OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 30

Silvestr

  

„Dělej, tobě to trvá!“ zvýší na mě hlas Linda, která nervózně přešlapuje kolem dveří.

„Neznervózňuj mě, vadí mi to tvoje přešlapování sem a tam. Navíc nikam nespěcháme, nebo jo?“

„Spěcháme!“ vykřikne a div u toho nedostane infarkt.

„Já nevím jak ty, ale mně se tam ani moc nechce.“

„Jak nechce?! Vždyť jsme se domluvily,“ zaúpí.

„Co tady vy dvě řešíte? A proč, Lindo, křičíš?“ objeví se ve dveřích Monika.

„Protože to tady dámě trvá,“ kývne hlavou ke mně. Ještě se prohlídnu v zrcadle, a když holky míjím, pronesu: „Však se zas tolik nestalo.“

„Jak nestalo?“ vyvalí na mě oči Linda.

„Podle mě je dost času, ne?“ kouknu na hodiny, které visí v kuchyni na zdi, kam jsem právě došla, následovaná svými dvěma sestřenicemi.

„No jo, ale na mě tam čeká Dominik!“

„Tak na mě nemusíš křičet, ne?“

„Holky, uklidněte se,“ snaží se nás krotit Monika.

„Měla jsem jít sama,“ prskne Linda nenávistně.

„Vždyť jsi mohla,“ neurčitě trhnu rameny.

„Člověk na ni v dobré víře čeká, aby nešla sama, když tu nikoho nezná, a madam se to ještě nelíbí.“

„Hele, nechci vám do toho kecat, ale co rovnou vyrazit? Takhle se akorát zdržujem.“

Linda se otočí na podpatku a vydá se ke vchodovým dveřím. Jako by jí Dominik měl někam utéct.

„Proč je tak protivná?“ zašeptám Monice.

„Nevím, co to do ní vjelo, přitom se s Dominikem domlouvala na půl osmou a je sotva sedm. Cesta nám moc času nezabere.“

Kdybych měla kvůli klukovi takhle plašit, tak budu radši sama. Být sama má své výhody i nevýhody. Sice bych nějakýho brala, jenže v okolí žádnej volnej není, a když náhodou jo, tak se mi vůbec nelíbí. Povzdychnu si. Myslela jsem si, že tady třeba na někoho zajímavýho narazím, ale nevím. Jiný město, jiný lidi a jiní kluci. Takže ještě můžu doufat, že tu potkám nějakýho frajera svých snů. Jdu vedle sestřenic zamyšlená, zatímco se ty dvě o něčem vesele baví, já je ani nevnímám. Když dojdeme před kulturák, kde se koná zábava, začnu být nesvá. Holky se zastaví u party kluků a já se snažím být neviditelná. Nikoho z nich neznám, tak nevím, o čem se s nima bavit.

„Pojďte!“ zavelí Linda a vejde do sálu plnýho lidí. Něco křikne Monice do ucha, ukáže směrem k jednomu stolu, který je kousek od pódia, a vydají se k němu přes taneční parket. Hudba zrovna dohrála, takže tanečníci se vracejí ke stolům a na parketu se to jenom hemží. Holky se mi na moment vzdálí, ale nakonec uvidím blond hlavu Lindy a popoběhnu, abych je dohnala. Když jsem skoro u nich, vrazí do mě kluk, div nespadnu na zem. Ovšem on je pohotovej, takže mu skončím v náručí.

„Promiň,“ usměje se.

Nesměle mu úsměv opětuju. Takhle zblízka vypadá dost dobře. Hnědé vlasy má nakrátko střižené, zpod hustého obočí se na mě dívají modrozelené oči. Kdyby mě nedržel, asi by se mi podlomila kolena. Pomůže mi na nohy a s úsměvem odejde. Zůstanu stát na místě jako přibitá a sleduju ho, než mi zmizí v davu lidí. Otočím se a vydám se hledat holky. Naštěstí sedí u nedalekého stolu a o něčem diskutují. Vedle Lindy si zabral místo blonďák, podle toho, jak se k sobě mají, bych to tipovala na jejího Dominika. Jen co se přiblížím ke stolu, Monika si mě všimne a ukáže na volnou židli vedle sebe.

„Přemýšlely jsme, kam jsi zmizela. Celou dobu jsi byla za námi, a najednou jsme tě neviděly. Linda si myslela, že jsi zdrhla.“

Nenápadně se na Lindu podívám, to by se jí nejspíš líbilo, kdybych zmizela. A nejlépe kdybych odletěla na Měsíc nebo na jinou planetu. Občas je pěkně nesnesitelná a namyšlená. Asi vycítí můj pohled, protože se najednou otočí. Když si všimne, že na ni koukám, zašklebí se. Nic jsem jí neudělala, nechápu, co proti mně má. Nenápadně si prohlídnu toho jejího Dominika. Blond vlasy má na bocích vystříhané na krátko, nahoře je má nechané delší a načesané na stranu. Tvář má oholenou a ucho mu zdobí malá náušnice. Extra namakanej není, spíš jen štíhlej. Na sobě má černou mikinu s kapucí a rifle.

