OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 23

Třináct schodů

  

Slunce ještě nevyšlo, jen na obzoru prérie vymalovalo světlejší linku. Vzduch, co voní rosou, chladí na tváři a starý zhrublý dlaně dřou o obličej. Už dlouho špatně spím – usínám pozdě, budím se brzo a ve stínech na mě čekaj přeludy, tváře všech, co jsem je připravil o život, schovaný v černým pytli. Čekaj, až mi stáří uváže smyčku a zlomí vaz.

Vím, že to přijde... brzo… nebo si to možná přeju, protože samota tíží víc než veškerá špína, co se zadřela do kůže a páchne po oleji.

Z lavičky na verandě sleduju řeku, sune se krajinou a v její hladině se odráží světlající nebe. A stejně jako řeku vidím stín na okraji zornýho pole. Chodí za mnou čím dál častěji a já mám strach…

  

**

  

Ve čtvercový díře se pohupovaly nohy. Bílá sukně se přilepila ke kůži a moč, co stekla přes kožený boty s podpatkama, se vsákla do prachu jen kousek od místa, kde jsem seděl. Obraz je do dneška tak ostrej, jako kdyby ho vycházející slunce ořezalo břitvou. Bylo mi sotva deset a tenhle pohled pro mě nebyl nic novýho. Ale tentokrát jsem od pohupujících se bot nemohl odtrhnout oči.  Něco zaškrábalo na moje vědomí, jako nehty o sklo.

Když ji táta připravoval na popravu, sledovala ho vyděšenýma očima zvířete, kterýmu od útěku brání jen mříže cely. K šibenici šla důstojně, s hlavou vztyčenou a pusou zkřivenou děsem. Třináct schodů nahoru, třináct posledních klapnutí podpatků. Místo posledních slov tichý vzlyk. Táta zabral za páku a ona se propadla do smrtelný agonie.

Lidi kolem vydechli. Místo potlesku a jásání jen ticho. Visela tam nade mnou mrtvola holky s černým pytlem na hlavě, a mě vůbec poprvý napadlo, co když je tohle všechno špatně.

Když pak večerní vlak supěl krajinou rovnou jak stůl v kuchyni, sledoval jsem tátu. Seděl proti mě a vypadal, jako když spí, ruce složený mezi kolenama. Věděl jsem, že je vzhůru, bylo to tak pokaždý a pokaždý byl tak přízračně klidnej.

„Tati.“

Ani se nepohnul, jen zabručel.

„Co udělala?“

Pomalu otevřel oči a chvíli si mě prohlížel. „Nevím.“

Polkl jsem, abych vůbec mohl promluvit. „Ale co… co když byla nevinná?“

„Nejsem soudce.“

„Ale…“ nevěděl jsem jak pokračovat. Nedokázal jsem popsat to, co mi škrábalo zevnitř na žebra, a on mi nepomohl, jen mě pozoroval, v obličeji pořád stejnej kamennej výraz. Tak jsem mlčel taky a těšil se, až mě doma obejme máma, protože v její náruči bylo vždycky všechno v pořádku. Jenže jsem netušil, že tohle už nikdy v pořádku nebude.

  

**

  

Slunce se nekompromisně sune po nebi modrým jak plechovej nočník a já pokračuju ve svým každodenním bludným kruhu. Několik vajec z kurníku, kus slaniny, chleba… snídám a naproti stojí prázdná židle, stejně prázdná je i u oběda a já doufám, že stín z okraje zornýho pole nikdy nepřijde a nesedne si naproti.

Pečlivě po sobě uklidím, nevím, co s časem, co mi ještě zbejvá, tak se usadím před domem a sleduju, jak roste tráva. Kdysi dávno tam byl záhon. Některý kytky zdivočely a vydobyly si svoje místo k životu. Vím, že brzo vykvetou. Jejich houževnatost je obdivuhodná a moje starý tělo s nima nejspíš má leccos společnýho, jen ony rozdávají vůně… život, a já smrt. Ony i já se točíme ve stejným kruhu, pořád dokola, jako káča v prachu až se zastaví a padne, bude konec…

Škubnu sebou a otevřu oči. Polední slunce unavuje, možná mě přepadla dřímota. Ale i přes teplý paprsky mě mrazí v zádech. Stín, co se držel na okraji zornýho pole, mi dýchá za krk a tichej hlas šeptá něco, čemu nemůžu rozumět… nebo rozumět nechci.

