OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 31

Mozkohrátky

  

Od červeného vína ve sklence se odráželo slabé světlo lampy a obrazovka počítače už několik hodin nepravidelně poblikávala. Oskar seděl nad klávesnicí s hlavou v dlaních a tupě zíral na jednotlivá písmena, která mu nedávala žádný smysl. Vůbec žádný. Zhluboka se napil vína a zadíval se na svůj odraz v okenní tabuli. Snad by měl přestat pít. Ale copak to mělo cenu, když nic v jeho životě nedávalo smysl? K čemu by to bylo, když beztak za pár desítek let bude hnít někde na hřbitově, kde mu jednou ročně někdo ze slušnosti zapálí svíčku v umělohmotném kelímku?

Navíc nemá žádnou hezkou fotku na náhrobek. Sára hezkou fotku měla, a nejednu, a také jí to nebylo nic platné. Zbyly mu po ní akorát tři zaprášené krabice, s kterými se odmítal rozloučit. Jak dlouho to bylo… pět let? Hořce se pousmál, protože si právě uvědomil, že ani umírat nemá smysl. Raději se celé dny zaobíral svým výzkumem, kvůli kterému ho vyhodili z fakulty, protože prý je neetické dělat experimenty na neschválených zvířatech a na používání opic nemá jejich laboratoř oprávnění. Musel tak za sebou nechat jedno ze svých nejmilovanějších míst na světě hned několik týdnů poté, co ho přijali k doktorskému studiu.

Mohl si za to sám. Nesnášel totiž nařízení a zákazy. Kdykoliv mu někdo něco zakázal, byť to byla sebevětší hloupost, zkoušel, jestli by mu to přece jen neprošlo. Takhle dostal několikrát pokutu za rychlou jízdu, špatné parkování, jízdu načerno a veřejné pohoršení, když se s láskou svého života - jak se tehdy domníval - rozhodli, že se o půlnoci vykoupou v kašně v parku Folimanka, a jednoho dne se rozhodl, že potají začne se svým vlastním výzkumem – nápadem, který se mu v hlavě zrodil kdysi dávno. A hlavně si předtím, než nedobrovolně opustil svou alma mater, vybavil svou domácí laboratoř vyřazenými a nepoužívanými přístroji, aby ve svém výzkumu mohl pokračovat. Nebylo to sice oficiální, a už vůbec ne legální a za některé kousky zaplatil víc, než byl ochotný si připustit, ale výsledek byl vskutku impozantní.

Sáhl do kapsy a vytáhl zauzlovaný kapesník. Usmál se. Byl to dárek od jeho matky, protože se neustále zapomínal najíst a často se po probdělých nocích přistihl, jak bezmyšlenkovitě okusuje tužku, zatímco jeho žaludek se už několik hodin hlásil o pozornost. Zakousl se do nedojedeného kusu pizzy a volnou rukou zapisoval myšlenky, které přicházely a odcházely, jak se jim zachtělo.

Kdyby jen přišel na to, jak dostatečně rychle zaznamenat elektromagnetické pole neuronů. Jeho přístroje byly sice přesné, ale zatím příliš pomalé. Zatím. Oskar přimhouřil oči, zadíval se na malý šroubovák na stole a vyměnil jednu z cívek v přístroji, který více než cokoliv jiného připomínal kadeřnickou helmu svérázného holiče. Na několika místech z něj trčely barevné dráty a byl obalený tlustou vrstvou alobalu. Uvnitř něj se nacházela řada podivně vyhlížejících popruhů na uchycení hlavy a celý výtvor byl napojený na koženkové lehátko neurčitě hnědé barvy. A Oskar byl na své dílo hrdý.

Problémem však bylo, že spolehlivě dokázal zaznamenat pouze vědomí spícího mozku, a i s tím měl veliké problémy. Jakmile byl jeho experimentální objekt  vzhůru, jeho mysl se zaobírala spoustou rušivých myšlenek, jako kde se nachází, proč je připoutaný k něčemu, co určitě každou chvíli vybouchne, nebo kdy dostane zase najíst, které senzory příliš zahlcovaly. Z nevysvětlitelných důvodů docházelo také k častým narušením magnetického pole, což mělo za následek náhodné vymazání paměti. A to rozhodně nebylo něco, co by chtěl Oskar zkoušet na sobě.

A potom tu byl ještě ten problém s nevědomím. Ať se Oskar koukal na záznamy, jak chtěl, zdálo se mu, že žádný pořádný signál nedostává. Vše, co se mu podařilo získat, byl šum. Dopil zbylé víno a přistoupil k jedné z klecí s potkany. Zvíře sebou trhlo, zvedlo hlavu, a když Oskar otevřel dvířka, vyběhlo mu na rameno. Podrbal ho za ušima a podal mu kousek sýra. 

„Tak co, Stanley, zkusíme to znovu?“

Stanley, drobný černý potkan, neodpovídal a systematicky ohlodával svou oblíbenou pochoutku.

„Tentokrát to musí vyjít,“ mumlal si pro sebe, když nebohé zvíře uspával a upevňoval k přístroji. Stanley jej pozoroval bystrýma tmavočervenýma očima, ale byl příliš vyděšený na to, aby se zmohl na odpor. Za pár okamžiků usnul hlubokým spánkem.

Několik kontrolek zablikalo a celý systém začal hučet. Znehybněný potkan pomalu oddychoval a nevěděl nic o problémech světa vědců. Když bylo po všem, Oskar opatrně uvolnil popruhy, které potkana držely na místě, a jemně ho hladil po zádech, dokud se neprobudil.

