OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 31

Čtyřkolky – sny se plní nejenom o Vánocích

  

Květnová neděle přímo vybízela k projížďce na čtyřkolkách. Markéta byla k této zábavě zprvu skeptická. Přišlo jí to jako vyhazování peněz za něco, co dělá kravál, ale pak to vzdala. Říkala si, že je lepší, když Petr tráví každou volnou chvilku pod motorkou, než pod sousedkou nebo s „kamarády“ v hospodě.

Letos se dokonce těšila, že si zajezdí, protože jí koupil a opravil jeden z prvních modelů, co se tu začaly před lety objevovat. Už nemusela sedět za ním a čekat, kdy dostane helmou, protože… Přeskočila nepříjemnou hlavičku, po které měla chvíli zatmění a málem spadla.

„Miláčku!!!“ volá Pavel z ložnice.

„Ano?“

„Co kdybychom si po obědě vyjeli?“

„Napadlo mě to samé,“ odpoví a dál chystá příteli vydatnou snídani.

To je skvělé, mne si Pavel spokojeně ruce a hned píše Honzovi a Vítkovi zprávu, že se půjdou odpoledne projet. Oba kluci po chvilce odpovídají, že určitě, a že sraz bude na obvyklém místě.

„Pojedou i kluci,“ usmál se, když přinesla tác se snídaní.

„Všechno nejlepší, drahoušku,“ postavila ho na postel a pak se v krátké poloprůsvitné košilce plížila jako šelma až k jeho pootevřeným ústům.

„Děkuju, miláčku,“ políbil ji a nesnažil se skrývat vzrušení.

Ani jeden z nich neměl myšlenky na snídani a ta jenom shodou náhod neskončila na zemi. Propletená a pod peřinou zachumlaná těla nejevila známku únavy, přestože přišli až nad ránem z rodinné oslavy. Užívali si jeden druhého, jako by to bylo naposled.

Když se o dvě hodiny později konečně vymotali z peřin, byl čas spíš na oběd než na snídani. Bohužel plotýnky jsou studené a v lednici tma.

„Pizzu nebo čínu?“ zeptal se a sáhl po telefonu, aby objednal oběd.

„Na co máš chuť,“ naklonila se k němu.

„No, chuť,“ zamyslel se s úsměvem na tváři, „tu bych teda měl, ale za dvě hodiny jsou tu kluci.“

„To je akorát,“ usmála se a zavrtala pod peřinu.

No, bylo to skoro akorát.

„Kde jste?!!“ volá Vítek v tu ne úplně vhodnou chvíli.

„Jsme tam cobydup, ty kazišuku!“ odpovídá mu Pavel se smíchem.

Cestou k šatníku si oba zobli pečiva k snídani a Pavel dokonce snědl většinu studené míchanice, kterou mu připravila.

O pár minut později vyjížděli z garáže na smluvené místo.

„Všechno nej,“ pozdravili kluci Pavla.

„Díky,“ mávl na ně, „jedeme?“

Vyrazili k lesu. Přejeli můstek přes mělké koryto, minuli dědu, co jim hrozil holí: „Holoto jedna!!!“ Pak i ceduli Zákaz vjezdu všech motorových vozidel a doplňkovou ceduli, že nemají vstupovat na soukromÝ pozemek – ignorovali ji jako pokaždé.

Markéta se chtěla vytáhnout, tak zabrala za plyn a vypálila do lesa jako první. Projela první, pak i druhou zatáčkou a najednou… najednou… najednou letěla vzduchem.

Udělala přemet a kromě vlastního zděšení nevnímala nic jiného…

„TY VOLE!!!“ zaslechla z dálky Pavlův hlas.

Pak už nevnímala nic než bolest, pohyb a zase bolest… světlo… pípání…

  

… a pak přišlo ráno.

  

„Miláčku!!!“ volá Pavel z ložnice.

