OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 17

Kravata

  

Vdova se skláněla nad rakví. Ronila slzy jako hrachy, které dopadaly na mužovo černé sako a vpíjely se do látky. Vytáhla z kapsy bílý látkový kapesníček a otřela si jím oči, čímž si trochu rozmazala řasenku. Chvíli ho žmoulala v ruce a uklidila ho.

„Tahle byla jeho oblíbená,“ řekla mezi vzlyky. „Není černá, ale měl by mít tuhle,“ vyndala z černé kožené kabelky kravatu. Křečovitě ji svírala v rukou.

„Dovolte, madam, já mu ji uvážu,“ nabídl se pohřební zřízenec. Kravatu položila na mužovo sako.

„Ne,“ namítla. „Poslední kravatu by měla svému muži uvázat jeho žena,“ pronášela, zatímco rozvazovala černou hedvábnou kravatu uvázanou okolo jeho krku. S třesoucíma se rukama ji sundala a uklidila do kabelky, jemně mu nadzvedla hlavu, aby modro-šedě pruhovanou provlékla v prostoru mezi polštářkem, na němž spočívala mužova hlava, a krkem a vytvořila uzel. Upravila límeček bílé košile. „Vázala jsem mu kravatu každé ráno pětatřicet let.“ Podél nosu se jí po tváři kutálela další slza přes ret až na bradu. Nechala ji roztříštit o zem.

„Tak je to lepší,“ vyloudila ze sebe drobný úsměv. Pohlédla na muže stojícího opodál, který ji sledoval při jejím počínání. „Vždycky říkal, že mu tahle nosila štěstí. Snad mu přinese štěstí i v následném životě.“ Pracovník pohřebního ústavu trpělivě poslouchal a soucitně přikyvoval. Věděl, že pozůstalí doufají, že smrtí život jejich blízkých nekončí, ba naopak že se vydávají na cestu. Sám věřící nebyl, ale jejich víru jim nevyvracel.

„Prý s ní za třicet let, co ji měl, prohrál jediný případ. Byl to pátek třináctého a navíc mu to ráno přeběhla přes cestu černá kočka,“ pokračovala vdova. Bylo jí jedno, zda to pohřebního zřízence zajímá. Potřebovala se někomu vypovídat. Nikdy se jim nedostalo toho požehnání mít děti. Neměla už žádné sourozence, její sestra zemřela před dvěma lety, a tak na tomto světě zůstala sama. „Můj muž byl pověrčivý člověk. Doufal, že magická moc kravaty tu smůlu zažene. Ale bohužel. Asi věřil víc na pověry než v kravatu.“

   

Za tu dobu, kterou Jindřich strávil ve vazbě, zatímco se soudní proces táhl jako sopel, se vzhledem k vývoji případu pomalu začal smiřovat s faktem, že domů se hned tak nevrátí.

Zavřel na chvíli oči. Do tmy za očními víčky mu z mysli vplul obraz jeho ženy Anny. Viděl každý její rys tak živě, jako by tam byla s ním – vybavoval si její kudrnaté světle hnědé vlasy po ramena, vrásky okolo koutků úst, které dozdobovaly líbezný úsměv i to drobné znamínko krásy nad jejím horním rtem, které tak rád líbal.

Než se nadál, tento výjev zastínila jejich osmiletá dcera. Neuvěřitelně se podobala své matce – na chlup stejné vlasy, oči, ba i to znaménko. Jen ten úsměv byl zatím plný dětské nevinnosti.

Buch, buch, buch, ozvalo se a výjev Elišky se rozplynul do ztracena. Jindřich musel opět čelit nelítostné realitě.

  

Bachař dělal Jindřichovi přes halu garde a všichni vězni si zvědavě prohlíželi nové masíčko.

„Tvoje cela,“ pokynul názorně rukou bachař. „Příjemný pobyt,“ zazubil se, když viděl Jindřichův výraz při pohledu na tu místnůstku s dvoupatrovou postelí a v rohu něčím, co zjevně tamní obyvatelé nazývali toaletou. Popostrčil ho dovnitř a celu za ním zamkl.

