OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 32

Navždy s tebou, Temnota

  

Obyčejný večer se v tom změnil. Temnota proplouvající skrz uličky domů, jako by z minuty na minutu změnila svůj odstín... Ne, bylo to jako by se změnila ona sama. Světla zhasla a já nechápal, když se kolem rozhostilo ticho. To bylo naposledy, kdy jsem ty světla viděl. Kdy jsem viděl svět.

 Ale čas běžel dál a životem mě doprovázelo ticho a tma. Nechybělo mi nic, nic nepřebývalo a já byl spokojen. Ani po světlu, o kterém mi bylo poté znova vyprávěno jsem netoužil. Tma byla mým životním průvodcem a rodinou.

Než jsem to světlo znova spatřil, než přišlo, aby mi po nekonečné noci nabídlo změnu, krátkou změnu, jako když po noci přichází ráno, než ho vystřídá den. Neuchvátilo mě, a přesto jsem tmu bez výčitek vystřídal s vědomím, že byla mým životem samým. Opustil jsem jí, aby mě mohla po světle, které naleznu na konci svého života obchvátit celého, mou mysl, mé tělo, můj život. 

A jak to bývá pro každého normální a pro mě naposledy, po večeru přišla noc a po noci ráno... Jen Den, po tom slovu se mi zastesklo, to slovo jsem chtěl zase poznat, když jsem si uvědomil, že už je pozdě. 

Umřel jsem s Temnotou po boku a světlem před očima.