OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 18

Přijdu pro tebe

 

Nebyla to zrovna nejčistší rána, kterou kdy David zasadil. Nejdřív prudce kopl do dohasínajícího ohniště, a zatímco si protivník rychle kryl oči před oblakem jisker a žhavého popela, zaútočil na něj tesákem v nízkém oblouku vedeném zprava. Voják se ráně tak tak vyhnul, jenže netušil, že šlo pouze o klamný manévr. Sotva unikl zašlé, nepříliš kvalitní oceli, zasáhlo ho zleva do hlavy ohořelé poleno. S bolestivým výkřikem se skácel k patě věkovité borovice.

Kdyby podobný manévr provedl při výcviku některý z  kadetů královské gardy, David by ho za takovou podlost osobně skopl do splašků v hradním příkopu. Jenže tady nebyl na cvičišti mezi zobáky, ani na turnajovém kolbišti s nadutými šlechtici, kterým jde hlavně o formu a šerm s tupými meči považují za vrchol hrdinství. On už ve svém věku pochopil, jak to chodí. Že pravidla platí jenom v případě, kdy se dívá někdo důležitý, a že hraje-li se o život, musí všechno ostatní stranou. Navíc musel tenhle boj rychle ukončit, protože dvojice draků se mohla kdykoliv vrátit. Přes koruny stromů je už sice neviděl, jenže burácení jejich křídel ještě stále neodeznělo. Kroužili někde poblíž, a kdyby náhodou proletěli kolem a všimli si ho, neměl by žádnou šanci.

Kromě toho nebyl v nejlepší kondici. Každý nádech ho bolel pod žebry, v uších mu odporně hučelo, po okraji zorného pole mu divoce vířily rudé mžitky a falešné vzpomínky byly čím dál silnější. Zhoršovalo se to už několik dní. Ne, teď nebyla vhodná doba na to, aby si hrál na chrabrého strážce královského pořádku.

Přinutil ztuhlé nohy k několika rychlým potácivým krokům a udeřil ležícího protivníka klackem po hlavě ještě z druhé strany. Pro jistotu.

Odplivl si, rudá slina se vsákla do jemného černého prachu. Pak přidupl ruku, která malátně šátrala po kovovém předmětu ležícím opodál, a aniž by si všímal bolestivého stenu, opřel druhou podrážku vojákovi o krk. Váhu však měl zatím dál na té první. Zatím.

„Řekni, kde je, a nechám tě jít,“ zasípal. Cítil, jak mu za pravé ucho stéká cosi teplého. Ani si tam nemusel sahat a věděl, že ta téměř zhojená rána se mu znovu otevřela. Snažil se to ignorovat. Potlačil touhu na všechno se vykašlat, zalézt si někam do vývratu a tam počkat, až si ho najde smrt v libovolné ze svých podob. Svět by se klidně obešel bez něj, o tom nepochyboval.

Svět ano. Ale ona… ona ne.

„Tak dělej!“ vykřikl netrpělivě a zesílil tlak na krk. „Vyklop, co víš, a už mě neser!“

Ten druhý možná chtěl něco říct, jenže nemohl. Akorát chroptěl, koulel očima a volnou rukou bušil Davida do nohy. Vzhledem k tomu, v jakém byl sám stavu, ho musela každá rána bolet víc než toho kolohnáta s tváří zarostlou několikatýdenním vousem a vlasy spečenými zaschlou krví, který ho nemilosrdně dusil.

David se ostře nadechl, pulzující bodání za pravým spánkem bylo už skoro k nevydržení. Navíc se mu levé ruky znovu zmocnil nekontrolovatelný třas. Ten, který ho s přestávkami pronásledoval už… už… Jak je to dlouho, co zmizela? Nedokázal si pořádně vzpomenout, vše jako by zastírala dusivá šarlatová mlha. Dny a týdny mu splývaly v jeden horečný sen, a kdykoliv jen pomyslel na dobu před nocí, kdy vzplanula obloha, jako by se mu někdo vrtal v mozku rozžhaveným drátem. Jako by jeho duše vkročila do prázdna a řítila se vstříc všepožírajícímu vířícímu chaosu. A ten se zase blížil, natahoval po něm svoje chtivé kloubnaté spáry, aby ho vtáhl do sebe. Tentokrát snad už opravdu naposledy.

Zatnul zuby a mimoděk se opřel vojákovi o krk skoro celou vahou. Tomu vylezly oči z důlků, zachroptěl a s vypětím všech sil sebou mrsknul tak mocně, že se mu konečně podařilo vyškubnout a převalit se na bok.

To Davida vrátilo do přítomnosti. Střízlíka smotaného do klubíčka kopl do ledvin a zařval: „Tak mluv, ty hajzle!“

Dal do toho příkazu všechno, jako by snad jeho hlasivky mohly odvést pozornost od toho, v jakém je sám stavu. Zbitý chlap zaúpěl a kňouravě se rozdrmolil nějakou hatmatilkou. Znělo to jako jazyk složený ze samých souhlásek a sykavek.

„Nedělej se, že mi nerozumíš! Když sis myslel, že tu nikdo není, mumlal sis něco po našem!“

„Třeba se ti to jenom zdálo,“ ozvalo se mu za zády. „Už zase.“

„Ty drž taky hubu! Vím přece, co jsem slyšel,“ naježil se David, ale ani se neotočil. Nebyl důvod. Ten zastřený hlas dobře znal – znal ho a nenáviděl. A navíc věděl, že za ním nikdo nestojí. Ona potměšilá slova totiž nevycházela z lidských úst, nýbrž z jeho vaku pohozeného vedle ohniště.

Torna se pobaveně uchechtla: „Jasně, protože na tvoje smysly je poslední dobou stoprocentní spoleh.“

David si kousavé poznámky nevšímal. „Myslí si, že mu na to skočím,“ zasyčel a klekl si k vyděšenému muži. Chytil ho za přednici zabláceného hnědého stejnokroje a přitáhl si ho k sobě, až se jejich čela téměř dotýkala. „On něco ví. A poví mi to. Tak dělej, kam jste ji odvlekli?!“

Nezdálo se ovšem, že by to pomohlo. Muž měl v očích strach, upřímnou hrůzu, ale jestli Davidovi rozuměl, nedával to na sobě znát. Dál si brebentil po svém.

„Nehraj to na mě a vyklop to! Počítám do tří. Jedna…“

„Hele, mohl bych ti překládat,“ nabídl se neviditelný hlas s pobavenou rozšafností a začal se pitvořit: „‚Ne, prosím, nech mě žít, nic jsem ti neudělal. Mám rodinu, tři děti a psa, nikomu jsem neublížil…‘ Vzdej to, od něj se nic kloudnýho nedozvíš.“

David nevěděl, jestli jeho průvodce opravdu překládá, nebo jen tak vaří z vody, ale když k němu poražený a zbitý voják zvedl krví zalité oči, jako by v nich ta slova skutečně viděl.