Jindřich si prohlédl pokoj pozorněji. Bílé oprýskané zdi, betonová podlaha a ten zápach z rohu místnosti mu připomínal spíš podmínky třetího světa než místo, kde by měl žít.

Nicméně mu nezbývalo nic jiného, než to tam přežít. Na horní palandě ležel muž, který četl Robinsona Crusoa. Když už budeme spolubydlící roky rokoucí, napadlo Jindřicha. Mohl bych se s ním trochu seznámit a snažit se s ním vycházet po dobrém.

Netušil, jak se v takovéhle situaci začíná rozhovor. „Za co sedíš?“ zeptal se Jindřich spoluvězně dřív, než se stačil zamyslet nad tím, zda vůbec chce znát odpověď na tuto otázku.

 „Za vraždu,“ odpověděl zpoza knihy.

„Tys skutečně někoho zabil?“

„A ty snad ne?“

„Ne, já ne.“

Spoluvězeň na něj zvedl obočí.

„Mizerný veřejný obhájce,“ odpověděl Jindřich na nevyřčenou otázku.

„Tss.“ Odfrkl si. „Veřejní obhájci. To je to nejhorší, co může být.“ Vložil mezi stránky záložku a knihu zaklapl.

„Jak to myslíš?“

„Mě taky zastupoval veřejný obhájce. Dobrého právníka jsem si nemohl totiž dovolit.“ Odmlčel se. „Byl jsem učitel na základní škole. Chodila k nám spousta studentek na praxi. Nevěřil bys, jak snadné bylo tyhle naivní studentky svést. Užít si s nimi a pak je zabít.“ Na chvíli zasněně hleděl v dáli s úsměvem na tváři. „Mladé holky jsou v posteli divoké, energické. Naše vrstevnice se jim nemůžou vůbec vyrovnat. No, ale jedné jsem se nestačil zbavit včas. Studentka, která měla být následující položkou ve sbírce, objevila pod postelí rozkládající se mrtvolu. Nestačil jsem ji zastavit a udělat z ní její společnici. Pláchla mi. A rovnou na policii, mrcha jedna!“

„Takže se ti stalo fatálním, že jsi otálel s úklidem mrtvoly,“ konstatoval závěr učitelovy zpovědi.

„Ne. Osudovou chybu vidím v obhájci. Kdyby byl co k čemu, nejsem tu. Bohužel, pokud má člověk učitelský plat a chce trošku žít a neškudlit každý halíř, moc peněz mu nezbyde. Nedej bože, kdyby našli všechny ty moje studentky, a k tomu jsem měl tohohle obhájce! To bych tu byl na doživotí.“

„Co jsi udělal s těmi ostatními?“

„Zakopal v parku uprostřed města. Na ta místa jsem zasadil javory. V tom parku jich moc není, tak se vsaď, že kdybys okolo nějakého šel, bude to jeden z těch mých.“

Učitel mu připadal dost sdělný na to, že se právě poznali. Asi nemá spoluvězně už nějaký ten pátek.

  

Jindřich nemohl spát. Celou noc přemítal nad tím, co mu spoluvězeň řekl. Nechápal, proč zabíjel studentky. Že by pro zábavu? A kdyby si mohl dovolit skvělého právníka, skutečně by mu mohla projít vražda, i když ta dívka našla mrtvolu přímo u něj v bytě? To v tomhle světě nejde o důkazy, ale jen o to, kdo lépe argumentuje v soudní síni? Začal litovat, že nedokázal ze svého platu uspořit ani korunu. Kdyby zbytečně neutrácel, nemusel tu teď vůbec být. K čemu mu teď je nové audi? Tady se v něm těžko projede. Myšlenkami se stočil zpět k soudnímu procesu. Je možné, že měli stejného obhájce? Stejně nemožného obhájce? Jak se tak probíral svými vzpomínkami, postupně se ho zmocňovala zášť. Vůči konkrétnímu právníkovi, systému a nakonec snad i lidstvu.

