OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 28

Poslední uzel

  

Není trať jako trať. Kdesi za městem neznámého jména, budiž námi nazváno Posledním městem, tyčil se na jediném kopci v okolí rozbořený hrad. Člověk by řekl, že možná starší jak Metuzalém. Jeho oprýskané zdi skrývaly mnohá tajemství, která neúprosný proud času zametl kamsi do hlubin zapomnění. Jedním z těch tajemství je Poslední železniční uzel, z něhož  jedna z tratí vede do nebe, druhá do pekla a třetí na pomezí. Ví o něm už jen pár vyvolených, vlastně snad jenom jeden jediný, říkejme mu tedy Poslední. Poslední železniční uzel má své tajné místo přímo v temnotách hradního sklepení, kam se obyčejný člověk nikdy nedostane. Anebo možná dostane. Za určitých podmínek.  Poselstvím posledního železničního uzlu není, jak by se mohlo zdát, převážení dušiček na poslední místo spočinutí, podle toho, jak zasluhují, nýbrž v určitých případech vozit živé příbuzné za těmi, kterým nestačili říct to důležité, nestačili se rozloučit či mají nějaké poselství. Po návratu zpět na Zemi si však nemohou nic z toho, co zažili se svými milými ať v nebi, pekle či na pomezí, pamatovat. Úkolem Posledního je prodávat jízdenky na těchto tratích. Dlouhá léta už žádnou takovou jízdenku neprodal. Aby ho neudusila šeď každodenního stereotypu přímo k smrti, dával si na každý den nějaký malý úkol. Někdy se pustil do malování stěn nádraží, jindy umyl prachem zlíbaná okna, tu kontroloval kartotéku, jestli všechno sedí. Do kartotéky zapisoval jména zemřelých, jejich hříchy a zásluhy a taktéž místo posledního odpočinku. Za celá předlouhá léta  se nedopustil jediné chybičky. Když měl vše hotové, rád se chodil projít do lesa okolo hradu. Nikdy   na svých procházkách mezi hustými porosty stříbrných smrků nepotkal ani živáčka. Až jednou….

  

Jmenovala se Elenka. Šplhala se do strmého kopce s odhodláním zuřivého lva, který se právě rozhodl ulovit svou kořist. Kamení ostré jak právě nabroušená břitva ji s každým krokem vzhůru klouzalo pod nohama, valilo se dolů, kde se pak tříštilo o špičaté hrany skal. Měla namířeno přímo tam, kam se běžnému smrtelníkovi Posledního města nijak zvlášť nechtělo – až na vrchol ke starému hradu. Hnala ji touha být chvíli sama se sebou, sama beze slov, beze všeho toho shonu města, bez davů lidu, kteří si myslí, že ví všechno, ale ve skutečnosti neví nic. Dnes jí je patnáct let. Netouží po žádných třeskutých oslavách. Nejlépe si svůj den užije sama v hlubinách lesů.

  

Poslední něco tušil. Cítil ve svém okolí blízkost člověka, avšak dobrého člověka. Procházel se kolem hradu s nastraženýma ušima a očima dokořán, aby mu  neuniklo byť jediné padající pírko. Občas zaslechl zvláštní zvuky. Jakoby se padající kamení tříštilo o všudepřítomné skály. Elenka, chytrá jak liška a hbitá jak lasička se pomalu přibližovala k vrcholu. Už jen pár krůčků. Poslední ji zahlédl za pět minut dvanáct, jak odpočívá opřená o borovici nakloněnou silou větru mírně napravo. Okamžitě se vracel zpět do sklepení hradu ke svému poslednímu železničnímu uzlu, aby ho Elenka nespatřila. Povedlo se.  Lámal si hlavu nad tím, co tu mladá dívka pohledává v tuhle denní dobu. Vždyť slunce již pomalu zlíbalo zelené obzory planin, tma se vkrádá do lesního ticha. Co si tu dívka počne, až nebude vidět ani na krok, v těchto strmých vrcholech, kde se rozsypalo kamení na všechny světové strany? Neznal ji, přesto vnímal něco jako zodpovědnost. Starost o dceru, kterou on nikdy neměl. Zastestkl si. Něco mu však říkalo, že dívka příjde, že si najde cestu k Poslednímu uzlu. Nemýlil se.

