OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 17

Šmouha v oku

  

1.

Podivná černá šmouha. To viděl ráno desetiletý Tom, když ležel v posteli a zadíval se na strop. Pohyboval očima do různých směrů, jako by doufal, že šmouha zmizí. Jenže ona byla v jeho pravém oku a nedalo se jí zbavit.

Vstal a rychle běžel do kuchyně, kde mu maminka připravovala snídani. V sobotu a neděli vstával vždy přesně v osm hodin. Nepotřeboval ani budík.

„Maminko, maminko! Já špatně vidím,“ vyhrkl na osobu, kterou nejvíce miloval.

„Ale no tak… To není možné. Jsi zdravý desetiletý kluk,“ řekla zcela klidně maminka a na talíř servírovala míchaná vajíčka.

Tom zbožňoval její úsměv a velice dlouhé kaštanové vlasy. Měl dojem, že má tu nejkrásnější maminku na celém světě.

„Já něco vidím a nemůžu se toho zbavit.“

„Co vidíš?“

„Neumím to říct. Nějaká šmouha nebo flek. Vidím to pravým okem.“

„Copak se děje?“ zeptal se tatínek, který právě vešel do kuchyně. Tom ho měl moc a moc rád, byl to „kabrňák“, jak to vždycky říkal. Pracoval jako právník, ale vždy si našel čas provádět s Tomem nějaké blázniviny, aby potrápili maminku. Škoda, že poslední dobou tatínek nemá tolik času. Nebo to alespoň říká.

„Tom tvrdí, že špatně vidí, že má něco v oku,“ vysvětlila maminka.

„Ale no tak, to není možné,“ zasmál se tatínek.

„Já vím, nejspíš se zase snaží na sebe upozornit. Měl by ses mu více věnovat.“

Tom pomalu jedl vajíčka a cítil se mizerně. Nevěří mu a on nechápal proč. Trápilo ho, že si s ním tatínek už nechtěl moc hrát a maminka se na něj dívala jinak… než předtím.

„Rád bych, ale sama dobře víš, že mám spoustu práce.“

Oba rodiče se na sebe chvilku dívali způsobem, jaký Tom vůbec nechápal. Jako by si něco chtěli říct, ale neudělali to, protože by to mohl slyšet. Bylo mu smutno, že se chovají jinak než dřív. Provedl snad něco?

  

Další ráno Tom otevřel oči a šmouhu viděl už i v druhém oku. Rozplakal se a vyskočil z postele, aby běžel za maminkou.

„Dnes dostaneš kornflejky,“ usmála se na něj maminka, když vlétl do kuchyně.

„Maminko, maminko! Už to vidím i druhým okem! Já se bojím,“ křičel Tom a objal maminku kolem boku.

„To snad ne, zase si vymýšlíš? Včera jedno oko, dnes dvě a zítra snad oslepneš úplně?“

Tom se rozbrečel a přestal maminku objímat. Cítil, že mu nevěří a on nerozuměl tomu proč. Do kuchyně vešel tatínek a začal se rozčilovat, proč brečí. Jasně synovi přikázal, aby nelhal.  Malý Tom nečekal na snídani a vrátil se do svého pokoje, kde plakal do peřiny. Po chvilce k němu přišla maminka. Sedla si na kraj postele a lehce ho pohladila po vlasech. Tom byl rád, protože tohle už často nedělala. Vždy najednou přestala, jako by dělala něco nesprávného.

„No tak, pojď se najíst,“ řekla mu a pokusila se o milý úsměv.

„Nechci. Tatínek říkal, že lžu a nechce si už se mnou hrát. Nemá mě rád,“ vyřítilo se z Toma jak rozbouřená řeka.

Zlobil se a byl nešťastný.

„Ale tak to není přeci. Jen s tatínkem nechceme, aby sis vymýšlel takové věci. Jsi malý chlapec a zrak máš úplně v pořádku.“

„Já ty šmouhy ale pořád vidím,“ řekl Tom a dodal, „proč si se mnou tatínek už nechce hrát?“

Maminka se zamračila. Ne na syna, ale patrně v myšlenkách na manžela.