  

 „Zničils mi život!“ ozvalo se odkudsi z ulice. Právník se otočil, aby zjistil, s kým má tu čest. Stačil letmý pohled a hned muže poznal. Ty oči si dobře pamatoval.

„Jindřich Stránský,“ hlesl. Jediný případ, který kdy prohrál se svou šťastnou kravatou. Vzpomínal si na ten den. Byl smolný už od rána. Měl tehdy požádat o odročení. Když se na něj podíval pozorněji, všiml si, že se na něm něco změnilo. Přibylo mu vrásek a ubylo vlasů. Ale to nebylo ono. Ještě něco. Ty oči už nebyly tak nevinné, jak si pamatoval. Nyní v nich bylo cosi temného. Nebezpečného. Právník dostal strach, co bude následovat. Věděl, že má důvod se bát. Takovéhle oči vídal každou chvíli. U zločinců. Ale tenhle byl nevinný a oba to věděli. Právník tu čelil své největší chybě v životě. Nervózně svíral v levé ruce svazek klíčů, kterými se chystal odemknout dveře a jít domů na večeři, kterou jeho žena uvařila.

„Víš, jaké to bylo ve vězení? A jaký to byl pocit, když mě žena viděla za mřížemi? A dcera? Ach bože, moje dcera…“ Odmlčel se. Zavřel oči a pevně semknul rty. „To zklamání v jejích očích,“ procedil skrz zaťaté zuby.

„Dělal jsem, co jsem mohl,“ bránil se právník. „Ty důkazy –“

„Hovno důkazy!“ skočil mu do řeči. „Kdybys dělal dost, nehnil bych deset let ve vězení! Jsi mizerný právník. To jsem se rovnou mohl obhajovat sám. Možná by to i dopadlo líp. Já jsem na rozdíl od tebe byl ve své práci vážně dobrý. Jako chirurg jsem zachraňoval životy. Ale ty… Ty je dokážeš akorát tak ničit.“ Pohrdavě se ušklíbl. „Do jaké nemocnice, myslíš, že vezmou chirurga, co má záznam v trestním rejstříku za vraždu?“

„M-mrzí m-mě to,“ vykoktal ze sebe vyděšeně právník. Na takovéhle situace ho nepřipravilo ani studium, ani mnohaletá praxe.

„Tak tebe to mrzí?“ vysmál se mu Jindřich, přiblížil se k právníkovi několika kroky a pohlédl mu zpříma do očí.

Právník kýval hlavou na souhlas. „Mrzí. Mrzí mě to.“ Těkal nervózně očima po ulici. „Kdyby-kdybych to mohl nějak… nějak odčinit.“

„Jsem rád, že to zmiňuješ,“ usmál se Jindřich šibalsky.

„Co-co pro tebe tedy můžu udělat?“ Chtěl svou chybu napravit. Roky si vyčítal, že se mohl snažit víc. Kdyby udělal dost, nevinný by neskončil za mřížemi. Teď, když své životní chybě hleděl do očí, měl šanci ulevit svému svědomí. Během těch dlouhých deseti let nebylo dne, kdy by na něj nemyslel a nelitoval, jak případ dopadl.

Jindřich vytáhl ze své kapsy skalpel. „Něco by se našlo,“ řekl a pohlédl na svůj kovový nástroj v pravé ruce. „Je něco, co bys mi mohl dát,“ zazubil se.

Právník vytřeštil oči na lesknoucí se předmět. „Dát?“ podivil se. Projela jím vlna strachu od konečků šedivých vlasů až po zažloutlé nehty u nohou.

„Přesně tak. Jestlipak víš, o co ještě jsi mě připravil? Teda kromě svobody, práce, budoucnosti, slibné kariéry a důvěry mé dcery?“

„O-o co?“

„Nevíš? Tak já ti to povím. O srdce mé ženy. Když mě odsoudili, požádala o rozvod. A já chci to srdce zpátky. To její těžko získám zpět.“ Posmutněle se odmlčel. „Takže si vezmu jiné.“

„T-to j-jako moje?“ Vykoktal ze sebe a nervózně několikrát zamrkal.

