OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 24

Setkání

  

Stála jsem na podivném místě. Rozhlédla se kolem a marně hledala známku čehosi povědomého. Nic jsem nenalezla, jediné o čem bych mohla prohlásit, že je známé byla zem, které se dotýkaly mé nohy, až na to, že za celý svůj život jsem ani jedinkrát nekráčela po modré trávě.

Ta barva zaujala mou pozornost. Náhle jsem si uvědomila, že zahaluje veškerý prostor, jako bych se na svět kolem sebe dívala přes modrý filtr. Nacházela jsem se na vyvýšeném místě. Přede mnou se svažovala cesta dlážděná kamennou mozaikou. Sehnula jsem se dolů, abych se jí dotkla. Na povrchu byla sametově hladká a hřejivá. Mé instinkty by normálně na modrou barvu podvědomě reagovaly pocitem chladu, ale buďto mi vypověděly službu, nebo tu fungovaly fyzikální zákony zcela jinak. Přesto, že jsem neviděla žádné slunce, zima mi rozhodně nebyla.

Dlážděná cesta ústila k obrovské bráně obehnané sloupořadím, za níž se rozléhalo rozsáhlé město. Pracovním názvem bych ho nejspíš nazvala křišťálové město. Na celé naší Zemi by se nenašel krásnější architektonický komplex. Atlantida, prolítlo mi hlavou. Aspoň takhle bych si já to bájné město představovala. Chtěla jsem tam jít a celou tu nádheru si prohlédnout pěkně z blízka, ale mé obranné nastavení mě nabádalo k obezřetnosti. 

Z brány vyšla jakási postava a mířila ke mně. Ustoupila jsem o krok dozadu.

Možná bych se měla dát na ústup. Cosi uvnitř mě však našeptávalo, abych s důvěrou posečkala na místě. Má duše zůstala klidná a jí jsem důvěřovala víc než všem nesmyslným programům, které jsem se za život naučila. Blížila se ke mně a já pociťovala neobvykle známou blízkost. Z jejího těla vyzařovala tmavě modrá záře měnící svůj odstín a postupně přecházející až do bělostného světla. Čím více se přibližovala, tím mi bylo tepleji, ale i když stála těsně přede mnou, nepřesáhlo horko hranici únosnosti. Začalo mi to docházet. Na tomto místě nebylo zdrojem tepla a světla slunce jako u nás, ale samotné bytosti, které tuto planetu obývaly.

Fascinovaně jsem na ni zírala a i když byla zahalená v dlouhém hábitu a rysy obličeje toho moc neprozrazovaly, cítila jsem z ní ženskou energii. Pokud bych tedy měla určit její pohlaví, jak jsme na to zvyklý na Zemi, řekla bych, že je to žena. Vysílala ke mně zvláštní vibrace. Energie mezi námi se propojovala a já na svém těle cítila upnutí tisíce vlákének. Nebylo to nepříjemné, jen to jemně šimralo.

„Vítám tě tu.“ Promluvila ke mně, aniž by pohnula ústy. Její hlas jsem slyšela ve své hlavě.

Panebože co to je? Když jsem otevřela ústa, abych odpověděla, nevyšel mi z nich žádný zvuk. Přepadly mě zmatené pocity.

„To je v pořádku, nemusíš se bát. Jen pomysli na to, co mi chceš říct.“

„Kde to jsem? A kdo jsi ty?“ Ptala jsem se ještě trochu vyděšeně.

„Já jsem tvoje dcera a toto místo je mým domovem. Prozatím.“ Zasmála se.

„Dcera? Já nemám dceru.“ Teď mé zděšení nabíralo plné obrátky. Nedokázala jsem si ani představit, že bych měla dítě. Ne tam, kde jsem žila.

„Ano nemáš. Zatím. Ale nebude trvat dlouho a naše životy se protnou.“

Dcera. To slovo mi znělo v hlavě jako ohlušující siréna.

Její přítomnost zvláštně působila na mé podvědomí. Ať už byly mé emoce sebe divočejší vedle ní se rychle ztišovaly.

„Nevím, jak to chodí na vaší planetě, ale u nás k tomu, aby vzniklo dítě jsou potřeba dva jedinci. V ideálním případě opačného pohlaví.“ Pousmála jsem se. „A já toho druhého do páru jaksi nemám.“

„Ale já ho viděla. Hodíte se k sobě. Proto jsem si vás také vybrala.“

„Vážně? A jak vypadal?“ Zaujala mou pozornost.

V uších mi zazněl nepřítomný zvuk. A pak přišlo ráno. Budík mě z toho snu katapultoval na tvrdou postel v mém podkrovním bytě. Cítila jsem se rozladěná. Chtěla jsem se tam vrátit.

Sakra, nestihla mi o něm nic říct. Jak ho teď poznám? Možná jsem byla nanejvýš bláhová, ale měla jsem pocit, že to, co jsem právě prožila, bylo víc než jen pouhý sen.

Stále se mi nedařilo na to místo zapomenout a co víc, nemohla jsem z mysli dostat onu zvláštní bytost. Tohle úchvatné stvoření by mělo být mou dcerou? Vyzařovala z ní obrovská čistota a láska. Právě to teď naše stinná planeta potřebuje. Získávala jsem na děti jiný pohled. Nikdy předtím jsem je nevnímala jako moudré, vědomé bytosti. Poprvé v životě mi probleskla hlavou představa, jaké by to bylo být matkou.

Neměla jsem čas se tím zaobírat. Jen jsem se pousmála. Ta vidina byla překvapivě příjemná. Ukončila jsem svou úvahu a pospíchala do práce. Další den rutiny. Hodiny nemilosrdně ukazovaly za deset minut pět. Budu to muset vzít poklusem.

Vyběhla jsem z domu a do někoho vrazila. Rychle jsem se omlouvala, nechtěla jsem na sebe příliš upozorňovat, ale utéct bez jediného slova mi přišlo divné. Vzhlédla jsem. Přede mnou stál mladý muž. Větší šok jsem nemohla zažít. Vyzařovala z něj modrá záře. Rozhlédla jsem se a očekávala udivené pohledy kolemjdoucích.  Ale lidé procházeli kolem nás uzavření ve svých vlastních světech. Skoro jsem měla pocit, že jsem jediná, kdo tu modro zář vidí.

Usmál se na mne a já ucítila stejný klid duše, jako během dnešní noci. Musel pocházet z téže planety, kterou jsem navštívila ve svém snu. V té chvíli jsem to věděla. To on bude otcem mé dcery.