OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 27

Ty jsi s námi tehdy nešel

  

Byli jsme čtyři páni světa.

Zůstal jsi sám a po všem veta,

vyrostla mezi námi zeď.

Netušíš, proč se pouto láme,

proč se ti náhle vyhýbáme…

Nemůžeš znát to, co my teď.

  

Neznáš ten výboj do ovzduší,

praskání, které signál ruší,

když vesmír kanál přeladí.

Namísto chlípné komedie

mrazivým děsem srdce bije,

zoufalý jekot v pozadí.

  

Kvílení skřípe uvnitř v kostech,

bublavě zmlkne. Ticho roste,

až slyšíš jenom světlo lamp.

Na solné sloupy padá chmýří

– tři sloupy, kde stát měly čtyři…

Skončilo všechno přímo tam.

  

Možná, že slunce toho rána

vyšlo, jak činí od pradávna.

Jenže ta holka spala dál,

bledá a rudá mezi listím.

Nikdy už nebudeme čistí,

i když chlast dávno vyprchal.

  

Ty jsi ten večer řekl: „Platím!

Už mám dost, kluci – no, tak zatím.“

Odešels v klidu domů spát.

Smrděly močí zadní dvorky,

asfalt byl pořád ještě horký

a vše se teprv mělo stát.