Zaváhal.

„RYCHLE HO KURVA DOBIJ, HNED!“ práskl příkaz z torny tak hlasitě, až se listí v korunách okolních stromů poděšeně rozechvělo.

…svět od kraje ke kraji vyplnilo táhlé kolísavé kvílení pláč a sténání a oheň oheň oheň bílé šmouhy na šedém pozadí…

Než si David uvědomil, co dělá, jeho ruka s klackem opsala velký oblouk a provizorní zbraň zasáhla protivníka z boku do hlavy. Drmolení ustalo, chlap ani nevykřikl. Jen se bezvládně převalil a do prachu pod jeho ústy se začala vsakovat krev.

David zmateně zamrkal a snažil se zklidnit srdce, které náhle cítil společně se žlučí až někde v krku. „Proč… co…“ mumlal udiveně a upustil provizorní zbraň, jako by to byl jedovatý had.

„Tady máš to svoje ‚vím, co jsem slyšel, vím, co jsem viděl‘. Slyšíš a vidíš leda kulový. Nemít mě, bylo by po tobě,“ hudrovala torna.

„Ale proč jsi ho… proč jsem měl…“

„No tak se sakra podívej, ne? Moc nechybělo a dostal tě.“

Konečně si toho David všiml a pochopil, o čem je řeč. Magický vražedný aparát z černého kovu, který svému protivníkovi hned na začátku rvačky vyrazil a odhodil stranou, ležel jen kousek od vojákovy ruky. Skoro se ho dotýkal zablácenými prsty. Jak se tam ocitl? Přitáhl si ho snad silou vůle? Nebo to byla náhoda? Tak nebo tak, stačilo málo a s Davidem by bylo zle.

„Stejně by ti nic neřekl. Tohle je jenom obyčejný pěšák. Potřebujeme někoho důležitějšího. Důstojníka, mága, dračího jezdce… ne takovouhle nicku, která jenom plní rozkazy, ale sama nic neví.“

David se na ležícího muže podíval, zkoumal rysy v jeho tváři. Byly zvláštně cizí – rýhy a vrásky vedly nezvyklými cestami, pod nízkým čelem se krčil drobný nos, úzké oči se takřka ztrácely v široké tváři... A přesto se mu zdálo, že v něm vidí odraz sebe sama. Člověka, který bojuje z donucení. Den za dnem uniká smrti a oddaluje nevyhnutelné, ale předem ví, že dřív nebo později mu zásoba štěstí dojde a… a pak už bude mít po starostech.

Nebyl si jistý, jestli ho chtěl nepřátelský voják opravdu zabít. Kámen v torně tvrdil, že ano, jenže to nic neznamenalo. „Pravda“ byla pro toho černého zplozence pekel zcela neznámé a nepochopitelné slovo, stejně jako třeba „svědomí“ nebo „čest“. Mít možnost, nikdy by si ho za průvodce nevybral. A teď tu před ním ležel člověk, sice nepřítel, ale možná opravdu otec tří dětí, který také neměl na výběr. Ležel tu, odsuzoval Davida skelným pohledem a v krvi vytékající mu ze rtů se perlily malé bublinky. Možná byl jen omráčený a ještě bude žít. Možná ale jen jeho tělu nedošlo, že mozek už je po smrti. Že pouze reflexy a tělesné procesy oddalují nevyhnutelné.

Některým lidem to trvalo déle než ostatním.

Ve vojákových kalných očích se rudě zalesklo. Nebyla to však žádná magie. To se v nich jen odrážely plameny – oheň z nedaleké vesnice přeskočil na vyprahlé pole a rychle se šířil. Podvečerní šero se projasnilo.

