OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 24

Poslední uzel

  

Na něco jsem zapomněl, ozývá se v katovi svědomí, těsně před tím, než se první z palic dotkne výplně bubnu.

Smrtící fanfáry jsou spuštěny. Teď není čas na pochybnosti či lítost. Mistr popravčí se zhluboka nadechne, jak rukami uchopí sekeru, pečlivě nabroušenou už od rána. Kdyby se ho někdo zeptal, co je podle něj v jeho profesi nejdůležitější, řekl by, že právě ona. Jakmile není sekera dost ostrá, jako by si ani nezasloužil, aby mu lidé pod tribunou říkali kate.

Bubny nabírají na intenzitě, stejně jako srdce vězně klečícího pod ním. Naposledy se podívá tam, kde zámek pevně svírá dvě strany kladiny k sobě, a brání tak provinilci utéct. Je na tři západy zadělán. Kat se pod kápí usměje. Další z věcí, na které musí vždy myslet. Kápě. Bez ní by byl kolikrát kamenován dříve, než by poprava vůbec začala.

Pohledem přelétne od nebohého viníka k samotnému králi. Být popravčím nejmocnějšího muže široko daleko je pro něj nejen čest, ale i výzva. Ve chvíli, kdy nebude králi něco pochuti, může i on jednoho dne přijít o svoji krásnou hlavu.

Král se na něj však s klidem ve tváři usměje a jako každou popravu mu přitaká, aby setnul hlavu někomu, koho Jeho Veličenstvo považuje za vyvrhele. A tak se kat nebrání. S posledním hlubokým nádechem a výdechem nadzvedá sekeru a…

Dokonáno jest!

  

Krev mrtvého by nadělala na sekeře rezavé fleky, proto neváhá a bere si ji do parády jako první. Nebožtík může počkat.

Poprava je už dávno za ním, přesto se slabý hlas v jeho hlavě stále vrací. Nezapomněl jsi snad na něco?

Kat se zašklebí. To je přeci nesmysl. Jak by mohl? Tuto práci vykonává už polovinu svého života a za tu dobu dělal vždy vše přesně tak, jak se od něj vyžadovalo.

Přebral vězně. Pečlivě uzamknul kladinu. Přitom nezapomněl na pracovní oděv, kápi i rukavice. Pečlivě nabroušenou sekeru měl taktéž připravenou.

Na všechny ty věci on vždy myslí a kdyby přeci jen náhodou na něco zapomněl, pro jistotu si na kapesníku dělává uzly.

S nejistotou ve svých vlastních myšlenkách, pomaličku vytáhne hedvábný kapesník. Dostal ho před dvaceti lety od královny, za jeho cenné sužby a od té doby ho opatruje jako oko v hlavě.

Na okraji kapesníku se houpou všeho všudy čtyři uzly.

Kat mlčky počítá: Jeden za oblečení, které musí vždy nosit. Přejede zrakem k mrtvole ležící deset stop před ním. Druhý za provinilce a jeho spoutání. Nakrčí nos. Třetí uzel za nablýskanou naostřenou sekeru. Zarazí se. To by byly uzly tři. Za co je ale ten čtvrtý?

„Zde jsou vaše dukáty, za odvedenou práci.“ ohlásí se královský posel, který teď stojí ve dveřích a prsty si přidržuje nos. Kat, stále s přehozem přes hlavu, se zamračí. Na rozdíl od posla si už na pach smrti dávno zvykl. Poslovo chování mu proto přijde více než neuctivé.

„Tady.“ napřáhne se k němu posel s měšcem, krok vpřed se mu ovšem příčí.

Popravčí k němu musí přijít sám a měšec si od něj přebrat. Ani nestačí poděkovat a posel už je pryč. Bez úklony, bez parád. Mistra sekery a meče si v království všichni cení, avšak jeho společnost vyhledává už jenom málokdo.

Kat si povzdechne a znovu se zadívá na hedvábný kapesník s uzly po stranách.

Jeden za oblečení, druhý za nebožtíka před ním. Třetí za zkrvavenou sekeru. Ale co ten čtvrtý?

Pokrčí rameny. Nač se trápit něčím, co je už minulostí?

Dosedne zpátky na svoje místo a kvapnými pohyby odstraňuje krev z ostří svojí sekery. V pět ho čeká další poprava, musí si pospíšit, aby do té doby bylo všechno přichystáno. Nad čtvrtým uzlem může přemýšlet později.

A s tou poslední myšlenkou hlas jeho svědomí pomalu utichá, netušíc, že již polovinu života si ten čtvrtý uzel váže vždy z jednoho jediného důvodu – aby se nezapomněl přesvědčit, zda je ten provinilec, ten ničema před ním, doopravdy vinný.