OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 20

The final countdown

  

1…

Bolelo to. Šíleně moc. Víc, než si kdy uměla představit. A fungovalo to. Cítila, že ŽIJE.

2…

Voněl zvláštně. Co to jen…? Snad hřebíček? Připomněl jí, jak s maminkou jako malá píchala ty podivné malé větvičky kolem dokola jablka, ze kterého se rázem stal ten nejkrásnější vánoční svícen. V té asociaci bylo něco kouzelného.

3…

Otevřela oči a překvapilo ji, v jaké blízkosti spatřila ty jeho. Pásly se po každém náznaku emoce v její tváři. Až teď si uvědomila, jak netradiční jejich barva je. Takhle temně modré duhovky snad ani nebyly fyzicky možné, zírala tedy do té až indigové barvy s otevřenou pusou. Jejich dramatičnost ještě podtrhovala škraboška z černé hladké kůže, kterou si za celý večer nesundal.

4…

Bolelo to. Její rty se rozevíraly mimo jiné proto, aby se jimi mohl ven prodrat slabý sten.

5…

Zpozorněl. Hypnotizoval ji jako hladový leguán masařku a ve chvíli, kdy ten tichý zvuk dolehl k jeho uším, zorničky se mu rozšířily. Otázku v nich zahlédla a pochopila.

6…

Zavrtěla hlavou sotva znatelně, protože se bála pohnout víc. Přesto následovalo krátké mrknutí, při němž jí indigová modř mořských hlubin na zlomek vteřiny zmizela z výhledu. Okamžitě jí začala chybět. Cítila se v ní bezpečně, což bylo vzhledem k okolnostem absolutně šílené.

7…

Ta bolest rozechvívala každou buňku jejího těla. Vlastní kůže jí připadala jako membrána bubnu afrického šamana a ON na ni hrál rytmickou píseň, jejíž každý jeden tón zasahoval ty nejnižší lidské pudy. Začínala se lehce třást. Zároveň ale v jejím klíně pomalu, ale jistě, vznikala bouře, která dávala tušit blížící se tsunami. Tak přece!

8…

Nesmí si to vyčítat. Měla by si přiznat, že ten plán ani zdaleka nebyl tak impulzivní, jak se snažila celý večer předstírat. Sama sobě ale přece lhát nemusí. Kdy jindy to měla vyzkoušet než dneska?

9…

Když ji Viola s tím šibalským úsměvem přesvědčovala, že to k rozlučce se svobodou patří a že jí má jako své svědkyni prostě důvěřovat, právem se jí zmocnily obavy. Nikomu jinému se nikdy nesvěřila a svou nejlepší kamarádku znala až příliš dobře. Stejně jako její názor na Honzu. Myšlenku na něj rychle zaplašila a raději se ponořila zpět do mořských hlubin.

10…

„Dobrý?“

Muselo na ní být vidět, že se na moment vzdálila. Nebo ho snad znejistěl další neubrzděný sten. Bylo čím dál těžší působená muka snést, ale tsunami stále svůj příslib oznamovalo zpovzdálí. Zaryla nehty do prostěradla a do tichého zašustění bavlny jen lehce přikývla.

11…

Přejel jí bříškem ukazováku po holém rameni a ona se tím směrem instinktivně ohlédla. Překvapilo ji, jak se její kůže leskla. S Honzou se jí rameno nikdy nepotilo.

12…

Byl to naprosto šílený nápad. Výrobci některých předmětů by si svůj vynález možná raději rozmysleli, kdyby jen tušili, na co všechno je lidé budou používat. Ačkoli, dost možná to bylo vůbec poprvé v historii lidstva, co někoho taková bláhovost napadla.

13…

Mžitky. Dobrovolně opustila indigové bezpečí a zavřela víčka, protože tušila, že už je uvidí. Rozšiřující se duhová kola za nimi vídala zřídka – pouze, když se blížil extrémně silný orgasmus. Honzovi by nikdy nepřiznala, že s ním je za celé čtyři roky zažila pouze dvakrát. Proč na něj, sakra, zase myslí?