Jakmile však muž usedl k počítači a pohlédl na naměřená data, zachmuřil se. Zase nic. Zase ten stejný šum místo podvědomí a část, kde mělo být vědomí, byla opět přehlcená neznámým signálem. Poněkud smutně uložil Stanleyho zpět do klece a odešel do koupelny. Ne že by pod vlivem alkoholu nedokázal pracovat, naopak k některým jeho objevům sklenka něčeho dobrého neodmyslitelně patřila. Jisté množství zmíněné těkavé substance však mělo za následek podivné úvahy, které ho uvrhly do změti filosofických nálad.

Opláchl si tvář studenou vodou a zadíval se na člověka, který jej ze zrcadla pozoroval. Po půl litru těžkého červeného Bordeaux měl pokaždé pocit, že ta osoba v zrcadle je podivně vzdálená a cizí. Jako by se na něj ten chlap zlomyslně šklebil. Nebyl ošklivý, to ne. Černé vlasy se mu pořád víceméně spořádaně vlnily kolem symetrického obličeje, jeho oči byly také stejně zelené jako za stavu střízlivého a ani několikadenní strniště nepůsobilo nijak odpudivě. A přesto se Oskar při pohledu na toho tvora otřásl. Připomínal mu jednu z postav na šíleném kolotoči v pohádce, kterou jemu a Sáře četla matka.

Sára... Kdyby ho teď viděla. Patrně by mu řekla, že je blbec, a začervenala se jako pokaždé, když příliš rychle pronesla něco příliš upřímného. Nebyla kdovíjak chytrá, vlastně byla ve všem, co dělala, spíše průměrná než vynikající, ale měl ji moc rád. Když se smála, musel se smát s ní, když byla smutná, dělal všechno proto, aby ji rozveselil. Kamkoliv přišla, tam bylo najednou o něco více světla a zdálo se, jako by se její duše kolem ní rozlévala do jemné záře. Vzpomínky na ni ho bolely a v jedné chvíli ho brzdily i popoháněly zároveň. Zamyslel se, jestli má pokračovat v práci, dopít zbytek vína, případně obojí, když vtom mu vzduch v bytě začal připadat nedýchatelný. Stěny ho svíraly a doslova vyháněly z bytu, nemohl se pořádně nadechnout. Rychle se obul a vyběhl do ulic.

Už byla téměř tma, ale město ještě stále tepalo životem. Rytmický zvuk jeho podrážek dopadajících na rozehřátý asfaltový chodník ho uklidňoval, a i když byl ještě stále pod vlivem alkoholu, celkem obratně se vyhýbal turistům i pejskařům, kteří venčili své mazlíčky. Nutno dodat, že i oni sami mu raději uvolnili cestu, přeci jen pohled na Oskara, za kterým vlál bílý plášť, byl poněkud neobvyklý, a to i na pražský standard obvyklosti. Nasával teplý srpnový vzduch a znovu nalézal ztracený klid. Po několika stovkách metrů zpomalil a rozhlédl se. Byl v parku na Kampě. Volným krokem došel až k zídce a s mírným zavrávoráním na ni vylezl. Opodál seděl zamilovaný pár, který si bez rozpaků vyznával lásku, Oskar jim však nevěnoval pozornost a zíral na hučící jez.

Víno v jeho hlavě pomalu ustupovalo vědě, ale i když se snažil sebevíc, pořád se točil v kruhu a narážel stále na tytéž problémy. Milenci vedle něj mezitím přenesli svou náklonnost na další úroveň, která by pravděpodobně většinu lidí nesmírně pobuřovala, Oskar však sotva věděl, že má společnost. Proč jen to zpropadené pole nemůže zklidnit?

Ze Střeleckého ostrova se vzneslo hejno racků a on se najednou prudce napřímil. Doširoka otevřenýma očima sledoval vířící ptáky, kteří ani v nejmenším nepřipomínali jeho problém, a tiše drmolil. Jak je možné, že mě to nenapadlo dřív? Možná bych opravdu měl přestat pít, pomyslel si. Pak se usmál, seskočil z betonové zídky a popošel pár kroků k mileneckému páru.

„Nemáte tužku?“ otázal se svých společníků. Muž ve středních letech se na něj pomalu otočil a vytáhl ruku z podprsenky neméně překvapené dívky. Přemýšlel, jestli si z něj vetřelec dělá legraci, a mlčky si ho měřil. Byl však příliš v šoku na to, aby mu odporoval. Beze slova vytáhl z kapsy saka propisku a podal ji rozesmátému Oskarovi.

Oskar si vyhrnul rukáv pláště a začal si na zápěstí překotně zapisovat nečitelné znaky. Pár jej nevěřícně sledoval. Bílý plášť s dvěma skvrnami od vína volně povlával ve větru a ostře kontrastoval s černými teniskami, které kromě toho, že se k plášti vůbec nehodily, patřily každá k jinému páru.

„Máte... máte každou botu jinou,“ poznamenala dívka, která se konečně probrala z šoku nad tím neskutečným výjevem a poukázala na skutečnost, která by jinak zůstala zapomenutá.

„Nechcete papír?“ zeptala se po chvíli jeho zápolení s propiskou, která nebyla uzpůsobená k psaní na zpocenou lidskou kůži. Usmál se, přikývl a vzal si z její drobné opálené ruky kus papíru, na kterém bylo načmáráno pár číslic a kočka s křivýma nohama.

