala si…“

„Nezlobte se, ale já vám vůbec nerozumím! Kdo měl šatičky z pavučin?!“

Zírala jsem na něj, neschopná jediného pohybu. „Přece ta panenka. Kamarádka bílého slona. Postavička z pohádky, kterou jsme si vymysleli s tátou… Co to má všechno znamenat? Odkud tenhle rybník znám?! Vždyť já tady… ještě nikdy v životě…“

A najednou mě to praštilo do nosu. Ta vůně. Tak důvěrně blízká, tak opojná, až se mi z ní zatočila hlava.

„Růžová zahrádka tety Lídy! Můžete klidně stát na opačném konci města, a stejně vždycky ucítíte, jak nádherně voní, stačí se jenom zhluboka nadechnout! Takhle mi to aspoň vždycky říkal…“

„Já ale necítím vůbec nic. Kdo je teta Lída?“

Bezmocně jsem zavrtěla hlavou. „Nemám nejmenší tušení. Vím jenom, že ta zahrádka tu někde musí být… No jasně, podívejte! U té oprýskané chalupy! A támhle naproti, to je přece…“ Zbytek slov mi uvízl v krku jak špatně rozkousaný kus chleba.

  

 Napůl v mrákotách jsem došla ke vchodovým dveřím patrové vilky s pergolou a sytě červenými muškáty v oknech. Ing. Jiří Šebetal, hlásala jmenovka na zvonku.

„Ach bože, to je on. To je namouduši on! Tak často se mi o něm zdává…“

„O kom?“ nechápal Marek. „O inženýru Šebetalovi?“

 Za jiných okolností by mi ta otázka nejspíš připadala vtipná.

„O tomhle domě. V těch mých snech vypadá sice pokaždé jinak, ale… musí to být on! Až doteď jsem nevěřila, že opravdu existuje.“

 Dřív, než jsem si stačila uvědomit, co vlastně dělám, ruka mi úplně automaticky vylétla nahoru a dlouze stiskla tlačítko.

„Přejete si?“

Zhruba čtyřicetiletá blondýna v poněkud infantilním tričku s obrázkem Mickey Mouse si nás podezíravě měřila. „Jestli jdete za Jirkou, tak není doma. Můžu mu vyřídit -“

„Znáte mě, paní?!“

Tón mého hlasu ji očividně zaskočil. 

„Jmenuju se Eliška Nývltová. Říká vám to jméno něco?! Jak dlouho tady bydlíte?“

Vystrašeně couvla zpátky do pootevřených dveří. „Hele, já nechápu, o co vám jde!

Vzniklá škvíra za jejími zády mi umožnila několikavteřinový pohled do nezvykle prostorné předsíně. Zrcadlová šatní skříň, rohový botník z tmavého dřeva, stařičká malovaná komoda, která se sem ani trochu nehodí, dámské kolo, opřené o zeď. Nic, nad čím bych měla důvod se jakkoli pozastavovat.

„Abyste rozuměla,“ vložil se do naší absurdní diskuze Marek. „Hledáme příbuzné, kteří tu před lety žili. Asi máme špatnou adresu…“

Moment. Stařičká malovaná komoda, která se sem ani trochu nehodí!

Jestlipak víš, Eliško, že je v tomhle šuplíku schovaný poklad elfů?

„Tak s tím vám bohužel nepomůžu. Koupili jsme ten dům teprve vloni, přes realitku. Komu patřil dřív, to fakt nevím. Můj manžel by třeba mohl -“

„A k téhle komodě jste přišli jak?!“

Překvapeně zamrkala. „Našli jsme ji ve sklepě, spolu s dalšími krámy. Líbila se nám, tak proč ji vyhazovat…“

Ty zrůdo!!!

A bylo to tady zas. Jako prudký kopanec do břicha.

Ty jedna odporná zrůdo!!!

Zvedl se mi žaludek.