„Bingo!“ zasmál se a ruku, v níž svíral skalpel, natáhl směrem k právníkovi a ukazováček odlepil od nástroje a ukazoval jím na něj.

„To nemůžeš!“ snažil se hájit svůj život.

„Tahle věcička tvrdí opak,“ ďábelsky se Jindřich usmál, oči široce rozevřené, a políbil stříbřitý skalpel. Udělal krok a už u něj stál tak blízko, že z jeho dechu cítil, co měl k obědu. Než právník stačil jakkoliv zareagovat, jedním rychlým pohybem rozřízl právníkovu kravatu a uvolnil mu ji z krku. Skalpel schoval zpět do kapsy. Právník už byl stár a měl reflexy asi jako lenochod. Než se nadál, Jindřich už byl za ním a svazoval mu ruce cárem látky, který zbyl z kravaty.

„A teď se projdeme,“ špitl mu do ucha pod rouškou tmy. Byla temná podzimní noc. Měsíc byl téměř v úplňku, ale skrýval se za mračny. „Žádné hlouposti, nebo ti to značně znepříjemním, na to vem jed.“ sykl. „Nesnaž se mi utéct, ani volat o pomoc.“ Právník doufal, že se z toho nějak dostane. Třeba někoho potkají a ten zavolá policii. Bylo ale už po půlnoci a na ulici ani živáčka.

Procházeli ulicemi nepozorovaně, zahaleni do černého kabátu tmy. K právníkově smůle nikoho cestou nepotkali. Došli do rozlehlého parku uprostřed města. Jak šli po štěrkové pěšině pokryté spadeným listí, každý jejich krok šustil. Nedaleko nich zahoukala sova. Jediný svědek toho, co se tu právě odehrávalo.

Jindřich povalil právníka na lavičku a zbývajícím kouskem kravaty uvázal právníka k jedné z latí tvořící sedátko. Líbila se mu ta bezmoc, na niž hleděl se zatajeným dechem a neskonalou úctou. Konečně se cítil svobodně. Rozepnul právníkovi sako. „Pěkné sako. Byla by škoda ho poničit,“ bavil se Jindřich. Košili ale roztrhl s takovou vervou, až odletěly dva nebo tři knoflíky a ztratily se někde v trávě mezi suchým listím javorů.

Jindřich pohlédl na chlupatý hrudník a usmál se. „Tohle mi chybělo,“ pronesl a vytáhl opět z kapsy skalpel. S potěšeným úsměvem na tváři bořil ostrý nástroj do muže. Právník zprvu křičel o pomoc, ale jak nástroj pronikal hlouběji, už křičel jen bolestí. Chirurg se ocitl v rauši. Užíval si pohled na každou kapičku krve, která vytékala z mužova hrudníku. Křik vůbec nevnímal. Ba dokonce by přísahal, že ho vůbec neslyšel. Ten muž vůbec nekřičel.

Zvuk tlukotu právníkova srdce každým pohybem ruky Jindřicha sílil. Otvor v hrudníku byl příliš zalitý krví, než aby bylo možné srdce vidět, ale Jindřich byl dostatečně zkušený na to, aby věděl, kdy už skalpelem pronikl dostatečně hluboko a kdy vytvořil dostatečně veliký řez. Nakonec strčil do krvavé lázně levou ruku a sevřel v dlani srdce. Zavřel oči a vnímal jeho tlukot. Buch-buch, buch-buch. Prožíval extázi. Nic mu neznělo tak krásně jako tlukoucí srdce. Existuje na světě líbeznější zvuk? Odřízl srdce od tepen, kterými dosud proudily litry krve, a vytáhl jej ven, aby si ho mohl řádně prohlédnout. Srdce ze sebe vydalo své poslední buch-buch, buch-, přičemž z něj cákaly na právníkovo tělo zbytky krve v něm obsažené. Jindřich se vítězoslavně usmál a potěšeně si zblízka za mdlého světla lampy prohlížel orgán ve své ruce ze všech stran. Nemohl se ho vynadívat. Schoval skalpel a odešel s trofejí v ruce do tmavých ulic města.