O několik minut později se už zálibně díval na svůj výtvor - řadu vlnovek a pár náčrtků, které se měly na několik dalších měsíců stát hnacím motorem jeho výzkumu.

„To si nechte, proboha, a už běžte pryč,“ zavrčel muž, když mu Oskar vracel zelenou propisku. Patrně se bál, že roztržitý vědec bude mít ještě další geniální nápad hodný zapsání, a nechtěl přijít o hezký večer s dívkou, která se poté, co překonala počáteční šok, začala na podivína dokonce i usmívat.

Oskar si vzal mužovo doporučení k srdci, přeskočil kanál a odběhl do dáli. Běžel noční Prahou a nevšímal si pobavených výrazů kolemjdoucích, kteří patrně ještě nikdy v životě neviděli šťastného vědce. Doběhl domů a usedl na gauč, aby se ještě jednou pokochal svým geniálním nápadem, když vtom najednou - usnul. Spal dlouho a tvrdě, probudil se až kolem poledne s nepříjemnou bolestí hlavy. Doklopýtal do kuchyně, uvařil si kafe, které by běžného smrtelníka během deseti vteřin složilo, a začal dávat dohromady předchozí večer. Pracoval. Vypil trochu vína. Vzpomínal na svou sestru. Seznámil se s nějakými milými lidmi, kteří mu dali  propisku. Zelenou propisku... Zarazil se, odložil nedopitý hrnek kafe na kuchyňský stůl a z hromady papírů, která se válela vedle gauče, s posvátnou bázní zvedl onen poklad, poněkud zkratkovitě zaznamenanou geniální myšlenku, která měla jeho výzkum vytáhnout ze slepé uličky.

Opatrně vpíchnul svému nejoblíbenějšímu potkanovi uspávací látku do třesoucího se těla a upevnil ho k přístroji, ke kterému tentokrát připojil i chladicí jednotku. Ta měla ukáznit Stanleyho mozkové vlny a odstranit velké množství šumu. Doufal, že několik minut chladu mu neublíží. Ani nedýchal, když nastavoval parametry měření. Ještě rozlišení a... enter. Červená kontrolka na boční straně přístroje na něj povzbudivě zablikala. Chladicí jednotka tiše hučela a Oskar by přísahal, že slyší  vlastní srdce, jak tluče a nestoudně mu do měření vnáší chyby.

Výsledek mu však vyrazil dech. Zatímco v dlani držel třesoucího se potkana, který se vzpamatovával z narkózy a podchlazení, procházel jednotlivá spektra, kde konečně dokázal rozlišit nuance různých částí mozku, vědomí i nevědomí. Smál se a stále nechápal, jak je možné, že na tak jednoduché řešení nepřišel už dávno. Možná to opravdu bylo tím vínem, napadlo ho při pohledu na řádku lahví pod oknem.

„Podívej, Stanley, co jsme dokázali. Jsi pašák,“ ukazoval grafy nic netušícímu zvířeti. Stanley by jistě ocenil skutečnost, že stál na prahu Oskarova životního objevu, nicméně teď se soustředil ze všech sil pouze na to, aby si zahřál prokřehlé tlapky.

Dalších několik týdnů strávil prací, spánkem a popíjením nezdravého množství kávy. V jeho předsíni se sice množily prázdné lahve od vína, krabice od cereálií, pizzy a sáčky od instantních nudlí, ale tohle pohoří odpadků nebylo nic proti velehorám dat, která během té doby naměřil a zpracoval. Pokročil tak daleko, že uměl vybudit jednotlivé části mozku a potlačit jiné, a tak naměřit spektra z celého mozku bod po bodu, prakticky neuron po neuronu. Z jeho experimentů s potkany se navíc zdálo, že dokáže celou mysl, nebo alespoň její část překopírovat na mozek jiného zvířete. Podařilo se mu totiž vepsat Stanleyho vzpomínky do vědomí ostatních potkanů, což ho povzbudilo k ještě úpornější práci.

Seděl zrovna nad pianinem a druhou lahví červeného vína. Neuměl hrát, nástroj odvezl z domu rodičů, kteří jej chtěli prodat. Ale Sára na něj hrávala, když se jí nechtělo dělat věci do školy, a Oskar se ho teď odmítal vzdát, ač jediné, co byl schopný zahrát, byla jakási etuda pro začátečníky. Pohupoval se na koženkové stoličce a upřeně sledoval klávesy. V hlavě měl prázdno a nedokázal se soustředit na nic jiného než na černé a bílé klapky, které se mu míhaly před očima. Jak dlouho pracoval, dva měsíce? Poškrábal se na zarostlé tváři a zamračil se. To by znamenalo, že byl říjen. Pohlédl krátce z okna a skutečně, svět za ním vypadal říjnově. Stromy se zbarvily do rudozlatých barev a poryvy studeného větru jim nemilosrdně trhaly listí z větví. V kapse nahmatal zauzlovaný kapesník. Asi by se měl zase najíst; možná však později.

Doklopýtal do koupelny a po několika dlouhých týdnech byl natolik duchem přítomný, že rozsvítil. Ostré světlo ho na okamžik oslepilo, aby mu pak vzápětí odhalilo tvář, která už nepatřila vesměs sympatickému třiatřicetiletému vědci, ale spíše šílenému dřevorubci. Ten pohled Oskara překvapil. Tentokrát to s prací možná opravdu trochu přehnal. I když se na něj ten neznámý muž zase tak podivně šklebil, vzal do ruky nepříliš ostrou žiletku a jako archeolog začal zpod vrstvy té zrcadlové příšery osvobozovat své uhlazenější já. Šlo mu to překvapivě dobře. Říznul se pouze třikrát.