„A ta chaloupka naproti přes ulici, ta s těmi růžemi…“ doléhal ke mně odněkud z nekonečné dálky Markův hlas. „Bydlela tam jakási Lída, je to tak?“

Jestli odtud hned nevypadneš, volám policii!!!

„Myslíte starou Hujerovou? Ta je dávno po smrti. Jezdí sem teď nějaká nóbl rodinka z Olomouce, starají se o zahradu, ale pokud je mi známo, chystají se to v nejbližší době prodat…“

Zničila jsi mi celej život, do prdele! Zabiju vás! Přísahám, že vás oba zabiju, tebe i toho tvýho zasranýho sviňáka!

„Děkujeme, paní Šebetalová. A nezlobte se, že jsme vám sem tak neomaleně vpadli. Pro mou ženu je celá tahle záležitost velmi citlivá, víte…?“

Podala mi ruku. Dokonce se při tom i shovívavě usmála. Těžko říct, jakou reakci ode mě čekala, hádám však, že tuhle rozhodně ne. Vší silou jsem ji odstrčila a prosmýkla se kolem ní do útrob bytu.

Je to moje dítě, slyšíš?!!

Sluncem zalitý pokoj. Luxusní kožená sedačka. Točité schody, vedoucí kamsi do podkroví.

„Co si to dovolujete? Okamžitě se vraťte!“

Jako smyslů zbavená jsem se rozeběhla nahoru.

„Moc se vám omlouvám, já… opravdu netuším, co se to s ní děje…“

„No tak jí laskavě řekněte, ať se uklidní! Haló, madam, kam si sakra myslíte, že jdete?!“

Zastavila jsem se. Ano, tohle bylo přesně to místo. Moje tajná pozorovatelna. Odtud mám nejlepší výhled na celý obývák. Opatrně jsem se naklonila přes dřevěné zábradlí a sledovala, jak se tam ti dva spolu dohadují.

„Ona na tom není psychicky zrovna nejlíp, nedávno jí zemřel otec…“

„To mě ale vůbec nezajímá!“

Moje dítě, kurva!!! A ty mi ji teď hezky přivedeš, nebo si tam pro ni dojdu sám!

Marek ke mně zvedl hlavu. Obličej měl celý rudý a z očí mu sršely blesky.

  „No tak, Eliško! Přestaň už blbnout a pojď zpátky, prosím tě!“

Obličej měl celý rudý…

„Uvědomuješ si, jakou nám děláš ostudu?!“

A z očí mu sršely blesky…

Stejně jako tenkrát. 

Netvorovi.

Ty jedna odporná zrůdo!!!

Najednou byl ten hlas naprosto zřetelný.

Víckrát se tady neukazuj, slyšíš?!

Patřil mojí mamce. To ona tehdy křičela. Předtím, než se rozeřval on na ni. Než ji začal mlátit, než vytáhl nůž a zabodl ho do tatínka. A potom ke mně zvedl hlavu.

Obličej měl celý rudý a z očí mu sršely blesky.

Z očí, které znám.

Které jsem viděla dnes dopoledne na fotografii ve stříbrném rámečku. Na vzorně vyleštěné náhrobní desce.

Po zádech mi přejel mráz.

„Proboha, Marku, to byl on…“

Sesunula jsem se na schody a zoufale lapala po dechu.

„Robert. Miller. Je. Netvor.“

Co se dělo dál, nevím.

Matně si jen vybavuju, jak mě Marek bere do náruče. Jak mě vynáší ven z toho hrůzostrašného domu. Jak se mnou uhání k parkovišti a celou tu dobu mi šeptá do ucha, že teď už to bude všechno v pořádku. Jak mě usazuje na místo spolujezdce, vytahuje z kapsy mobil a někomu volá.

„Vzpomněla si! Jistě, počítám s tím. Hned vám ji přivezu.“

Že by psychiatrovi? Skončím snad během příštích pár minut ve svěrací kazajce? Vzhledem k okolnostem by to možná bylo nejlepší řešení.