David rychle probral rozházenou výbavu, naskládal si do torny tu trochu jídla, kterou našel, a s námahou se postavil. Bylo na čase zmizet.

~~~

Táhlé kvílení přichází ze všech stran. Blíží se a vzdaluje, stoupá a klesá a vyplňuje celý svět. Postupně se skrz něj derou i další zvuky. Rány, ohlušující dunění, vyděšené hlasy a pláč. Dusot, skřípění štěrku… utíká, nohy se mu smekají po troskách a sutinách, vůbec to ale nevnímá. Běží od ohně a skrz oheň a k ohni a tam, tam už je vidí, jasně jako den, bílé šmouhy na šedém pozadí a svět náhle přestává dávat smysl nikdy ho neměl a vůz se blíží a vzdaluje a mizí a on nemůže za ním nohy z olova srdce z olova krev z olova a nad hlavou žár – Vstávej. Vstávej, sakra! No tak dělej, ty líná kůže –

„Vstávej. Vstávej, sakra!“ Hlasem vycházejícím z torny rezonovala netrpělivost, a kdyby to bylo možné, tak snad i obavy. „No tak dělej, ty líná kůže, už se tady válíš dost dlouho. Musíme pokračovat v cestě. Slyšíš mě? Já vím, že jo. Tak švihem!“

David zvedl hlavu z bahna. S námahou otevřel oči slepené zaschlou krví z rozšklebené rány na čele, v uších mu dunělo. Nevěděl, jak dlouho spal – či spíš, jak dlouho to bylo, co omdlel. Ale nezáleželo mu na tom. Celý svět, celý jeho život se smrsknul do pulzující singularity vyčerpání, která pohlcovala veškeré jeho smysly i vědomí. Už dávno překročil hranice svých možností. Neměl sílu, tělo stravovalo samo sebe, jen aby se udrželo naživu.

Měl by zůstat ležet. Počkat, než nabere dech, nebo zemře. Jedno z toho. Přesto se zvolna zvedl na kolena, potlačil nutkání zvracet a několikrát se zhluboka nadechl. Tlak na ušní bubínky trochu polevil.

„Už… už nemůžu,“ hlesl.

„No a? Ptal jsem se tě snad?“

„Prostě… prostě už nemůžu dál. Nech mě tady. Aspoň chvíli…“

„Beze všeho. Jak chceš. Vždyť nikam nepospícháš, nikdo na tebe nečeká. Nikdo tě nepotřebuje. Ha, nebo že by?“ zvolal hlas z torny s hraným překvapením. „Víš co? Zeptáme se jí. To bude nejlepší“

„Ne, prosím…“ David zavřel oči, ale rudá kola nezmizela. Jako by je měl vypálená do sítnice. Možná i měl, svět hořel a s ním se plameny zmocnily i jeho očí, jeho duše, jeho rozumu.

Prosba však vyšla naprázdno. Cosi syklo a ze zavazadla se ozval jiný hlas než dosud. Ne nakřáplý a samolibý. Tenhle byl dívčí, důvěrně známý. A zoufalý. S pláčem na krajíčku.

„Slyšíš mě?“ ptala se neviditelná dívka mezi jednotlivými vzlyky. „Kde jsi? Měl bys tu být. Prosím, jestli mě slyšíš, dej mi vědět…“

„Nech toho, prosím,“ vydechl David, jako by mu ta slova vysávala z těla poslední zbývající špetky sil.

„Moc se bojím, mám strach!“ zajíkala se dívka. „Potřebuju tě tady. Kde jsi, prosím tě…“

„Nech toho!“ vykřikl David, zajel si prsty do vlasů a sevřel si hlavu, jako by to byl hnisající nežit a on z ní mohl tu pulzující bolest vymáčknout.

„Copak, ty ji snad nechceš slyšet?“ uchechtl se záštiplný mužský hlas. „A ona ti toho má přitom tolik co říct.“

„Proč tady nejsi? Proč tu nejsi se mnou? Prosím, jestli tohle slyšíš, přijeď si pro mě, prosím…“ Přes slzy už dívce nebylo skoro rozumět.

„Přestaň s tím!“ zařval David a konečně se zmohl k pohybu. Po čtyřech se vrhnul k odhozenému vaku. Trhnutím ho otevřel a začal vyhazovat jeho obsah. Jídlo, čutoru s vodou, plášť, plechový hrnek, až vytáhl malý předmět zabalený do hnědého šátku. Dívčí pláč nabral na hlasitosti.

„DOST!“

Prudkými pohyby látku rozbalil a odhalil plochý kámen. Jeho uhlově černé stěny se nepřirozeně leskly a při každém slově se mírně rozvibroval. Nebo se tak třásl David?

„NECH UŽ TOHO!“ zakřičel naposledy. Pak se rozvzlykal, vkleče se opřel čelem o zem a přes slzy tiše šeptal: „Prosím, nemuč mě… Nech toho, prosím… Už ne…“

Dívčí pláč utichl.

„Tak se zvedni a běž. Spoléhá na tebe a ty u ní nejsi.“

„Nenávidím tě!“ zasyčel David.

„To mě ranilo,“ pronesl kámen lhostejně. „Vždyť jen plním, co jsem řekl. Slíbil jsem ti, že tě za ní zavedu. Nikdo kromě mě to nedokáže, jsem poslední, kdo ti zbyl. Ale nejsem všemocný. Nedokážu tě za ní přenést. Musíš jít. Jít! Rozumíš mi?“

David jen mlčky kývl hlavou.

„Řekni to nahlas!“

„Rozumím,“ svěsil pokorně hlavu. Styděl se za to, ale místo pocitu povinnosti a nutkání vyrazit hned na pomoc cítil akorát úlevu, že už dívku neslyší. Že nemusí přemýšlet, kde asi je, co se jí děje. Že ty starosti může odsunout někam mimo a soustředit se na něco jiného. Na cokoliv. Na válku, na draky, na vlastní únavu. Na cokoliv, jen ne na ni.

Zhluboka se nadechl, jako by se teprve teď skutečně probudil. Naházel věci bez ladu a skladu znovu do vaku a potácivě se postavil. Rozhlédl se. Bylo těsně nad ránem, nebe na východě už nabíralo světlejší odstín. Nebo tam zase jen něco hořelo?

Stál kus od lesa, na stezce vedoucí mezi poli. Nedávno tudy musela táhnout nepřátelská armáda – kdysi úzkou cestičku rozdupaly stovky těžkých bot a i v předranním šeru viděl, jak ji po obou stranách lemují děsivé, nepřerušované, nekonečné stopy bojových bazilišků. Vinula se od hranice hvozdu až za obzor, kde teď čekala smrt na každého, kdo na ně narazí. Jen blázen by je následoval.

On ale neměl na výběr.

„Ty mě nenávidíš, že ano?“ zeptal se po chvíli. „Schválně mě mučíš. Za to, co jsem provedl. Nebo jen tak sobě pro radost?“

„Co bys řekl?“

„Není to přece moje vina,“ obhajoval se polohlasem, zatímco unaveně klopýtal po udusané hlíně. „Miloval jsem ji. Ne, nemiloval. Zbožňoval. Vždyť jen kvůli ní jsem zůstal v čele gardy. Královna… ona… nevycházeli jsme spolu. Stokrát jsem chtěl zmizet, najít si něco jiného. Vypadnout z toho zatuchlého paláce. Jenže pak přišla ona. Princezna. A já pochopil, že nemůžu. Že ji tam nemůžu nechat. Chápeš to? Musel jsem zůstat, abych jí byl nablízku, mohl ji chránit. Sledovat, jak roste. Poslouchat její smích.“

„Dojemná historka,“ pronesl suše černý kámen z torny. „A proč mi ji vyprávíš? Kromě toho, aby nám cesta příjemněji utíkala?“

„Abys konečně pochopil, že udělám pro její záchranu cokoliv. Nemusíš mě k tomu nutit.“

„Aha. Hm… a že se ptám, jak ta tvoje ochrana dopadla? Jak sis v roli kapitána gardy vedl? Ne, nic neříkej. Já ti to povím. Palác srovnali se zemí. Královna je po smrti. Princeznu odvlekli. A tys tomu nijak nezabránil. Ukážu ti, jaký je jediný výsledek té tvé chrabré obrany královského rodu. Poslouchej.“

„Ne…“ stačil akorát šeptnout David, než se okolím znovu rozlehl zoufalý dívčí hlas.

„Hrozně se bojím. Prosím, prosím přijeď. Proč tu nejsi? Všechno hoří a já –“

„Všechno hoří a ty jsi ji nechal samotnou,“ doplnil hlas své obvinění.

Davidovi se třásla brada, přes slzy v zarudlých očích skoro neviděl na cestu. Přesto klopýtal dál, jak nejrychleji mohl.

„Nemůžu za to,“ vzlykal.

„Opravdu? A kde jsi tedy byl, když se to všechno seběhlo? Proč jsi nestál po jejím boku, když tě potřebovala? Proč jsi ji nedržel za ruku, nevzal do náruče a nevynesl ji ven, než se jí zmocnili oni?“

„Sebrali ji. Přímo před mýma očima. Mágové v rudé a černé. Vzali ji a…“

„A cos dělal ty? Nechal jsi to tak.“ Po dřívějším sarkasmu a potměšilosti teď nebylo v hlase kamene ani stopy. Byl mrazivý jako rána dýkou do srdce. „Proto si zasloužíš každý trest, který na tomhle světě existuje. Žádný není dost velký na to, abys jím odčinil svou vinu. Dokud princeznu nezachráníš.“

David popotáhl, zamrkal, aby vyhnal pálení z očí, pak pozvedl hlavu a řekl: „Ano.“

A vydal se směrem k obzoru. I když už věděl, že ten světlý pruh, který se nad ním vznášel, rozhodně není úsvit.

