OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 29

Předpřítomný čas

  

Veronika se probudila do výjimečného dne. Tak to alespoň cítila, ještě než otevřela oči, aniž by dokázala vysvětlit proč. Jako by výjimečnost spolykala všechen okolní vzduch, s každým nádechem pronikala do hloubky jejího těla, propíjela se do matrace pod ní a objímala ji jako peřina. Písnička, která se nesla z mobilního telefonu, vykrajovala své tóny do ticha místo protivného hrčení retro-budíku, jako by i ona chtěla potvrdit dnešní výjimečnost. Lehkost bytí se rozlézala prostorem a slibovala jakýsi nový druh svobody. Ten pocit Veronika znala, voněl jako mámin bublající oběd na kamnech. Když byla malá, tak rána milovala. Neotvírala oči, dokud úplně neprocitla. Užívala si to očekávání nového dne smísené s konejšivým bezpečím uvnitř sebe – v tmavě červeném prázdnu za víčky. Užívala si ho, protože mohla, den na ni nespěchal. Nebudil ji svými tóny tak jako teď.

Otráveně se přetočila na bok, rukávem pyžama si otřela slinu na tváři a nahmatala mobil na nočním stolku, aby vypnula zvuk. Rozlepila oči a tupě zírala před sebe. Radost z nového dne se vypařila během několika vteřin. Nechápavě si sedla a rozhlédla se. Slunce vysílalo své paprsky skrz žaluzie jako signální vykřičníky zdůrazňující skutečnost, že se nenachází u sebe doma. Očima těkala po místnosti, kterou dobře znala a obraz naproti na zdi, který nikdy neviděla. Nejspíš. Volba jeho barev ji totiž přece jen jakýmsi známým způsobem uklidňovala. Ale ani příjemná malba nedokázala vyhladit starostlivou vrásku mírného děsu, že si ze včerejška nepamatuje vůbec nic.

Snažila se uklidnit myšlenky, které jí zběsile poletovaly hlavou. Tříštily se jedna o druhou a všechny ty střepy se rozprskly do klidu, co ji ještě před chvílí prostupoval. Zhoupl se jí žaludek, vyskočila z postele a utíkala do koupelny. Naštěstí se jí podařilo nevolnost rozdýchat. Napadlo ji, že včerejší noc nejspíš strávila někde v baru. Jenom nedokázala pochopit, jak si mohla přivodit takové okno. Jako by se ocitla v místnosti z matného skla, odkud nevedou žádné dveře.

 Opláchla si obličej studenou vodou, zvedla tvář k zrcadlu a osušila ji ručníkem. Pohled na sebe samotnou ji ale zarazil. Otočila hlavou ze strany na stranu, dotkla se prsty pokožky na tvářích a našpulila na své zrcadlové já pusu. Vycenila zuby, vyzkoušela pár dalších grimas, které člověk ukazuje jen v soukromí svému odrazu, ale její údiv nezmizel. Zrcadlo jí vracelo svěží odpočatou tvář s narůžovělými líčky, ani náznak kocoviny. Čichla si k dlouhým vlasům, které voněly šamponem a spánkem, kyselý lihový odér z nich nečpěl. Znovu se v ní převalil pocit o zvláštnosti dnešního dne. Zavřela oči a snažila se ho zachytit, pochopit důvod, ale byl kluzký a zmizel dřív, než se ho dotkla.

Vrátila se do pokoje, aby se převlékla a pečlivě ustlala postel. Máma si na to potrpí, příště by jí už azyl neposkytla. Bůh ví, proč ho Veronika potřebovala tentokrát. Natřepala peřinu prudkými švihy ve vzduchu, aby ji mohla složit do úhledného štrúdlu, když z ní na zem odlétl kapesník.  Uhladila dlaní nerovnosti na poskládané pokrývce a obešla postel, aby ho zvedla. Kapesník ležel na podlaze jako bezvládná hadrová figurka s uzlem místo hlavy a ručně vyšívaným monogramem její matky.