Usedl za volant a zkoumavě si mě prohlížel.

„Tak co, je vám líp? Zvládnete cestu domů?“

„Jestli ten blázinec není moc daleko…“

„Jaký blázinec?“

Měla jsem chuť začít ječet. Nebo se hlasitě rozplakat. Prostě cokoli, co by mi aspoň trochu ulevilo. A místo toho jsem tam jenom seděla a třásla se.

„Odpusťte, že jsem vás tomu všemu vystavil. Teď byste si zasloužila další obrázek se zvířátkem, protože jste vážně moc statečná! Zvládla jste to.“

Nerozuměla jsem ani slovu z toho, co říká, ale bylo mi to fuk. Jeho hlas mě uklidňoval. Šplouchal jako mořské vlnky za krásného letního dne.

„Když jste mě včera požádala, abych vás na tenhle výlet vzal, hned jsem věděl, že je to dobrý nápad. Že je to způsob, jak ten děsivý šmodrchanec vašich vzpomínek co nejlíp rozmotat.“

„Ale já nic nerozmotala…“

Podíval se mi zpříma do očí. „Teď už vám zbývá jen poslední uzel, Eliško. Stejně jako tomu vašemu slonovi, co se nemůže vysmrkat. Až mu uvolníte chobot, teprve pak se znovu pořádně nadechne. A vy s ním. Jste na to připravená?“

„Snad jo,“ pípla jsem odevzdaně. Zhruba vteřinu předtím, než jsem v panické hrůze rozrazila dvířka vozu, vylétla ven a pozvracela skoro půlku parkoviště.

„Nezlobte se, prosím vás.“ Látkovým kapesníčkem jsem si utírala pusu a snažila se nedat najevo, jak trapně se cítím. „Normálně nebývám takhle nechutná. Teď už asi nehrozí, že byste mě někdy pozval na rande, viďte?“

Koutky úst mu zacukaly v pobaveném úsměvu. „Vy chcete, abych vás pozval na rande?“

„Jasně že nechci! Jenom tu plácám kraviny, protože…“

„...jste v šoku. Smůla, no.“

  

Usnula jsem dřív, než jsme vjeli do první zatáčky. Ve snu mě honil Robert Miller s nožem v rukou po obývacím pokoji. Měl obrovské břicho a z hlavy mu trčela chapadla.

Probuzení mi na klidu zrovna nepřidalo.

„Co tady děláme…?“

Vypnul motor a mlčky si odepnul bezpečnostní pás.

„Marku! Na něco se vás ptám! Co děláme před barákem mojí mámy?“

„Jdete si poslechnout pravdu.“

„Jakou pravdu, krucinál?!“ vybuchla jsem. „Vždyť ona mi doteď lhala úplně ve všem! A navíc si musím vyzvednout syna, hlídá ho kolegyně…“

„Myslím, že těch pár minut to bez vás ještě vydrží. Čeho se tak bojíte, Eliško?“

„Já nevím…“ Nervózně jsem se kousla do rtu. „Třeba toho, že se to fakt stalo. Celá ta hrozná věc. Celý tenhle dnešní den. Bojím se, že mě zplodil netvor s chapadlama, co mi zavraždil tatínka. Bojím se, že nám ta vaše podělaná pravda zničí život. Já už nechci rozmotávat žádný uzly, chápete mě aspoň trochu?! A vůbec…, odkud víte, kde bydlí moje máma?!“

Za odpověď jsem mu zjevně nestála.

Celou cestu ke vchodovým dveřím mlčel jako pařez.

A ještě dlouho potom.

Mlčel i tehdy, když se na prahu objevila ubrečená mamka.

Když mě vší silou objala. Když ho láskyplně vzala za ruce a vedla dál.

„Děkuju, že jste nám ji přivezl, Marku. Ne, prosím, nechoďte pryč, vždyť skoro patříte do rodiny! Byl jste přece Bobův nejbližší kamarád.“

Usadila mě na pohovku vedle babičky, která vypadala, že každým okamžikem zkolabuje. Moje prvotní zděšení vystřídal neovladatelný záchvat vzteku.