~~~

David upíral pohled do údolí. Tady v příšeří hájku na úbočí kamenitého kopce ho nikdo nemohl vidět, ale stejně si raději přidřepl a jen opatrně vyhlížel zpoza kmenu letitého stromu. Nechtěl riskovat.

„Tudy neprojdeme,“ prohlásil potichu. „To nemůžeme zvládnout.“

„Proč myslíš?“

„Půlka města hoří. Přes plameny a dým ani není vidět. Dole v ulicích se sice něco míhá, ale… Proboha! Co to bylo za výbuch? Něco právě srovnalo celou čtvrť se zemí… A od severu sem míří další vojáci. Pěchota, jízda na nějakých obrněných bestiích, celé zástupy železných bazilišků. Valí se jako povodeň.“

„Povodeň, která ale nic neuhasí, naopak všechno zapálí,“ souhlasil spokojeně kámen. „To souhlasí. A na východě? Co vidíš tam?“

„Skupina draků doráží zbytek naší armády. Vojáci prchají do polí, jenže před těmi bestiemi se nikdo neschová.“

„Bezva. Jen detail – nejsou to vojáci. Tady v okolí ani žádní nebyli, nejbližší jednotky mají vaši generálové půl dne cesty odsud. Tohle jsou všechno místní lidi. Žádní ozbrojenci. Ale to je v pořádku. Všechno sedí. Jsme tu správně, už se jen musíme dostat přes řeku. Tady, nikde jinde.“

„Masakrují je jako zvířata na porážce,“ vydechl David, který nedokázal odtrhnout od dění dole v údolí.

„Asi nemají žádné využití pro zajatce,“ poznamenal lakonicky kámen. „Taky co s nimi, že ano? Když máš všechno a nepotřebuješ otroky, byli by jenom přítěž. Možná by se jim hodilo akorát pár důstojníků nebo šlechticů jako páka pro budoucí vyjednávání o příměří, jenže víš jak… to by tu někdo musel chtít vyjednávat.“

David to nekomentoval. Válce rozuměl. Neměl ji v lásce, ale chápal ji – byl to prostě jeden z prostředků, jímž vládci dosahovali svých cílů. Ovšem to, co se dělo ve městě a jeho okolí, to nebyla válka. Sledoval cílevědomé, promyšlené vyvražďování.

„Schovej se, někdo jde!“ sykl kámen a tenká linka, která na něm vykreslovala obrys dvou hrotů rytířských mečů, náhle pohasla.

Opravdu. Po něčem, co kdysi mohla být polní cesta, utíkaly k hájku čtyři postavy.

dusot nohou po dláždění táhlé kvílení tuctů bánší strach strach strach z toho co bude za dalším rohem

David prudce potřásl hlavou, aby zahnal falešné vzpomínky, rychle zabalil kámen zpět do šátku a uklidil jej do torny. Ti, co běželi po stoupající cestičce od města, nebyli přízraky. Mířili k němu skuteční lidé, kteří mohli představovat skutečné nebezpečí. A on nechtěl zbytečně plýtvat zbytky sil na boj, kterému by se mohl vyhnout. Co nevidět totiž o toto privilegium přijde a už nebude mít na výběr.

Naštěstí se nezdálo, že by mu právě teď něco hrozilo. Postavy se sice blížily, ovšem nevěděly o něm. Měly jiné starosti. David už pochopil, o co jde.

Nejdřív je všechny považoval za uprchlíky z města, kteří se snaží zachránit si holý život. To ovšem zřejmě platilo jen o ženě a dítěti, kteří upalovali v čele. Klopýtali přes výmoly, drali se do kopce a tu a tam se vyděšeně ohlédli přes rameno. Oba chlapi, kteří supěli kus za nimi, se ničím takovým nezdržovali. A rozhodně je nepoháněl strach, nýbrž něco ještě silnějšího. Pronásledovali kořist. A až ji doženou – a jinak to dopadnout nemohlo – pak… Pak provedou to, co dělají vojáci utíkajícím ženám už odpradávna.

David zatnul zuby, až mu zapraštěly, a levačka se mu opět rozechvěla. Jinak se ale ani nepohnul. Všechny svaly v těle se mu sice vzpouzely a hnaly ho pronásledované dvojici na pomoc, jenže rozum je držel na uzdě. Co by asi dokázal? Možná – možná! – by se mu podařilo ty dva muže přemoci a ženu s dítětem zachránit. Protentokrát. Jenže stejný osud je může potkat za týden, zítra, za hodinu. Krajinou se valila nepřátelská vojska a to, co se mělo stát jim, se prostě dělo. Tady, teď, na druhém břehu řeky, za lesem, na stovkách jiných míst, kde žádný David nebyl, kde nikdo nemohl nebo nechtěl pomoci. Přinejlepším by dosáhl jen malé bezvýznamné kapky dobra, která by se stejně okamžitě vypařila ve všepohlcujících plamenech. A riskoval by, že při tom sám zemře, takže by pak neměl kdo splnit jeho úkol. To se nesmělo stát.

A tak jen dřepěl a sledoval, jak utíkají. Nemohli to stihnout. Nemohli, i kdyby ta žena neběžela tak ztěžka, jako by ji nohy moc neposlouchaly. Kdo ví, čím si už taky prošla. Nestihli by to, i kdyby nezakopla a nespadla na zem.

Takhle to jen měli ti vojáci jednodušší.

Děcko až po chvíli zjistilo, že utíká samo. Otočilo se a rozběhlo se zpět. David bezmocně zpoza kmene poslouchal, jak mu žena přikazuje, aby pokračovalo dál k lesu. Marně. A násilníci byli už u ní. Ve chvíli, kdy se jí chopily jejich špinavé pracky, proťal vzduch zoufalý dětský výkřik.

kvílení táhlé kvílení nahoru a dolů nahoru a dolů všudypřítomný křik a oblaka prachu ztěžující dech a do toho všeho zoufalý pláč kde jsi kde jsi

David se už neskrýval za stromem. Opileckým krokem se beze slova blížil ke čtveřici. Zpočátku si ho nikdo nevšímal. Měli jiné starosti než trhana, který se k nim potácel s tesákem v pravačce.

„Drž toho smrada, kurva! Vždyť mě málem kopnul do hlavy!“ vztekal se právě jeden z mužů. Už měl kalhoty u kolen, jednou rukou škrtil ženu ležící pod ním a druhou se jí snažil servat kalhotky.

Druhý se pobaveně zachechtal, ale přesto sevřel zmítajícího se klučinu pevněji do medvědího obětí a zvedl ho ze země. Jeho usedavý pláč mu byl očividně lhostejný.