  

Elenka ráda poznávala místa dosud nepoznaná. Prolezla kdejaký kout, i ten zdánlivě nepřístupný. Při obcházení tajemstvím opředeného prastarého hradu objevila v jednom nenápadném koutku zapadlém šedinami prachu malinkatý otvor, z pod kterého se do večerního šera snažila prorazit zlatavá záře. Probudila v mladé dívčině obrovskou porci zvědavosti. Zkusila kovový poklop otevřít.  Ze začátku se jakákoli snaha zdála naprosto bez šance.  Poklop lehce zaskřípal, avšak se nezvedl ani o nejmenší kousíček. Nevzdávala se. Jako vždy. Na popáté se ji podařilo odhalit tajemnou zlatou záři. Spatřila uzounký tunel. Vedl kamsi dolů do hradního sklepení.Bez obav, plná elánu a zvědavosti se vydala na cestu směrem ke zlatavé záři. Nejprve se cesta velmi lehce klikatila, že by člověk ani nepoznal, že by vůbec klesal někam dolů. Během chvilky se však před ní objevil příkrý hladký sráz, stačil jeden velmi neopatrný krůček a Elenka se klouzala jak na tobogánu kamsi do hlubin podzemí.

,,No páni, tady je snad nádraží?!! Kam ty vlaky asi jedou?¨ neskrývala svůj údiv, když se ocitla před budovou Posledního uzlu. Hleděla na osamocené koleje vedoucí kamsi do dálky.

,,Jedna trat vede do nebe, druhá do pekla a třetí na pomezí. Můžeš se tam rozloučit se svými milovanými a sdělit jim svůj poslední vzkaz‘‘ vysvětluje překvapený Poslední. V jádru tušil, že se Elenka dostane až sem, přesto jeho údiv neznal hranic.

,, Ráda bych obejmula svého tátu. Nestihli jsme se rozloučit. Dovezete mě k němu, prosím?“ šla tvrdě rovnou na věc. Ani nepotřebovala vědět víc. Věřila. Dlouho doufala v tuto možnost. Byl to jako splněný sen.

,, Počkej...počkej...ne tak zhurta. Než se rozhodnu vypravit tvůj vlak, musíš mi odpovědět na pár otázek, abych věděl, zda-li jsi hodna našich služeb,“  pravil, sám však tušil, že nějaké další otázky budou pouhopouhá formalita.

,,Rozumím, ptejte se tedy,“ odvětila s pořádnou dávkou zdravého sebevědomí.

,,Kolik je jedna plus jedna,‘‘ položil zdánlivě velmi jednoduchou otázku Poslední. Eleonora se nejdříve zasmála, než pochopila podstatu věci.

,, Jedna plus jedna je nekonečně mnoho možností.“ odpověděla již s výrazem zamyšleného mudrce.

,, Hmm...dobrá...moje druhá otázka zní:  Loď se potápí. Máš však poslední záchranný kruh. Na palubě je 15 lidí. Komu ho hodíš?¨

,,Tomu, kdo s ním zvládne doplavat pro pomoc. Jedině tak zachráníme všechny,“

,, Chytré….a poslední otázka...Koho bys vzala s sebou na poslední místo tady na zemi, dejme tomu do ráje?“ ptal se už více méně jen proto, aby dodržel pravidla přepravy.

,,Toho, kdo se mnou bude chtít jít,“

,,I za cenu, že bys tam šla sama?“

,,Ano, i za takovou cenu“

,,Dobrá, prošla jsi. Jakpak se vlastně jmenuješ?“

,,Elen“ odpověděla Elen.

,,Tak Elenko, pojď teď se mnou do kartotéky. Podíváme se, kde se tvůj tatínek nachází a taky ode mne dostaneš jízdenky.“

  

Elenka se už nadšeně chystala vstoupit do dveří Posledního uzlu, když si po pár krocích všimla, že Poslednímu už to tak rychle nechodí. Kulhal na pravou nohu. Jen tak pomalinku se posouval krok sun krok dál. V jeho vrásčité tváři sešlé proudem času viděla nános starostí. Vrátila se k němu, aby mu nabídla své rámě.

Přizpůsobila tempo chůze té jeho.Obrátil na ni svou tvář naplněnou vděkem. Leskly se na ní slzy dojetí. Dávno je tomu, co někdo udělal něco i pro něj

,,Jsi moc hodné děvče,“ pravil.