  

**

  

Jsou dny, kdy se svět otočí vzhůru nohama a tenhle byl jeden z nich. Když se na něj ohlídnu, vidím to jako dneska, i když jiný vzpomínky jsou zastřený.

Nebe na východě začínalo světlat, když jsem zatloukl poslední hřebík a podíval se nahoru. Táta tam seděl a odpočíval. Od matčiny smrti sešel. Většina noční práce na šibenici byla na mně.

Vrátil jsem kladivo do bedny. Ale když na zem vedle mě hodil velkej pytel, ohlídl jsem se na něj znovu. Jeho modrý oči se zahryzly do mých a to, co už roky rostlo v mým hrudníku a otloukalo se zevnitř o žebra, se urvalo. Spadlo to do břicha a zdemolovalo všechny vnitřnosti. Věděl jsem, co ten pohled znamená, ale nehnul jsem se. Chtěl jsem, aby to řekl. Aby vyslovil nahlas, co chce.

Jenže on neřekl nic. Čekal.

Bolelo to, když jsem si zaryl nehty do dlaní, a mezi zuby mi skřípal dech. Chtěl jsem utýct, ale jeho pohled mi nedovolil uhnout.

V tom pytli byl provaz.

Je ti patnáct, je na čase, abys taky začal pracovat.

Právo a pořádek roztahovalo pařáty po pláních dál na západ a potřebovalo šibenice ve jménu zákona, amen. Teď to měla bejt i moje práce.

Ale já jsem ji nechtěl!

NE v mojí mysli dřelo o lebku, ale nedokázal jsem to říct nahlas a on na shlížel z vejšky nahoře na šibenici, nad hlavou mu jako velkej vykřičník trčel trám, na kterým mám kohosi pověsit.

„Šest stop a dva palce, stodevadesát liber,“ bylo to jediný, co mi řekl, než pomalu sešel po schodech. Před několika lety spadl z koně a od tý doby kulhal na pravou nohu. Nespustil jsem z něj pohled, dokud nedošel k lavici u šerifova kanclu a nesedl si na ni.

Pak jsem konečně naplnil plíce vzduchem a odtáhl pytel k poslednímu schodu. Provaz páchl olejem a já drtil mezi zubama nadávky beze slov, když jsem ho odměřoval a vázal smyčku. Prsty se mi třásly, trvalo dlouho, než jsem ji udělal správně. Provaz se mi v rukou kroutil jako had, i když jsem ho uvazoval na šibenici, a pytel s pískem byl těžší než já. Jenže to nejtěžší jsem vláčel kdesi dole pod žaludkem, a když jsem měl zabrat za páku, škubalo to sebou jako poraněný zvíře. Ve smyčce vězel jen pytel, ale věděl jsem, že za chvíli tam bude živej krk. Můj první.

Pevně jsem zavřel oči a zabral, podlaha se propadla. Zezhora to znělo jinak, opravdověji, než dole.

Ohlídl jsem se na tátu.

Já nechci… 

Nedokázal jsem to říct nahlas, ale on to musel tušit. Pomalu se zvedl a podal mi černý sako. Chtěl jsem utýct, křičet… chtěl jsem… nevím, cokoliv, ale místo toho jsem jen stál a věděl, že nedokážu vzdorovat, protože to bylo to, k čemu mě celej život vedl… a co jsem už dávno začal nenávidět.

Už si nepamatuju, co se dělo potom, je na chvíli, když toho chlápka přivedli. Byl jsem proti němu zakrslej smrkáč s roztřesenýma kolenama. Když jsem mu natahoval černej pytel přes hlavu, musel jsem si stoupnout na špičky. Páchl špínou a studeným potem. Do dneška se mi ve snech vysmívá.

Táta stál dole za šibenicí, sledoval mě, a když jsem položil ruku na páku, kejvl.

Nemůžu… nemůžu… jdi do prdele, ty zkurvenej hajzle! NEMŮŽU!

Trvalo to moc dlouho… šerif si odkašlal, cvakly doktorovy hodinky, mezi lidma proběhlo několik poznámek, kterým jsem nerozuměl.

Táta neuhnul pohledem a jeho ledový oči mě pohltily.

A pak jsem to udělal.

Podlaha se s třeskem propadla, ale místo křupnutí vazu, rychlý smrti, muž zachrčel a začal sebou škubat.

Zvoral jsem to, špatně jsem naměřil provaz!

