OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 23

In noctem

  

Nikdo už dlouho v Praze nepamatoval takovou mlhu, jako byla onoho rána. Chodníky, budovy, cedule, neonové panely, jedoucí auta – všechno kouzlem zmizelo v sinavém moři, jehož vlny se ve vší tichosti hnaly širokými ulicemi. Z pouličních lamp, jež střežily každý roh probouzejícího se města, zbyly jen rozmazané body v šedavém oparu – mdlá světla uhasínajících svící. Člověk by pomalu začal věřit, že se ocitl v jiném světě, kdyby…

CILILINK!!!

Tramvaj prudce zastavila před spoře osvětlenou zastávkou a s tlumeným syčením otevřela dveře. Dovnitř vstoupil jediný cestující – nepříliš vysoký muž s koženou brašnou přes rameno. Zpod lehké bundy mu při nástupu vyklouzl okraj světle modré košile, kterou si jako vždy nestihl upravit. Stejně tak i boty; zablácené špičky by sami mohly vyprávět o ranních sprintech Samuela Kreuzera k tramvajové zastávce. Proč nikdy nestíhal, ačkoliv bylo na první pohled patrné, že se dobře nevyspal? Odpověď bychom mohli snad najít v jeho tváři, která vypadala, že patří o deset let staršímu člověku. Vysoké čelo měl samou vrásku. Kolem věčně ospalých očí se mu utvořily tmavé kruhy – v ulici si z něj kvůli tomu dělali legraci, že vypadá jako sova.

„Úááách“, zívl nahlas, aniž by si dal ruku před pusu, čímž si vysloužil nevraživý pohled postarší cestující. Těžko říct, jestli si toho ve svém stavu všiml. Jisté ale je, že se k ní obrátil zády a zachytil se nejbližšího držadla. Tramvaj se mezitím dala do pohybu a Samuel Kreuzer, ačkoliv se pokoušel spánku vzdorovat, nakonec mu podlehl. Světla a lidé v tramvaji se mu před očima začali roztékat ve zběsilém kolotoči…

  

Najednou se všechno ponořilo do tmy. Zčistajasna. Ne však do takové tmy, kterou si představíte venku po desáté hodině večer. Tahle byla tmavší. Žádné pouliční lampy, hvězdy, měsíc – nic. Jen věčná tma. Měl z toho děsně nepříjemný pocit. Jako kdyby mu někdo nacpal hlavu do černého igelitového pytle. Nemohl se pořádně nadechnout, dusil se. A najednou, když už čekal, že zkolabuje, se objevil paprsek světla. Lehký, jemný, zářivý, hřejivý. Cítil jeho teplo na kůži. Cítil, jak pomalu rozežírá tu hnusnou temnotu. Cítil…

  

„Mohl byste laskavě uhnout?!“

Rozespalý Kreuzer visel jednou rukou na tyči před dveřmi z tramvaje, čímž trochu omezil vystupování cestujících z vagónu. Lidem to však nevadilo – proč také, když ho mohli obejít, že ano? I mezi cestujícími se však našla černá ovce. Jmenovala se Ervína Rmutná a byla to právě ona postarší dáma, která si už předtím na Kreuzera stěžovala, když hlasitě zazíval.

„Probuďte se, pane!“ křikla na něj asi po deváté a dloubla ho do žeber svou těžkotonážní kabelkou. Konečně se Kreuzer probral do té míry, že otevřel oči a rozespale se zeptal co se děje.

„Co se děje?! Chci vyjít z tramvaje a vy…“

„Můžu se zeptat, co vám tak dlouho trvá na tom, abyste vystoupila?“

To už z tramvaje vystoupil i řidič a obhlížel nově vzniklou situaci. Očividně se bavil.

„Já… totiž…“ Rmutná, značně udivená řidičovou otázkou, se střídavě dívala z řidiče na Kreuzera a pro jednou ji definitivně došla řeč. Jak se ovšem říká: Bitvu jsem možná prohrál, válka ale pokračuje. Tak to pochopila i postarší dáma, tudíž jen zkřivila pusu do zlomyslného úsměvu, rozloučila se a vznešeným krokem odkráčela pryč. Řidič ji chvíli pobaveně sledoval, načež se obrátil na Kreuzera.