Teprve teď Davidovi došlo, že ti dva nepatří k cizí armádě. Mluvili jeho řečí, rozuměl jim. A jelikož neměli stejnokroje, nejspíš to nebyli ani žádní vojáci. Jen místní chátra, která vystrčila hlavy a zjistila, že v nastalém chaosu a zkáze se může taky trochu pobavit. Co na tom, že zítřek už pro ně možná nepřijde. Hlavně, když ještě stihnou roztrhat pár ženských sukní.

Za normálních okolností by na ně David nejdřív zavolal, upozornil na sebe, dal jim šanci se vzdát. Tak to bylo správné, tak to v gardě učil ostatní. Ale on už toho měl dost. Tady, pod hořící oblohou, v ozvěnách výbuchů a v rachotu magie, pozbývaly takové věci smysl. Zezadu se přiblížil k prvnímu z mužů, k tomu, který držel hocha, a bez jakýchkoliv okolků mu zarazil čepel tesáku do ledvin. A než se pobuda skácel k zemi, svalil ze ženy kopnutím toho druhého a prudce bodl směrem k zemi, jako by chtěl dobýt raněného kance.

Minul.

Možná sebou překvapený chlap na poslední chvíli cukl, možná už byl David tak vyčerpaný, že se prostě netrefil. Karta se obrátila. Moment překvapení je sice mocný pomocník, jenže trvá opravdu jej moment. Lapka se zorientoval dřív, než David stihl znovu zaútočit. Odkulil se, vyskočil na nohy, a zatímco si jednou rukou rychle vytahoval kalhoty k pasu, v druhé už držel nůž. Ten nebyl ani zdaleka tak velký jako Davidova zbraň, jenže na tom pramálo záleželo. Stačí projít soupeřovou obranou, a pak je jedno, jestli břicho rozpárala čepel dlouhá jednu dlaň, nebo tři. A tenhle už zřejmě pár protivníků vykuchal.

„Tos posral, kámo,“ zasyčel chlápek, ale na další výhrůžky neplýtval dechem. Vpíjel se do Davida pohledem ve snaze předvídat jeho úmysly, a i když si musel stále přidržovat kalhoty, nezdálo se, že by ho to příliš trápilo. Volnými úkroky se k soupeři zvolna blížil.

David cítil, jak mu na čele raší pot. Nebylo to jen vedrem, které sálalo z hořícího města až sem. Docházely mu síly. Periferní vidění se mu zužovalo, přes hučení v uších téměř neslyšel ani pláč chlapce ležícího opodál a třas v levačce už vůbec nedokázal kontrolovat.

paže v rudé a černé se natahují k sutinám a odsouvají balvany křik nadávky náraz do těla bílá bílá bílá šmouha na šedém pozadí rudá a černá ji zvedají a i ona je červená

Ostře se nadechl a prudce zamrkal, aby vyhnal falešné vzpomínky. Svět mu znovu vyplnil zlý úšklebek na protivníkově tváři. Tomu už došlo, že tento boj může dopadnout jen jediným způsobem.

David neviděl, odkud se vzala. Za chlapem, který se už chystal k výpadu, se náhle objevila žena. Ta, která ještě před chvílí ležela pod ním a prosila ho o smilování. Teď držela v rukou těžký kámen a sama měla v očích vše možné, jen ne milost. Ostrá hrana balvanu se zabořila do lebky a muž se bezvládně skácel k zemi.

Vyčerpanému rytíři chvíli trvalo, než si uvědomil, co se vlastně stalo. Pohlédl do té úzké tváře zrůzněné strachem a touhou po pomstě, tesák mu vypadl z prstů a sám ztěžka dopadl na kolena. Pak se opřel dlaněmi o zem a začal dávit. Nasucho. Kdy naposledy jedl? Dnes určitě ne.

Po chvíli záchvat slabosti přešel. Trochu se uklidnil a posadil se. Zjistil, že ho žena s dítětem stále opatrně pozorují. Chlapec se jí tiskl k boku, ona pořád držela v ruce velký zakrvácený kámen.

„Jste v pořádku?“ zachraptěl.

Žena popotáhla. Všiml si na jejích zašpiněných tvářích světlých pramínků, které si tam vyhlodaly slzy. Nejspíš už dřív, dávno stačily zaschnout. S hubenou tváří, vystouplými lícními kostmi a širokými ústy připomínala smrtku. Dnes si však přišla pro někoho jiného.

„Vypadáte hůř než já,“ řekla nakonec a strčila opatrně nohou do ležícího pobudy. Pak konečně odložila svou improvizovanou zbraň a přidřepla si před Davida. Zkoumavě se na něj zahleděla. „Na ty rány by se vám měl někdo podívat. Řekla bych ‚zanítí se vám to a koledujete si o průšvih‘, ale to by bylo s křížkem po funuse. Musí to hrozně bolet.“

„Budu v pořádku,“ zamumlal a pokusil se vstát. Místo toho se však uprostřed pohybu zapotácel a s bručením zase dosedl na zem.

„Jasně,“ poznamenala suše. „Proboha, kde jste se takhle zřídil…“

„Jsem už… už dlouho na cestě.“

„Tak musíte ještě chvíli vydržet. Ti hajzlové se rabováním města snad nějakou dobu zdrží. Půjdete s námi na jih,“ pronesla nekompromisně. Jako by plánování dalších kroků mohlo zaplašit odpornou vzpomínku na to, co se tu právě stalo. „Pokusíme se utéct před frontou. Dřív nebo později se dostaneme do nějakého města nebo tábora, kde nás přijmou. A najdeme vám doktora. Vy jste pomohl nám, tak my se postaráme o vás. Viď, Péťo?“ otočila se na chlapce. „Tak je to správné. Tak tě to máma vždycky učila, že ano?“

„Nemůžu jít s vámi,“ řekl David slabě. „Musím dál na sever.“

„To si pěkně zajdete. Mosty jsou stržený, a i kdyby nebyly, město je v plamenech. Tamtudy se nikam nedostanete. Nejbližší cesta přes řeku je tak půl dne cesty na východ – pokud to vůbec půjde…“

„Ale já nemůžu na východ. Musím přes město. Musím dál.“

„Vidíte snad ten oheň, ne? Hoří tam celé čtvrti. S Péťou jsme tak tak utekli, a to jsme byli jenom na kraji. Co to je za nápad, jít skrz? Vám snad přeskočilo.“

Jen pokrčil rameny. „Vy běžte na jih. Jenže já nemám na výběr. Musím na sever. Skrz město.“

Žena se nadechla, aby něco řekla, ale pak si to rozmyslela. Po chvíli ticha jen poznamenala: „Vymlouvat vám to nebudu, snad máte nějaký důvod. Chce se mi říct, že do toho pekla by chodil jenom blázen… jenomže taky jenom blázen by pomohl dvěma cizím lidem, i když by se mohl místo toho dívat stranou. Co mě se týče, měla bych být za to vaše šílenství vděčná.“