„Ano?“

„Co kdybychom si po obědě vyjeli?“

„Napadlo mě to samé,“ odpoví a dál chystá příteli vydatnou snídani.

Moment, zastaví se… tohle jsem už… ne, to není možné, míchá dál na pánvi Pavlovu oblíbenou snídani.

„Pojedou i kluci,“ usmál se, když přinesla tác se snídaní.

„Všechno nejlepší, drahoušku,“ postavila ho na postel a pak se v krátké poloprůsvitné košilce plížila jako šelma až k jeho pootevřeným ústům.

„Děkuju, miláčku,“ políbil ji a nesnažil se skrývat vzrušení.

K obědu si objednali stejně jako včera pizzu… ne, to nemohlo být včera, nemohla se vzpamatovat z toho, že dnešek prožívá… jako by byla ve filmu… v nějaké zatracené časové smyčce, kterou prožívá pořád dokola a která… vzpomněla si na přemet plavmo s motorkářskou helmou na hlavě.

„Kde jste?!!“ volá Vítek v tu ne úplně vhodnou chvíli.

„Jsme tam cobydup, ty kazišuku!“ odpovídá mu Pavel se smíchem..

Cestou k šatníku si oba zobli pečiva k snídani a Pavel dokonce snědl většinu studené míchanice, kterou mu připravila.

O pár minut později vyjížděli z garáže na smluvené místo.

„Všechno nej,“ pozdravili kluci Pavla.

„Díky,“ mávl na ně, „jedeme?“

„POČKEJ!!!“ křičí Markéta, ale kluci ji nevnímají. Stejně by jí to nevěřili. Nejspíš by ji měli za blázna.

Po očku sledovala, zda uvidí dědu, který jim bude hrozit holí – byl tam. Tentokrát nejela první a s obavou míjela každý strom. Kluci už měli dost velký náskok. Předháněli se, kdo bude první na mýtině a najednou… najednou… najednou letěl Pavel vzduchem.

Udělal přemet a kromě vlastního zděšení nevnímal nic jiného…

„TY VOLE!!!“ zaslechla z dálky jeho hlas.

  

… a teď by mělo přijít ráno.

  

NE, ŽÁDNÉ RÁNO NEPŘIŠLO!!! Vidí, jak její milý dopadl na záda a čtyřkolka na něj.

Okamžitě pustila plyn a stiskla brzdu. Koukala jako opařená. Nemohlo pochopit, že se to opravdu stalo a že se nevzbudila.

„Tohle musí být špatný sen!!!“ opakovala stále dokola s vytřeštěným výrazem ve tváři.

Něco chybí, snažila si vybavit zbytek snu, zatímco Vítek volal záchranku. Ano, ještě má přijít světlo a pípání…

Světlo a pípání přístrojů opravdu přišlo, stejně jako převoz do nemocnice a výslech hlídkou, která přijela na místo nehody.

„Doufám, že ho zavřete!!!“ nadával Vítek před policistou.

„Koho?!“

„No toho dědka…“ nemohl najít expresivní výraz pro muže s holí, který jim pravidelně hrozil.

„A za co?!!“ podivil se policista.

„No,“ supěl Vítek, „to on sem ten drát natáhl.“

„Je to soukromý pozemek,“ začal policista s výčtem porušení zákona, kterého se svým jednáním dopustili. „A vjeli jste do zákazu vjezdu!!!“ dal si pauzu, aby si mohl poznačit číslo Pavlovy čtyřkolky. „Takže pokud to váš kamarád přežije, čeká ho správní řízení.“

Kamarád to nepřežil a podle reakcí všech zúčastněných si nikdo nepřipustil, že je porušení zákona může přivést do hrobu. Snad si to jednou uvědomí a budou respektovat ceduli ZÁKAZ VSTUPU, SOUKROMÝ POZEMEK – protože doba, kdy bylo všechno všech, už dávno skončila.