„Má hodně práce, to přeci víš. Ale zkusíme s tím něco udělat. Dnes do práce nejde, tak by mohl mít chvilinku času.“

  

Tom neslyšel, co si jeho rodiče povídali za zavřenými dveřmi jejich ložnice, ale když vyšli, tatínek řekl, že si půjdou před barák zakopat s míčem. Tom měl radost, ale nelíbil se mu tatínkův výraz. Vypadal, jako když dostal trest.

Dřív si hrávali často. Je to už tak rok zpátky, ještě před tou nehodou. Tom si ji nepamatoval, jen na svůj pobyt v nemocnici a jak všichni říkali, že je hotový zázrak.

A právě od té doby, jako by se vše změnilo. Tatínek s ním už neházel basketbalovým míčem na koš, který měli připevněný nad garáží, ani si s ním nekopal míčem a nebral ho na dlouhé projížďky na kole. Maminka říkala, že mají o něj strach a nechtějí, aby se mu něco stalo. Jenže ani doma si s ním nehráli. I proto si vážil, že si konečně tatínek našel čas. Nejdřív si jen tak nahrávali, poté se tatínek postavil do brány a Tom se mu snažil dát gól. Následně se vyměnili. Tom se usmíval, bavilo ho to a tatínek se také pokoušel o úsměv. Pak jednou vystřelil silnou ránu a bohužel Tomovi přímo do hlavy. Ustál to a dokonce se nerozbrečel. Díval se na tatínka.

„No tak, takové rány ty přeci vydržíš úplně v pohodě, ne?“

„Bolelo to,“ postěžoval si Tom.

Tatínek se hořce pousmál:

„Myslím, že dnes jsme už skončili.“

„Ne, prosím, já chci ještě hrát.“

„Hrajeme už dlouho a já se musím připravit na zítřek do práce.“

Tomovi to bylo líto, ale tatínek už zašel do domu. Nezbývalo mu, než udělat to samé. Zase se bude nudit. Chtěl ještě hrát. Alespoň na chvilku zapomněl na dvě šmouhy v očích. Nyní se zase vrátily a byly o něco větší.

K večeru si Tom rád četl v encyklopediích všeho druhu a rodiče mu museli kupovat stále další a pro starší děti, protože on prahnul po vědomostech. To, co přečetl, si ihned zapamatoval a měl pocit, že vše je až příliš jednoduché. Čím hůř viděl, tím byl nešťastnější. Zejména protože se bál ztráty možnosti číst a učit se. Večer mu přišla maminka číst pohádku. Možná už byl na to velký, ale nevadilo mu to. Tatínek se ještě předtím ptal maminky, proč mu vůbec chce číst, když si všechno už zná nazpaměť. To přeci ale vůbec nevadí. Důležité byl fakt, že tyhle chvíle zbožňoval, protože mohl být s maminkou, kterou měl nade vše rád.

  

2.

Otevřel oči a zjistil, že je nový den. Zpanikařil. Ze šmouh se staly skvrny. Přicházel o zrak. Skvrny nebyly uprostřed očí, ale spíše na pravé straně zorného pole. Pomalu rostly a již mu zakrývaly asi třetinu výhledu.

Opakoval se scénář z minulých rán, kdy Tom běžel za maminkou do kuchyně, aby s pláčem sdělil, že ztrácí zrak. Maminka se ho tentokrát nesnažila přesvědčit, že je to nesmysl, protože při běhu za ní narazil do stolu. Sice spadl, ale nic se mu nestalo. Maminka pochopila, že to nehraje a opravdu má problémy vidět. Pomohla mu nasnídat se a dovedla ho zpět do postele. Zavolala tatínkovi do práce, aby přijel.