„Takže ty v tom taky jedeš, babi?! Obě jste moc dobře věděly, jak to tenkrát bylo, a třiadvacet let jste ze mě dělaly pitomce! Třiadvacet let jste mě krmily přiblblou historkou o cizím chlapovi, co se k nám vloupal! Kdyby ta hnusná stvůra nezdechla a velkoryse mi neodkázala svůj majetek, neřekly byste mi pravdu nikdy, že ne?!“

Ticho, které zavládlo pokojem, by se dalo krájet.

„Že ne, doprčic?! No tak už to vyklopte! Proč mi Robert Miller zabil tátu? A proč jste ho celou dobu kryly?! Odkud hergot znám ten dům se schodištěm a malovanou komodou?!“

„Narodila ses v něm, zlatíčko.“ Mamčin hlas zněl vyčerpaně a naprosto cize. Skoro jsem se ho lekla.

„Patřil tvému dědovi. Prožila jsem tam celé svoje dětství, škola, kam jsem chodila, byla o dva bloky dál…“

„Ale tys přece chodila do školy tady v Brodě! A děda s babičkou se po mém narození odstěhovali do Krkonoš! Tohle si snad musím pamatovat, vždyť jsme tam za nima jezdili! Copak jsem blázen?! Naše výlety s tátou do hor, rybník, kde žila rákosová panenka…“

Pohled, který si spolu vyměnily, mi bolestivě sevřel srdce.

„Nikdy jsme v Krkonoších nebyli, Eliško. Ani tvoje rákosová panenka, ale to už vlastně sama víš. Mám radost, že jsi ten rybník poznala. Právě u něj jsme se totiž kdysi dávno seznámili, Robert a já.“

„Ale… to není možný…“ Očima jsem vyhledala Marka a sepjala ruce v zoufalé snaze dočkat se pomoci aspoň od něj. Nehnul ani brvou.

„Chodili jsme spolu necelé dva roky,“ pokračovala stále tím stejným bezbarvým tónem, z něhož mi naskakovala husí kůže. „Pak mi jednou oznámil, že mu strýc nabídl práci v Rakousku. Prosil mě, abych šla s ním, jenomže já odmítla. Nemělo to mezi námi cenu, byli jsme ještě děti, nevyzrálé, žárlivé a věčně rozhádané kvůli hloupostem. Krátce po našem rozchodu mi kamarádka tajně podala seznamovací inzerát, na který odepsal jeden fajn kluk z Brodu. Tvůj táta. Tou dobou už jsem věděla, že čekám dítě, ale jemu to nevadilo. Když mě za pár měsíců požádal o ruku, řekla jsem ano. Chtěla jsem mít někoho, komu na mně doopravdy záleží. Kdo se o nás postará. Tolik jsem si přála, abys vyrůstala ve spokojené rodině…“

„V rodině, kde se furt jenom lže?!“ Samou zlostí mi přeskočil hlas. „Co dalšího jste mi ještě zatloukly?! Proč jsem si celý ty roky měla myslet, že naše rodina bydlí v Brodě odjakživa? Že jsme za babičkou jezdívali do Krkonoš, a že mi tam zabil tátu neexistující zloděj?!“

Babi provinile sklopila zrak. „Donutit tě, abys zapomněla, co se té noci skutečně stalo, nám připadalo jako nejlepší řešení. Vymyslely bychom si cokoli na světě, Eliško. Cokoli, čím bychom tě ochránily. Čím bychom ochránily nás všechny.“

„Ochránily před čím, zatraceně?!“

Mamka vstala, utřela si mokré oči do rukávu košile a několik nekonečných vteřin přecházela sem a tam po místnosti. Jako zoufalé zvíře v kleci, které si právě uvědomilo, že se už nikdy nedostane ven na svobodu.