,,Ale, kdepak, to je přeci samozřejmost, to by udělat každý“

,,Je hezké tvé přesvědčení, ale ne každý má takové srdce jako ty“

  

Prošli pár uzounkými chodbičkami, které zářily všemi možnými barvami. Poslední si dal opravdu záležet na tom, aby se každý, kdo vejde na jeho uzémí, nejenom on sám, cítil vesele. Stejně jako všechny ty zářivé barvy na stěně. Na konci chodby otevřel dveře do obrovské místnosti, taktéž plné veselých barev, avšak i regálů s kartotékou. Na každé kartotéce jedno jméno. Stovky či snad tisíce regálů s miliony kartičkami, těch jmen bylo nepočítaně.

,,Brzy budu potřebovat další místnost,“ poznamenal smutně Poslední.

,,To je koloběh života, jeden odejde, další příjde. Bolí to, ale v srdci zůstanou,“ překvapila ho svým rozumným postojem.

,,Jsi chytré děvče...Určitě tedy budeš vědět, kde Tvého tatínka hledat. Bude to v sekci nebe, peklo nebo pomezí?“

,,Nebe...určitě nebe!“ zajásala Elen s obrovskou dávkou nadšení, že už je velmi blízko vytouženému cíli. Srdce se jí výtězoslavně rozbušilo. Šli tedy k modře natřeným regálům do sekce nebe.

,,Jak se vlastně jmenuje Tvůj tatínek? Kdy se narodil? 

,,Josef Šťastný, narozen 22.3. 1946“

Hledal tedy v sekci nebe kartičku se jménem Josef Šťastný. Ať  hledal, jak hledal, od začátku do konce a zase zpátky, kartičku se jménem Josef Šťastný nenašel.

,,Hmm...kde ta zatrolená kartička jen může být?“ zadumaně se škrábal ve svých dlouhých šedých fousech.

,,Jsi si jistá, že tatínka poslali do nebe? Nemůže být na pomezí, nebo dokonce v pekle?“

,,Táta byl dobrý člověk. Měl rád lidi i zvířata. Koho viděl, tomu pomohl. Nikdy nelhal a podle toho, co máma povídala, pracovitější člověk snad ani neexistuje.  Nemáte tu náhodou elektronickou kartotéku v počítači? Abychom ji našli rychleji...“ Elenka byla do poslední kapky krve přesvědčená, že táta se nemohl po smrti vydat na jinou cestu než do nebe. V jejích očích, jejím srdci si ho představovala jako samotného archanděla. Ale nemohlo tomu být jinak?

Poslední se starostlivě pousmál. Věřil Elence, že její tatínek byl ten nejlepší ze všech tatínků. Jako vlastně všichni tatínkové, kteří nesešli z cest. Něco však úplně nesedělo.

,,Elenko, nemůžu tu mít počítač ani elektronickou kartotéku. Nic takového. Mohli by mě najít.Víš, co by se  stalo pak? Udělali by mi tu z toho lunapark.

K poslednímu uzlu se může dostat jen ten, kdo si to opravdu zaslouží,“

Ještě chvíli hledal  bezvýsledně v sekci nebe, než mu to došlo. Elenka přeci říkala, že se s tatínkem nestihla rozloučit na jeho poslední cestě. Je tedy možné, že se tatínek zasekl někde na pomezí, protože stále nemá vyřešený pocit dluhu vůči své dceři.

,,Elenko! Asi už vím, kde je? Máte spolu nevyřešený vzájemný pocit dluhu. Tvůj táta se nachází nejspíš na pomezí,“ dořekl a pomalu se sunul ke žlutě natřeným regalům do sekce pomezí. Elenka nadšeně kráčela za ním. Kartotéka zářila čistotou na všechny strany. Poslední se ze všech sil snažil udržovat tu co nejlepší pořádek. Byl na to pyšný. Prohlédli kartičku po kartičce, avšak ani v sekci pomezí se neshledali s úspěchem. Elenka vrhla na Posledního vyděšený pohled. Mluvil za vše.

,,Ale tatínek přeci nemůže být v pekle. Nic zlého neudělal,“ poznamenala Elenka se slzou na krajíčku, která se postupně měnila v nezadržitelný vodopád slz. Poslední ji pevně objal. Rád by ji utěšil.Stisknul pevně otcovsky její křehká ramena. Pohladil ji po vlasech.

,,Neboj, Určitě to má nějaké vysvětlení,“ snažil se dívku uchlácholit.

,,Proč by posílali tatínka do pekla. Přeci nic zlého neudělal,“ opakovala tiše. Oči zaplavené slzami.