Zalapal jsem po dechu a s vykulenýma očima sledoval, jak vede svůj poslední souboj, kterej nemůže vyhrát. S každým pohybem umírajícího těla se ve mně něco trhalo a páralo. Když konečně zůstal nehybně viset, nezbylo nic, jen zápach moči a sraček.

Jako ve snu jsem sledoval, jak sundali mrtvolu. Lidi se rozešli, jen já se pořád nebyl schopnej pohnout. Až když mě čísi ruka chytila za rameno, trhl jsem sebou a uskočil.

Byl to táta…

Byl to on, co mě donutil k tomu všemu…

Z toho, co snad někdy bylo rodina, zůstalo jen jedno nenávist. Hutná a jedovatá.

Chtěl mě znova chytit za rameno. Uhnul jsem a seskočil dolů do prachu. Neudržel jsem rovnováhu a spadl na bok, ale hned jsem se vyškrábal na nohy a rozeběhl se, aniž bych vnímal kam. Chtěl jsem jen jedno bejt co nejdál od něj.

  

Stmívalo se. Táta nehybně seděl na schodech šibenice. Sledoval jsem ho.

Opíral jsem se o roh domu a škrábal nehty o dřevo. Žaludek se mi kroutil hlady. Celej tenhle zasranej den jsem se toulal kolem, ale každá cesta mě zavedla zpátky k šibenici… k němu. A tak jsem pokaždý utekl, abych se zase mohl vrátit.

Čekal na mě. Možná o mně i věděl, ale neohlídl se, nešel za mnou, jen tam seděl pořád stejně strnule, v černým saku, jako trpělivej mrchožrout, co čeká, až jeho žrádlo vzdá boj o život.

Já se ale nechtěl nechat pozřít! Nemohl jsem se k němu ani přiblížit! Nešlo to…

Zavřel jsem oči a temenem hlavy se opřel o stěnu. Pak kousek odtamtud zapískal vlak a mě pohltilo šílenství. Rozeběhl jsem se nejrychleji, jak jsem dokázal.

Vlak se rozjížděl. Ještě jsem se stihl chytit zábradlí posledního vagonu, ale nohy mi ujely. Spadl bych mezi pražce, kdyby mě někdo nechytil za sako a nevytáhl nahoru.

„Příště bys sebou měl hodit…“

Zlomil jsem se v pase, lapal po dechu a zíral na modrý kalhoty se žlutým pruhem.

Táta nesnášel vojáky.

  

**

  

Starej kůň ochotně drží, on i já jsme dávno za zenitem svejch sil, ale pořád sloužíme. Není nikdo, kdo by nás nahradil.

Znova přejedu kartáčem po jeho srsti, co už dávno ztratila lesk. Poplácám ho po krku a pohladím po nozdrách. Zafrká, drcne do mě, ale pak se otočí a nastraží uši. Dívá se tam, odkud vede cesta, a já následuju jeho pohled. Tiché zaržání vítá jezdce. Sleduju, jak se blíží, a po zádech mi přeběhne mráz, ale je to jen zástupce šerifa.

„Zdravim,“ zabručí a podá mi plátěnej pytlík naplněnej drobnostma a jídlem, co potřebuju úlitbou pro osamělýho vysloužilce bez odpočinku.

Místo poděkování jen kejvnu, chci se otočit, ale muž si odkašle a promne si knír. „Nějakej hajzl zastřelil šerifa…“ mluví potichu, v jeho hlase je znát vztek i smutek.

„To mě mrzí, byl to dobrej chlap.“

„Zejtra bude soud, z konopný kravaty už se nevyvlíkne.“

Vím, co to znamená, a příchozí už mi nemá co jinýho říct. Sleduju ho, dokud mi nezmizí z dohledu. Pak se vrátím ke koni. „Brzo budeme mít práci,“ zamumlám, pohladím ho po nozdrách a za krk mi ledově dejchá stín.

  

**

  

Nechal jsem se naverbovat už v tom vlaku a roky války s Jižanama se splejtaj do jednoho zašmodrchanýho klubka. Snažit se rozpomenout je jako tahat z něj zkrvavený cáry, co na sebe nenavazujou. Útržky vzpomínek a mezi tím špína, hlad a třesk děl, v zimě sníh a mráz, bláto a smrad a v létě mouchy, vedro, červy v jídle. A mezi tím dlouhý pochody, smrtelná únava, krev a mrtvý oči. Jen některý vzpomínky jsou obzvlášť ostrý…

  

Kryli jsme se, postup byl minimální a Jižani byli zakousnutý do svý pozice jako šelma do kořisti. Měli výhodu.