Mezitím Tom ležel a díval se na police s hračkami, dokud ještě něco viděl. Měl je všechny rád. Dostal je od rodičů nebo k Vánocům. Auta, dinosaury nebo modely vesmírných raket. V rozhledu mu bránily ty černé skvrny. Rozčilovaly ho. Ani neviděl pořádně do maminčiny tváře. Slyšel, jak telefonuje tatínkovi a snaží se ho přesvědčit, že je to vážné.

Bylo pondělí, měl by být ve škole, jenže před půl rokem musel přestat. Pořádně nechápal proč, ale aby nechodil do školy, si přál ředitel i spolužáci. Vzpomínal, jak zaslechl, co řekl rodičům:

„Vím, jak jste to měli po nehodě těžké a je úžasné, že je Tom mezi námi, ale…“

„Ale co?“ zeptal se naštvaně tatínek.

„Děti z něho mají strach a Tom je na zcela jiné úrovni než oni,“ vysvětloval ředitel. Byl to starší muž bez vlasů a brýlemi, jaké nosil John Lennon. Tom ho měl rád, vždy byl hodný, ale nyní měl na něj vztek.

„Za to ale přeci nemůže. Jde mu učení prostě lépe a rychleji než ostatním. Tak ho dejte do vyššího ročníku,“ apelovala na ředitele maminka.

„Mohl bych ho dát o tři ročníky výš a stejně by byl napřed. Jsou nějaká pravidla a on prostě věkově patří do čtvrté třídy, nikoliv do osmé. A není to pouze o učení, ale i o fyzických dovednostech. Je rychlý jak o pět let starší kluci a nikdo s ním nechce hrát žádné kolektivní hry, protože je takřka neomylný. Je mi to líto, ale do běžné školy nepatří. Ne v současné době. Dostávám stížnosti od rodičů ostatních dětí. Prostě na tohle není společnost ještě připravena.“

„Co tedy mámě dělat?“ ptal se tatínek.

„Učit ho doma.“

Toma to velmi mrzelo a těžce nesl, že s ním ostatní děti nechtějí kamarádit. Copak byl takový zločin být chytrý? Čím dál víc se doma nudil a připadal si jako vyvrhel.

  

Tatínek přijel a Tom slyšel, jak se za dveřmi pokoje baví s maminkou.

„On opravdu skoro nevidí. Málem si zlomil ruku, když spadl na zem.“

„Jasně, on by si zlomil ruku,“ řekl posměšně tatínek a Toma to zabolelo.

„No tak přestaň takhle mluvit! Je to náš syn!“ vyčinila mu maminka.

„Promiň, máš pravdu, já jen… Pořád se s tím nemůžu smířit.“

„To já taky ne, ale musíme něco udělat… jinak oslepne.“

„Koho zavoláme? Normálního doktora nebo Havlíčka?“

„Asi Havlíčka.“

To jméno Tom znal. Byl to pán, který chodil v obleku a vůbec nepřipomínal doktora, ale rodiče mu vždy tvrdili, že je. Hodně mu pomohl po té nehodě, i když si nepamatoval přesně jak.

Otevřely se dveře a dovnitř nakoukla maminka.

„Zítra přijede pan Havlíček a pomůže ti.“

„Až zítra?“

„Ano, chtěli jsme, aby přijel hned, ale má ještě jiné pacienty a může až zítra dopoledne.“

„Tak ať přijede sanitka!“ rozčílil se Tom.

„To bohužel nejde, nijak by ti nepomohla.“

„Já ale nerozumím proč?“

„Nepřemýšlej nad tím, Tome. Pan Havlíček je nejlepší, pomůže ti.“

Tom tomu věřil, ale bál se, že zítra už vidět nebude.

  

3.

Někdy se zdají noci nekonečné. Jako by snad již nikdy nemělo vyjít slunce. Malý Tom otevřel oči a spatřil tmu. Hustou a neprostupnou. Žádný stín nebo záblesk světla. Pochopil, že přišel o zrak.

