OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 32

Vracím se zpět sama

  

Bezedné trhliny, ledovec pod námi,

mrazivým mlčením navždy jsme svázáni.

Skřípění cepínů, soukromé drama,

předtím jsme byli dva,

... vrátila jsem se sama.

  

Křik a střih.

  

V bělostné temnotě těch sněžných plání

vzpomínám na nás, naše sny a smích.

Okolní hory, svědkové bez vyzvání,

ukrývají se v oblacích.

  

V bělostné temnotě těch sněžných plání

vzpomínky neblednou, spíš pálí jako uhle,

a moje ruce, ač slabé, křehké, ztuhlé

chtějí tě ještě obejmout.

  

Přes všechny složité, studené roky,

tuhnutí úsměvů a bolestivá tání,

v praskání ledu teď slyším tvé kroky

(sněhové vločky jako tvé na mých rtech ...)

Jsem tady nebo tam? Běhá mráz po zádech.

  

Přemýšlím plaše,

je něco dál než nebe?

Přitom až u srdce mě zebe.

A pak to pomine.

  

V tom náhlém, tvrdém tichu zimy

slyším jen ozvěnu, jak křičí známým hlasem

chladivou otázku, co zamrzla tu v čase,

ledovou jehličku v děravém svědomí.

  

Kdo rozvázal ten poslední uzel?

... ten poslední uzel?

... uzel?

... el?

  

A nevyřčená odpověď

mě stále, pořád, dosud

svým žárem přímo uvnitř mrazí

Byli jsme milosrdní vrazi?

Obzvláště krutí zachránci?

... nebo to byl jen osud?