Veronika ho otáčela v dlani a přemýšlela, co tu dělá. Tenhle mámin zvyk nikdy nechápala, jak si může člověk něco zapamatovat pomocí uzlu? Párkrát to probíraly, ale kompromis stejně nenašly. Matka by jí řekla, že paměť funguje na základě asociací a stačí, aby uzel rozvázala, při jeho opětovném zavazování si vzpomene na důvod, proč ho uvazovala naposledy. Pro ni se ale uzel na kapesníku blížil svou srozumitelností spíš k morseovce nebo vysvětlování anglické gramatiky. Nepochopila ani význam uzlu, ani dvanáct anglických časů, které se jí matka snažila vštípit do hlavy stejně jako svým studentům. Když má čeština tři časy, jak má rozumět těm ostatním? Třeba předpřítomný čas - něco v současnosti je důsledkem toho, co se už stalo…

Položila kapesník na polštář jako spící panenku a vydala se do útrob domu pro vysvětlení. Potkala ale jen ticho a na zdech několik dalších obrazů. Žádný z nich neznala, kombinace obrazců a barev působila jako výkřiky do tmy. Zaraženě přecházela od jednoho k druhému a přemýšlela, kdy je sem matka pověsila, vždycky se přece obklopovala úzkoprsou čistotou. Teď dům najednou vypadal jako pestrobarevné dvojče toho jejich původního sterilního a výjimečnost dnešního dne se rozpustila v nepochopitelném chaosu. Možná jí včera někdo hodil do pití drogy? Pocítila závratě a sucho v krku. Natočila si studenou vodu a naráz ji vypila. Prázdnou sklenici postavila na linku vedle sporáku, na kterém žádný oběd nebublal.

V kuchyni bylo pusto, jediným dotekem její mámy byl ve spěchu načmáraný vzkaz, který ležel na jídelním stole.  Matčino písmo se způsobně naklánělo zleva doprava, alespoň ono se nezměnilo: Hned jsem zpátky, počkej na mě. Máma. Veronika vzdychla a posadila se. Pohledem zabloudila k oknu, v zorném poli se vznášely sluncem osvícené prachové částečky jako němí svědkové toho, že tady převzala vládu anarchie. Přemýšlela nad tím, že kdyby nečetla ten vzkaz, byla by si jistá, že dům prostě změnil majitelku, protože její máma by nepořádek nikdy nedopustila. Ani kdyby to znamenalo jakoukoliv osobní oběť, třeba nebýt chvilku mámou a věnovat se prachovce místo stavění komínů z kostek Lega.

Veronika ještě chvíli vyklepávala rytmus jakési písničky prsty do stolu a potom dostala chuť na kafe. Vstala, aby si ho uvařila, ale zjistila, že dóza je prázdná. Udiveným pohledem zavadila o zpřeházené čaje v polici, kde byl dřív vystavený karlovarský porcelán. Pak si sedla a načmárala jiný vzkaz. Pod ten matčin. Vážně v době chytrých telefonů musí používat tuhle komunikaci? Musí, protože mámin mobil vyzváněl v kuchyni na lince, když se jí snažila dovolat. A ona už má toho čekání ve zmateném snu dost. Potřebuje na vzduch. A taky si dát to kafe.

V předsíni si oblékla dlouhý svetr a vykročila ven. Když otevřela dveře, překvapilo ji dusné teplo, nejspíš i počasí dnes zažívá chaos a sklouzlo přes noc z jara do léta. Svetr tedy vrátila ještě mezi dveřmi na háček, zamkla dveře a vydala se do kavárny. Stíny stromů dopadaly jako mokré fleky na vyprahlou štěrkovou cestu táhnoucí se k náměstí. Ptáci schovaní v korunách vyzpěvovali své serenády, přehazovali si písničku ze stromu na strom a doprovázeli Veroničiny kroky.

Zase se přikradl ten pocit zvláštní výjimečnosti, nepřibouchla ho domovními dveřmi, byl i tady. Stal se obalem na jejím těle a s každým krokem se nafukoval jako neviditelná bublina, rostl nad keře parku a nad stromy, nad mraky, atmosféru, jako by do sebe chtěl pohltit celou její realitu.

Veronika se chystala té svobody nadechnout, když ji vyrušil jiný pocit. Plíživý. Dotek cizího pohledu za krkem. Prudce se zastavila a ohlédla. Na cestě za ní ale nebyla ani noha, park se tvářil nevinně ve své naaranžované uspořádanosti. Přesto jí srdce bušilo rychleji než obvykle a raději přidala do kroku. Vyšla na rozpálenou ulici a přeběhla vozovku ke kavárně.  U jejích dveří se znovu otočila, ale nikdo ji nesledoval. Asi je jen paranoidní, nejspíš dozvuky včerejší noci. Nebo té drogy. Jak dlouho to může účinkovat?