Pak rázně vstala, otřela si ruce do sukně a prohlásila: „Takže když nic jiného, podívám se vám na ty rány aspoň já. To je to nejmenší, co pro vás můžu udělat. A teda… asi i jediné. Máte nějakou vodu?“

David přikývl, sáhl do torny a podal jí svou čutoru. Otevřela ji a nedůvěřivě si přičichla k obsahu. Pak si odlila trochu vody na cíp šátku a začala mu rány na hlavě čistit. Jemně se mu probírala vlasy slepenými zaschlou krví, odstraňovala staré strupy a otírala okolí ran. Když se dostala ke zranění nad pravým uchem, ostře sykla.

bílé šmouhy na šedém pozadí postavy v rudé a černé se k nim natahují kradou je a odnášejí nakládají na vůz to nesmíte pusťte mě za ní hajzlové zasraný dej ty pracky pryč

David si otřel slzu, která mu pomalu sjížděla po zablácené tváři, a zašeptal: „To kvůli mně princeznu unesli. Musím to napravit.“

Malý Péťa se dosud držel od špinavého a zarostlého cizince dál, ale teď najednou zbystřil. „Princeznu?“ vyvalil oči. „Jako vážně?“

„Byla to moje zodpovědnost, moje chyba. Jsem přece velitel její gardy, takže –“

„Velitel gardy... jako že rytíř? A kde teda máte meč?“

„Prosím tě, nech toho, neotravuj,“ okřikla ho žena. Zároveň od sedícího muže poodstoupila a podezíravě si ho změřila.

„Ale musí přece mít meč, teto!“ protestoval klučina „Každý rytíř má meč. Jak to, že tenhle ne?“

Ta ho ovšem ignorovala. Dřepla si před Davida, zabodla se mu pohledem do očí a důrazně se zeptala: „Jak se jmenujete?“

Zdálo se, že ta prostá otázka v sobě ukrývá nějaký další význam, jemu však unikal.

„David,“ řekl po chvíli.

„A dál?“

„Dál? Dál nic. Prostě David.“

„Odkud jste?“

„Přišel jsem… z jihu,“ mávl neurčitě rukou směrem k lesu.

„Kdy se to stalo? Kdy k tomu únosu mělo dojít?“

„Nevím, jak je to dlouho. Byla to… ta noc…“ namáhal paměť, „…ta noc, kdy začala hořet obloha.“

„Deset dní,“ přikývla.

„Teprve? Přijde mi to jako věčnost…“

Žena se trpce pousmála a pohladila ho po ruce. Její konfrontační tón zmizel stejně rychle, jako se objevil. „Znám ten pocit, když se svět rozsype na kusy. Každý jsme tu noc o někoho přišli. O rodinu, manžela, sestru… do prdele, zabili nám dokonce i psa. Přijeli z ničeho nic, valili se jako velká voda. Zabíjeli každýho, koho uviděli. Kdyby šli jenom po těch, co se chopili zbraní, ale to oni ne. Měla jsem to štěstí, že jsme bydleli na kraji města. Když nás vzbudily výbuchy a… hořící obloha, popadli jsme to nejnutnější a utekli. Nedovedete si představit ten chaos, paniku… a přesto jsme se dokázali najít se sestřinou rodinou. To setkání bylo jako zázrak,“ usmála se přes slzy a popotáhla. „Jenže pak naši skupinu našli. Naháněli nás jako zvěř. Ségru dostali asi za hodinu. A s ní i skoro všechny ostatní. Z rodiny jsme zbyli jenom já a Péťa. Šli jsme celý týden. Doufali jsme, že jsme se dostali dost daleko za frontu, že tady bude klid, že sem se už nedostanou. No, vidíte sám.“

Zvedla pohled k Davidovi a unaveně prohlásila: „Už mě nebaví utíkat.“

Nevěděl, co říct. Ale ona vlastně nepotřebovala utěšit a ani to od něj neočekávala. Byla silná, navzdory své zdánlivé křehkosti v ní dřímala energie, o kterou se mohla v nouzi opřít – a ještě jí měla dost i pro malého Péťu. Svět potřeboval lidi jako ona.

„Až ji najdu,“ řekl naléhavým šeptem, „snad bude zase všechno tak jak dřív.“

„Určitě,“ neprotestovala. „Ale abyste to zvládl, musíme dát do pořádku ty rány. Vypadají vážně ošklivě. Ta hlava by potřebovala ovázat, jinak se vám tam zase hned něco dostane…“

Podal jí svou tornu. „Vemte si, co potřebujete.“

Chvíli se v brašně přehrabovala a nespokojeně si něco mručela, až vyndala malý balíček ovázaný šátkem.

„Vida,“ pookřála a rychle ho rozbalila. „Tohle se bude hodit.“

„Opatrně! Opatrně… prosím,“ vyjekl David a s hrůzou hleděl na černý kámen, který se jí náhle ocitl v dlani. Uvědomil si, že vlastně neví, jakou má moc, ale ještě nikdy se ho nedotkl nikdo cizí. A už vůbec ne holou rukou. Děsil se představy, co by se jí mohlo stát.

Jak obracela plochý předmět v prstech, Davidovi se zdálo, že rytina dvou hrotů se červeně leskne. Ale možná to byl jen odraz plamenů z hořícího města.

„Hele, táta měl taky takový,“ prohlásil klučina. „Vzpomínáš, teto?“

„Cože?“ zeptal se David zmateně a na čele mu naskočily vrásky.

„No fakt, nekecám! Měl úplně stejný, ale pořád si stěžoval –“

„Nech toho, prosím tě,“ okřikla ho žena. Pak se obrátila k Davidovi a kámen mu podala. „Proč se s ním taháte? Vždyť už dávno nefungujou. Myslíte, že ho někde prodáte? Těžko. Jídlo, léky, vlastní tělo. Nic jinýho už nemá žádnou cenu.“

Sevřel svého magického průvodce pevně v dlaních a cítil, jak se mu do levé ruky vrací třes. Nebránil se mu. „Dovede mě za ní,“ vysvětloval šeptem. „Vede mě. Zná cestu.“

Žena jen pozvedla obočí, ale nijak to nekomentovala.

„Stejně vám nevěřím,“ kabonil se kluk. „Kdybyste byl rytíř, měl byste meč. Každý rytíř musí mít meč. To je pravidlo. Jinak není rytíř. To ví přece každý.“

David chvilku mlčel. Nevěděl, jestli jim chce říct, jak to přesně bylo. Ty vzpomínky bolely. Ale přesto se po chvíli rozmluvil.