„Ahoj. Nepředstavíš nás?“ nakloní se k Monice kluk v bílým tričku.

„Jo, jasně. Tohle je moje sestřenka Laura,“ ukáže na mě. „A tohle je můj Milan.“

„Ahoj,“ podá mi ruku na seznámení. Pozdrav mu oplatím a prohlídnu si ho. Milan má delší černé vlasy, které se mu hezky vlní. Bílé tričko obtahuje jeho vymakanou postavu. Oči má hnědé a levou paži mu zdobí tetování.

„Vy nic nepijete? Bože ženský.“

„Před chvílí jsme došly.“

„Tak to musíme napravit, jdeme?“ otočí se na Moniku a podá jí ruku, aby jí pomohl vstát. „Jdeš s námi, nebo ti máme něco vzít?“ zeptá se mě.

„Džus, dík. Já počkám tady.“

„Jenom džus?“ podiví se.

„Jo, pomerančovej.“

Kývne na souhlas, chytne Moniku za ruku a vydají se pro pití.

Prohlídnu si ostatní u našeho stolu. Naproti Dominikovi sedí Bára, tu jedinou znám. Bydlí pár baráků od babičky. Vedle ní je sympatická dlouhovlasá zrzka, kterou ale neznám, a frajer s havraníma vlasama a bradkou. Podle chování patří k sobě. A naproti mně zůstala židle volná, aspoň mám klid. Ani se nenaděju a už vedle Báry sedí kluk s dlouhýma blond vlasama, které má stažené do culíku. Takže jsou všichni do páru, jenom já tu trčím jako kůl v plotě. Možná kdybych zůstala u babičky, bylo by to lepší.

„Ahoj,“ zaslechnu povědomý hlas. Otočím se, abych se přesvědčila, že za mnou stojí ten, se kterým jsem měla čest se seznámit na parketu.

„Ahoj,“ pípnu sotva slyšitelně.

„To je ale náhoda, netušil jsem, že budeme u jednoho stolu.“ S úsměvem si sedne na volnou židli, která je naproti mně. „Copak? Nemáš radost?“ zeptá se, když si všimne mýho výrazu.

„Ne-e,“ zakoktám. Tohle by mě ani ve snu nenapadlo, že s náma bude sedět zrovna on. Moje rozpoložení ho ale nezajímá a začne se bavit s klukem, který sedí vedle něj.  Nenápadně si ho prohlídnu. Na sobě má modré tričko, které zvýrazňuje jeho svalnaté tělo. Tvář má hladce oholenou a musím uznat, že je fakt hezkej. Sedím jako na trní, připadám si, jako by ta židle byla plná ostnů a já nevěděla, jak si sednout.

„Tady máš jeden džus,“ objeví se mi za zády Milan s Monikou.

Chytnu půllitr do ruky a napiju se. Ovšem ve sklenici není džus, jak jsem si objednala, ale džus s vodkou a není jí tam málo.

„Co to k čertu je?“

„Džus,“ odpoví mi Monča.

„To vidím taky, ovšem chutná to, jako by to bylo něčím říznutý. Kolik tam toho je?“

„Netuším, nejsem číšník.“ Vezme mi skleničku z ruky a napije se. „Nó…,“ odmlčí se.

„No?“

„Trochu vodkovatější.“

„Trochu? Vždyť se to pomalu nedá pít.“

„Promiň, my za to fakt nemůžem.“

„Měla jsem si objednat to, co máš ty,“ ukážu na její skleničku s míchaným nápojem.

„Tak příště.“

„Hm,“ zabručím.

Mezitím se na stole objevily dva tácky s panákama zelený a ty další, hnědý bych tipovala na rum.

„Na dnešní bezva akci a zítřejší silvestr!“ křikne kluk od Báry.

„To je jako i pro mě?“ pronesu k Monice.

„Jasně,“ podá mi panáka zelený.

„Dík, rum bych fakt nechtěla.“

Panáky se na to stole jenom otáčí, ani nevím, kdo to pořád nosí, jen co jeden vypiju, už mám na stole další. Než bude ráno, tak zezelenám. Při tý představě se zasměju nahlas. Panáci mi stoupají do hlavy. Milan nám donese džbánek s vodou, takže to zapíjím, ale moc to nepomáhá. Když někdo postaví na stůl talíř s brambůrkama, snažím se jich trochu nacpat do pusy a aspoň to trochu zajíst.

