OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 20

Freundiána

  

Kdo ví, který to byl rok. Planetu nezničil meteorit, ani nukleární válka, vymírání druhů nebo globální oteplování. Jen lidé. Málem zničili sami sebe navzájem. Zmizela láska a úcta. Lidé si ubližovali a nenáviděli se. Vývoj směřoval k jistému zániku. Možná to ještě chtělo Noemovu Archu. Zachránit, co se dá. Nikdo se ale k ničemu neměl. V tomto neútěšném světě bylo na různých místech pár světlých výjimek. Tito lidé o sobě vzájemně nevěděli, ač si všichni říkali stejně a dělali stejné věci. Pomáhali, kde bylo potřeba. Nesobecky. Ne pro peníze nebo slávu. Jen protože to bylo nutné. Psyholagové byli vždy tam, kde se něco dělo. Ať už to byl malý zádrhel nebo velký problém, každý měl své místo a se všemi se jednalo se stejnou úctou. Jenže… fungovalo to stále méně a méně. Psyholagové už nedokázali pomáhat tam, kde dotyční pomoc nechtěli.

Když se jednou jeden z psyholagů potkal s druhým podobně smýšlejícím jedincem, rozhodli se, že vytvoří asociaci. Ale jak už byli dva, vznikl prostor pro stěžování si na vlastní úsilí. Supervize byla zrušena už před tisíci lety. K asociaci se rychle přidávali další a další psyholagové. A jak ten svět šel dál a dál do kytek, rozhodli se jednat. Postavíme velkou vesmírnou loď jménem Freundiána. „Tady tu planetu vlastně už nepotřebujeme, vybudujeme si svůj vlastní svět na jiné planetě.“

No jo, jenže Joung a Atler se stále hádali. Joung pořád namítal, že při stavbě jdou málo do hloubky podstaty toho, jak by měla raketa vypadat a Atler byl zase přesvědčen, že individualita rakety je důležitější než to, co si raketa odnesla z počátků stavby. Tady je to samá psychoparalýza. Musel přijít Wunndt a říká: „Takhle ne, pánové. To se musí všechno změřit.“ „A hlavně nesmí chybět černá skříňka“, dodal Skunner. „Abyste se z toho nepo…“, namítli gestalotisti, nejdůležitější je přece celek. „Hlavně být autentičtí a nic nepředstírat, to je klíč k úspěchu“ vytasil Rogars. „Hele, pánové, mám řešení. Sesumírujeme si pyramidu potřeb, abychom se v tom vyznali,“ dodal Maslou. „Takže, kdo má jaké potřeby?“ „Nezapomeň na představy!“ „Ne, ne, nejdůležitější je, jak se chováme.“ „Tohle se musí změřit.“ Až někdo inteligentní navrhl: „Pojďme za tatíčkem Freundem. Je sice už postarší, ale pořád je schopen dát nás do latě.“ Tatíček Freund seděl v houpacím křesle a potměšile se usmíval. Nechci vědět, na co myslel. Zástup psyholagů ho vůbec nevyvedl z míry. „Tak co se zase stalo?“ zabručel. „Stavíme vesmírnou loď a nějak se nemůžeme domluvit, co je nejdůležitější. Kde je vlastně to jádro pudla.“ „A to já vám rád povím. Je to tenhle doutník.“ Přítomným začaly cukat koutky, protože jim došlo, co tím tatíček myslí. „Joung, hoď sem nějaké asociace.“ „Lodička, padák, svatý klid.“ A taťka hned přispěchal se svou interpretací. „Vy stejně nechcete založit nový svět. Vy chcete mít klid pro rozvíjení svých teorií, aniž byste museli řešit složenky a daňová přiznání,“ pokračoval. „No rozmyslete si to ještě. Lidi nejsou až tak špatní, jak se zdá.“ „My už jsme rozmyšleni,“ ozvalo se z davu, ale zástup neodešel. Ve dveřích se totiž objevila překrásná Anička. Muži nasadili obranné mechanismy, aby ji popřeli. Povedlo se a brzy se vrátili ke stavbě.

„Tady to ještě přiklepnu, tady oblepím a tady udělám poslední uzel.“ povídá nejpraktičtější Skunner.

„Tak bando, dobalte si svá archedata, nasedat a letíme.“ Jenže ouha! Mladá dáma Joungová nechce odletět bez svého psa. Zlatý retrívr Pavlow jí položí packy na ramena a slintá, protože někdo zvoní.

Joung otvírá dveře a udýchaný mladík ve dveřích sděluje, že uběhl 42, 195 km, aby mu řekl, že se raketa rozpadla a start se odkládá na neurčito.

A to je moc dobře. Já sám, když mi zase někdy přijde, že je svět v nepořádku, tak si moc rád zajdu s některým z nich popovídat. I když jsou tak rozdílní a jako stavaři se moc nevyznamenali, jejich talent je na správném místě. Tam, kde je potřeba.