Vedle mě ležel kluk, nemohl bejt starší než já, pušku opřenou o rameno, klimbal. Brzo nás měl někdo přijít vystřídat, ale čas se vlekl a na mrtvole kousek dál hodovaly mouchy. Nemohli jsme ji ani uklidit. Na slunci páchla a hnila už několik dní, co jsme tady skejsli. Ale nesměli jsme to tady pustit, každej kousek byl pokropenej naší krví.

Jenže slunce pálilo, únava a hlad visely nad našima hlavama jako huňatá deka. Klukovi vedle spadla hlava. Pažba pušky se mu zaryla do tváře a z koutku mu tekla slina. Protřel jsem si oči, zatřásl hlavou a pak jsem zahlídl, jak se k nám někdo plíží. Konečně.

Natočil jsem se a kopl ho do stehna. „Hej…“

Jen něco zamumlal a spal dál.

Kopl jsem ho víc a on vykřikl a vyskočil na nohy. Chtěl jsem ho strhnout dolů, ale před náma něco prásklo, těsně kolem mýho ucha hvízdla kulka a druhá rozlouskla jeho hlavu jako ořech. Spadl přese mě a jeho krev mi stříkla do obličeje. Zíral jsem na něj, jeho vykulený jasně zelený oči, za kterýma už nic nebylo, hlava byla prázdná, mozek rozhozenej do trávy a tělo mrtvý. Jen ty oči, který jsem před chvílí vzbudil ze sna nebo noční můry, připomínaly, že ta hromádka masa před chvílí byla člověk, co dejchal… žil.

Možná jsem křičel, možná křičela jen moje mysl, a díky tomu jsem poznal, že ještě žiju. Odstrčil jsem ho od sebe a odplazil se stranou, kde se moje útroby obrátily naruby. Dávil jsem naprázdno, a přesto jsem nedokázal přestat. Nakonec jsem padl obličejem do páchnoucí trávy a zavřel oči. Už si nepamatuju, jestli jsem tehdy litoval, nebo měl radost, že jsem na jeho místě neskončil já. Bylo to poprvý, co se mi něco takovýho stalo, ale ne naposledy, jen ‚poprvý‘ se vždycky zadře až do morku kostí.

  

Utekl jsem od oprátky, čistý hladký smrti, co rozdával můj táta, a sám strčil hlavu do jiný. Nevěděl jsem, do čeho lezu, a pak už nebyla cesta zpátky. Zasranej pud sebezáchovy mluví křišťálově jasnou řečí – buď já, nebo oni. Když jde o kejhák, tak jde všechno k čertu. Bylo to jednoduchý, prostý a na výčitky ani strach nebylo v unavený mysli místo. Potácel jsem se od jedný smrti k druhý, překračoval mrtvoly, co se za mnou řadily do zástupu, a nenáviděl tátu pořád víc. Ale byl jsem lepší – svým mrtvým jsem se díval do očí, když jsem je zabíjel.

A těsně před koncem války jsem to schytal taky. Nebylo to první zranění, ale tohle bylo zdaleka nejhorší. Jižanská kulka mi urvala kus stehna a já v agonii bolesti a horečky drtil v zubech kus klacku, co mi tam strčili, abych si neukousl jazyk. Svíjel jsem se v poutech, když mě přivázali ke stolu a doktor se hrabal v ráně. Šílel jsem, z očí mi tekly slzy, zdušeně řval, dokud jsem neomdlel.

Celo dobu, co jsem byl mimo, mě pronásledovaly pokřivený obrazy. Možná se mi ulevilo, když jsem se konečně probudil, ve vagonu plným sténajících zraněných. Narvanej morfiem napůl v agonii jsem nějak přežil cestu a pak i další dny. Nevěděl jsem, jestli se ještě někdy dokážu postavit, ale jedno jsem věděl jistě pořád mám dvě nohy, takže všechno bude dobrý.

Čekaly mě tejdny plný bolesti a nočních můr. Když jsem si vzal morfium, byly blíž a dotíraly na mě. Levná žitná byla po ruce, od bolesti sice nepomohla, ale otupila mysl a zahnala krvavý přeludy do kouta.

A když jsem se probral z kocoviny, byl jsem zase na pochodu. Noha pořád pekelně bolela, ale já už jsem seděl na koni a jel na západ vstříc další zatracený válce a bylo mi to vlastně jedno, hlavně že bylo dost chlastu. Dál jsem se brodil krví, jen tentokrát to byli divoši.