„Půjdeš se mnou tančit?“ zeptá se mě kluk.

„Jasně!“ řeknu zvesela.

Zrovna hrají pomalý písničky, přitáhne si mě k sobě a pevně obejme. Zadívá se mi do očí. „Asi bych se ti měl představit. Já jsem Marek.“

„Laura,“ odpovím mu.

„Já vím, sestřenice Moniky a Lindy. Z Brna.“

„Jsi informovanej.“

„To víš, tady se nic neutají. A pusu na seznámení?“ Na odpověď nečeká, skloní se a políbí mě na rty. Z polibku na seznámení je dlouhý, vášnivý polibek. Zajede mi rukou pod tričko a hladí mě po zádech. Naskakuje mi husí kůže, podlamují se mi kolena. Pohrává si s mým jazykem, lehce kouše do rtů. Rukou mu projíždím vlasy, druhou mu zajedu pod tričko a hladím ho po zádech. Když dohraje písnička, vrátíme se ke stolu, kde je čím dál víc veselo. Myslím, že mezitím, co my tančili na parketu, tak se oni nalejvali panáky a pivem. Lindu ani Moniku u stolu nepotkám. Nejspíš jsou s klukama někde na parketě. Vypiju sklenku vody na ex.

„Ty piješ vodu?“ zeptá se mě překvapeně Marek.

„Jo, piju, proč?“

„Nechceš něco jinýho? Třeba džus s vodkou.“

Při vzpomínce na džus, který mi donesla Monika s Milanem, se oklepu. „Ani ne, dík.“

„Tak panáka, přece nebudeš na suchu,“ strčí mi pod nos panáka zelený. „Na co si připijeme?“

„Nevím.“

„Už to mám, na lepší zítřky. A třeba na nás.“ Pozvedne skleničku, a než stačím něco říct, panáka má v sobě. Kopnu to do sebe a zapiju vodou. Měla bych zabrzdit, jinak nedojdu domů.

„Hele, my se neznáme,“ pronese kluk, kterej sedí vedle zrzky. „Měli bychom to napravit,“ podá mi panáka. „Na seznámení.“

Prohlídnu si nahnědlou tekutinu a nejraději bych odmítla. Jak to začnu míchat, bude mi brzy zle.

„Nějak se na to netváříš,“ všimne si mýho výrazu Marek. „Zelená tu není, vypili jste ji.“

„Tak šup šup. Já jsem Miki. A ty?“ zeptá se mě.

„Laura.“

„Tak ahoj!“ křikne a hodí do sebe panáka. Nakonec seberu odvahu a vypiju i ten rum.

„Pojď, jdeme tančit,“ pronese ke mně Marek a už mě táhne na parket.

Celou noc trávíme spolu, ať už na tanečním parketě, nebo u stolu.

  

A pak přišlo ráno. Probudilo mě sucho v ústech, asi po prohýřený noci. Otevřu oči a zadívám se na strop. Šla bych se napít, ale motá se mi hlava, zkusím se otočit na bok, třeba se mi uleví. Když chci zavřít oči, můj zrak padne na psací stůl kousek od okna. Moment, já v pokoji nemám psací stůl! Vytřeštím oči, venku se už rozednívá, takže v pokoji je šero a já zjistím, že v rohu stojí velká skříň. Ta ale taky není moje. Prudce se posadím na posteli, což nebyl dobrý nápad, protože se mi zamotá hlava. Zavřu oči a počkám, až tupá bolest alespoň trochu odezní. Když nejsem ve svém pokoji, kde teda jsem? Znovu otevřu oči a podívám se vedle sebe. Na posteli leží Marek a oddychuje, takže spí. Ležíme pod jednou peřinou, tím, jak jsem si sedla, se mu peřina stáhla až na zadek. Je polonahý. Aspoň myslím. Opatrně nadzvednu peřinu, abych se přesvědčila, zda má aspoň trenky. Můj pohled však padne na holý zadek. Zase ho rychle přikryju. Pomalu si lehnu zpátky k němu, naštěstí má tvrdý spaní, takže se jen lehce zavrtí a spí dál. Nadzvednu peřinu a podívám se, jestli jsem oblečená aspoň já.