Když ze sebe opět udělal na pohled celkem milé stvoření, před jehož zjevem ani zápachem by mu náhodní kolemjdoucí neházeli dobrovolně své peněženky pod nohy, rozhodl se poprat se záplavou odpadků. Pustil si k tomu svůj uklízecí hudební mix, a právě když se z reproduktorů ozývala příznačně povzbudivá píseň Du Riechst So Gut od Rammsteinů, otevřel dveře a vydal se s prvními dvěma pytli odpadků k popelnicím.

„Ah, dobrý den, pane Weber, vás jsem dlouho neviděla,“ pozdravila ho sousedka s nepříjemným pohledem za oprýskanými růžovými obroučkami.

„Eh?“ odpověděl překvapený Oskar vždy příliš dobře informované stařeně, která na něj upřela zrak.

„No myslela jsem, že jste se odstěhoval. Ale pak k vám pokaždé přišel nějaký mladík s jídlem, tak jsem se ptala Marušky seshora, jestli vás slýchá, a že prý jo,“ pokračovala a Oskar marně přemýšlel, jak se z nepříjemného a hlavně naprosto zbytečného rozhovoru vyvléci. Kabátek, který v několika švech praskal, byl ještě růžovější než její staré brýle a on se nemohl zbavit dojmu, že se z něj ženština jednoho dne vysvleče a odhalí svou pravou podobu šupinatého monstra s osmapadesáti zuby a dvěma slizkými jazyky.

„Já, ehm, já jsem měl hodně práce,“ zamumlal a pokusil se kolem ní projít, ona mu však vstoupila do cesty a medově se na něj usmála.

„Ale jsem moc ráda, že jste v pořádku, pane doktore. Už jsem chtěla volat vaší matce, jestli s vámi něco není, ale to víte, když správce povídal, že za vodu a plyn pořád platí, tak jsem si říkala, všechno je v pořádku, jen blbneš Lado, jsi stará a moc se staráš,“ mluvila dál a Oskarovi nezbylo nic jiného, než s její poslední větou v duchu souhlasit a zdvořile opětovat úsměv.

„No ale vy asi uklízíte, že? Já vás asi nebudu rušit, za chvíli mi začíná seriál a už asi deset dílů mě napínají, koho si to ta Jana nakonec vezme a jestli to dítě je toho jejího. Co myslíte vy?“

„Určitě,“ odpověděl Oskar, který sotva tušil, že nějaké seriály pro slaboduché seniorky existují, natož aby měl přehled o reprodukci jejich postav.

„Tak pokračujte, já už musím běžet,“ rozesmála se takovým způsobem, až se otřásl, ale rozhodl se své nově nabyté trauma zpracovat u popelnic.

Překvapilo ho, jak je venkovní vzduch chladný a svěží. Cítil se jako znovuzrozený. Miloval tyhle chvíle, kdy se po usilovné práci mohl nadechnout čerstvého vzduchu. Ne že by jindy čerstvý vzduch nedýchal, moc dobře věděl, co je pro jeho mozek nejlepší, ale kyslík za odměnu vždy chutnal tak nějak sladčeji než obyčejný kyslík. Jídlu věnoval pozornost, protože musel a protože neustále prsty narážel na zauzlovaný kapesník od matky, a nijak zvlášť si to neužíval, o to víc ho však těšilo, když se mohl nadechnout chladivého vzduchu, ochutnat jeho čerstvou porci z podzimního poryvu větru nebo si loknout teplého letního vánku. Užíval si, jak mu jeho molekuly roztahují plíce, a představoval si plicní sklípky lačně hltající každé vzdušné sousto.

Několik minut stál opřený o žlutý kontejner s dvěma černými pytli v ruce a rozjímal. Usmíval se, hypnotizoval oprýskaný roh nedalekého činžáku a nevěnoval pozornost ničemu jinému. Bylo mu, jako by byl opět malý kluk, který se probudil v sobotu ráno, nemusí nic dělat a může lenošit ve vyhřátých peřinách. Zapadající slunce zapletlo své poslední paprsky do Oskarových čerstvě umytých černých vlasů, pohladilo jeho strhanou, ale šťastnou tvář, a dokreslilo tak svůj impresionistický obraz podivína u popelnic.

Oskar se zálibně zadíval na svůj byt. Byl jako nový. V jedné poličce knihovny ještě srovnal knihy podle velikosti a pak se pohodlně usadil na gauči a užíval si večer. Další den ho čekala oslava narozenin jeho matky, která se po dlouhé době vrátila ze Spojených Států. Těšil se. Už před několika měsíci pro ni koupil náušnice, o kterých mu prodavačka v klenotnictví tvrdila, že se k jeho matce budou hodit. Sice to sám nedokázal posoudit, ale když dívce popsal štíhlou vysokou ženu s černými rozevlátými vlasy a ještě rozevlátějším životem, rozsvítily se jí oči a z horní poličky vytáhla pár náušnic, mezi jejichž stříbrnými vlákny se zelenalo několik drobných vltavínů. Vypadaly jako dvě malé třpytivé říčky.