Křičel. Dostal záchvat paniky, a tak jen volal maminku, která po chvilce opravdu přišla.

„Všechno bude v pořádku, za chvilku dorazí pan Havlíček,“ říkala, ale on se bál.

Strach ho ochromoval, protože měl pocit, že už ho nic nezachrání.

„Maminko, maminko, já se bojím,“ naříkal Tom. „Kde je tatínek?“

„Já jsem tady,“ řekl důvěrně známý hlas.

Maminka ho držela za ruku, ale tatínek patrně stál opodál. Toma to mrzelo.

Pak zazněl domovní zvonek a tatínek šel otevřít. Slyšel pozdravy, kroky a za chvilku už přivedl tatínek pana Havlíčka až k němu.

„Ahoj chlapče, tak já se na tebe podívám,“ řekl hlubokým hlasem pan Havlíček.

Tom byl z toho nervózní, nevěděl, co se bude dít.

„Ničeho se neboj, na chvilku usneš, ano?“

„Proč? Nechci usínat.“

Jenže usnul. Připadalo mu, že jen na pouhý okamžik.

„Tome? Slyšíš mě?“ ptal se pan Havlíček.

„Ano, slyším.“

„A vidíš?“

„Ne.“

Následovalo chvilku ticho, pak pan Havlíček smutně řekl:

„To mě moc mrzí, Tome. Promluvím s tvými rodiči.“

  

Ležel, díval se, aniž by něco viděl a poslouchal. Strach v něm narůstal. Nejen že nevidí, ale něco je hodně špatně. Pan Havlíček mu nepomůže. Bavil se s rodiči na chodbě. Možná si mysleli, že je neslyší, ale slyšel. Když neviděl, jako by se soustředil na sluch a ten fungoval lépe než dřív.

„Je mi to líto, ale obávám se, že mu nedovedu pomoci. Nikdy předtím jsem takový problém neřešil,“ říkal pan Havlíček Tomovým rodičům.

Tom slyšel, jak se maminka rozplakala.

„To mi chcete říct, že opravdu oslepl? Jak je to ale možné?!“ ptal se nevěřícně tatínek.

„Prohlédl jsem ho a snažil se provést diagnostiku, ale nedostal jsem žádný konkrétní výsledek. Mám jen teorii.“

„Jakou?“

„Víte, má zcela zaplněné centrum pocitů. Jako by prodělal emoční přepětí a to mělo za následek poruchu zrakového obvodu.“

„Prosím?! Co se mi to tu snažíte nakukat?!“ naštval se tatínek.

„Váš syn patrně prodělal velké psychické trauma. Něco ho trápilo a to zavinilo poruchu zraku, to říkám.“

Tom poslouchal a vůbec tomu nerozuměl.

„Vždyť jste jasně tvrdil, že nemá opravdově emoce, city… jen naprogramované chování, reakce a vzpomínky našeho syna,“ řekl hořce tatínek a maminka se ptala, zda půjde ta porucha zraku opravit.

Pan Havlíček si hluboce povzdechl.

„Je to závažné poškození a já neznám ani na sto procent tu správnou příčinu. Opravit ne, jedině překonfigurovat.“

„Překonfigurovat?“ zeptala se maminka i tatínek současně.

A ptal se na to v duchu i Tom. Konfigurovat, opravit, porucha zrakového obvodu. Co to má znamenat? Od nehody má pocit, že je jiný a že nepatří mezi ostatní. Však ve škole ho děti nechtěly.