„Poprvé mě zmlátil asi rok po svatbě. Přišel tenkrát domů z hospody, namol opilý a úplně nepříčetný. Sousedi prý viděli, jak na ulici flirtuju s pošťákem. Druhý den mi přinesl kytici pivoněk, brečel a na kolenou sliboval, že se změní. Vydrželo mu to až do chvíle, kdy jsem se v nákupním centru usmála na prodavače. Byla jsi tehdy ještě malinká, ale i tak jsem trnula strachy, že si něčeho všimneš. Neřekla jsem to živé duši, hanbou bych se musela propadnout. Všichni nás měli za absolutně dokonalý pár. Trvalo mi strašně dlouho, než jsem sebrala odvahu utéct. Ten den zrovna začínaly letní prázdniny. Sbalila jsem nám věci, sedly jsme na vlak a odjely k babičce s dědou. Do žádných Krkonoš. Do našeho rodného domku v Petrovicích, který jsi dneska navštívila. Odtamtud jsem mu zavolala, že se chci rozvést. Že půjdu na policii a všechno jim povím, jestli nás bude ještě někdy obtěžovat. Poslal mě do hajzlu. Kdybych od něj prý neodešla, vyhodil by mě sám, i s tím mým rozcapeným spratkem, kterého jsem si uvrtěla bůhví kde. Čímž pro mě byla celá tahle věc jednou provždy uzavřená. No a pak se objevil Robert.“

Na okamžik zmlkla a já cítila, jak mi v žilách tuhne krev.

„Přijel na svatbu bývalého spolužáka. Byl pátek odpoledne, zrovna jsem ti u stánku na koupališti kupovala zmrzlinu. Vypadla mi z ruky, sotva jsem ho uviděla. Nemohl uvěřit, že mám pětiletou dceru. Že máme pětiletou dceru. Dlouho do noci jsme seděli v zahradě a rozebírali život. Proběhlo pár výčitek, hodně se pilo, ještě víc brečelo. Do Rakouska už se vrátil jenom na otočku, aby si vzal v práci volno, sbalil kufr a oznámil šokované rodině, že chce strávit prázdniny se svojí holčičkou. A potom už se od nás nehnul ani na krok. Naše babi mu uvolnila hostinský pokoj v přízemí, a než jsme se oba vzpamatovali, bylo nám jasné, že k sobě i po všech těch letech patříme. Strašně se do tebe zamiloval. Bral tě na výlety, vymýšlel s tebou praštěné pohádky, chodili jste k rybníku navštěvovat tu vaši imaginární rákosovou vílu.“

„To… on…??? hlesla jsem omráčeně. „Celou dobu to byl on, koho si vybavuju?! Ale… jak je možný, že se mi to v hlavě všechno tak nesmyslně pomotalo?“

Babička mě objala kolem ramen. „Vzpomínky jsou holt mrchy proradné, děvenko moje. A někdy se v tom chaosu hledá pravda dost těžko. Chceš ji najít?“

Očima jsem vyhledala Marka. Sotva patrně se uculil a mrkl na mě, jako by tím říkal, že se přece nemám čeho bát, když je tady se mnou. Vrátila jsem mu ten úsměv. A najednou ze mě spadla veškerá tíha světa.

„Ano, chci. Vždyť už mi zbývá jenom poslední uzel! Pokračuj, mami.“

A ona pokračovala.

Vlastně jsem už dopředu věděla, co mi poví. O té deštivé noci na sklonku srpna, kdy se naším domem rozlehlo zuřivé bouchání na dveře. Kdy vyrazil okno v obýváku, protože ho nechtěla pustit dovnitř. Kdy na něj z posledních sil řvala: „Ty odporná zrůdo!“ Kdy ji začal mlátit jako smyslů zbavený. Jsem přece jeho dítě. Jeho dítě, kurva!!! A on si mě teď pěkně odveze zpátky! Vyběhli jsme z dědovy ložnice, stáli nakloněni přes zábradlí a bezmocně sledovali celou tu nepopsatelnou scénu. Mamčina tvář, zalitá krví. Koberec plný střepů. Robert Miller s nožem v ruce. Výkřik, který už nikdo neslyšel.