 Zaplula dovnitř, posadila se k zadnímu stolu, objednala si kávu a snídani, prsty si promnula spánky a zavřela oči - tmavě červené prázdno za víčky tam pořád bylo. Ulevilo se jí.

Když před ni postarší servírka s infantilními pletenými copánky postavila objednávku a kličkovala mezi stoly zpátky, byla už Veronika úplně klidná. Lžičkou rozvířila v hrnku srdíčko z mléčné pěny a rozprášila svůj ledabylý pohled mezi cvrkot lidí u stolků.  Za doprovodu příjemné hudby na pozadí kavárenského mumraje si vykusovala cestu sladkou snídaní, pozorovala kmitání copánků za cihlovým pultem, a když dopíjela kávu, zachytila čísi pohled.

 Jemně se o ni otřelo to stejné mrazení na temeni jako v parku. Hledala zdroj nepříjemného pocitu a objevila muže, který seděl sám v předním rohu místnosti a očima byl přišpendlený k Veroničině tváři. Kývl na ni, když si všiml, že jeho pohled opětuje a váhavě se usmál. Ve výrazu jeho obličeje se mihl náznak chlapecké rozpačitosti smísené s mužskou sebejistotou. Zvláštní rozkol, kterým k ní vysílal cosi povědomého, přesto ho nedokázala nikam zařadit. Možná ho poznala včera? Ten úsměv ale znala, byla si skoro jistá, jen si nemohla vzpomenout odkud.

Chvíli vypadal, že se rozhoduje, co má udělat, pak se zvedl a šel směrem k ní. Veronika si nervózně poposedla.

„Ahoj…,“ řekl. Zastavil se před jejím stolkem. Na okamžik se zdálo, že chce ještě něco dodat, ale nakonec to neudělal a nechal ticho rozhodnout o tom, kdo bude mluvit dál.

„Ahoj?“ zopakovala po chvíli Veronika. Ticho nezmizelo, tak dodala. „My se známe?“

Muž si několik sekund pátravě prohlížel její obličej, jako by zkoumal, jestli svou otázku myslí vážně, pak se v jeho výrazu mihlo zklamání.

 „No, myslel jsem, že jo, ale možná jsem se spletl, když nevíš…“ bezradně se zasmál jejímu výrazu. Přesto odstrčil židli a váhavě si přisedl.

V nose ji zašimrala jeho vůně. Na pachu je zvláštní, že funguje stejně jako uzel na kapesníku - má moc vyvolat dávno zapomenuté emoce. Věděla jistě, že ho zná, jen ty třepotavé útržky vzpomínek nedokázala zachytit a spojit. Začal se jí znovu houpat žaludek, vždycky měla ráda věci pod kontrolou a teď se zdálo, že ztratila vládu úplně nad vším. Nepomohlo jí ani systematicky rovnat dekoraci a nabídkové listy na stole před sebou.

„Můžeš mi teda napovědět? Omlouvám se, ale nemůžu si tě nikam zařadit…“ zvedla k němu hlavu a bylo jí trochu trapně- takovým tím způsobem, jako když člověk někomu odpoví na pozdrav a pak dlouho přemýšlí, kdo to vlastně byl.

„Vážně nevíš?“ podepřel si palcem bradu a nespouštěl ji z očí. „Tak jsem se možná trochu změnil,“ pokrčil rameny. „ Ale mám dojem, že nikdo z nás není stejný, jako byl před malým okamžikem, takže někoho znát opravdově ani nemůžeš… Tím se to asi vysvětluje. Co myslíš ty?“

„Já nevím,“ pozorovala ho s pochybností. „Ty jsi nějaký filosof nebo co?“Chvíli ji dál strnule pozoroval, ale pak se nečekaně rozesmál. „Ne, to jsem četl v jedný knížce. Ty si na mě fakt nepamatuješ?“

Veronika poslušně zkoumala detaily jeho tváře, přimhouřila oči, aby naznačila, že se snaží vzpomenout si, ale napadaly ji jen obrazy, do kterých si nejspíš sama vložila jeho tvář. Nevěděla. Jeho by si určitě pamatovala.

„Možná včera večer…?“ zkusila střelit od boku a tvářila se, že má věci i vzpomínky pod kontrolou. Snad to není ten, kdo jí hodil do pití drogu.