„Já ho měl. Jenže jsem o něj přišel. V bitvě… Nebe hořelo. Přes ty přízraky smrti nebylo slyšet vlastního slova, tak hlasitě kvílely. Nebo to naříkali lidi? Nevím, vážně nevím. A já utíkal… utíkal jsem k paláci po rozbořených ulicích, přelézal sutiny a prodíral se davem našich i nepřátel. Musel jsem dál, musel jsem za ní,“ vyprávěl, jak se mu v hlavě objevovaly obrazy nejhoršího dne jeho života. „A draci… Dokud křižovali oblohou, byli jsme v bezpečí. Jenže pokaždé některý z nich slétl dolů a… a já utíkal pořád pryč, nohy mi klouzaly po kalužích krve a zakopával jsem o ruce umírajících. Ale stejně jsem dorazil pozdě. Už ji odváželi, zlí vojáci v brnění ji zavřeli do klece a odvezli na voze jako nějaké zvíře. Utíkal jsem za nimi, snažil jsem se je zastavit, bojoval jsem s nimi… a pak… pak si vzpomínám jen na to, jak jsem se probudil na prázdném bitevním poli. Bez meče. A bez princezny.“

Ztěžka si povzdechl, ale to přiznání viny mu ulevilo. „Od té doby meč nemám, nezasloužím si ho. Musím nejdřív zachránit princeznu a pak možná dostanu nový. A možná ne. To musí rozhodnout ona.“

Kluk na něj zíral s otevřenou pusou, hltal každé jeho slovo. Setkání s rytířem vytlačilo z mysli nejen děsivé události, ke kterým tu před chvílí došlo, ale i všechny ostatní hrůzy, jichž byl za poslední týdny svědkem.

Jeho teta mezitím mlčky dokončovala obvaz. Tvářila se neproniknutelně, na čele se jí však krabatily vrásky.

„A jak se jmenuje ta princezna?“ chtěl vědět Péťa.

David se zarazil. „Jak se jmenuje? No… přece… je to prostě princezna.“

„Ne. Každá princezna se nějak jmenuje,“ rozdával Péťa své osmileté rozumy. „Sněhurka, Zlatovláska, Locika, nebo ta… ta zelená, veliká, co krkala… Teto, jak se jmenovala?“

David zmateně zamrkal. O čem to mluví? Ta slova, ta jména mu zněla povědomě, jenže brnkala na špatné struny. V jeho hlavě se ozývaly falešné tóny.

„Neplácej hlouposti, prosím tě,“ pronesla žena napjatě a střelila po Davidovi pohledem. „No, my půjdeme. Povídám půjdeme, Péťo. Máme před sebou dlouhou cestu. A vy také. Mrzí mě, že nechcete s námi. Ráda bych toho pro vás udělala víc, ale…“

David ji ovšem neposlouchal. Jak se princezna jmenovala? Ten kluk měl pravdu. Každý má přece nějaké jméno. A to, že pro něj byla vždycky „princezna“, na tom nic nemění. Jak se jmenovala? Jak?

Ucítil, že ho cosi zatahalo za rukáv. Péťa. Jeho teta už stála opodál a nervózně si kousala ret.

„Tumáte,“ řekl a napřáhl k Davidovi ruku. Držel v ní jakousi malou otlučenou figurku. „Pomůže vám. Není to sice rytíř jako vy, ale je taky hrdina. Společně tu princeznu určitě najdete a zachráníte. Vím to.“

Pak se otočil a rozběhl se za tetou.

David se s nimi nerozloučil. Zíral na postavičku v dlani. Na panáčka v modrožluté uniformě, s velkou přilbou na hlavě, širokým úsměvem a dvěma půlkruhovými úchyty místo rukou. V hlavě mu to bouřilo. Tu figurku už přece viděl. A nejen to. Zná ji. Vidí ji na poličce společně s dalšími, stejná černá linka úst na žluté tváři, strnulá gesta, vedle nich malý dřevěný koník, huňatý medvídek s jedním okem a po stranách několik knih s pestrobarevnými přebaly. Aniž by hračku otáčel, moc dobře ví, že má na zádech velký nápis HASIČI. Nos mu zaplavuje vůně čaje a medu a v pozadí slyší veselou hudbu a z kuchyně dětský smích.

Na falešné vzpomínky si už zvykl, ale tohle bylo jiné. Silnější. Jako by tam skutečně byl. Jako by ho ta postavička přenesla do života někoho jiného, a přesto si na něj pamatuje do těch nejmenších detailů, od letmého úsměvu nad dětskou postýlkou až po chuť vanilkové zmrzliny při návštěvě zoo, kam vyrazili k jejím desátým narozeninám.

Píďalka. Jmenovala se Karolína, ale on jí už odmala říkával „princezna Píďalka“. Hrávali si na rytíře a na draky a turnaje a velkolepé bály, na kterých tančil Brumla s jednorožcem. Vyprávěl jí pohádky – klasické i ty, které si vymýšlel jen tak za pochodu. Ty měla nejradši, jako O princezně s plynovou maskou na čele nebo Jak hloupý Honza v mariáši o ledvinu přišel. Pořád jako by slyšel její zvonivý, hihňavý smích. Miloval ty chvíle, které s ní trávil. Miloval ji, bezmezně. A miloval ji i poté, co se s manželkou odcizili a začali pomýšlet na rozvod. Díky ní dokázal zapomenout na všechny starosti, na frustraci z práce, na hádky s manželkou i na stále černější zprávy, které se na něj valily z televize a vyhrožovaly válkou. Byla jako kotva, která ho pevně poutala k životu.

Ale toho dne tam pro ni nebyl. Místo toho se pelešil ve Vlašimi s Darinou. Nestála za to, aby se mu kvůli ní rozpadlo manželství, nic zvláštního k ní necítil. Ale tou dobou on necítil nic vlastně k nikomu.

Kromě Karolíny. Svojí princezny.

Zatřepal hlavou, prudce oddychoval, srdce mu zběsile bušilo až někde v krku. Falešné vzpomínky mu zaplnily hlavu. Nemohly přece být jeho! Tak se to nestalo! Byla to princezna, žádná Píďalka! Vždyť si přesně vzpomíná na to, jak byla na prvním velkém bálu uspořádaném na její počest a na besídce zpívá společně s ostatními dětmi veselou písničku o zatoulaném štěněti. Jak dostal od královny stříbrem vyšívaný kapesník za odměnu, že našel dcerku, která se v obchodním centru zakoukala do výlohy na novou sérii Lega a pak se ztratila. Jasně si vzpomínal na princeznu. Princeznu, která se mu s výskotem vrhá kolem krku, když jí k matčině nelibosti dal k Vánocům pod stromeček štěně.

„Tak co, už to chápeš?“ ozval se z torny potměšilý hlas.