„Musel bych mu smazat všechny vzpomínky od doby, co ho máte a změnit nastavení centra pocitů. A abych odpověděl na předchozí dotaz, ano, tvrdil jsem, že nemá opravdové emoce, ale byl to náš nejnovější model. Dali jsme do něj tolik úsilí… aby byl k nerozeznání od člověka. Možná se to povedlo lépe, než jsem čekal.“

Tom slyšel maminku plakat a tatínek něco šeptal. A pak se rozpovídal:

„Víte, ta nehoda byla hrozná. A zavinil jsem ji já. Kdybych tolik nepospíchal a na té křižovatce počkal… mohl Tomášek ještě žít. Umřel, byl pryč a pak jste přišel vy a řekl, že nám ho vrátíte. Moc jsme to chtěli a zezačátku to bylo… sakra, přišlo mi to jako zázrak. Ale pořád jsem si říkal… je to robot, nemá city, jenom program. Není to můj syn. Rozumíte, pane Havlíčku? Není to můj syn!“

Pár vteřin nikdo nic neříkal. Tom prožíval muka. Jeho tatínek právě řekl, že není jeho syn. Mluvil o tom, že je mrtvý. Je mrtvý?

„Já se snažila,“ přerušila chvilku ticha maminka. „Zkoušela jsem se k němu chovat, jak kdyby to byl on, náš syn. Jenže vždycky si vzpomenu, že uvnitř něj je kovová kostra, kabely a kdo ví co ještě, tak… si uvědomím, že Tomášek je prostě pryč.“

„Jeho pokožka, svalstvo, oči… to vše nese jeho DNA. Je to váš syn, jak nejvíc to jde,“ vysvětloval Havlíček.

„Ne, je to robot, který je naprogramovaný, aby byl jako náš syn. A on není nemocný, on se porouchal. Slyšíte ten rozdíl? Porouchal se,“ mluvil zlomeně táta.

Tom už mu v duchu neříkal tatínek a máma už nebyla maminka. Byl zklamaný a měl vztek. Navzdory slepotě vstal a šel za zvukem hlasů.

„Chcete ho tedy vypnout? Mohl bych vám zamluvit novější model. Teprve se vyvíjí, ale do půl roku bude v prodeji. Jsme si jistí, že bude ještě lidštější, než jsme si vůbec dovedli představit.“

„Je to pro nás hrozné. On je připomínka smrti našeho syna. Takhle se nedá žít. Byla to chyba a prostě musíme přijmout, že náš Tomášek … se už nevrátí,“ řekl táta a obejmul už naplno plačící mámu. I on měl slzy v očích. To ale nemohl vidět malý Tom, který se dostal do chodby.

„Ježiš, Tomášku, běž…,“ nedořekla máma, protože Tom křičel.

„Já vás měl rád! Já jsem váš syn!“

Neviděl nic, ale vydal se směrem, kde tušil rodiče.

„Chlapče, zastav se. Musím tě ošetřit,“ slyšel hlas pana Havlíčka.

„To určitě, všechno jsem slyšel.“

Šel stále dopředu a najednou cítil odpor. Táta ho chytil za ramena.

„No tak, Tome, půjdeme za panem Havlíčkem a on ti pomůže.“

„Ne! Chcete mě vypnout! A já vás měl tak rád,“ křičel Tom a vzteky začal před sebe mávat rukama. Spíš než mávání, to byly údery a trefil se. Táta zaúpěl bolestí. Nejspíš se trefil do břicha a dal větší ránu, než by sám chtěl.

„Au, sakra!“

„Promiň, promiň, já nechtěl. Tatínku, já ti nechtěl ublížit,“ omlouval se do neprostupně temnoty a slyšel jen matčin pláč. Neviděl, jak jsou nešťastní a také náznak strachu, který dostali z náhlého návalu agrese ze strany malého kluka. Neuvědomoval si, jak má velkou sílu a sám byl překvapen.

„Tak už ho vypněte,“ řekl zoufale táta a Tom slyšel kroky. Jeho rodiče odcházeli. Nejspíš aby se nemuseli dívat na jeho konec.

Tom slyšel kroky za sebou. To se k němu přiblížil pan Havlíček.

„Je mi to moc líto, chlapče. Neboj, nebude to bolet.“

„Ale ono to bolí,“ řekl smutně Tom a pak přišel o vědomí, protože ho pan Havlíček vypnul.