Co jsem viděl, když jsem byl zrovna střízlivej? Mrtvý… chlapy, ženský… děti. Má mi to bejt líto? Asi by mělo, ale sklenka je jednodušší než lítost… jednodušší je hodit to na krk tátovi… to on ze mě udělal tohle monstrum. Kdyby… do prdele…

  

**

  

Šibenice se tyčí proti hvězdnatýmu nebi. Nepotřebuje moc oprav, přesto ji musím zkontrolovat – propadlo, jestli všechny trámy drží, aby zítra všechno proběhlo hladce. Jeden ze třinácti schodů už bude potřebovat vyměnit, ale až příště, teď to ještě zvládne.

Moje prsty obratně splétají smyčku. Po kolikáté už? Dávno jsem to přestal počítat. Bezděčně uhnu očima k vězení. Je nový, stojí tady pár let. Tam uvnitř někdo čeká na smrt. Zítra v osm ráno vydechne naposled, až mu moje smyčka zlomí vaz.

Stisknu si stehno. Nedělá mu dobře ježdění na koni, starý zranění se vždycky ozývá, když se hodně namáhám.

Úplňkovej měsíc klesá k západu. Tichý kroky přitáhly mojí pozornost. Ze stínů vychází žena a kolem zavoní polívka.

„Nemáte hlad?“

Sejdu níž, vezmu od ní misku a usadím se na jeden ze schodů. Nenápadně pozoruju unavenou tvář. I v měsíčním světle se její oči lesknou, když je obrátí nahoru k trámu šibenice. Pak polkne, sklopí hlavu a slzy skápnou na vdovský černý šaty.

„Jak to mohl udělat?“

Nemám jí co říct. Nikdy jsem těm, co mi prošli rukama, do hlavy neviděl. Ona ale moje odpovědi nepotřebuje. Mluví sama, jak kdyby se konečně mohla vyzpovídat. Ale já jsem jen popravčí, ne kněz. Neumím utěšovat.

„Jak může existovat taková zrůda? Jak…“ hlas se jí láme. „Byl to táta dvou dětí, hodnej chlap.“

Jen mlčky sleduju, jak si mačká sukni, pak ale zvedne pohled a v jejích očích už se nelesknou jen slzy, ale ještě něco mnohem palčivějšího, krutějšího. „Zítra budu stát v první řadě. Chci se mu dívat do obličeje, až bude umírat.“

Když ani teď neodpovím, zarazí pohled do mých očí. „Doufám, že bude trpět, že ho ďábel usmaží na prach…“

Z nenávisti, co kape z jejího hlasu, mě mrazí. Nenávist žen je mnohem hlubší, nesmlouvavější a krutější než nenávist mužů. A jedna žena, která někoho nenávidí do morku kostí, odchází čekat na svoji chvíli. Na tu špetku zadostiučinění, který jí snad přinese, až vrah jejího muže propadne dolů a smyčka mu vyrve život.

Znovu zalétnu pohledem k zamřížovaným oknům vězení. Možná taky bdí, možná to slyšel… možná lituje, kdo ví. Moje starost to není. Vyškrábu poslední zbytek polívky, odložím misku na schod vedle sebe a ohlídnu se.

Za chvíli vyjde slunce a stín za zády mi ledovýma prstama tiskne ramena.

  

**

  

Co ze mě zbylo? Několik metálů za válečný zásluhy a chlast, ze kterýho jsem nemínil vytáhnout hlavu, abych se náhodou nemohl nadechnout čistýho vzduchu. Nevěděl jsem pomalu, jak se jmenuju. Bylo mi sotva třicet, a život mi utekl mezi prstama. Ohlížet se nebylo na co a nebylo za čím jít. Měl jsem jen starou uniformu a vysloužilýho koně, co jsem koupil za půlku posledního žoldu. Zíral jsem do sklenky v jednom z barů, co jsem je potkal po cestě. Zastavil jsem, jen abych uhasil žízeň a zahnal krvavý stíny, dokud jsem ještě měl za co. Nechtěl jsem nic než pití, co jsem si zaplatil.

Ale někdo to zatraceně nepochopil. Občas se někdo takovej našel. Obvykle jsem s ním vymetl podlahu a pak zase jel dál. Ten, koho jsem tentokrát držel pod krkem a vrazil mu hlaveň svýho armádního revolveru do tváře, byla coura. V očích se jí mihl stín překvapení a strachu, ale pak se usmála.

