OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 19

500 na Filipa

  

Procházím mezi regály důvěrně známého supermarketu a proplétám se mezi zákazníky, kteří stejně jako já vyřizují své nákupy večer cestou domů z práce. Já ale tentokrát nehledám jen základní potraviny nutné pro přežití jako většina ostatních touto dobou, nýbrž mířím do oddělení s cukrovinkami. Vyberu tradičně tři velké tabulky čokolády a sáček bonbonů Slavie, a za rohem přihodím do košíku dvě kilová balení té – minimálně podle ceny - nejlepší mleté kávy.

Doma vyhrabu ze skříně krabici od bot, kterou jsem pro tento účel odložila stranou už před třemi měsíci, a začnu balit. Pečlivě uložím nejdříve čokoládu, pak kávu a nakonec bonbony, kterými se výborně vyplní případná mezera. Dávám si pozor, aby šla krabice bez potíží zavřít a přehazováním na poště se nic nepotlouklo. Vždycky jsem se snažila, aby balíčky dorazily nepoškozené.

Máma mi při balení jakéhokoliv dárku pokaždé neúnavně vštěpovala, že tím, jak darovaná věc vypadá a jak je zabalená, člověk dává najevo, co k obdarovanému cítí a jak si ho váží. Z dárku v ušmudlaném, potrhaném dárkovém papíru se moc radovat nedá už proto, že když je nevábný zvenčí, lze se předpokládat, že o nic lepší nebude ani jeho obsah. O tom jsem se přesvědčila na vlastní kůži, když mi bývalý přítel v ubohé, odrbané igelitce daroval k narozeninám plyšové ponožky a digitální hodinky z Holešovické tržnice.

Pokolikáté už takhle vlastně balím, napadne mě. Ustrnu v pohybu a zahledím se do minulosti skrz desku jídelního stolu. Pojedenácté? Nebo že by to bylo už podvanácté…? Usilovně se snažím vzpomenout, kolik let uplynulo od chvíle, kdy jsem bezradně bloudila mezi regály v obchodě a poprvé vybírala, co poslat. Táta zemřel před třinácti lety, takže tohle musí být balíček číslo dvanáct.

Jako by to bylo včera, když mi přišel dopis od naší bývalé sousedky paní Bartákové a v obálce jsem našla ještě druhou, menší, nadepsanou úhledným písmem, které jsem tak důvěrně znala a které jsem už jako dítě toužila také ovládat. Otec byl v dopise stručný, přesně tak, jak byl stručný celý svůj život. Moc toho neměl a to málo, co po něm zůstalo, mělo být rozděleno mezi mě a mou sestru Lenku. Ani mě nepřekvapilo, že své auto, které otec nade vše miloval, odkázal právě sestře. Měli k sobě blízko už proto, že si Lenka po svatbě našla byt o dvě ulice dál od rodného činžáku a otce pravidelně navštěvovala. Já se naopak nemohla dočkat, až se konečně postavím na vlastní nohy a odstěhuji se někam hodně daleko. V době, kdy otec zemřel, jsem už dávno byla vdaná a vedla spokojený, vyrovnaný život na druhé straně republiky.

V otcově posledním dopise hned za zmínkou o autě pro Lenku a obrazech odkázaných sousedce Bartákové stálo, že mým úkolem je postarat se o kocoura. Táta ho našel jednou večer před vchodem do činžáku, když šel vynést odpadky. Kocour tam seděl vedle popelnice, nahrbený, třásl se jak osika a po tátovi jen loupnul vystrašenýma očima. Nikdy předtím jsme domácí zvíře neměli. Ale tenkrát tomu umolousanému, vystrašenému zvířeti stačilo jen krátce mňouknout a už tátu měl, už se k němu sehnul, podrbal ho za ušima a vzal ho opatrně do náruče. Kocour se rázem stal v jinak prázdném bytě tátovým parťákem, kamarádem a spřízněnou duší.

Já jsem ho poprvé viděla, když jsem po delší době přijela jednu zářijovou neděli na návštěvu. Táta jako vždycky nachystal bramborový salát a kuřecí řízky, které uměl senzačně. Rázem mě to vrátilo do dětství, vzpomněla jsem si na rodinné neděle, kdy se bytem už v jedenáct ráno nesla vůně čerstvě smažených řízků, při které se mi nedočkavě sbíhaly sliny, na sporáku to slibně prskalo a my s Lenkou měly za úkol přendat bramborový salát do sváteční porcelánové mísy, pěkně ho zarovnat do kupole a ozdobit osminkami vajec natvrdo.

Po obědě táta seděl s nohou přes nohu v čalouněném křesle u okna, pokuřoval a drbal na hlavě kocoura spokojeně ležícího na svém klíně.

„Zvykl si u tebe rychle, viď?“ ukážu od stolu bradou směrem k nalezenci a míchám lžičkou kávu.

Táta jen pokývá hlavou a přestane na chvíli koukat z okna, aby láskyplně mrknul na kocoura.