„Když jsme zavolali policii, byl dávno pryč. Sbalil si pár nejnutnějších věcí, v rychlosti se s námi rozloučil, dal ti pusu a přísahal, že nezapomene. Na tebe, ani na bílého slona. A potom prostě zmizel.“ Zavrtěla hlavou, jako by dodnes nemohla uvěřit, že se to stalo. „Během půl hodiny vypukl v domě šílený zmatek. S dědou a babičkou jsme policajtům svorně popsali tvář toho naprosto cizího člověka, co vnikl oknem dovnitř, aby nás vyloupil. Vzbudila jsem se, když zařinčelo sklo, vstala jsem a šla se kouknout do obýváku. Surově mě napadl. A můj úžasný manžel, tvůj milující otec, který k nám nedlouho předtím přijel na návštěvu, se ho pokusil zastavit. Jenže ten gauner měl nůž. Taková hrozná smůla!“

„Ale…“ Zuby mi drkotaly tak silně, že jsem téměř nedokázala artikulovat. „Jak se vám to všechno povedlo ututlat? Robert přece musel být jeden z hlavních podezřelých…“

„O žádném Robertovi nepadlo ani slovo. Kdo je Robert?“

„Ale vaši sousedi… Vždyť u nás skoro dva měsíce bydlel…“

Znovu si s babičkou vyměnily pohled. Tentokrát však docela jiný. Úlevný. Spiklenecký.

„Lidi občas umí držet pohromadě, když je to nezbytné. Navíc jsme těch sousedů neměli moc, chválabohu. Jediná tetička Lída, ta z chalupy s růžovou zahrádkou, byla přímým svědkem celé události. Dívala se z okna právě ve chvíli, kdy od nás cizí chlap utíkal. V té tmě nedovedla rozeznat detaily jeho obličeje, jistá si byla pouze tím, že ho nikdy dřív neviděla. Chtěla za to flašku dědovy slavné třešňové pálenky, po které se všichni mohli utlouct.“

Marek vyprskl smíchy. Poněkud nemístné, ale báječně osvobozující. Máma s babičkou se k němu přidaly.

„Případ byl uzavřen po několika měsících. Pachatel neznámý. Krátce nato dostal tvůj děda infarkt, a babičku už v tom domě hrůzy nedrželo vůbec nic. Prodala ho a odstěhovala se k nám do Brodu, kde jsme ti pak společnými silami vytrvale podsouvaly falešné vzpomínky. esvědčily jsme tě, že tvůj táta byl hrdina. Že žádný Robert Miller neexistoval. A taky jsme vymyslely ty Krkonoše, pro jistotu, kdybys náhodou chtěla někdy začít pátrat po své minulosti. Ve snu nás nenapadlo, že tě k tomu pátrání nakonec přivede sám Bob.“ 

Civěla jsem na ni, neschopna jediné smysluplné reakce.

„A on… se ti víckrát neozval? Proč?! Když ten případ uzavřeli, mohl se přece vrátit… Mohli jste být zase spolu a…“

Rezignovaně zavrtěla hlavou. „Bylo by to nebezpečné pro nás pro všechny. V žádném případě jsme nesměli dopustit, aby ses s ním znovu setkala. Aby sis vzpomněla. Zůstali jsme v kontaktu, samozřejmě. Psali jsme si, čas od času i volali. Ta strašlivá událost nás ale navždycky poznamenala. Začal hodně pracovat, se dvěma kamarády koupil a zrekonstruoval penzion v Gosau, dokonce se oženil, ačkoli to nemělo dlouhého trvání. Pravidelně mi na tebe posílal výživné, a když se narodil Honzík, chtěl vidět každou jeho fotku. Ten krásný kočárek, co jsem ti tenkrát přivezla, byl vlastně od něj. No a pak mi jednou napsal, že mu zbývá půl roku života. Netušila jsem, že ti chce odkázat svůj majetek, zřejmě si neuvědomil, jakou lavinu emocí tím spustí. Jela jsem za ním do Rakouska, abych ho ještě naposledy viděla, ale to setkání bylo tak…“ Zlomil se jí hlas.