„Mě bys přece nezabil…“

„Myslíš si to?“ hlavní jsem přejel po její čelisti, donutil jí zvednout hlavu.

Zašklebila se. „Tak miř na srdce, chci hnít v hlíně s obličejem na správným místě.“ Prohnula se v zádech a nabídla mi výhled do výstřihu hlubšího než moje opice. Polkl jsem. Moc dobře věděla, co dělá, když si olízla rty a přitiskla se ke mně. „Chceš si hrát tady, nebo radši půjdem nahoru?“

Nebyla to první holka, co jsem měl, a dneska už bych si nevzpomněl, jak vypadala. Ale v noci mě ze svýho kutlochu nevyhodila, možná proto, že jsem byl na mol, a hned jak jsem se udělal, jsem se propadl do bezesnýho bezvědomí, co se mu možná kdysi říkalo spánek. Vzbudilo mě až vlezlý ranní slunce. V hlavě mi někdo bušil do kovadliny.

„Do prdele…“ zasténal jsem a stiskl si spánky.

„Na dobrý ráno…“

Zamžoural jsem do denního světla. Coura mi podávala sklenku whiskey. Vyklopil jsem ji do krku celou, i když to byla minimálně dvojitá dávka, a rozkašlal se.

Když se uchechtla, zamžoural jsem na ni. Seděla nahá na kraji postele, nohy složený pod sebou, a ani se nesnažila bejt cudná. Možná čekala další číslo, ale mě praskala hlava a měl jsem chuť na všechno jiný, jen ne na ni. Zavřel jsem oči a hlavu zarazil do polštáře. Whiskey v žaludku pálila a prokousávala se skrz žíly. Užíval jsem si to jediný, co mi ze života zbylo… chuť na jazyku, malátnost a uvolnění… jenže jí bylo málo, dva panáky byly jako nic.

„Kdo by to řekl, že mojí postelí projde další válečnej hrdina…“

Znova jsem rozlepil oči. Kývla hlavou ke kabátci uniformy, co se válel na zemi. Nechtělo se mi mluvit, ale ona si usmyslela něco jinýho. „Odkud seš?“

„Z Wyomingu,“ zabručel jsem automaticky.

„Takže na cestě domů?“

Změřil jsem si ji pohledem. Usilovně jsem se tý myšlence vyhejbal, ale nepotuloval jsem se jen tak bezcílně. Stejně jako tenkrát, když jsem se pořád dokola vracel k šibenici, teď jsem se blížil k domovu. Věděl jsem, že jednou tam dojdu a že ta chvíle je blízko.

Protřel jsem si oči, zatřásl hlavou, abych zahnal dotěrný myšlenky, a vyhrabal se do sedu. Sledovala mě, když jsem na sebe navlíkal propocenou, zaprášenou uniformu. Pak vstala a protáhla se jako kočka. Zastoupila mi cestu a nahými prsy se opřela o moji hruď. Zblízka byla mnohem starší a opotřebovanější než z druhý strany postele. Jen jsem zatnul zuby, když se dotkla strniště na čelisti. Vynutila smutnej úsměv. „Dej na sebe pozor a někdy se znova zastav.“

Nebyl jsem tak naivní, abych jí věřil, a ona to věděla, ale hrála svoji hru, chtěla spropitný. Musela bejt milá, i kdyby stokrát nechtěla. Stejně ztracená existence jako já sám. V kapse jsem nahmatal několik mincí a vmáčkl jí je do ruky. Uhnula mi a já mohl konečně vypadnout, osedlat koně a jít blíž ke chvíli, kdy se budu moct podívat do očí tátovi a říct mu, jak moc ho nenávidím.

  

Rodný město se rozrostlo a změnilo, co jsem ho viděl naposledy, ale stejně to bylo, jako kdyby mi někdo nastrkal hřebíky do starý rány. Salon naštěstí zůstal na svým místě. Uvázal jsem koně a dopajdal k baru. Ta jižanská kulka se bude připomínat, dokud budu dejchat. Flaška by snad mohla stačit na uhašení žízně… a k otupění. Na víc už jsem stejně neměl. Byl jsem na místě a zbejvalo jen jít po starý známý cestě domů. Možná jsem se potřeboval ožrat jak prase, abych to vůbec dokázal.

