OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 19

Svoboda v zajetí

   

„Dost!“ vykřikla Sára a hodila prudce vázu i s čerstvou kyticí chryzantém oknem do ulice. Přes žhavé myšlenky ani neslyšela, jak se památeční porcelán roztříštil na tisíc kousků. Nemohla se dívat na muže, který před zoufalou situací uniká hloub a hloub k bezesmyslným sci-fi střílečkám, a on se nemohl dívat na to, jak žena chřadne a chřadne, víc a víc a není jí pomoci. Co všechno už jen zkusili! Nesčetně lékařů i léčitelů, kteří beznadějně bádali a ani ty největší bedny se nikam nedopracovali, přestože o vážnosti stavu nebylo pochyb. Nakonec jejich „léčba“ více vyčerpávala, než pomáhala, a tomuto se bylo nutné vyvarovat, byl-li jí život ještě trochu milý.

241. Přesně 214 čtrnáct suků na palubkovém stropě, jako je základních čínských znaků. Ach, kolikrát je měla Sára spočítané, zatímco bezvládně ležela v posteli?! Jen tolikrát, co jí vůbec organismus dovolil být při vědomí. Do hrůzostrašného ticha nekonečně dlouhých dní, ba měsíců, se ozývá tikání vteřinové ručičky, jakoby říkala „nic, nic, nic, nic...“. Ale přece něco! Přeci jen tu pořád byl nádech a výdech, i když držel na tenounkém vlásku a i jím bylo třeba šetřit.

 Myšlenky plynou jako voda, jak vlnky jedny skáčou přes druhé. Vlak míjí špinavé paneláky s nasprejovanými lebkami a duní do rytmu ultra moderní balady života. Plamen svíčky pulzuje jako křik mučeného, jehož pravá bota zavřena ve futrálu čeká na levou. Dočká se, anebo bude propuštěna? Je milost zemřít, nebo žít? Není snad smrt vysvobozením z celoživotního zajetí? „Chci ven ze žaláře těla!“

Vtom se přímo na Sáru snesl obrovský černý pták, dotkl se svým srdcem jejího a zašeptal: „Tak pojď!“ Neřekl kam, ale Sára dobře věděla, že má na mysli kamsi na onen druhý břeh. Zastyděla se za své rouhavé myšlenky, které myslela příliš vážně. Jakoby tu však ještě či právě proto byla nějaká vůle. Nemusím? Opravdu nemusím zemřít? Nemusím s tebou odejít? Nechci zemřít? Nechci odejít? Ne, nechci. Jistě, že nechci... A pták odletěl.

 Tolik jsem už toužila po svobodě a nechtěla dál snášet bolesti. Ale i kdybych se v ráji nebeském nad všemi strastmi vznášela a sama sobě odepřela právo na štěstí, nikdy nebudu volná. Existuje jen vnitřní svoboda. I kdybych byla navždy odsouzena a malou skulinkou se ke mně dostalo jen tolik světla, aby vrhalo na stěnu stín mříže jako obraz kříže nekonečné samsáry, i kdyby mne zákon zbavil všech práv, co kdy svět vymyslel, mou duši nikdy nespoutá, když mu to nedovolím! Pak prasknou všechny mříže, Slunce zalije září plesnivou celu a roztaví okovy na rukou. Možná, že fyzicky zůstanou, ale co na tom, když je člověk šťastný?

Toho rána se Sára poprvé po dlouhé době sama postavila na nohy a vyšla před dům. Udělala pár kroků, když se těsně za jejími zády zřítila ze střechy betonová taška. Roztříštila se stejně jako váza, ale ani podruhé se nikomu nic nestalo. Přišla však jako varování, jako mávnutí křídla černého ptáka na odletu. Od té chvíle si Sára byla bezpodmínečně jistá, že ho sama nikdy nebude volat, ať už by se dělo cokoli. Počká, až přijde její čas. Ne ze strachu, ale snad z úcty před Velkým Řádem, který Čas zná...

 Jak svobodné je vážit si každého nadechnutí!