OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 29

Pořád tu jsi

   

Krčí se v chladné posteli,

rozpadlá vzpomínka za víčky.

Vše, co jsme měli a neměli,

ztratili prázdnými psaníčky.

  

Pořád tu jsi…

  

Tvoje tvář na fotce v úsměvu,

detaily z papíru vytesané.

S pochmurnou hudbou bez zpěvu

jdu časem zpět. Vím, co se stane.

  

Pořád tu jsi…

  

Ve škole nudím se do krve,

Ty čekáš pod oknem s růží,

všechno je lákavě poprvé,

tělo, co chvěje se…touží.

  

Polibek rozpíjí obrysy těla,

Ty dýcháš mnou a já tepu tebou.

Tónem „do navždy“ Tě rozezněla

láska, co odnesla nás s sebou.

  

Dotekem duše a prolnutím rtů

mísí se bytost má s Tebou.

Konec nás dohonil na startu,

ztratit rok vojáka vedou.

  

Dopisy pojí, co zůstalo v dáli,

samota sužuje dychtivý dech.

O lásce, o smrti spolu jsme psali,

nicota pronikla za příběh.

  

V neznámém světě vzdáleném mému -

filosof se smrtí. Unikáš mi.

Bojím se, nechápu, směješ se všemu,

Ty nejsi Ty a nejsme už my.

  

Dny skáčou v roky, čas letí, plyne.

Tvá žena, Ty. Já a můj muž.

Zase jsme blíž, je to už jiné.

Budoucnost k zápěstí přikládá nůž.

  

Slova se v oblacích zatoulala,

činy už nejde vzít zpět.

Bytostnou schránku nabourala

smrt, ta má pod palcem svět.

  

Pořád tu jsi…

  

Ráno je černé jak opuchlá vdova,

z fotky v síni se usmíváš,

obklopen květy, já hledám slova,

ale Ty neodpovídáš.

  

Pořád tu jsi…

  

V rozpadlé vzpomínce za víčky,

kde jsme se v déjà-vu viděli.

Vším, co jsme měli a neměli,

Vším, co nám životy vrátily…