Svět se rozpíjel jako velká šmouha a ztratil tvar. Jenže na dně sklenky se snadněji hledá zapomnění než odvaha. A já zapomenout chtěl, na to, kdo jsem, co tady vlastně dělám.

Jak to začalo, si nepamatuju, možná do mě někdo vrazil a moje ruce zabijáka byly rychlejší než mysl rozpuštěná ve whiskey. Bylo to stejný jako všude jinde, když se sejde víc rváčů na jednom místě, a já jsem z nich byl ta největší svině. Až když jsem komusi klečel na hrudníku a upravoval mu pěstí fasádu, probral mě čísi hlas.

„Tak to by stačilo, zvedni se a vypadni.“

Zhluboka jsem se nadechl a pak pomalu vypouštěl vzduch mezi zuby, než jsem se zvedl na nohy. Šerif mi mířil revolverem do obličeje. Byl mi povědomej. Musel to bejt kluk, se kterým jsem chodil do školy, o několik let starší. Byl tak podobnej svýmu tátovi, až mě z toho zamrazilo. I on si mě pozorně prohlížel.

„Nejseš… Thomas…“

„Hill…“ dokončil jsem za něj a to jméno mi skřípalo mezi zuby jako třísky ze šibenice.

„Mysleli jsme…“ nemusel to říkat, viselo to ve vzduchu.

Neodpověděl jsem, jen škubl koutkem rtů. Já i on jsme si dobře pamatovali, jak si ode mě ve škole odsedl a to místo zůstalo navždycky prázdný.

Polkl, uhnul pohledem a zajistil zbraň. „Tvůj táta pořád bydlí u řeky. Nedělej další problémy a vypadni.“

Nepohnul jsem se a během tý chvíle jsem vystřízlivěl. Celý mi to nakonec přišlo dokonale absurdní. Proč jsem se vlastně vracel? Abych řekl tátovi, jak ho nenávidím, vysmál se mu do obličeje? Abych se pomstil? Abych pokračoval v jeho šlépějích?

Až když jsem se podíval do obličeje svýmu bývalýmu spolužákovi, dokázal jsem úplně pochopit, že tady pro mě není místo, nikde pro mě není místo. To jediný, co jsem kdysi měl, jsem opustil před patnácti lety, a už nebyla cesta zpátky, stejně jako nebyla cesta dopředu.

Takhle to končí. Vrátil jsem se zpátky… pod šibenici.

A pak jsem prostě vytáhl revolver a vystřelil šerifovi mozek z hlavy.

Všechno kolem jak kdyby znehybnělo a jeho mrtvý tělo padalo k zemi. Rozhlídl jsem se kolem a zašklebil se. Chtěl jsem něco říct, ale kdosi mi rozbil lahev o hlavu a já ztratil vědomí.

  

**

  

Ráno. Slunce kreslí do prachu stín šibenice. Provaz visí na svým místě a čeká. Smetu z ramena smítko prachu a černej klobouk stáhnu do čela. Je čas.

Chtěl bych jít zpříma a rovně, ale pajdám jako zchromlej kůň. Stáří mi visí na ramenou a tíží. Potkávám lidi z města, scházejí se. Každý chce vidět, jak se vrah šerifa zhoupne na konopný kravatě. Některý pozdravěj, jiní se mi vyhnou obloukem.

Odsouzencova cela je otevřená, ještě je u něj kněz, stráž stojí na chodbě. Stáhnu se stranou a čekám jako trpělivej mrchožrout na svoji potravu.

„Nuže, nelituješ toho, cos udělal?“

„Když někdo zabije tolik lidí jako já, lítost zapomene,“ z chraplavýho hlasu kape hořkost a krev. Stín, který mi dosud dýchal za krk, hrábne do mýho hrudníku a zmuchlá plíce i srdce do malý kuličky. Zalapu po dechu.

„Jsi hrdina, voják, mohls v klidu žít a lidi by si tě vážili.“

„Nic nechápete, otče…“

Kněz zhluboka vydechne. „Budu se za tebe modlit, chlapče.“ Chce odejít, ale ve dveřích cely se zastaví, když odsouzenec znova promluví. „Šetřete si svoje modlitby pro ty, co si to zaslouží.“

Kněz se ohlídne a pousměje se. „V tom je krása Božího odpuštění, Thomasi. Odpouští i těm, co si to nezaslouží, na rozdíl od tebe.“ Když prochází kolem mě, věnuje mi dlouhej pohled a smutnej úsměv. Teď je řada na mě, ale mně drnčí v hlavě hlas odsouzence, a i když se tomu cosi zbabělýho ve mně brání, vím, kdo to je.