,,Neposílají.Poslal se sám. Nikdo nekontroluje, kdo kam míří. Samo svědomí je pošle, kam patří,“ vysvětloval ji, jak funguje karmická cesta, cesta posledního uzlu.

,,Svědomí ho pošle, kam patří? A co třeba násilní vrahové, kteří snad ani žádné svědomí nemají? Když ani nelitují svých hrůzných činů?

,,Neboj, když duše opouští tělo, vyzařuje různé energie. Jedna z nich je energie svědomí, která je v tu chvíli odpojena ode všech vnějších vlivů,  všeho  toku myšlení, je to energie svědomí očištěná od všech zlých složek. V tu chvíli se projeví ve vší pravdivosti. Dovede Tě tam, kam je ti třeba,“

,,Stejně si myslím, že táta v pekle není,“ trvala na svém El. Šli tedy hledat do sekce peklo mezi černě natřené regály. Ale ani tam kartičku nenašli. Elen se na jednu stranu ulevilo, na druhou lehce znervózněla. Kde je tatínek, když kiartičku s jeho jménem nenašli ani v sekci nebe, ani na pomezí a ani v pekle?

Poslední se nevěřícně podrbal na hlavě.Začínal být zoufalý. Už tu tři hodiny bezvýsledně hledají jednu jedinou kartičku. Bylo to jak hledání jehly v kupce sena.

,,Jsi si jistá, že tvůj tatínek opravdu zemřel?“   Lehce znejistěl.

,,Má hrob u lesa za městem,“ šeptla dívka smutným polohlasem.

,,To ještě neznamená, že opravdu zemřel,“ Je pravda, že Elenka v té době byla ještě malinká. Nevzali ji ani na pohřeb.Vlastně ani neviděla úmrtní list. V tu chvíli ji v hlavě proudil nekonečný koloběh všemožných myšlenek. Proč by ji maminka lhala? Proč by ji tatínek nechal žít celý život v představě, že zemřel? Ne, to nemůže být pravda. Celá znavená si sedla na zem. Mohla by z ní i jíst, jak se leskla čistotou. Opřela se o jeden z těch černých regálů. Zadívala se kamsi do dálky. Kdesi na zemi pod zelenou policí spatřila barevný lístek.

,,Copak to tam máme?“ podivil se Poslední, když sledoval, jakým směrem upírá Elen své mokré oči. Šel zvednout kousek barevného papírku. Když si pozorně přečetl, co se na něm píše, trochu se zastyděl.

,,Elenko...promiň, že jsem tě tak vyděsil. Nejspíš vypadla při úklidu. Je to přesně, jak jsem myslel. Tvůj táta čeká na pomezí,“ Elen poskočilo srdce radostí. Za prvé proto, že alespoň na chvíli jednou uvidí svého tátu, že ho bude moci obejmout, ale hlavně vyřešit ten vzájemný pocit dluhu, jak to Poslední nazval, aby táta mohl v klidu odejít do nebe, aby se cítil co nejlépe.

,,Elenko...teď Ti vysvětlím, co se bude dít dál. Dostaneš tady tu kartičku se jménem tvého táty. Budeš ji střežit jako oko v hlavě. Na nástupišti čeká jeden jediný vlak. Nasedneš do něj. Cesta vede dlouhým černým tunelem. Nic tam neuvidíš. To proto, aby tvé srdce nerušily žádné vnější vlivy, aby sis mohla sama v sobě ujasnit, co všechno chceš tátovi sdělit. Za nějakou chvíli za Tebou přijde průvodčí. Označí ti jízdenku. Je zpáteční, tak si ji nechej. Stále ji střež, jak nejlépe můžeš. Vlak zastaví, tam kde má. Až vystoupíš, měl by už na Tebe čekat tatínek.“   Při slově tatínek se Elence divoce rozbušilo srdce. Moc toužila po tom, aby ta chvíle jednou přišla, chtěla mu toho tolik říci a nejvic to, jak ho miluje. Najednou měla v hlavě prázdno. Nevěděla vůbec nic. Přemýšlela, jak teď táta asi vypadá. Jestli ho ještě pozná.