„Včera večer jsem byl doma…“

„Aha,“ rozpačitě poposedla. „Tak nevím. To mě jako zkoušíš?“

„Ne, jen jsem si říkal, jestli si pamatuješ, že jsi tam byla se mnou?“

„Cože?! To si děláš srandu?“

„Jo. Dělám,“ rozesmál se, když viděl její zděšený výraz. „Promiň.“

„Pán je vtipálek?“ odfrkla znechuceně a přezíravě se usmála. „Tímhle způsobem balíš holky běžně? Něco takovýho bych si nejspíš pamatovala…“

„Fakt?“ potěšeně se opřel, založil ruce na prsou a zabodl do ní svůj pohled. Veronika mu ale vítězství dopřát nehodlala, neuhnula očima. Vzduch na chvíli ztěžkl, když se oba snažili nemrknout, jako by chtěli poměřit sebevědomí a sílu vlastních pohledů, jež se setkávaly někde na půli cesty. Veronice se na tváři rozlil strnulý úsměv, když si představila, že ho zná. Vyvolala umělou vzpomínku, ve které viděla samu sebe, jak se dotýká té jeho provokativní usměvavé tváře, rtů, jejichž horkost může cítit na svých. Pomezí jejich těl by přestalo existovat a obě vůně se propojily v jednu společnou - synchronie bolavého vzrušení a zrychleného dechu. Ten obraz se jí líbil. Jejímu tělu se líbil. A ona si mohla představovat cokoliv, protože i když se snažil pohledem proniknout až na dno její duše, hranici střežila ona sama. Stejně tak určovala, kam příběh povede dál. Představila si samu sebe, jak odchází a nechává ho napospas osamělosti. Jeho i sebe. Uměle vyvolaná sebelítost se štiplavě rozlila po těle a všechny představy vmžiku rozpustila. Zamrkala a uhnula pohledem, který trval několik vteřin nebo možná let… v dnešním dni si už nemohla být jistá ničím.  

„Vlastně ne,“ řekla o něco víc nepříjemně, než zamýšlela. „Nevzpomínám si, že bychom se už viděli.“

V jeho očích se mihlo vystřízlivění. Možná se přece jen procházel v její hlavě spolu s ní. Najednou se zatvářil netrpělivě, podíval se na hodinky a zvedl od stolu.

„Tak promiň, asi jsem se pletl. Stejně už musím jít,“ donutil sám sebe ke společenskému úsměvu, co se cestou trochu pokřivil. Veronikou projelo nečekané zklamání, protože v jedné chvíli, zcela přesné jako zvuk při lusknutí prstů, věděla, že se s ním neloučí poprvé, že už to zažila. Zdálo se, že ty umělé vzpomínky a představy jsou neuchopitelnou součástí skutečnosti.

Zamumlal pozdrav a nechal ji sedět zmatenou u poloprázdného hrnku a s prázdnou hlavou, která momentálně nedokázala zachytit žádnou myšlenku, ale cítila, že něco v současnosti je důsledkem toho, co se už stalo.

Zase ten mámin předpřítomný čas.

Máma.

Už o mě musí mít strach, pomyslela si Veronika. Jak dlouho tu vlastně sedím?

  

Dopila vystydlou kávu a posbírala se z měkkých polštářů. U baru zaplatila a vydala se domů. Po cestě přemýšlela, co mělo to setkání znamenat a proč ho ten dotyčný tak náhle utnul. Ani se nepředstavil.

Kráčela prašnou cestou parku, kam zvuky z ulice nepronikaly a relativní ticho ji nechávalo napospas jejím myšlenkám. Větve stromů celý prostor dokonale oddělily od okolního světa, samoty se dalo téměř nadechnout. Za zatáčkou se ale soukromí roztříštilo o postavu sedící na lavičce.

Byl to ten muž z kavárny, na klíně měl otevřený notebook a něco do něj vyťukával. Čněl jako výstražný bod na úsečce její cesty a ona by skoro řekla, že ji sledoval, kdyby nebyla až ta druhá, co sem přišla.

V těle se jí rozpustil zvláštní pocit radosti. Pomalu došla až k němu, zastavila se a váhavě přešlápla. On zvedl hlavu.