Každý krok zní, jako když někdo zatlouká hřebík do mojí vlastní šibenice, a stín za mými zády mě tlačí k otevřeným dveřím cely. Muž, kterej mě odtamtud pozoruje, se bolestně podobá svojí nebožce matce, i když mu rozcuchaný slepený vlasy padaj do obličeje a tváře mu zarostly strništěm. Jen ledově modrý oči zdědil po mně a za nima klokotá láva. Zírám do očí svýmu synovi a vím, že tohle není noční můra. Snažím se něco říct, ale nemůžu ani dejchat.

Jeho rty se posměšně zvlní. „Nahoru vede třináct schodů, ne víc, ne míň. Povedeš mě za pravou ruku a nahoře mě postavíš na poklop, svážeš mi ruce a nohy. Až soudce přečte rozsudek, bude čas na poslední slova. Nakonec mi natáhneš na hlavu černej pytel a kolem krku smyčku, uzlem k levýmu uchu…“

Tohle říkám všem odsouzencům před popravou. Mluví pomalu, na každým slovu si dává záležet. I když konečně ztichne, jeho hlas mi v hlavě duní ozvěnou, jako kdyby někdo třískal pohrabáčem do prázdnýho sudu.

Nasucho polknu.

Proč… proč sakra?!

Jenže se nemusím ptát, vím to. Současnost se míchá s minulostí, když přede mnou stál patnáctiletej kluk a zíral na mě se stejným vzdorem. Už se na něj nevydržím dívat, pevně zavřu oči. Nesnesitelně pálí. Ale čas se prosmýkl kolem nás a strážce si odkašlal.

Slyším, jak zachrastily pouta, a můj syn přišel blíž. Už se mu nedokážu podívat do očí. Jen tisknu jeho předloktí. Nevzpouzí se. Jde klidně a v jeho pevným kroku duní zadostiučinění. Spíš vede on mě, ne já jeho. Jde si pro smrt, aby se mi pomstil. Ďábel, kterýho jsem sám stvořil, mě vede do pekla.

Pochvalný bručení lidí kolem zní jako bouřka. Třináct schodů a cinkání pout. Když mu pevně svazuju zápěstí a kotníky k sobě, prsty se mi chvějí.

Rozsudek drhne o mysl jako rašple. „Seržante ve výslužbě, Thomasi Hille, jste odsouzen za vraždu dle práva Spojených států amerických ve státě Wyoming k trestu smrti oběšením za krk, dokud nezemřete. Rozsudek je pravomocný, nelze se proti němu odvolat. Nějaká poslední slova?“

V prstech tisknu látku černýho pytle a dech se mi zadrhává kdesi hluboko.

„Nahoru vede třináct schodů, ne víc, ne míň…“

Skřípu zuby a pevně zavírám oči, jenže ho nedokážu neslyšet. A najednou je ticho, svět kolem zatajil dech.

Ruce se mi nesnesitelně třesou, když mu natahuju pytel přes hlavu, nedokážu se mu znova podívat do očí, přesto vím, že se dívá… a že se usmívá.

Páka propadla pálí, když se o ni opřu dlaní. Tisknu k sobě víčka, přesto osamělá slza vyklouzne mezi vrásky.

Cejtim pohledy všech kolem, oči vdovy po šerifovi se mi zavrtávaj do zad, až to bolí, čeká na svou řídkou náplast, která jí muže nevrátí.

Zaryju nehty do ohlazenýho dřeva a pak konečně zaberu. S ohlušujícím třeskem se ve mě něco zbortí a prasknutí vazu proběhne všemi nervy až do konečků prstů. Slzy v koutcích úst chutnají slaně. Potlesk přehlušilo vrzání provazu a dunění v hlavě.

Když otevřu oči, vidím dole pod šibenicí sotva patnáctiletýho kluka v černým saku. Sleduje mě ledově modrýma vzpurnýma očima. Stín, co mi dýchal na záda, dostal jasnou podobu.

  

Pohřbil jsem ho vedle jeho matky. Zaváhám, než se opřu do dveří, jenže osudu nejde uniknout. U stolu, na léta prázdný židli sedí on, můj syn, a sleduje mě mrtvýma očima plnýma lávy. Před ním, na desce rovný jak krajina kolem, leží provaz. Smyčka uvázaná na jeho konci páchne olejem a smrtí.