OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

  

Příspěvek č. 27

Zpětná smyčka

  

„Sedma.“

„Flek.“

„Re.“

„Papoušek!“

Karty jako zázrakem zmizely a když dorazil na místo vedoucí směny, občanským jménem Igor Pouštěk,  všichni přítomní vykazovali horečnatou činnost. Tím myslíme, že Venca s Olafem pečlivě měřili kus kabelu a Denis naměřené hodnoty porovnával s jakýmsi papírem a důležitě při tom pokyvoval hlavou. Bedřich, který v tomhle kole dělal předsunutou hlídku a tak se na místo dostal jako poslední, alespoň předstíral, že leští jakousi imaginární skvrnu.

„Co si myslíte, že tu děláte?!“ Skřehotavý hlas Igora, který měl na jeho přezdívce daleko větší zásluhu, než zvukomalebně podobné příjmení, zazněl nad pracovištěm jak trouby posledního soudu. Čtveřice techniků přerušila činnost a otočila svou pozornost k nadřízenému s dokonale nechápavými výrazy.

„Pracujeme?“ navrhl Denis nevinně, zatímco jeho kolegové přičinlivě podporovali jeho tvrzení jednak horlivým přikyvováním a jednak brumláním souhlasného „Hmm“, „No“ , případně „Jasně šéfe“.

„Děláte si ze mě prdel?!“ Igorův hlas dosáhl neslýchaných výšin. „Pracujete?! Motáte se tu jako banda pitomců. Zase jste mastili karty, přiznejte se!“

Nikdo se sice nahlas nepřiznal, ale provinilé výrazy a nápadně nenápadná snaha dívat se kamkoliv jinam, než na rozhořčeného šéfa, mluvily samy za sebe.

„Jako bych to nevěděl. Bando flákačská, mizerná. Pak máte stíhat plán. Jen počkejte, já vám to vytmavím. Na prémie můžete zapomenout. Minimálně půl roku. Já vám proženu faldy.“

Muži si vyměnili vyděšené pohledy. Myslí to vážně? Žádné prémie? Půl roku? Kvůli chvilce mariáše?

„No tak, Igore,“ ozval se Venca. „Nebuď labuť. Však byl tenhle uzel dneska beztak poslední. A už je v podstatě hotovej.“

„Hotovej, jo? Tomuhle říkáš hotovej uzel? A co je tohle?“ Igor se obratně vyšvihl na změť drátů a jeden z nich s gustem nakopl.

„Nó, kabel?“

„Prej kabel. Pan chytrej. Jasně, že je to kabel. Ale jakej kabel? Volnej kabel. Co tu dělá volnej kabel, ha?“ prskal Igor vztekle a znovu provinilý kus nakopl.

„Já bych to nedělal,“ varoval ho Olaf opatrně. „Mohla by se stát ošklivá nehoda.“

„Tak ty mi budeš ještě říkat, co mám nebo nemám dělat?“ zasyčel Igor vztekle. „Mě, starýmu mazákovi. Já dělal na uzlech, když ty sis jsi ještě cucal palec na noze, a ty mi chceš radit, jak se mám chovat?“

„Já to myslel dobře,“ bránil se Olaf, jenže Igor ho ani nenechal domluvit. Vlastně ho ani neposlouchal. Právě mu totiž hlavou bleskla jasnozřivá myšlenka.

„Bojíš se, že se to celý rozsype,“ skoro zajásal, potěšený, že odhalil hloubku fušeřiny svých podřízených. „Jasně, odflákli jste to a teď se třesete strachy, že se ukáže jaký jste nemehla líný, neschopný. Jen se přiznejte, holoubkové.“

„Tak to teda ani náhodou,“ zavrčel Bedřich, kterého se Igorovo obvinění hluboce dotklo. Natolik hluboce, až se zdálo, že navzdory své tělesné konstituci, připomínající neodbytně kouli na nožičkách, vyskočí za svým nadřízeným nahoru na uzel a jednu mu ubalí.

„Tady Bedřich chce říct,“ ujal slova Venca, pokládaje konejšivě ruku na rameno rozhořčeného kolegy, „že je to spíš naopak. Konkrétně tahle část je vázaná zpětnou smyčkou a to je zatraceně záludná věc. Kdyby ti podklouzla noha a nedej světlo ses do toho zamotal, strávíme tvým vymotáváním celou věčnost. Možná to budeme muset i rozdělat a to bysme pak ten plán opravdu nestihli.“

Igor si podezíravě přeměřil spleť kabelů. Upřímně řečeno neměl ponětí, o čem Venca mluví. Když ještě dělal přímo u kabelů, žádné takové výmysly jako smyčka taková nebo onaká se neřešily. Prostě to smotali a basta. To ale nehodlal před svými podřízenými v žádném případě připustit. Přesto ho napadlo, jestli by přeci jen nebylo lepší dát na jejich rady a začít se chovat opatrněji. Kabeláž pod jeho nohama opravdu vypadala spletená nezvykle složitě. Nicméně cítil, že to nemůže udělat jen tak, to by si ještě mohli myslet, že ho třeba vyděsili, nebo tak něco.