„Když jsi říkal, že už musíš jít, to jsi spěchal sem na lavičku?“

„Proč?“ pobaveně se usmál. Vůbec nevypadal překvapeně, skoro jako by čekal, že ji tu potká. „Snad se ti nestýskalo?“ zasmál se. „Měl jsem pocit, že z mé přítomnosti nejsi zrovna nadšená.“

Veronika zaváhala, protože cosi uvnitř ní jí říkalo, že má pravdu, ale zároveň ji něco opačného nutilo zůstat, jako by to bylo to nejpřirozenější rozhodnutí, nad nímž nemá smysl uvažovat. Rezignovala, uvolnila ztuhlý postoj a napřáhla k němu ruku.

 „Já jsem Veronika, promiň, jestli jsem se chovala nějak… nepříjemně.“

„Pavel,“ uchopil nabízenou dlaň a jí připadalo, že se dotkl odhaleného nervu v její dlani, který vyslal nekonečnou škálu pocitů do celého těla.

Odkašlala si a nesměle si přisedla na lavičku vedle něho. „Co tu děláš, Pavle?“

„ No…píšu,“ hodil hlavou k obrazovce.

„Jsi spisovatel?“

„Ne, učitel. Dopisuju si něco na zítra. Máš ráda spisovatele?“

„No, já vlastně žádné spisovatele neznám. Ale knížky čtu ráda.“

„Já taky. Učím totiž mimo jiné i češtinu, tak se to vlastně tak trochu očekává,“zasmál se.

„Fakt? A baví tě to? Moje máma učí angličtinu a je do ní úplně zapálená. Občas přemýšlím, proč je na světě tolik různých jazyků, protože mám pocit, že si pak akorát tak nějak globálně nerozumíme…“

„Myslíš jako různý národnosti?“ zaklapl notebook a otočil se k ní. „Podle mě to není rozdílnou řečí, ale spíš mentalitou. Mezi námi, dost často si nerozumí ani ti, kdo spolu sedí doma u jednoho stolu.“

Veronika ho přejela pohledem, vypadal, že mluví o něčem osobním. Představila si manželku s dlouhými nalakovanými nehty, co před něj štítivě pokládá talíř s obědem – naštvaná, že není schopný si ho nachystat sám.

„Tak třeba jednou vymyslíš nějaký slovník, když jsi ten češtinář. Abyste si doma rozuměli.“

„A s kým?“překvapeně se na ni podíval. „Já bydlím sám. Teda – žil jsem s někým. Ještě celkem nedávno. Ale napsat společnej slovník jsme nějak nestihli. Možná jí to navrhnu, ať jí příště potkám, díky za radu,“ sklouzl pohledem někam mimo ni, ve tváři se mu mihla melancholie.

„Aha, to je mi líto,“ reagovala Veronika bezbarvě, přestože jí to moc líto nebylo. Cítila osten nelogické žárlivosti. „Tak možná jen všichni moc přemýšlíme, místo abychom spolu prostě žili a rozuměli si.“

„To je taky trochu moc filozofický, ne?“ zasmál se Pavel a vrátil jí její poznámku z kavárny.

„Možná,“ usmála se a pokrčila rameny.

Pak už jen mlčeli, protože nevěděli, co říct dál, zdálo se, že oba vyčerpali všechna slova, která měli pro tuto chvíli k dispozici. Kolem nich proklusal běžec v pravidelném rytmu kroků skřípajících o štěrk, oba ho mlčky doprovázeli pohledem.

„Víš, ale když nad tím tak přemýšlím, někdy nepotřebuješ mluvit stejným jazykem, abys cítila, co je správný. Prostě to víš…“ řekl Pavel do ticha, když běžec odfuněl po cestičce mezi keři.

Veronika se cítila nepříjemně. Měla pocit, že v jeho slovech je víc, ale ona jim nerozuměla. Pořád to byla jen slova, která se můžou ztratit v překladu a ji jazyky už ve škole dost vyčerpávaly. Tak se zvedla: „Už budu muset jít.“

„Já taky,“ přitakal, vstal společně s ní a hodil si brašnu s notebookem na rameno. Čněli trochu rozpačitě naproti sobě, jako by ani jeden nevěděl, jaký druh loučení se pro tuto situaci používá.

„Tak se měj, Pavle,“ řekla nakonec váhavě. Měla chuť mu formálně podat ruku, ale připadalo jí to v tuto chvíli trochu scestné, tak s ní jen malinko houpla, a když si pohyb rozmyslela, nechala ji klesnout zpátky k tělu.

„Ty taky, Veroniko,“ odpověděl a dlaň k ní napřáhl.