„Vypadal jinak. Mluvil jinak. Byl smířený s tím, co ho čeká. Celou dobu se na vás ptal, na tebe a na Honzu. Poprosil mě o dvě věci. Abych se spojila s jeho skvělým právníkem Markem, který jediný o něm ví úplně všechno, a abych mu na hrobě zapálila svíčku. U nás v Petrovicích. To mě dojalo tak moc, že jsem…“ Odmlčela se. Po tvářích jí tekly slzy, a ona už neměla sílu je utírat.

„Něco mi pro tebe dal. Prý budeš vědět, jak s tím naložit, až přijde čas…“

Tlustý sešit s odřeným hřbetem, který vzápětí položila na stůl, mi vyrazil dech. Roztřesenou rukou jsem ho otevřela.

„O bílém slonovi“, hlásal tučný nápis na úvodní straně.

A pod ním dva prosté řádky.

„Pro moji milovanou Elišku. Nestihli jsme dopsat konec, pamatuješ? Teď už záleží jenom na tobě, jaký bude.“

Podívala jsem se na mamku. Stála přímo proti mně, bledá a uplakaná. Vrhla jsem se jí do náruče. Brečely jsme unisono, nahlas, skoro hystericky, jako hrdinky laciných telenovel, ze kterých mám odjakživa psinu. A přesně v ten moment jsem to ucítila. To něco, co uvnitř mě prasklo.

Poslední uzel byl pryč.

Bílý slon se mohl konečně vysmrkat.

  

  Leželi jsme v trávě, kolem nás všechno vonělo a vzduch se tetelil horkem.

„Já mám hlad,“ sdělil mi Honza otráveně. „Kdy už půjdeme domů?“

„Ještě chvilku vydrž.“

„A na co tady vůbec čekáme?!“

Usmála jsem se. Jenom tak, sama pro sebe. Můj život už nikdy nebude stejný jako dřív. No a? Občas je přece fajn nic neřešit, hovět si mezi rozkvetlými zvonky a dívat se na nebe.

„Koukej, tenhle mráček mi připomíná bílého slona…“

„Ale mami, co to povídáš!“ rozchechtal se. Tak spontánně a šťastně, jak to umí jenom malé děti. Předtím, než jim dá život přes hubu. „Bílí sloni přece nejsou!“

„Ten můj ano. Budu ti o něm vyprávět, jestli chceš. Je to vážně prima slon. Zrovna teď má dost velké trable, protože jeho nejlepší kámošku, rákosovou panenku, unesli dva skřeti do čarovného lesa. A on ji tam všude hledá, aby - “

Zapípání mobilu přetrhlo tok mých myšlenek.

„Kdybych vám řekl, že vás na to rande pozvu moc rád, dala byste mi košem? Jestli jo, nevadí. Klidně si počkám, umím totiž být docela vytrvalý! Chybíte mi. M.“

„Proč se směješ, mami?“

Sevřela jsem jeho ruku. Nejpevněji, jak to jen šlo. „Ani nevím. Třeba proto, že je tak nádherný den. A že mám tebe.“

„Hmm, super,“ obrátil oči v sloup. „Ale já bych si fakt dal něco k jídlu! A co se teda stane dál? Zachrání tvůj slon rákosovou panenku, nebo se v tom lese nenajdou?“

Přejela jsem dlaní po upatlaném displeji mobilu. Klikla na „Odpovědět“. Napsala pár slov. Smazala je a odhodila telefon do trávy. Teď už záleží jenom na mně, jaký ten konec bude.

„No…, uvidíme.“

A vymyslet správný happy end je někdy mnohem těžší, než se zdá.