„Flákat se a poučovat, to by vám šlo,“ odfrkl si tedy povzneseně.  „Plnou hubu řečí, ale sáhnout na práci, to by jim ručičky upadly.  Prej zpětná smyčka, pche, uzel jako uzel a ještě jsem neviděl takovej, ze kterýho bych se levou zadní nevymotal sám.“

A aby dal těm čtyřem najevo, jak málo si z jejich varování dělá, kopl do smotku pod sebou ještě jednou.

S pořádným rozmachem.

A ujela mu noha.

Kabely se pod vahou padajícího těla na okamžik rozestoupily, jen aby se vzápětí stáhly zpátky. Igor vypustil proud nepublikovatelných nadávek a s divokým zmítáním se pokusil vysoukat ven z hadovitého sevření drátů, ale marně.

„Tak co je, pitomci? Nestůjte tam jak solný sloupy, “ houkl na své podřízené vztekle, když zjistil, že sám se ven opravdu nedostane. „Hněte prdelí a vytáhněte mě. Nebo vám skrouhnu prémie na celej rok.“

Ani jeden z techniků mu však nevěnoval pozornost. Do jednoho totiž zírali vzhůru. Igor zdvihl pohled a zbledl jak stěna. Na běžně temné klenbě se nezadržitelně otevírala trhlina oslepujícího světla. Jako starý mazák věděl velice dobře, co to znamená. Včetně faktu, že je v pořádným průseru.

„No tak, kluci,“ přeladil do znatelně prosebnějšího tónu. „Já jen vtipkoval. Samozřejmě, že dostanete prémie. Jenom mě vytáhněte. Slyšíte? Přece mě tu nenecháte.“

Ale snažil se marně. Jeho podřízení se už vzpamatovali z prvního šoku a teď prchali do úkrytu, co jim nohy stačily. 

***

„Mamí! Mamí! Já mám už zase ze sluchátek jeden velkej uzel!“

„Nemáš je cpát všude, kde tě napadne. Až ti zase přestanou fungovat, kupuješ si nové ze svého,“ odsekla matka, kterou stížnost pubertální dcery zastihla nad obalováním řízků a zcela mimo náladu jakkoliv situaci řešit.

„Já je necpala … Jé, ono se do nich něco zamotalo. No fůůj, to je hnusný! A mrská se to!! Ááá!!!“

Zaječení doprovodil tlumený náraz plastu o stěnu, naznačující, že majitelka sluchátka odhodila co nejdál od sebe.

„To bude brouk mozkožrout,“ okomentoval situaci lakonicky její bratr. „Ne počkej, ti k tobě nelezou, chcípli by hlady.“

Následoval rachot, doprovázený vzteklým „Já ti dám mozkožrouta, ty pilinovej mozečku.“ a rádoby vyděšeným voláním „Pomoc furie!“

„Zopakuj mi ještě jednou, proč jsi nechtěla psa,“ vynořil se otec rodu z poza novin. „Jo, už si vzpomínám, protože dělá moc velký bordel.“

„Ještě ty si přisaď,“ zavrčela matka směrem ke strouhance. „A taková to byla roztomilá miminka.“

***

Klenba se nehlučně zavřela. Čtyři technici se vysoukali z úkrytů a nepříliš ochotně se přišourali na místo, kde ještě před chvílí ležel jejich poslední dnešní úkol. Chvíli tam nerozhodně postávali, vyhýbaje vzájemně pohledy.

„Teda, Igor byl debil, ale takovej konec …,“ zamumlal Olaf po chvilce.

„No jo, no. Stane se. Riziko povolání a tak. Znáte to,“ pokýval hlavou Denis.

„Ale stejně, neměli jsme přeci jen zkusit …?“

„Co? Vymotat ho? Ze zpětný smyčky? Hele, mladej, vím že tě to žere, ale věř mi, každýho z nás jednou čeká nějaký ten poslední uzel. Víš co? Zvu tě na panáka. Všechny vás zvu. Na blahou paměť Igora Papouška.“

„Bezva nápad,“ schválil pozvání Venca. „Potřebujeme to. Jdeš taky Béďo?“ obrátil se na aktuálně služebně nejstaršího kolegu.

„Ale proč ne,“ kývl Bedřich. „Popijeme, zavzpomínáme … Ale kluci, s mírou. Zejtra nás čeká pernej den. Vánoce jsou za rohem a ty světýlka na stromeček se samy nezauzlujou.“