Stisk podržel o okamžik déle, než bylo nutné, vzduch v prostoru mezi nimi znehybněl a ztěžkl, všechny pocity se potkávaly v tom jediném bodě, kde se jejich dlaně dotýkaly. Veronika polkla a vymanila svoji ruku z jeho sevření. Cítila pnutí, které vyplňovalo prostor mezi jejich těly a bránilo jí volně dýchat.

„V kavárně jsi říkal, že nikdo z nás není stejný, jako byl před malou chvílí. Pak se ale přece nemůžeš o nic opřít, když se pořád něco mění. Když to nezůstane stejné, když ani my nejsme stejní, nemyslíš?“

Pavel ji pozoroval jako by zkoumal, jestli je za jejími slovy něco víc. Jestli si třeba vzpomněla. Nakonec ale usoudil, že to byla jen marná naděje a dobře věděl, že nemá smysl ji tlačit tam, kam sama nechce. „Ne,“ odpověděl prostě. „Tohle už si právě nemyslím…“

Pak se otočil a kráčel po cestě zpátky k náměstí. Veronika pozorovala jeho vzdalující se záda a čekala, kdy se otočí. Počítala jeho kroky, teď- teď se po ní ohlédne. Ale on šel pořád dál, dokud ho nevcucla hradba keřů na obzoru.

Tak se k domovu vydala i ona.

  

Návrat proběhl jak v mrákotách, matka na ni čekala s obědem bublajícím na kamnech. Neměla o ni strach, věděla, že se vrátí. Vždycky se totiž vrací a vždycky sem. Uprostřed společného jídla jí odvyprávěla pár naučených frází, které opakovala každý den, znovu a znovu už několik měsíců. Emoce její řeč už dávno opustily, zbyla jen slova. Nejednoznačné vysvětlení doktorů k anterográdní amnézii, úraz nebyl tak vážný, obyčejný otřes mozku. Jenže k tomu vysvětlivky neexistují, ani poznámky pod čarou. Nikdo neví, kdy se jí krátkodobá paměť vrátí, nikdo neví, proč si některé okolnosti svého života pamatuje a jiné ne. Nikdo neví spoustu věcí, které neví ani ona sama, jenže ona na to má alespoň diagnózu.

„To myslíš vážně?“ chtělo se jí hystericky smát absurdní představě, že jí v paměti vězí mlhavá díra, která maže cestu, jež je přímo za jejími zády. „To je jak z filmu. Ten přece existuje, ne? O holce, co takhle žila… Proč to mám zažívat zrovna já?“ nelogicky se rozhlédla, jako by hledala skrytou kameru a přitom myslela na tu neexistující drogu, kterou jí do pití nikdo nedal. Teď by za ni byla vděčná.

„To už jsme probíraly stokrát, Verunko,“ odpověděla matka a strčila prázdný talíř, který jí dcera podala, pod tekoucí vodu. Šplíchla na něho saponát na nádobí a pokračovala, aniž by vzhlédla: „Zítra ráno se vzbudíš a dnešek zůstane v mlze. Prostě to tak je, neumím ti odpovědět, proč to tak máš ty a ne někdo jiný. Takhle se ale nejspíš ptá každý, kdo zažívá něco nepříjemného. Chápu, je to pro tebe nové…“ Veronika postřehla její maskovaný ironický úšklebek. „ Ale ber to tak, že my všichni jsme tak trochu oběti svojí paměti. Už jsme na to zvyklí vyprávět svoje příběhy na tisíc způsobů. Jak se to zrovna hodí,“ pokrčila rameny. „Štěstí a utrpení prostě nezávisí na minulosti. Ani na vnějších podmínkách. Nezbývá ti, než se smířit s tím, s čím jsem se já smířila už dávno,“ mokrou rukou pohladila dceru opřenou o kuchyňskou linku po tváři, od zápěstí k loktu jí sklouzl pramínek napěněné vody.

„S čím jako?“ otočila se Veronika mezi dveřmi a otřela si vlhký obličej.

„Že se všechno, co jsi byla, prostě nějak poztrácelo v čase,“ vzdychla trochu teatrálně a ponořila ruce znovu do dřezu.

  

Venku bylo teprve šero, když si Veronika lehla do postele a přemýšlela nad vším, co v průběhu dne probraly s matkou. Realita se ztrácela pod tíhou nové skutečnosti, že bydlí zase tady. Dospělost zůstala přiskřípnutá ve dveřích tohoto domu, ve zmatených obrazech na zdi, které malovala ona sama, aby obarvila šeď prázdné paměti.