„Léky bereš pravidelně?“

„Beru,“ vytáhne kapesník a demonstrativně s ním zamává. „Ráno i večer.“

„A co ten třetí uzel?“

„Musím koupit žrádlo pro kocoura.“

„A krmit labutě do parku ještě chodíš?“

„Chodím,“ vyfoukne kouř z podomácku plněné cigarety směrem k otevřenému oknu. „Paní Šimková mi pro ně začala nosit starý rohlíky.“

Otočí se ke mně od okna se zvednutým obočím. „Pamatuješ si ještě paní Šimkovou?“

Zapátrám v paměti, ale musím zavrtět hlavou. „Ne.“

„Bydlí v mansardě v podkroví,“ snaží se mi napovědět a vyčkávavě na mě hledí. Svraští se mi námahou čelo, urputně se snažím vzpomenout, ale nic nenaskočí. Znovu vrtím hlavou.

„Chvíli před důchodem přišla o práci, tak se protlouká všelijak. Dělá vrátnou, jezdí s tramvají a teď má ještě třetí melouch – chodí ke Karáskům do hospody jednou týdně čistit pivní trubky…“

„Jezdí s tramvají?“ podivím se upřímně.

Táta moji otázku přejde. „Má to těžký,“ mávne rukou.

Pokývám souhlasně hlavou. Těžké to máme všichni, to není sama.

„Ale proč o ní mluvím,“ uvědomí si táta a vrátí se k tématu. „Představ si, u těch Karásků v hospodě, co všechno prý denně vyhazujou do popelnic!“ Odsune kocoura z klína a šourá se ke kredenci, ze kterého vyndá sáček s úhledně nakrájenými ztvrdlými kostkami rohlíků.

„A to už je jen půlka! Z tý druhý jsem udělal strouhanku…“

Od té doby jsem začala za tátou jezdit zásadně bez ohlášení. Cestou jsem v cukrárně na rohu koupila věnečky, indiánky a punčové řezy, a s tátou si pak k tomu vypila kafe, u kterého nehrozilo, že by ho předtím někdo deponoval v popelnici. A táta pokaždé upřímně litoval, jaká je škoda, že nevěděl, že přijedu, že by tak rád udělal řízky.

  

Když zemřel, snažila jsem se jeho poslední přání z dopisu splnit. Věděl, že jsem si kocoura kvůli manželově silné alergii na kočky a psy nemohla vzít k sobě, takže mi dal jasné instrukce najít kocourovi domov bez dětí, protože má rád svůj klid a není zvědavý na usmrkance, co ho tahají za ocas. Našla jsem mu přechodné útočiště ve velkém kočičím útulku v Krči. Vedla ho starší, k lidem odměřená dáma se šedivým, pevně sčesaným drdolem v týle, vždy pečlivě nalíčenými rudými rty a přísným pohledem za silnými skly obrovských, kdysi moderních brýlí. Tátův kocour u ní byl asi měsíc, když mi telefonovala, že se pro něj našla rodina.

„Je to starší pár s desetiletou dcerou,“ oznamovala mi suše.

Ztuhla jsem. „Měl jít přece do rodiny bez dětí,“ připomněla jsem jí naši úmluvu.

„Dám vám na ně telefonní číslo, můžete je kdykoliv navštívit.“

Ohlásila jsem se u nich hned na další sobotu a plná smíšených pocitů se vydala na cestu. Co když jsou to jen prachobyčejní škrti, kteří si vzali tátova kocoura k sobě jen proto, aby ode mě každý rok dostávali kýženou pětistovku, již jsem podle tátova posledního přání měla pravidelně posílat na jeho péči? V hlavě se mi cestou honily nejrůznější scénáře.

Bydleli ve starším, ale udržovaném rodinném domku na kraji města. Chvíli jsem si dům se špičatým štítem a opečovávanou předzahrádkou skepticky prohlížela, a pak jsem váhavě zmáčkla zvonek u branky. Ve vchodových dveřích se objevila sympatická, asi desetiletá dívka.

„Dobrý den, jdu se podívat na Filipa.“

„Dobrý den. Pojďte dál, branka je odemčená,“ vyzvala mě nesměle.

Když jsem pak v obývacím pokoji popíjela s jejími rodiči kávu a viděla, jak si s Filipem hraje, jak ho hladí a láskyplně ho nosí v náručí, pochopila jsem, proč ho nekompromisní vedoucí útulku navzdory naší úmluvě nechala jít právě sem. Filip vypadal navýsost spokojeně a jako by vedle malé Helenky omládnul. Znala jsem ho do té doby jen jako spícího nebo se líně procházejícího flegmatického kocoura bez zájmu o cokoliv jiného než byl táta nebo žrádlo, a teď byl jako vyměněný.

Když včera večer zazvonil v předsíni telefon a mně teď už dvacetiletá Helenka oznámila, že byl Filip těžce nemocný, musel na operaci ledvin a tu nepřežil, moc mě to mrzelo. Poděkovala jsem jí za zprávu a šla ještě jednou, nakoupit kávu, bonbony a čokoládu, které jsem jako poděkování za jejich starostlivost vždycky posílala společně s pětistovkou na péči o Filipa. S jeho smrtí jako by se po dvanácti letech vytratil poslední hmatatelný závazek, který mi vůči tátovi zbyl. Poslední uzel na pomyslném kapesníku úkolů, aby se nezapomnělo.