„Co to má být,“ zaúpěl David. „To mi děláš ty? Zdá se ti snad, že mě málo mučíš?“

„Já nic nedělám. Vůbec nic. To ty sám.“

„Ne, schválně mi pleteš hlavu. Snažíš se mi překazit úkol. Nechceš, abych princeznu našel!“

„Fakt? Mluvíme o té princezně, na kterou ses sám vykašlal? O té, kterou jsi nechal doma, když to začalo? Jen si vzpomeň, jak to bylo. Vzpomeň si! Bílý hrnek se sněhulákem. Neříká ti to nic?“

„Bílý hrnek? Co to má… bílý hrnek –“ vydechl. Najednou to viděl. Střepy na zemi, rozletěly se na dlaždičkách do všech koutů kuchyně. Hádka s manželkou, při které vzal tenhle dárek zasvé. Nevinná oběť roků odcizení. Prásknul za sebou dveřmi, aby si nemusel vybít vztek jiným způsobem, kterého by pak litoval. Radši jel až do Vlašimi za Darinou a strávil u ní noc. Ne snad, že by z toho měl nějakou radost, ale pořád lepší, než být doma. Zatímco se věnoval falešné předehře, při které oba předstírali, jak jsou natěšení, vtíravě mu pípal mobil. Poprvé na něm zahlédl manželčino číslo, podruhé taky, potřetí se už nedíval. Jen vypnul zvonění a položil přístroj logem nahoru. Ožral se a vyspal se s Darinou, ke které nic necítil.

Nad ránem ho probudila hořící obloha. Vzduch byl plný sazí, výstřelů, výbuchů a pláče. Hlasovou schránku měl plnou zpráv. Samé manželčiny vzlyky, ve kterých se ztrácela jednotlivá slova. A jeden další telefonát. Od Karolínky.

Tati, proč tady nejsi? Proč tu nejsi se mnou? Prosím, jestli tohle slyšíš, přijeď si pro mě, prosím…

Potřebovala ho. A on u ní nebyl.

„Takhle se to nestalo…“

„Opravdu?“ ptal se chladně hlas, a už nevycházel z plochého černého kamene uloženého v jeho torně. Obcházel jej, zvolna kolem Davida kroužil, chvílemi zněl dokonce ze všech stran zároveň. „Mám ti připomenout, jak jsi zuřivě nadával, když byla dálnice totálně ucpaná a tys nemohl nikde sjet? Jak ti zatrnulo v páteři, kdykoliv po rudé obloze přeletěl tryskáč nebo vrtulník? Ani ses neptal, jestli ‚náš, nebo jejich‘. Jenom ses krčil nad volantem a tiše se modlil. A pořád jsi opakoval jedno pořád dokola. Počkej, jak to jenom bylo? Aha, už vím! Vydrž, princezno, vydrž! Jedu za tebou.

Davidovy rty ta slova němě kopírovaly a bezhlesně opakovaly stále dokola: „Vydrž, princezno, vydrž! Jedu za tebou… Vydrž, princezno…

Pak se rozplakal, padl na kolena a sevřel si hlavu do dlaní. Jenže to nepomáhalo.

 „Cesta, kterou jsi večer předtím ujel za hodinu, ti teď trvala půl dne,“ pokračoval hlas. „Víš, čemu všemu jsi mohl za tu dobu zabránit? Třeba bys nenašel místo svého domu jenom sutiny. Sutiny, které už prohledávali ti, kteří na rozdíl od tebe plnili svou povinnost. Že ses k nim přidal, už nemohlo nic změnit. Jak ti bylo, když jsi narazil na zbytky jejího pokoje? Podle čeho jsi ho vlastně poznal? Byl to zbytek tapety na kusu zdi? Trosky bílého nočního stolku? Ne, zahlédl jsi ohořelého medvídka s jedním okem a figurku hasiče. Přesně takovouhle, že ano? A vzpomínáš, co to vedle ní leželo? Ne, nedělej, že mě nevnímáš a poslouchej. Poslouchej, sakra! Bílá ručka, bezvládná, obalená vápenným prachem, vyčuhující zpod hromady suti.“

„To je lež! LEŽ!“ křičel zoufale David a zalykal se slzami. „Tohle se vůbec nestalo. Princezna žije! Odvezli ji, unesli ji a já ji musím zachránit. Jenom já! A ty mi musíš pomoct, slíbil jsi to!“

„Jaký to byl pocit, když to rozdrcené mrtvé tělíčko nakládali k ostatním obětem?“ přidala se k černému kameni figurka v Davidově ruce. „Proč ses s nimi popral? Myslel sis snad, že tvůj zármutek je víc než jejich povinnost a obětavost? Ohrožoval jsi je, ohrožoval jsi všechny. Kdyby tě jeden ze záchranářů nevzal lopatou po hlavě, možná bys ke své dcerce přidal i někoho z nich.“

Nahmatal bolestivou ránu nad pravým uchem, která se mu stále nezhojila. Zapomněl dýchat. Vybavil si ten okamžik, kdy se probudil v rozvalinách, zmatený a ztracený, opuštěný. S jedinou myšlenkou: „Vydrž, princezno, vydrž! Jedu za tebou.

Zamrkal a prsty mu odskočily od čerstvého obvazu, jako by si je o něj popálil. V očích mu zahořel vztek. A strach.

„Lháři! LHÁŘI! Nic z toho se nestalo. Chceš mě svést z cesty, spřáhnul ses s nimi! Jsi jeden z nich!“

Mrštil s postavičkou hasiče o zem, popadl kámen a začal do ní vší silou bušit.

„Myslíš si, že to ti pomůže?“ uchechtl se výsměšně hlas. „Že když to budeš dost dlouho popírat, stane se to pravdou? Že když se odstřihneš od skutečnosti, přesekáš všechny uzly, které tě k ní vážou, tak se svět nějakým zázrakem změní? Zamysli se. Není lepší přijmout svůj osud a jít dál? Vždyť bys mohl pomáhat. Chránit ostatní. Tak, jako jsi pomohl Péťovi a jeho tetě. Pro tvou dceru už je pozdě, ale pro spoustu ostatních ne. Potřebují tě.“

„A ty… ty…“ procedil David zuřivě mezi zuby, jako by poslední slova vůbec neslyšel. „Už dlouho snáším tvoje mučení. Ale s tím je konec. Konec, slyšíš? Už ani slovo!“

Napřáhl se, a než stačil nenáviděný kámen říct další ze svých lží, mrštil jím o nedaleký balvan. Plochý předmět se rozletěl na kusy, dávno vybitá baterie zachřestila na zemi a zadní kryt s vyrytým logem v podobě dvou hrotů se odrazil zpět k Davidovým nohám. Ten mu však už nevěnoval jediný pohled. Nadechl se, jako by se zbavil posledního závaží poutajícího jej k zemi, a vykročil k hořícímu městu.

Měl úkol. Musel zachránit princeznu. Princeznu Píďalku. A když se mu to podaří, snad dojde odpuštění.