„A co vy tady visíte, pane?“

„Já… omlouvám se, asi jsem cestou trochu zaspal. Nevíte, prosím vás – nepřejeli jsme už Florenc?“

„Už asi po druhé. Ale máte štěstí, jsme na Dlouhé třídě a každou chvíli vám pojede z opačné strany spoj na vaši zastávku.“

  

Do práce se Samuel Kreuzer dostal s hodinovým zpožděním, což mu v redakci rádi připomněli. Obzvlášť grafik Záhorský, na kterého narazil těsně před svou kanceláří. „Kretén jeden namyšlenej,“ procedil Kreuzer mezi zuby, když za sebou zabouchl dveře. Nesnášel tenhle typ lidí.

Šéf ho před měsícem přestěhoval do téhle kanceláře, aby měl „soukromí a klid pro svou práci“. Ačkoliv Kreuzer věděl, že vlídný a přívětivý obličej jeho nadřízeného je jen maskou (boss stranil Záhorskému), nemohl si na nic stěžovat. Měl kancelář jen sám pro sebe. Takové jeho malé království. O předchozí kancelář se musel dělit s nepřejícími kolegy, s nimiž se často hádal. Tady nic takového nehrozilo. Jak to říkal šéf? „Soukromí a klid pro svou práci.“

Zhluboka se nadechl – známá vůně právě vytištěných listů se lehce nesla vzduchem.

Odložil si brašnu vedle stolu; sám usedl na polstrovanou židli a zapnul počítač. Běžná rutina. Zamžoural na datum v pravém dolním rohu nasvícené obrazovky. 13. 3. 2019.

Kdepak, dny mu v poslední době strašně rychle ubíhaly. Asi za to mohla jejich stereotypnost. Každý pracovní den totiž probíhal přesně podle daného scénáře. Ranní vstávání do práce, dopoledne a odpoledne strávené v práci. Kolem čtvrté hodiny odjížděl obvykle domů, z něhož do večera nevycházel. Následoval lehký spánek plný těch nejroztodivnějších nočních můr.

A jak to zatím vypadalo, tenhle den se od stereotypu příliš nelišil. Zatím.

„Zítra požádám šéfa o týdenní dovolenou,“ zamumlal tiše. „Z toho krámu mě už bolí hlava.“

   

16:30

Při zpáteční jízdě ji potkal znovu, ačkoliv ji zpočátku nepoznal. Seděla na jedné ze sedaček, otočená proti němu. Měla na sobě sytě růžové šaty, ve kterých tak trochu připomínala masožravou rostlinu, a tvářila se neobyčejně šťastně. (Asi úspěšně zkazila den další nebohé existenci, pomyslel si Kreuzer.) Zrzavé, místy značně prošedivělé vlasy měla stočené do prapodivného drdolu, jež se během jízdy pohupoval ze strany na stranu jako palma bičovaná cyklónem. Malá krysí očka, špičatý nos, odulé rty natřené fialovou rtěnkou a hromada vrásek. Ervína Rmutná k Vašim službám!

Netrvalo dlouho a všimla si ho. Úsměv na pobledlé tváři se jí mnohonásobně zvětšil.

„Vás odněkud znám. Neviděli jsme se už náhodou někde?“ zeptala se Kreuzera jedovatě. Ten však zarytě mlčel – věděl, že by stejně nemělo smysl cokoliv říkat. Ať si ta bába kváká, co chce.

„Ehm… Ehm… Pane, mohl byste se na mě aspoň otočit? Možná si rychleji vzpomenu.“

Klid, Samueli. Hlavně se nenech vyprovokovat. Dívej se třeba z okna a mysli na něco hezkého. Třeba na ten park, kam sis chodil hrát jako malej. Lezl jsi tam po stromech a hledal skřítky. Pamatuješ ještě?

„Vidíte? A taková generace tady zbude po nás! Ani na pozdrav odpovědět neumí,“ láteřila Rmutná.

Ten park je teď už zbouranej a i kdyby tam předtím nějací skřítkové žili, teď by nejspíš už leželi pohřbeni pod nákupním centrem. Pitomí byrokrati! Proč tenhle svět neřídí normální lidi?

„Přitom, kde by bez nás byli? Když jsme se o ně starali, to jsme jim byli dobří! Ale teď…“

Svět je zkaženej. Pro skřítky tu už nebylo místo. Odešli ze světa stejně jako všichni správní lidé a nechali tu jen špinavé bláto. Odpad společnosti. Taková skládka.