,,Neboj, do pomezí, nebe i pekla chodí již duše bez těla, ale jakmile se setkají se svými blízkými, vytvoří se iluze těla. Bude vypadat přesně tak, jak si ho pamatuješ. Ale měj na srdci jednu důležitou věc...Až se vrátíš zpátky sem, do světa lidí, na nic z toho si už nevzpomeneš. Zůstane jen jakýsi pocit a že někde existuje jakýsi poslední uzel, nebudeš už vědět. I tak chceš jít dál?“ vysvětloval Poslední další postup cesty.

,,Ano,jdu“

,,Tak běž! Rád jsem Tě poznal“

,,Já též. Ať se vám daří! Děkuji za vše,“ volala za ním už z okna vlaku. Pomalu se dával do pohybu. Nejdřív se jen tak pomalinku loudal. Chvíi přidával na rychlosti, potom zase ubíral. Jakmile ho pohltila černá tma tunelu, začal uhánět,co mu kola stačila. Elen si vzpomněla na slova Posledního. Měl pravdu. Jakmile nejsou myšlenky strhávány vnějšími vlivy, lze si uvědomit snad i neuvědomitelné.

,,Vaši jízdenku, prosím,“ ozvalo se odkudsi ze tmy. Celou dobu svírala kartičku pevně ve své dlani. Najednou byla pryč. Krve by se v ní nedořezal. Měla ji přeci hlídat jako oko v hlavě.Je to její jediná možnost, jak se potkat s tatínkem a taky jediná možnost, jak se vrátit zpět do světa lidí. Neklid má podobu divoké vichřice cloumající s větvemi stromu ze strany na stranu. Přesně jako v tuto zvláštní chvíli. Šmátrala všude, kde se dalo. Jízdenka nikde.

,,Já jsem ji měla. Musí tady někde být!“

,,Lpíš! Příliš lpíš! Kdybys nelpěla, nebyl by důvod, aby se ztratila,“ El byla chytré děvče, nepotřebovala dlouhosáhlého vysvětlování. Hned ji bylo jasné, o čem je řeč.Celou dobu toužila jen po tom shledat se svým otcem. Nic jiného pro ni v tu chvíli neexistovalo. Stejně tak lpěla na světě, ze kterého sem přišla. Jen pouhé uvědomění však nemusí být klíčem k úspěchu.

,,Jak se mám zbavit lpění?“

,,Vždyť už to dávno víš. Podívej se do své dlaně,“ Nemusela se dívat. Hned cítila, že ve své dlani svírá kus jakéhosi papírku. Nedovedla pochopit, že za tak krátkou dobu zvládla opustit své lpění, avšak pocit klidu, který zaplavil její duši vytěsnil z její hlavy jakékoli další myšlenky. Podala průvodčímu svoji jízdenku. Ze tmy se ozvalo jen kratičké ,,cvak“.

,,Jak dlouho ještě pojedeme?“ ptala se Elen spíše  ze zvědavosti než z nedočkavosti.

,,Tak dlouho, jak bude potřeba,“

  

Elen pochopila. Teď záleží už jen na ni, kdy se vlak zastaví.Až bude připravena. Může být vůbec někdo někdy na něco doopravdy připraven? Vlak uháněl temným  tunelem ještě dlouhé hodiny. Minuta za minutou se vlelkla jak raněný voják plazící se v hustém porostu křovin. Čas neměl s Elen slitování. Ani kapku. Ani jedinou maličkou kapičku.Myšlenky se chvílemi kupily jako obrovský huňatý mrak. Hned na to jedna po druhé mizely kamsi do neznáma. Když se právě cítila co nejméně připravena, vlak zastavil.

,,Vystupováááát!“ volal odněkud z dálky neznámý průvodčí. Elen se rozbušilo srdce jak nikdy v životě. Poprvé po deseti letech uvidí tátu. Srdce bušilo. Ruce se třásly. Nebyla schopna slova. Pomalu vystupovala z vlaku. Pěkně pomaličku. Jeden krok. Druhý krok. Seskočila z vysokého schůdku. Ocitla se na travnaté pláni. Vedla tam uzounká prašná cestička k lesu. Zlatavá záře slunečních paprsků laškovala s malinkatými ovečkami mraků na modré obloze.

,,Tady je ale krásně...“ povzdychla si Elenka.

,,Ale kdepak je táta“ přemýšlela nahlas. Pozorovala všechny možné strany. Po tátovi ani památky.Možná se taky trochu bál. Stejně jako ona. Dával si načas. Elenka si sedla do vysoké zelené trávy, jež v mírném vánku tančila ze strany na stranu. Nasávala sladkou vůni květin.