Ráno nakrmil všechny potkany a rozloučil se s nimi. Sice jako vždycky nedokázal najít dvě stejné ponožky, ale zato nezapomněl na dárek, a tak už v půl osmé běžel po ulici Blanická s širokým úsměvem na tváři. Jako obvykle za ním vlál jeho plášť, protože považoval za ztrátu času přemýšlet nad vhodnějším svrškem, natož aby ho snad kupoval, tentokrát však byl čistě bílý bez jakýchkoliv známek večerního popíjení s paní vědou.

Zdálky k němu doléhal typický vinohradský ruch a skřípění kol tramvají. Ještě udýchaný stiskl jeden ze zvonků na domě číslo dvacet šest a rychle si v odrazu skleněné tabulky dveří upravil vlasy. Věděl, že matku potěší, když bude vypadat dobře, a co by neudělal, aby potěšil jediného člověka na světě, na jehož názoru mu záleželo.

Přivítala ho s rozespalým úsměvem. Ještě se patrně nevzpamatovala z časového posunu. Objala jej však pevně jako vždy, a jako vždy při objetí ucítil z jejích vlasů slabou vůni jasmínu. Přivřel oči a usmál se. O chvíli později už oba usrkávali kávu a obývacím pokojem se šířilo oříškové aroma. Matka upřela pohled na Oskarovy ponožky - jednu červenou a druhou černou - a usmála se. I když ji na cestách potkávalo kdeco, jakmile zahlédla synovy ponožky, vrátily se jí vzpomínky na jeho dětství, kdy tvrdošíjně trval na tom, že bude jíst jídla podle abecedního pořádku, používat vždy pouze zelený zubní kartáček a zelený ručník a tisíc dalších zvláštností, které z Oskara dělaly... Oskara.

On zase svou matku považoval za hrdinku svého světa, a i kvůli ní už léta pokračoval ve výzkumu, o kterém mu všichni jeho - teď již bývalí - kolegové tvrdili, že je jen dětským snem. Nesnesl totiž pomyšlení, že jednoho dne z jeho světa zmizí stejně jako Sára. Děsila ho představa, že ke krabicím s věcmi jeho sestry přibudou další, a doufal, že k příštím narozeninám bude schopný dát své matce mnohem víc než náušnice.

„Ty jsou krásné,“ prohlížela si zálibně Oskarův dárek a usmála se. Stejně jako Sára i ona kolem sebe šířila takové zvláštní třpytivé teplo, které si každého podmanilo.

„Mami, co bys řekla tomu, kdybys mohla žít třeba tisíc let?“ zeptal se zničehonic.

„Že budu asi pěkně šeredná a budou se mnou strašit děti ve škole,“ zasmála se a natočila hlavu tak, aby se viděla v malém zrcátku. Rozevláté stříbro se skvěle hodilo k jejím černým vlnitým vlasům a zeleně se lesknoucí vltavíny měly stejnou barvu jako její oči.

„A co kdybys byla pořád stejně hezká?“

„Tak to bych asi konečně měla dost času na to tě přesvědčit, abys se mnou jel někam na prázdniny,“ zasmála se a zaklapla zrcátko s obrázkem Judity od Gustava Klimta.

Oskar se také zasmál. Cestování se mu z duše příčilo, měl rád věci, na které byl zvyklý. Kdyby však měl za matčinu nesmrtelnost zaplatit výletem, nějak by to už přežil. Zadíval se do stropu a začal si v duchu malovat, co by udělal, kdyby se mu povedlo vše, co si vysnil.

„Nech tu vědu na chvíli spát,“ zatřásla pobaveně hlavou a objala ho, „vymyslíš to zítra, jo?“

Povídali si až do noci. Matka Oskarovi vyprávěla o svých cestách, o knihách, které měla rozepsané, o Yellowstonském národním parku, který opustila teprve před třemi dny, své plánované cestě do Vietnamu i o tom, jak se s jeho otcem kdysi seznámili při slézání Mont Blanc. Ten však neunesl tíhu hrátek osudu v podobě Oskarových podivností a Sářina odchodu a takřka zmizel z jejich životů. Potkávali se zřídka, o Vánocích a tu a tam na farmářských trzích. Oskar matku zase zasvětil do svých vizí, které by chtěl vyzkoušet. Pozorně ho poslouchala, a i když jeho nápady často považovala za šílené a neuskutečnitelné sci-fi, nedala to nijak najevo; těšilo ji, že je šťastný a že občas napíše nějaký článek, za který dostane zaplaceno. Večer usínal s pocitem, že je všemocný a že dokáže cokoliv, a bylo mu náramně.

Jednoho listopadového večera se rozhodl posunout svůj výzkum na další úroveň. Už měl dostatek naměřených dat a provedl řadu úspěšných experimentů a byl si jistý, že se zvířaty se už dál nedostane. V upocené dlani svíral přístupovou kartu do vinohradské nemocnice, která ho stála více než obvyklé úsilí při vyjednávání a obcházení pravidel. Kde je však poptávka, je i nabídka, a tak Oskar získal vše, co potřeboval. Pohyboval se spoře osvětlenou chodbou oddělení léčebny dlouhodobě nemocných a cítil, jak mu po zádech stéká stružka potu. Přehodil si naditou sportovní tašku do druhé ruky a otřel si čelo. Srdce mu bušilo jako o závod a přísahal by, že místo klasického tadam, tadam říká průser, průser.