„Do prdele!“ zakleju nahlas a hned si zakryju pusu a podívám se na Marka. Uff, spí. Pokusím se vyplížit z postele a najít oblečení. Na zemi na něco stoupnu, když se ohnu, zjistím, že to je Markovo tričko. O kousek dál se povalují moje černá krajková tanga, v rychlosti si obleču silonky, které ležely hned vedle. Sukni a tričko najdu na druhé straně postele, ale kde je moje podprsenka, je mi záhadou. Nakonec ji najdu spadenou u židle. Naposled se podívám na Marka, oblíknu si svetr a zamířím ke dveřím. Opatrně je otevřu a vykouknu na chodbu, zda někoho nepotkám. Potřebuju odsud co nejrychleji a nenápadně vypadnout. Z noci si totiž skoro nic nepamatuju. Seběhnu potichu schody, u dveří si obleču kabát a natáhnu kozačky. Když už se chystám k odchodu, zaslechnu za dveřmi kuchyně nějaké šustění. Nenápadně tam nakouknu, sice bych měla radši vypadnout, ale zvědavost mě donutí se tam podívat. Oddychnu si, když objevím jen kočku, která si za dveřma hraje s nějakým sáčkem. Všimne si, že ji někdo pozoruje, a zpozorní. Začnu couvat ke vchodovým dveřím. Musím zmizet co nejrychleji. Vyběhnu na chodník a rozhlídnu se okolo. „Sakra!“ zakleju nahlas, vždyť nevím, kde jsem. Nemůžu se tu moc dlouho zdržovat, tak se vydám cestou z kopce. Podle okolních domů bych to tipovala na vilovou část města. Kdybych šla do kopce, myslím, že bych došla na konec města, a to momentálně nepotřebuju. Po několika metrech zjistím, že jsem se vydala dobrým směrem. Naproti vidím v dálce věž kostela, tam bude náměstí. Podívám se na hodinky, teď by mohl jet autobus. Silvestr není státní svátek, takže nějaké spoje pojedou. Pěšky se mi jít nechce, i když to jsou sotva dva kilometry, po včerejšku jsem zralá na postel a spát a spát. Zajímalo by mě, jak to, že jsem sestřenkám nechyběla. A co naši a babička? Zděsím se a dám se do klusu.

  

„Ahoj Lauro, kdepak jsi byla?“ pozdraví mě babička, která sedí u stolu a luští křížovku. Naivně jsem si myslela, že budou všichni ještě v posteli.

„Ahoj babi, ale to nestojí za řeč,“ mávnu rukou.

„Tak hlavně, že jsi dorazila v pořádku.“

Kdyby takhle v klidu byla i mamka. Za měsíc mi bude osmnáct a někdy mi přijde, že to máma furt neví.

„Holky jsou doma?“ vzpomenu si na sestřenky.

„Ano, přišly někdy v noci.“

„Naši ví, že jsem s nimi nedošla?“

„Ano, ptali se holek, kde tě nechaly. Prý jsi odešla s nějakým klukem, a když tě vyrazily hledat, už jsi nikde nebyla.“

Super, to budou naši velmi nadšený. Dneska nikam nejdu, silvestr pro jistotu strávím tady u televize.

„Jdu do pokoje,“ pronesu a dám se na odchod. Nerada bych se tu teď potkala s našima. Hlava mě stále bolí a představa, že dostanu od mámy kázání, mi moc nepřidá. Kdybych si aspoň z toho večera něco pamatovala. Vybavuju si jenom líbání a pak mi Marek nabídl procházku na čerstvým vzduchu. A nejspíš jsme došli až k němu domů. Zalezu si do postele a zavřu oči, pokusím si na něco vzpomenout, když vtom mi na stolku zavibruje mobil. Natáhnu se pro něj, abych se podívala, kdo mi píše. Zprávu z neznámého čísla otevřu:

AHOJ KRÁSKO, KAM JSI MI ZMIZELA?? ANI SES NEROZLOUČILA. BYLA TO KRÁSNÁ NOC, JSI SEXY A VÁŠNIVÁ. O PŮLNOCI BYCHOM MOHLI VŠICHNI SPOLEČNĚ VYRAZIT NA HŘIŠTĚ KOUKNOUT NA OHŇOSTROJ. VEČER PŘIJDU S KLUKAMA A DOMLUVÍME SE. UŽ TEĎ MI MOC CHYBÍŠ!! M.

  

Zprávu si několikrát přečtu, prý sexy a vášnivá. Škoda, že nic nevím. Mozek je jak vygumovanej. A večer na ohňostroj? Nevím, zda mě po této noční epizodě naši někam pustí. Ať dojde, ráda ho uvidím, i když si připadám trapně, že si nic nepamatuju. Ale to on vědět nemusí. Na zprávu mu odepíšu později, teď nemám sílu. Jestli letošní silvestr přežiju, tak přežiju už všechno. Byla to náročná noc a evidentně vášnivá. Že by Marek byl nakonec můj kluk a neskončilo to jen u úletu? Nechám to osudu.