„Chtěla bych vědět, jestli byste se stejně choval i k vaší matce.“

„A DOST!!!“ křikl Kreuzer hněvivě a otočil se čelem proti té jedovaté stařeně. Ostatní cestující na něj zírali v šoku a báli se k němu přiblížit. Jen stará Rmutná seděla dál na sedačce – jízlivý úsměv zářivější než kdy dřív. Byla si vědoma, že tentokrát má navrch ona.

„Mě si klidně urážejte, jestli vám to dělá dobře. Ale moji matku nechte na pokoji. Nic vám do mojí rodiny není!“

„Máte pravdu, to opravdu není,“ prohlásila stařena a chystala se říct ještě nějakou pichlavou poznámku, když se najednou chrčivě rozkašlala. V obličeji jako kdyby tím kašlem zestárla o několik desítek let. I hlas měla pojednou o něco hlubší. Jako kdyby to skoro už nebyla ona, ale někdo úplně jiný. Obličej sice měla pořád stejně nepřívětivý, ale oči jako kdyby se jí nepatrně vyjasnily jakousi prapodivnou něhou. „Minulost je jako stín, že ano?“

Kreuzer znejistěl. Neposlouchej tu bábu! Otoč se k ní zády, zřejmě neví, o čem mluví.

„Nebo bych měla spíš říct, že je jako tma?“

„Co po mě vlastně chcete?“ zeptal se jí. Měl z toho všeho nepříjemný pocit.

„Utíkáš před něčím, co ti bylo vždy v patách, Samueli. Doteď ti to vycházelo, ale dnes večer se všechno změní. Dnes večer už neutečeš. Dnes večer...“

„METRO HOLEŠOVICE. PŘÍŠTÍ ZASTÁVKA, NÁDRAŽÍ HOLEŠOVICE.“

Kreuzer si oddechl - konečně vystupuje. Naposledy se otočil na podivínskou stařenu.

„Dnes večer si dám pořádného panáka,“ dopověděl za ní a vyšel z tramvaje.

   

I když si to nechtěl sám sobě přiznat, musel o posledních slovech Ervíny Rmutné přemýšlet víc než by si přál. Dokonce i po výborných lasagních, které ho obvykle podobných myšlenek zbavovaly. Ležel na své posteli, pozorujíce rudé slunce zapadat za horizont. Krvavé paprsky padaly na „stověžatou“ Prahu jako šípy; probodávaly budovy, ulice a parky, aby všem oznámily tu radostnou zprávu, že skončil další namáhavý den.

Přetočil se na bok a zavřel oči. Myslel na svoji rodinu. Na bratra Alberta, který minulý rok spadl ze střechy a byl od té doby odkázaný na invalidní vozík. (Chudák, invalida v pětadvaceti letech! Jakoby nestačilo, že už kromě toho měl potíže s astmatem.) Na tátu, který je opustil krátce potom, co se narodili. (Cajk jeden! Prý si někde v Curychu vyhlídl nějakou mladší a bohatší - zřejmě stejně zvrácenou jako byl on sám.) A na matku. Kreuzer se nepatrně ošil. Včera se s ní celkem ostře pohádal kvůli tomu, že nebydlí s ní a jeho bratrem. Samuel to komentoval tím, že to má blíž k práci – matka mu ovšem nevěřila. (Myslela si, že se za ně stydí.) Ach jo. Má ji dneska zavolat? Ale ne, radši ne. Dnes chtěl mít klid. Aspoň na dobu, aby se stačil nadechnout před pokračováním v životním marathónu.

„Další důkaz, že ty prášky na deprese nefungují,“ pomyslel si s ironií a otevřel oči.

Město, teď osvětlené pouze nepatrným nachovým pruhem na obzoru, nepůsobilo již tím poklidným dojmem jako za dne, tudíž Kreuzer došel k oknům a zatáhl žaluzie. Následně opět ulehl do postele, přikryl se peřinou po prsa a zavřel oči. Stolní lampu nechal rozsvícenou – jako svého strážce, který za něj přes večer bdí a chrání ho před temnotou…

  

Zase byl na stejném místě jako minule – v temnotě. Nemohl se pořádně nadechnout. Cítil, jak se pomalu, ale jistě dusí. Nevěděl jistě, jestli kvůli tomu nesnesitelnému zápachu ze spreje proti klíšťatům nebo kvůli té odporné tmě, ale co na tom záleželo? Člověk na takové věci nemyslí, když se tma kolem něj zformuje do obrovského šálu, jenž se mu mermomocí chce nacpat do krku. S námahou polkl, pokoušel se potlačit zvracení. A najednou to zase uviděl. Světlo. Sice malé a nepatrné, ale existující. Mířilo k němu z klíčové dírky společně s chichotáním a řehtáním malých dětí.