Sestry, jak bylo dohodnuto, se zrovna zabývaly jiným pacientem, a tak mohl dál pokračovat k pokoji číslo dvanáct. Otevřel dveře, potichu vklouzl dovnitř a rychle zkontrolovat potemnělý pokoj. Na bíle povlečeném nemocničním lůžku ležel starší muž, který byl tou dobou už dva měsíce v kómatu a lékaři mu nedávali naději na probuzení. Jeho rodina však trvala na tom, aby zůstal připojený k bezmála desítce přístrojů, které ho udržovaly při životě. Nebo spíše ve vegetativním stavu. Oskar si pečlivě prohlédl jeho zdravotní dokumentaci, kterou jeden z jeho přátel zanechal pod matrací, zkontroloval potřebné údaje a rozložil svou aparaturu. Pan Kocour, pousmál se. Jak ironické... Zapnul předem připravený zdroj a několika hbitými pohyby připevnil mužovu hlavu k přístroji a zapnul chladicí okruh.

Když bylo vše připravené, spustil nahrávací sekvenci se Stanleyho daty. Někomu by mohlo připadat špatné, ba dokonce zvrácené nahrávat na lidský mozek vědomí a podvědomí potkana, ne však Oskarovi, který vždy dokázal vidět potenciál k velkým věcem tam, kde by ho ostatní hledali leda stěží. Kontrolky zablikaly a zápis začal. Muž v kómatu byl ideální matricí, protože jeho mozek byl klidný a prakticky čistý. Konečně byl proces u konce a Oskar měl podle svých odhadů pouze několik minut na to, aby své přístroje uklidil, než nová data proberou mozek k činnosti. Pokud se vše povede podle plánu, pomyslel si, když zapínal zip tašky. Monitor mozkové činnosti však začal pípat o necelé dvě minuty dřív. Oskar tiše zaklel, sebral z postele složku nicnetušícího profesora a v panice se schoval do skříně.

Sestra přiběhla vzápětí a pokoj zalilo chladně bílé světlo zářivky. Podezíravě si přeměřila ležícího pacienta a zkontrolovala údaje na přístrojích. Pomalu se usmála a rozhodla se zavolat sloužícího doktora. Alberta Kocoura, profesora anglické literatury, totiž přijali ve stejný den, kdy nastoupila, a od té doby nejevil známky jakéhokoliv zlepšení. Až do dnešní noci. Když konečně dorazil doktor, vysoký tmavooký blonďák s výraznými černými obroučkami, postarší profesor na ně hleděl doširoka otevřenýma očima a byl evidentně zmatený.

„S... S... Sýr?“ otázal se a vystrčil špičku jazyka, což v kombinaci s jeho prošedivělým plnovousem působilo zvláštně, až komicky.

Doktor si zapsal několik nečitelných klikyháků, pousmál se a dal sestře pár instrukcí. Drobná plavovláska odběhla, a když se za ní ozývalo pouze klapání podrážek, které se odráželo od stěn chodby, otevřel skříň, popadl Oskara za loket a odtáhl jej do lékařského pokoje.

„Zbláznil ses? Měl jsi zmizet, a místo toho funíš ve skříni tak, že tě musel slyšet i starý Kocour. Takhle budeme mít oba průšvih a mě vyhodí. Pitomče,“ dodal, ale nedokázal udržet vážnou tvář, protože se třásl nedočkavostí a v hlavě se mu rojily další a další otázky, na které se chtěl Oskara zeptat. Zamknul za sebou. Věděl, že toho večera se ocitl u něčeho výjimečného.

„Promiň, Richarde. Zapnul jsem ten monitor moc brzy a zpanikařil jsem,“ odpověděl zkroušeně, ale jakmile si všiml jisker v očích lékaře, usmál se a radostně poskočil „ale vyšlo to!“

„Tak teď mi to všechno pověz, co jsi tam vlastně dělal?“

Oskar mu všechno vykládal, hlas mu nadšením přeskakoval a mladý doktor mu visel na rtech. Střídavě se usmíval hodně a málo a potom jeho tvář zvážněla.

„Ty jsi na něj opravdu nahrál potkana? Ty jsi vůl... Ale žádá si to oslavu,“ pronesl po chvíli a ze zásuvky vytáhl lahev vína. Etiketa hlásající Roi Soleil slibovala příjemné zakončení neskutečně skvělého dne.

„No... Mám jen potkaní data, opici se mi nepodařilo sehnat,“ sáhl Oskar po sklence, aby si mohli přiťuknout.

„Ale víš, že to teď nesmíme nikomu říct? Ani si na tom nenahoníme H-indexy… Tak teda na vědu,“ zazubil se Richard a pozvedl skleničku plnou tmavorudé tekutiny.

„Můžu s ním mluvit? Prosím, musím zjistit, co jsem na něj všechno přesně nahrál. A potřebuju ho změřit,“ upřel na doktora prosebný pohled.

„Já s ním promluvím, ty se tady raději chvilku neukazuj. Celou dobu jsem z tebe měl nervy v háji, že jsem jednomu chlápkovi předepsal úplně jiný léky a on pak sestrám vykládal, že je španělský princ.“

„Dobře,“ zamyslel se Oskar a usrknul vína, které mu zbarvilo rty doruda.

Když se vypořádali s oslavou, rychle se rozloučili a Oskar se vydal domů. Neběžel, bál se totiž o svůj přístroj, ale v duchu proběhl Vinohradskou třídou jako vítr. Vzduch té noci chutnal zvlášť sladce, jako splněný sen a všechna letní rána dohromady.

