OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 18

Kolem poledne

  

Venku si na hřišti hrají nějaké děti a

já pozoruju, jak i teď pobíhají a smějí se.

O nezadržitelně se blížící zkáze nemají ponětí.

Všichni ptáci ztichli a barva nebe do krvava mění se.

  

Rychle se natahuji po okenní kličce,

je tak blízko, už se jí skoro dotýkám prsty.

Snažím se, ale přijdu si jak v časové smyčce,

ruka prochází, znovu a znovu, skrz všechny vrstvy.

  

Chci je varovat, chci nás varovat.

Chci jim všem povědět, že je to šílené

a že všechno se přeci musí dát nějak urovnat.

Ale pak se v pláči probouzím, a je kolem poledne.

  

Noční můry, ty mi nedají spát.

Sedím v křesle, a z okna vidím, jak

prší shůry na město radioaktivní spad.

Jak já se za to, že jsem člověk, nenávidím.