,,Elenko...“ ozval se za jejími zády známý  hlas. Ten hluboký přívětivý hlas plný klidu. Polkla. Chvíli sbírala odvahu se otočit. Udělala to. Rychle. Stál tam on. Vysoká postava, černé rozcuchané vlasy, neoholená fousatá tvář, hluboký pohled  tmavě hnědých očí, snad také černých. Táta..Táta, tak jak si ho pamatovala, když byl ještě zdráv. Když byl ještě plný života a síly. Padla mu do náruče. Plakala. A její slzy by skrápěly tátovu hruď ještě dlouhé hodiny, kdyby si neuvědomila, že jejich čas není příliš nakolněn dlouhému loučení.

,,Tati...“ zaznělo z jejích úst. Nakonec ani nevěděla, co by chtěla sdělit. Josef ji pohladil po vlasech. Tolik mu chybí.

,,Tati...scházelo mi slyšet tohle slovo. Elenko, tolik bych Ti toho potřeboval povědět,“ dojímal se Josef.

,,Já taky. Alespoň doteď jsem věděla, co všechno Ti chci říct. Nyní mám pocit, že nevím vůbec nic,“

,,To nevadí Elenko. Hlavně, že jsme spolu, že se můžem odloučit a pustit, aby každý mohl pokračovat na svých cestách dál bez pocitu vzdálenosti či snad viny Pověz mi zatím, jaká byla cesta,“ vzal ji za ruku. Kráčeli směrem k lesu mezi travnatými lány, kde sem tam vykukovala nějaká barevná květina.

,,Prý moc lpím. A nejvíc jsem asi lpěla na tobě, na představě, že se konečně jednou shledáme. Čím víc jsem lpěla, tím se zdál být můj cíl vzdálenější. Víš...tati...každé Vánoce jsem chodívala na náměstí zatahat si šnůrkou na zvoneček tajných přání. Víš, co jsem si přála?“ podívala se Josefovi přímo do očí. Je tu jen na chvilku.  Vůbec netušili, kolik jim bylo vyměřeno společného času. Nejšpíš málo. Oproti těm patnácti letům sakra málo. Posadili se k lesu na malou skalnatou vyvýšeninu. Otevřel se jim pohled na zelené hrby lesů lemované květinovými loukami. Viděli, co chtěli vidět.

,,Vím,“ odpověděl Josef. ,, Každý rok jsem to přání slyšel ve svém srdci. Každý rok plakal, že ti tvé přání nejspíš nebudu moci splnit. Přála sis, stejně jako já, abychom se jednou zase potkali“

,,Promiň tati. Promiň, že jsem si to přála.Bylo to ode mě asi sobecké, že?“

,,Kdepak.I já jsem si to moc přál. I maminka. Je to naprosto přirozené, lidské avšak musíme se pustit, abychom mohli pokračovat dál. Já v nebi, ty na zemi.

,,Ale jak se mám zbavit lpění? Chci tě pustit, abys mohl v klidu jít.“

,,I já jsem příliš lpěl. Na naši rodině, na životě. Lpěl jsem natolik, že jsem o obojí musel přijít, abych jednou pochopil. Lpění není v hlavě, je v srdci. Není to stav, který řídíš myslí, musíš do něj dojít  skrze své zkušenosti. Příjde to samo, neboj. Je to jako rozvázat uzel na laně. Ten poslední..“

  

Ještě nějakou dobu si povídali. Jakoby chtěli dohnat celých těch deset let svého odloučení. Rudé slunce pomalinku zalézalo za obzor. Nastal čas loučení.

,,Elenko. Mám Tě rád. Jsem na Tebe pyšný, ale už se neuvidíme“ stačil říct posledních pár vět, než se jeho tělo proměnilo v roj zářících hvězd mířící kamsi k nebi. Elenka už neplakala. Upírala svůj zrak k obloze. Usmívala se. Oba dva zvládli rozvázat poslední uzel, který jim nedovoloval pokračovat dál.

Když se vracela domů, pořád čekala, že na tento krásný zážitek zapomene, jak říkal Poslední, že zbyde jen jakýsi zvláštní pocit. Jako jediná z těch všech, co kdy navštívili Poslední uzel, nezapomenula. Párkrát se ještě vrátila na místo, kde se ji podařilo rozvázat poslední uzel na laně svého lpnění na tátovi. Pak i tenhle uzel rozvázala.