S informacemi, které mu Richard Foliman, jeho někdejší prakticky uvažující spolužák z fakulty, poskytl, se mu podařilo dát dohromady několik bláznivých nápadů. Ty potom postupně realizoval; na mozek starého profesora se mu skutečně podařilo nahrát svého potkana, s potkaním vědomím se mu však podařilo vzkřísit i některé části původního profesora Kocoura. Výsledkem tak byl poněkud svérázný důchodce, který nechápal, kde se ocitl, ani kdo je, ale rád četl anglickou poezii, ke které ve velkém přikusoval goudu s camembertem. Bylo to však vskutku impozantní, a to nejen z pohledu vnoučat, která s nadšením zjistila, že jejich dědeček má z jakýchsi záhadných důvodů slabost pro dovádění na prolézačkách, a když mu to jeho tělesná schránka dovolovala, rád s nimi pobíhal po hřišti.

Konečně po několika dlouhých měsících práce obdivně hleděl na své mistrovské dílo. Ze stojanu na něj shlíželo naprosto dokonalé modulární robotické tělo s extrémně pevnou kostrou z uhlíkových vláken a syntetickou pokožkou ze speciálního  silikonu, která byla inteligentně řízena speciální regenerační jednotkou, a v případě potřeby se dokázala sama opravit nebo modifikovat podle potřeby. Zatím ještě netlukoucí elektronické srdce bylo připraveno k pumpování chladicí tekutiny a věrnému imitování tlukotu živého srdce a bříška prstů byla vybaveny svými vlastními otisky prstů, které mohl samozřejmě prostřednictvím regenerační jednotky kdykoliv pozměnit.

Oskar se dotknul sametových zlatých kadeří a neubránil se širokému úsměvu. Netroufnul si vyrobit svou vlastní kopii, a tak oči, které na rozdíl od své lidské předlohy byly doopravdy dokonalé, měly barvu Středozemního moře a obličej robota byl, alespoň dle sofistikovaných analytických nástrojů, typicky anglický. Pod hebkou pokožkou, která byla pro větší důvěryhodnost opatřena dokonce pihami a chlupy, se skrývala tenká vrstva ze speciálního nanomateriálu na ochranu proti elektromagnetickým pulsům; tu šlo pomocí série pulzů zevnitř aktivovat či deaktivovat. V kůži se také skrývaly vypínatelné receptory bolesti, i když jejich množství bylo o dost menší, než tomu bylo u běžných savců. V místě, kde organičtí lidé mívají střeva, měl tenhle anorganický Adónis celou řadu důmyslných elektronických zařízení včetně rušičky komunikace, odposlouchávacího systému nebo přídavné paměti. A zlatým hřebem celého veledíla byl mozek - sofistikovaná neuronová síť s neuvěřitelnou kapacitou, která vše ovládala. Oskar si při pohledu na robota uvědomil, že se asi zamiloval, a tiše hlesnul. Byl geniální, o tom nebylo pochyb. Už ani na okamžik nezalitoval, co všechno ho stál přístup k chemické tiskárně v laboratoři jeho starého známého, na které většinu složitých součástek vyrobil. Vedle něj stála neméně působivá robotická Afrodíté, dárek, kterým chtěl udělat radost své matce.

S Richardem, který byl jeho jediným důvěrníkem ve výzkumu a také hlavním dodavatelem experimentálního materiálu, se mu podařilo zkopírovat své vlastní vědomí i nevědomí, stejně jako Richardovo. Potkan, do kterého se svá data pokoušel vložit, byl po experimentu značně neklidný a nevrlý a velmi zle se na Oskara díval, z čehož vědec usoudil, že nebyl neúspěšný a ve zvířeti se skutečně alespoň malá část jeho samého nachází.

Po tomto pokusu se začal trochu obávat, že až zkusí roboty oživit, mohli by chtít svého stvořitele odstranit, a proto přidal do jejich základního nastavení několik velmi rozumných Asimovem inspirovaných příkazů. A teď stál před svým největším životním úspěchem a pomalu se odhodlával k poslednímu kroku. V tom samém okamžiku doktor Richard Foliman sledoval jednu z pacientek v kómatu a bavil se myšlenkami na svůj vlastní výzkum.

Nesmírně ho totiž zajímalo, co se stane, když nahraje svá data na někoho, kdo je sice v kómatu, ale zdaleka není beznadějný případ. Právě když zvon kostela Nejsvětějšího Srdce Páně začal odbíjet poledne, spustili oba muži přenos dat. Richardův experiment zdaleka netrval tak dlouho, po jeho doběhnutí odpojil přístroj a plný sžíravého neklidu si šel na dvůr zapálit. Zvažoval, zda svým činem nepřekročil nějakou hranici. Ne že by se už dřív nepohyboval v šedé zóně etiky, jeho poslední experiment však připadal extrémní i jemu, a to už bylo co říct. Oskarovo nadšení pro vědu bylo silně nakažlivé a on byl vždy nakloněný každé špatnosti. Teď mu ale v hlavě hučelo a svou, toho dne již dvacátou cigaretu zapálil až na třetí pokus a navíc si zápalkou propálil cíp pláště. Zaklel a zahleděl se směrem k místu, kde celá tahle legrace začala. K Oskarovu přízemnímu bytu.