„Jak se ti dejchá teď, Krocane?“

„Krocan!! Chachachááá!! To se ti povedlo, Petře, Krocan!“

„Jak ti chutnala ta ledová sprcha? Dobré ranní osvěžení, že jo?“

„Ty vole, on se urazil!!“

„Ne, to není možný… Počkat, Krocane, ty tam bulíš?“

 „Hele, Sašo, skoč k holkám na pokoj a řekni Bannaně, že její obdivovatel si vylévá slzy nad hajzlem!“

„Už běžím.“

Zvedl se ze země a vrhl se proti světlu. Narazil na orosené dřevěné dveře. Když po chvilkovém šátrání nahmatal kliku a chystal se s ní otevřít, nechtěla povolit. Zjevně ji spolužáci na druhé straně pevně drželi. „Ne, nechoďte tam!! Prosím, tohle není vtipný! Kluci, prosím.“ Ti se ale jenom zlostně uchichtli.

V duši se modlil, aby si kluci dělali s Aničkou jen legraci, protože jestli by ji sem přivedli, tak by se doopravdy rozbrečel. Ne, takhle daleko to nezajde. Dneska ne! Rozběhl se proti dveřím a vrazil do nich plnou silou. Ačkoliv se na chvíli udělala mezi dveřmi škvíra, spolužáci na druhé straně je zase rychle zabouchli. Malý Samuel dopadl ztěžka na mokrou podlahu a nadával na ty „arogantní kretény“, když ucítil, že se ho v té tmě něco dotklo. Jen tak lehce mu to přeběhlo přes ruku, ale dokázalo ho to vyděsit k smrti. Roztřeseně se pokoušel zrakem proniknout tmu před sebou, ale nic neviděl. Jen černotu, která se pomalu přesouvala do jeho pootevřených úst jako had, když zalézá do své nory. Ta představa mu zburcovala žaludek natolik, že se pozvracel. Pokoušel se postavit, ale uklouzlo mu to a znovu spadl na záda. A potom ucítil, jak mu to vyběhlo na hrudník. Ze tmy před ním se zaleskla dvě rudá očka, která se s pronikavým pištěním pomalu, ale jistě blížila k jeho obličeji. Vykřikl.

  

Samuel Kreuzer se s leknutím probral – zase ten pitomej sen, který se pořád opakoval dokolečka a dokolečka. Do háje se vzpomínkami ze školního výletu!

Když se chtěl ovšem natáhnout po sklenici čisté vody, která se obvykle nacházela na jeho stole, nemohl ji vůbec najít. Místo osvětleného stolu totiž spatřil jen tmu. Nechápal to, vždyť ještě před tím, než usnul, tak přece rozsvítil lampu! Vzápětí si ale sám odpověděl. Ráno ve zprávách přece hlásily na večer prudký déšť a bouřky po celé republice, takže je možné, že někde vypadla na chvíli elektřina. „No, co, za chvíli ji zase zapnou a já zase v pohodě usnu, že jo?“ uklidňoval sám sebe a nervózně se rozhlížel po své ložnici, ponořenou do té nejčernější tmy. „Nebo taky ne.“

Nevěděl proč, ale měl strach. Takhle svůj pokoj v životě neviděl. Jako kdyby to ani nebyl jeho pokoj. Ve svém pokoji by se totiž cítil v bezpečí před celým světem, ale tady… Měl pocit, že se ocitl v jedné ze svých nočních můr. Fantazie začala pracovat na plné obrátky. Z každého hluku, ať už sebemenšího a sebeobyčejnějšího jako je třeba praskání dřevěné podlahy, se vyklubalo plížení jakéhosi netvora s ostrými drápy. Samuel se té své - možná dětinské - představivosti zpočátku smál, ale jak ubíhal čas, úsměv na rtech mu strnul. Pomalu si začínal říkat, jestli ta šílená stařena v tramvaji přece jen neměla alespoň trochu pravdu. Dnes večer se všechno změní. Dnes večer už neuteče…

