OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

  

Příspěvek č. 22

Ty ještě spíš…

  

Dnes je úplněk. Měsíc svítí tak silně, až mě probudil z neklidného snění. Ještě napůl spím, ale už vnímám okolí, pomalu otevírám oči. Rozhlížím se po pokoji. Chvíli trvá, než si oči přivyknou, než začne tělo reagovat. Vstávám, sednu si na okraj postele, probírám se. Když se otočím, TY tam stále ležíš. Měsíční světlo dopadá na tvé nahé tělo. Zvolna oddechuješ, oči pod zavřenými víčky se nezastaví, něco se ti zdá. Chvíli se na tebe jen tak dívám. Snad pohnut nocí, prohlížím si každý záhyb, každou křivku, jsi krásná. Všechno na tobě je krásné, moc tě miluji a vždy budu.
Lehnu si znovu vedle tebe. Ještě okamžik tě pozoruju, jsem tak blízko, že na rtech cítím tvůj dech. Snažím se usnout, vrátit se do říše snů. Nejde to. Určitě je to Měsícem, jeho světlo ruší, už mě nenechá usnout. Měsíc mě budí. Měsíc?

Ne. Neusnu. Vstávám a prohlížím si tvůj byt. Stále stejná zákoutí, stále stejný nepořádek, stále stejná ty. Jen polička a figurky na ní jsou dokonale upravené. Nikdy jsem nepochopil, co se ti na těch porcelánových lidičkách tak líbí. Jako už mnohokrát některé beru do ruky a zamyšleně tisknu v dlani. Nic zvláštního. Některé z nich jsem ti během těch pěti let dal já. Už si nepamatuju které, nijak zvlášť jsem je nevybíral, prostě koupil. Ale vzpomínám si na tvou téměř dětskou radost za každého.
Všechny figurky jsou dokonale vyčištěné a uspořádané. Kdybys tak měla stejný smysl pro pořádek i u jiných věcí. Nikdy jsem ti to neřekl, ale tvoje nepořádnost mě občas rozčiluje. Nebo řekl? Přemýšlím nad tím a zároveň začínám uklízet tvoje prádlo na jedno místo. Upravuju věci na stole, všechno potichu, abych tě nevzbudil. Pak mi to přijde hloupé, já si připadám hloupě. Uklízet v noci. Pořád klidně spíš.

Přejdu k tvojí straně postele. Peřinu máš shrnutou až ke kolenům. Pozoruju, jak se ti při dýchání napínají záda, někdy si rukou přejedeš po hladkém stehně. Koukám na tebe a uvědomuji si, že jsem si nikdy nevšiml těch dolíčků, co máš na zádech. Nebo všiml? Prohlížím si je, přejíždím po nich rukou. Nelíbí se mi to. Ale i tak jsi pořád stejně krásná. Jsi? Ale ano, nemůžeš přeci být dokonalá. Až se ráno vzbudíš, zeptám se tě na to. Teď ale spíš, nemám co dělat, všudypřítomné ticho mě nutí přemýšlet. Přemýšlet nad věcmi, na které není přes den čas. Nad věcmi, které jsem neviděl, nebo možná… možná nechtěl vidět.

Poodejdu od tebe. Zastavím se u křesla. Co jsem se v něm naseděl, když ty jsi v koupelně. A já čekal. Nikdy jsem vlastně nepochopil, co tam děláš, je to tvoje tajemství. Čekám, neslyším téct vodu, neslyším žádný pohyb, ale vždycky jsi tam nekonečně dlouho. Snad jednoho dne vyjdeš a ven a řekneš mi: „Miláčku, právě jsem dokončila lék na všechny světové nemoci.“

Pak bych aspoň konečně pochopil, co tam děláš. Vše ostatní jsou jen domněnky a je jich tolik. Pozvolna zaplavují mé myšlení. Nejde je zastavit.

Několikrát jsi sebou náhle škubla. Asi se ti zdá něco ošklivého. Jdu k tobě a chci tě vzbudit, zbavit démona, co vstoupil do tvého klidného snění. Ale pak se zastavím. Dívám se a neudělám nic. Celá se třeseš, oči ti pod víčky kmitají. Posadím se na okraj postele jako už tolikrát předtím. Přestáváš se třást, zase klidně ležíš. Na čele se ti udělalo několik vrásek. Vlasy ti spadly přes obličej. Měsíc na tebe svítí a najednou vypadáš cizí. Miluju tě, ale jsi to ještě pořád ty? Jsi pořád dívka, co jsem poznal před léty? Ve světle Měsíce jsi jiná. Nevím, čím to může být. Hlavou se mi honí vodopád myšlenek. Celá dnešní noc je něčím zvláštní. Cítím to. Jsi to pořád ty, poznávám tě, jsi mou součástí tak dlouho, to je jasné… ale… miluju tě?

Zase od tebe vstanu. Začínám se cítit nesvůj. Chci tě vzbudit, povídat si s tebou, ujistit se, že je vše, jak má být. Propadám zmatenosti, cosi mě uvnitř dusí, tak náhle, tak silně. Nejde to, ruka, kterou k tobě vztahuji, se vždycky samovolně vrací. Pak se podívám na ty porcelánové figurky. Prohlížím si je znovu, stále dokola. Dlouho…
Nakonec odtrhnu pohled a náhle sám sebe přistihnu, jak se oblékám. Všechno uvnitř mě nutí to udělat. Zapínám si pásek, oblékám košili. Co teď? Vzbudit tě. Ne. To nejde. Musím ti nechat alespoň vzkaz. Připadám si tak uboze, a přesto je to silnější. Co jen napsat? Vezmu si z poličky jednu figurku. Mnu ji v ruce a přemýšlím nad dopisem pro tebe. Trvá to dlouho.

Vycházím z bytu, hlavu plnou otázek, a přeci už tak klidnou. Co se stane, až se vzbudíš. Budeš mě chvíli hledat, než tvůj zrak skončí na listu papíru ležícího na stole. Snad dokážeš pochopit lépe než já, co se tuhle zvláštní noc stalo. Snad nebudeš plakat, až si přečteš strohé: „Sbohem, nevolej.“

Snad někdy porozumím tomu, proč jsem ti to nedokázal říct, ale jen napsat. Snad tomu jednou porozumíš i ty.

Asi že to takhle bylo jednodušší.

Jdu ulicí, je zvláštně osvětlena. Světlo Měsíce se mísí s úsvitem Slunce. Jak jeden začne usilovat o oblohu, ten druhý ustoupí, odejde. Výjev brzkého ranního nebe mě silně uchvátí, ale jen do chvíle, než dojdu na roh další ulice, pak omrzí. Prostě další ráno. Možná se ti dnes v noci zdálo o mně, jak odcházím a už se k tobě nikdy nevrátím. Jdu nocí, v ruce tisknu porcelánovou figurku, snad ti nebudeme chybět.