Oskara tížil vzduch v pokoji a nervózně si okusoval nehty, i když tímto zlozvykem nikdy netrpěl. Postup nahrávání se pomalu přibližoval hranici deseti procent a jemu se zdálo, že se mu přístroj svým vrčením a hučením vysmívá. Už se sotva dokázal nadechnout. Zalapal po dechu a napůl ukousnutým nehtem si poranil tvář. Opatrně zavřel dveře a pomalými váhavými kroky se vypotácel ze dveří. Došel až na roh ulice, kde se zastavil, a přerývavě dýchal. Mžitky před očima se pomalu rozplývaly a on začínal pořádně vidět. S díky odmítl pozvání kolemjdoucích svědků Jehovových, kteří si s ním chtěli popovídat o evoluci. Asi by museli přehodnotit svou životní filosofii, kdyby jim Oskar prozradil, o co se právě pokouší.

A aniž by to kdokoliv z obyčejných smrtelníků tušil, přesně v půl jedné vystoupilo z několika černých Audi A6 dvacet mužů v podobně černých uniformách. Po mnoha měsících konečně vypátrali dva dobrodruhy, kteří se právě chystali posunout hranici poznání do míst, na která lidstvo nebylo ani zdaleka připravené.

Mladý vědec se opřel o betonovou zídku a počítal nádechy a výdechy, aby se uklidnil. Když došel k dvacítce, nahmatal v kapse sáček gumových medvídků. Usmál se. Přesně to potřeboval. Po chvilce zápolení roztrhl plastový obal a několik barevných bonbonů se rozsypalo po asfaltovém chodníku. Zamyšleně žvýkal a přemítal, jestli na něco nezapomněl. Vtom se ze střechy kostela vzneslo hejno holubů, zakroužili kolem věže a odletěli kamsi do dáli.

Richard i Oskar byli zastřeleni na útěku a ve zprávách je ještě téhož dne odpoledne označili jako pachatele ozbrojené loupeže. Ani tvůrci konspiračních teorií netušili, že civilizace právě udělala krok stranou a odchýlila se o dobrých šedesát stupňů doleva od jednoho navýsost zajímavého scénáře.

Jako první se probral Oskar. Vyhodnotil situaci, provedl pár bleskových výpočtů a zjistil, že je nahý, což dle jeho zkušeností nebudilo právě libé pocity ostatních lidí. Rychle se oblékl, naskládal nejnutnější věci včetně počítače do sportovní tašky, otevřel dvířka klecí všech potkanů, popadl druhé robotické tělo zabalené v lesklém šustivém obale a nenápadně se vykradl z domu zadním vchodem. Právě včas. Za prosklenými dveřmi totiž spatřil pár podezřele vyhlížejících černých skvrn. Patrně bude muset nějakou dobu cestovat. Povzdechl si. Cestování nesnášel.

Richard se probudil až pozdě odpoledne. Zíral na bílý strop nemocničního pokoje a nedokázal pohnout ani malíčkem. Vtom se jeho ruka pohnula sama od sebe. Zděsil se při pohledu na své neupravené nehty a ještě více ho vyděsilo, když se jeho hlava pohnula. Ahoj Rebeko, chtělo se mu říct při pohledu na postarší sestru, ale místo toho se ozvalo něco úplně jiného. O několik vteřin později si uvědomil, že místo obvyklého hlubokého hlasu mluví hlasem nezvykle vysokým. Ženským. Pomalu mu začalo svítat. Experiment se nepovedl úplně přesně podle plánu. Ale co se vlastně stalo?

Najednou zjistil, že vstává z lůžka. Chtělo se mu zvracet. Zatočila se mu hlava a klesnul zpátky na postel. Na čele mu vyrazil chladný pot a měl pocit, že se zalkne. Rebeka ho - tedy spíše ženu, o které věděl pouze to, že se jmenuje Veronika Nekonečná a je jí dvaadvacet let - uklidňovala a držela ho za ruku. Kde je Oskar? Potřeboval s ním nutně mluvit. Patrně se mu podařilo se nahrát pouze do podvědomí a všude kolem sebe cítil přítomnost něčeho cizího. Otevři okno, otevři okno, otevři okno... Ze všech sil se snažil nové tělo ovládnout.

„Mohla byste prosím... Otevřít okno?“ zeptala se žena tiše a klesla ještě více na postel.

„Jistě,“ pohladila ji Rebeka po zádech a houpavým krokem se přenesla na druhý konec pokoje.

Do místnosti začal konečně proudit čerstvý vzduch. I přes nezměrné zoufalství se Richard opatrně zaradoval. Snad to nebude tak strašné soužití, jak se mu v prvním okamžiku zdálo. Možná se mu dokonce podaří přesvědčit slečnu Veroniku, aby se přihlásila na medicínu. Výzkumu, do kterého jej zasvětil Oskar, se totiž v žádném případě nehodlal vzdát a potřeboval přístup do fakultních laboratoří. Vtom mu do mysli začaly proudit obrazy poblikávajících majáků a příjemné šumění moře doprovázené tichou klavírní melodií. Richard se usmál. Slečna Veronika měla dobrý vkus, alespoň nebude trpět, když si bude pouštět svou oblíbenou hudbu.

Oskar stál na vyhlídce nad útesem a mlčky pozoroval svou matku. Naprosto přesně znal geografickou polohu, kde se nacházeli, avšak ani to ho nedokázalo uklidnit. Vtom v kapse kalhot nahmatal zauzlovaný kapesník. Vytáhl propocený kus látky a chvíli se na něj díval. Pak se napřáhl, hodil jej do vody a jeho matka se sotva znatelně pousmála. Zmizel ve vlnách a vše najednou bylo tak, jak mělo být.