Déšť stále bičoval do oken, jako kdyby se proti oknu vrhalo střemhlav hejno dravých ptáků. Skříň s oblečením se ve tmě proměnila v jakousi kubistickou ropuchu, která na něj zlostně poulila své oči, připravená kdokoliv vypláznout jazyk a sežrat ho, kdyby s sebou jen cuknul. (Ano, viděl, jak se její hnusné, odulé břicho leskne ve tmě!) Ze stropu se k němu po hedvábných nitích začalo snášet na tisíce malých pavouků. Jejich chlupaté nohy a kusadla ho dráždily po obličeji, když se mu pokoušeli dostat do zavřených úst. Nemohl křičet – kdyby vykřikl, pavouci by mu jeden po druhém vlezli do pusy a udusili ho. Kdyby je však z obličeje setřásl a vyběhl z postele, všimla by si ho ta obří ropucha a bez mrknutí oka by ho sežrala. Nemohl dělat nic. Jenom se dál rozhlížet mezerou mezi pavoučími těly po, jemu úplně neznámém, pokoji a doufat, že konečně zapnou proud. Světlo však stále nikde. Koutkem úst odfoukl jednoho dotěrnějšího pavouka, jeho místo však zanedlouho nahradil další. Strašně smrděli, pomyslel si a zkřivil tvář odporem. Jako kdyby se předtím vyváleli v komunálním odpadu. Na delší úvahy ale neměl čas. V pokoji si totiž všiml ještě odpornějších věcí.

Vzduchem kolem něj se míhaly bytosti v dlouhých temných pláštích, místo očí prázdné důlky, a cosi si mezi sebou naléhavě šeptaly: „Memento mori! Memento!“ (Byl to jen pocit nebo mluvili o smrti?)

Ze stěn pokojů se chvíli, co chvíli vynořily - s nelidským vytím - asfaltově černé pařáty, které se po něm zuřivě oháněly. Jeho jediné štěstí bylo, že měl postel uprostřed místnosti. Ani to ho však nezbavilo strachu, když mu jedna z nich těsně přelétla před nosem a odhodila z jeho obličeje pár pavouků. Skřřříp! Prásk! Šššš…chrrr…uááá! Nevěděl, co to má pod postelí, že to takhle nelidsky ječí a ani to nechtěl vědět. S bledou tváří ležel stále v posteli, svíraje zpocenou dlaní cíp peřiny a v duchu se modlil, aby to všechno byl jenom sen. Sám ale věděl, že není. Jednomu pavoukovi se totiž podařilo mezi jeho roztřesené rty nacpat část své chlupaté nohy. Cítil, jak mu kmitá mezi patrem a jazykem – bylo mu z toho na zvracení. Věděl ale, že teď nesmí otevřít pusu. Byla by to jeho smrt. Místo toho udělal něco, k čemu by se v jiné situaci nedonutil – zakousl se do článkované nohy. Pavouk vztekle zavřeštěl a ohnal se proti lidskému obličeji svými kusadly. Neminul. Kreuzer bolestně zařval…

  

Následující den, 15:30

„Paní Šmídová, jak moc znáte pana Samuela Kreuzera?“ zeptal se vyšetřující policista drobné, shrbené bytné.

„Nijak moc zvlášť. Ale je to podivín, to vám musím říct. Buď je v práci, nebo je tady po celej den zavřenej jako jezevec. Ale bývá obvykle přesný jako švýcarský hodinky! Právě proto mi dneska bylo divný, že ještě neodešel do práce. Dveře má pořád zamčené, na volání neodpovídá. Myslíte, že ho někdo zabil?“

„Máte rezervní klíč od jeho bytu, paní?“ přerušil ji policista. Chtěl mít tenhle trapas za sebou. Staré důchodkyně měly vždy tendence přehánět a stačilo málo, aby se z běžného zaspání do práce vyklubala vražda. V ulici zažil podobný příklad nejméně pětkrát.

„Samozřejmě, že mám – nejsem přece blbá! Ale nechtěla jsem tam ráno chodit, z toho pokoje se večer linuly divné zvuky!“

„Třeba měl puštěné rádio,“ namítl policista a zaklapl notes.

„Když myslíte. Vy jste policista, ne já.“

Policista svraštil obočí a převzal od paní Šmídové klíč.

Mrtvého Kreuzera nalezli roztaženého vedle postele – mrtvého. Podle doktora zemřel na srdeční slabost podnícenou nyktofobií – strachem z tmy. Zemřelý měl ve tváři vepsaný děsivý škleb. Policisté si ani neodvážili domyslet, o čem v posledních chvílích svého života přemýšlel...