14…

Kromě prstů zatínala ze všech sil i zuby, skrze něž se křečovitě usmívala, jako kdysi na škole účinkem marihuany. Přestože bolest začínala být k nevydržení, její vzrušené sténání roztáhlo spokojeně koutky i jemu. Odhalilo dvě řady dokonale bílých pravidelných zubů. Musel být velmi krásný. Proč jen trval na schování své tváře pod tou škraboškou? Bylo to vzrušující, ačkoli se před ním cítila poněkud v nevýhodě.

15…

Přestěhoval své prsty na její ňadro, kde se o pozornost hlásila jedna z dokonale vztyčených bradavek. Vida, tak ony to umí! Kdyby křečovitě nesvírala prostěradlo, ráda by si na ně sáhla i sama. Dost možná už k tomu nemusí mít nikdy znovu příležitost. Podle toho, jak se ani pod jeho zvídavými konečky, které ji zkušeně hnětly, ta pravá nepoddávala, zatímco jí při každém doteku vylétaly elektrické impulzy až do malíčků u nohou, jejich pevnost nebyla jen zdánlivá.

16…

Stiskl. Silně. K již téměř nesnesitelné bolesti vycházející z klína, se přidala nová. Běžela té první naproti a potkaly se u žaludku, kde se srazily tak ohromnou silou, až se jí ze rtů vydral ven hlasitý výkřik, který profesora Indigo zastavil v pohybu.

17…

„Nepřestávej!“ Ačkoli poslední nádech zvládla už před drahnou dobou, na tuto prosbu část své oxygenové kapacity obětovala více než ochotně. Odkysličený mozek se jako třetí mušketýr přidal k oběma stávajícím bolestivým podnětům, aby se společně bok po boku postavili do boje za svou královnu Annu.

18…

Hrana první vlny tsunami dopadla s obrovskou silou na břeh její ve skutečnosti bezbřehé zoufalosti. Zároveň s tím, jak uvnitř ní padly veškeré zábrany a ona se s úlevným výkřikem v průběhu následujících přílivů poddávala nečekané orgastické síle, vhrkly jí do očí slzy. Poprvé. Naposled.

Hned poté se sklonil k jejímu klínu, aby ji vysvobodil z nebetyčných, teď již zbytečných, muk.

„Au,“ neudržela se, když povoloval první. Při druhé jen stiskla čelisti.

„Pro štěstí,“ usmál se na ni a neuvěřitelně tmavá modř znovu získala ten hluboce uklidňující nádech, když jí do dlaně vkládal dvě záclonové žabky.

Neubránila se pohledu na své zkrvavělé nateklé pysky. To nebude snadné vysvětlit. Zřejmě ani Viole nedošlo, jak riskantní tenhle krok byl. Zítra jí dost možná připraví horké chvilky, přesto nelitovala.

  

A pak přišlo ráno…

  

18…

„Jsi tak krásná,“ vydechla maminka při pohledu na ni. Ale neříká to své dceři v tuhle chvíli každá?

Zkontrolovala svůj odraz ve velkém starožitném zrcadle. Viděla v něm ženu s tvářemi neobvykle nachové barvy, jejíž původ měl všem zůstat navždy utajen. Červeň jí do obličeje vháněla sebemenší vzpomínka na předešlou noc.

17…

„Jsem na tebe pyšná, holčičko…“

Nebyla by, kdyby jen tušila! Honzu bez pochyb zbožňovala a od začátku jí opakovala, jak je hodný, pozorný a spolehlivý, jaký z něj jednou bude skvělý manžel a otec jejích dětí. Stačí to ale? Je to dost na celý život? Souhlasila by, i kdyby její dcera nahlas vyslovila věci, jichž se v tuhle chvíli pravděpodobně navždy vzdává? Vášeň, touha, tsunami… Milenec, při jehož pohledu či letmém dotyku se v jejím těle odehraje výbušná chemická reakce… Vzrušení spíš než klid, rozbouřené moře namísto nehybné hladiny rybníku, skutečný pocit života ve srovnání s jistotami a stereotypem…

16…

„Můžem?“

Nabízené rámě přijala a nechala se odvést z matčina pokoje do chodby, kde čekal Honza, aby ji poprvé spatřil připravenou. Tradice se mají ctít a vidět ji dřív by mohlo věštit neštěstí.