V jednom ale matka pravdu neměla.

Všechno se v čase přece jen neztratilo.

Veronika našla jeho jméno v seznamu ve svém telefonu. Ťukla na ikonku volání a vyskočila na ni známá tvář s úsměvem smíchaným z chlapecké rozpačitosti a mužské sebejistoty.

„Proč ji mi v té kavárně něco neřekl?“ vychrlila místo pozdravu.

„A co jsem ti měl jako říct? Ahoj, netvař se tak nepřístupně, když o tobě stejně všechno vím. I to, jak vypadáš nahá…“

„To zrovna ne,“ šokovaně vydechla a zrudla jako puberťák přistižený v pokoji svou matkou. Skoro se rozhlédla, jestli tu někde není a neposlouchá. „Nějak normálně jsem myslela.“

„A jak? Tvoje máma si přála, abych to nechal na ní. Já už z toho taky blázním, Veroniko, ten tvůj pohled mě doprovází i ve spaní.“

„Jaký pohled?“

„No, ten, jak se na mě díváš vždycky, když se někde potkáme. Byly časy, kdy jsem ho vídal hned po probuzení. Takovej…, jak bych to řekl… zálibnej. Kouká ti z očí, že jsem tvůj typ,“ rozesmál se chraptivě Pavel.

„Já momentálně nevím spoustu věcí. Tím míň, jestli jsi můj typ,“ odfrkla ona a nahmatala na polštáři kapesník s uzlem, co tam stále odevzdaně ležel, nikdo ho od rána nehledal.

„Já myslím, že víš. K tomu paměť nepotřebuješ,“ řekl téměř šeptem.

Možná má pravdu, pomyslela si Veronika. Jenže ta pravda ji dusila jako kouř z cigarety, kterou si kdysi na diskotéce zkusila zapálit, aby si připadala víc dospělá. Všechno, co na ni dnes vychrlila matka, ji dusilo úplně stejně. Jako by se z jejího světa stala křižovatka plná příčin a důsledků.  Máma měla pravdu, mysl funguje na základě asociací, jenže jak si připomenout tu správnou, aby člověk nahlédl jen tam, kam sám chce. Vzpomněla si i na hádky, minulost nás stejně vždycky dožene.

„Rozešli jsme se.“

„ Já vím, jenže teď se na mě díváš stejně jako na začátku…“

„Netuším, co ti na to mám říct,“ promluvila konečně.

„Tak neříkej nic, prostě se vrať domů…Co nejdřív. Teď.“

„Tobě to vážně připadá tak snadný?“ Rozhlédla se po místnosti, kde zůstalo její dětství schované v každém kousku jejího bývalého pokoje. Má se vrátit domů?

„A tobě to snadný nepřipadá?“ namítl.

Přitiskla telefon ramenem k uchu a mezi řečí rozvázala uzel na matčině kapesníku, aniž by si stačila vybavit ten poslední.

„Už jsme tenhle rozhovor někdy vedli?“ zeptala se, když mechanicky uvazovala novou smyčku do své paměti.

„Jo… mockrát.“

Položila kapesník na polštář vedle sebe. Ticho pokoje ji příjemně objímalo, zavrtala se hlouběji pod peřinu, přivřela oči a ponořila se do tmavě červeného prázdna za víčky.

„Pavle?“ řekla po chvíli tiše. „Asi teď potřebuju čas. Dneska toho na mě bylo nějak moc. Můžu přece přijet i zítra…“ potichu zívla do dlaně.

Slyšela, jak něco na druhém konci nespokojeně zamumlal.

„Cože?“ zeptala se unaveně.

„Veroniko, ty víš, že zítra to všechno začne nanovo… Zítra je moc dlouhá doba pro nás dva,“ zašeptal.

„Neboj, zítra to bude jiný, cítím to. Možná, že úplně všechno už bude jiný. Slibuju…“

Pavel rezignovaně vzdychl. „Jak myslíš. Tak zítra,“ rozloučil se.

Veronika položila telefon na noční stolek, zhasla lampičku, a když usínala, myslela na to, že nový den všechno změní. Hned ráno si vzpomene, kým byla a kým je a začne úplně jinak.

 Zítra bude výjimečný den.