15…

Nikdy se necítila připravená méně, než když před ním teď stála a on obdivně vydechl. „Sluší ti to,“ pronesl jako vždy to, co se sluší a patří.

14…

Vyměnila matčino rámě za Honzovo a přijala kytici, připravenou přesně podle jejích vlastních instrukcí. Odmítl ji překvapit, v obavách z případného neuspokojení.

13…

To slovo jí výstražně znělo v hlavě. A to už budeš mít napořád!

12…

Věděla, že to bude napořád, když na jeho otázku kývala. Po třech a půl letech společného soužití to byl zcela logický krok, který nepřekvapil vůbec nikoho.

11…

Každá nevěsta je prý nervózní a nejistá, jestli dělá dobře. Je to normální a rozum jí jasně napovídal veškeré nesmyslné obavy ignorovat. Bude se mít dobře.

10…

Společně přicházeli ke špalíru svatebních hostí, mezi nimiž nervózně čekal její otec, aby ji odvedl k oltáři. Každý krok jí přitom působil bolest. Nateklé pysky se třely o sebe jako němá připomínka její divoké rozlučky se svobodou. Mimoděk se jí vybavily dvě záclonové žabky v horním šuplíku jejího nočního stolku.

9…

Pustila Honzu a zavěsila se do otce, přičemž očima vyhledala Violu. Vrátilo se jí povzbudivé mrknutí svědkyně, o jejíž mlčenlivosti neměla pochyb. Nikdo se to nikdy nedozví.

8…

A nebudou spolu o tom ani mluvit. Zůstane to jen v jejích vzpomínkách. Jako jemný rudý střípek v poklidně azurové mozaice jejího života. Střípek, jehož ostré hrany uhladí roky spokojeného života vedle věrného milujícího hodného muže. Mžitky jednou za dva roky a už nikdy se jí nebude potit rameno.

7…

„Pokračuj!“ napomenula se v duchu a snažila se samu sebe přesvědčit, že to zaškobrtnutí způsobily příliš vysoké podpatky jejích bílých lodiček, že její nohy ve skutečnosti vůbec neměly v úmyslu se zastavit.

6…

Muž vedle ní se povzbudivě usmál a lehce jí stiskl předloktí. Muž, který jí až dosud byl vzorem. Dokonalý otec a manžel. Nevybavovala si, že by se s matkou kdy hádali. Stejně tak ale nemohla přijít na jedinou vzpomínku, kdy by se spolu od srdce smáli.

5…

Ženy si prý berou kopie svých otců. Byla by to pro ni prohra? Jistěže ne, tátu přece milovala. A její děti to jistě ucítí také tak. Dělá dobře.

4…

Život přece není jen o vášni. Nic není důležitější než bezpečí a spolehlivost. Na tom, že s Honzou necítí spalující vzrušení, vlastně nezáleží. Sex s ním je docela dobrý, to jí musí stačit.

3…

Ano. Stane se jeho ženou a bude šťastná. Na ty nesmysly jednou provždycky zapomene. Jsou součástí minulosti, života ženy, která za chvíli přestane existovat.

2…

„Sešli jsme se dnes, abychom spojili tuto ženu a tohoto muže,“ začal oddávající příjemným uklidňujícím hlasem svůj obvyklý proslov.

1…

A tak zvedla svůj zrak a upřela ho do očí zástupce radnice, jemuž dnes příslušelo odevzdat ji Honzovi navždy a bezpodmínečně. Zírala do té nejhlubší indigové modři, jaká snad nebyla ani fyzicky možná…