OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 33

Klášter v horách

  

Ve třičtvrtě na šest se v Torské státní rozdrnčely klasické pětasedmdesáti voltové zvonky. Trestanci vstali od stolů, spořádaně odnesli tácy, a pod drobnohledem dozorců se seřadili na chodbě. Procedura, interně nazývaná „sčíták”, protkávala každý z monotónních dnů jako hrubá režná nit.

Zvonění utichlo, takže chodbou se nyní nesly jen dopady těžkých bot na linoleum a šustění pískově zbarvených mundúrů.

„Dufek,” přečetl bachař ze seznamu jmen.

„Tady.”

„Ve čtvrt na sedm nástup na dílnu. A máte tu dopis od svojí ženy.”

„Jo, děkuju,” zamumlal vězeň.

„Dupoint.”

Zrzavý kasař s rukama v kapsách se zakřenil. Každý dopis byl před odevzdáním adresátovi důkladně pročten dozorci, a navíc musel mít povinně vyplněnou adresu odesilatele, takže nehrozilo, že by mu jemu osobně někdy někdo napsal.

„Jo, tady.”

„Ve čtvrt na sedm nástup na úklid. Dytych!”

Řada pomalu postupovala vstříc dalšímu z šedých dní.

  

Anežka si podržela baterku těsně pod bradou a vychutnala si chvíli dramatického ticha.

„A pak… jim duch Magdalény poznamenal tváře červenými tečkami!“

Děvčata usazená v kroužku zděšeně zalapala po dechu, ta menší se bázlivě přitulila k polštářům nebo ke starším novickám. Lotka, už teď ležící tváří ke zdi, aby si zachovala odstup, zvedla oči v sloup. Netušila, co jí připadá hloupější; zda banda ukvičených jedenáctiletých premiantek, nebo to, co vydávají za strašidelné historky.

„Kiki, teď je řada na tobě,“ vyzvala vypravěčka jednu z nejmenších dívek a podala jí baterku, avšak oslovená jen zavrtěla copatou hlavou.

„Ne, já se bojím.“

„Ale ty musíš, všechny jsme už vyprávěly,“ naléhala Anežka.

„Já nechci!“

„Lotka ještě nic nevyprávěla,“ poznamenal kdosi a všechny tváře i kužel světla se jako na povel otočily k postavě ležící na posteli.

„Lotko, povíš nám taky historku?“

Zrzka se uchechtla směrem do zdi. „Na vyprávění není nic strašidelného.“

„Je,“ namítla malá Kiki, ale Anežka ji umlčela gestem ruky.

„A co je tedy podle tebe strašidelné?“

Sledovaly, jak si sedá na posteli, a obrací k nim svou pihovatou, uštěpačnou tvář. Když promluvila, oči jí zlomyslně zablýskaly.

„Strach se nedá popsat, ten se musí zažít.“

„A kde ho máme zažít?“ vydechla dychtivě blondýnka sedící vedle Kiki.

Lotka se krátce zamyslela. Klášter byl rozhodně nejbezpečnější místo, kam se zatím v životě dostala, ale i tady přeci muselo platit, že kdo hledá, najde, nebo ne? A Lotka Dupointová rozhodně nezískala svou pověst tím, že by jen planě tlachala.

„Kaple by mohla být v noci docela strašidelná,“ navrhla.

„Ty se chceš vloupat do kaple?“

„Nemusíme se nikam vloupávat, boční vchod u sakristie zůstává odemčený.“

Dívky sedící v kroužku se po sobě podívaly. Z jejich chabě osvětlených tváří se dala vyčíst hlodavá nejistota, ale přesto se nakonec tři z nich zvedly, vedeny nebojácnou Anežkou.

„Tak fajn,“ prohlásila pevně, „jdeme s tebou.“

„No paráda.“ Zrzka shodila nohy na podlahu a protáhla si krk. Na hlavě měla dva copy, tak jako všechny novicky, jenže ty její nebyly pletené, nýbrž uzlované. Lotka plést copy neuměla a ani se to nehodlala učit, protože takhle si připadala alespoň trochu rebelsky.

„Tak pojďte.“

Skupinka opustila společnou celu a vydala se chodbou ke kapli. Takhle pozdě v noci se mimo svou celu běžně neocitaly, snad jen při občasné cestě na toaletu, a tu většinou odbývaly jen rychle a raději se kolem sebe moc nerozhlížely.

Prostory kláštera byly za dne rozlehlé a tiché, ale teď za tmy se zdálo, jako by i to ticho mělo ozvěnu. Jejich opatrné kroky se rozléhaly se zlověstným duněním a z kamení jako by stáří a chlad přímo čišelo. Anežka naprázdno polkla, ale nedala na sobě nic znát. Vždyť byly teprve na chodbě.

„Tudy,“ kývla jejich průvodkyně k malým dvířkům, kterých si Anežka nikdy předtím nevšimla, „když se klášter obléhal, těmahle dvířkama nosili lidem uvězněným v kapli jídlo.“

Anežce vrtalo hlavou, odkud to asi tak ví. Ona sama o žádném obléhání neslyšela, a to návala na rozdíl od Lotky při výuce pozor. Beztak si zrzka jen vymýšlí, aby je zastrašila.

Zadívala se na ni, jak drží dvířka dokořán, ale z její tváře nic vyčíst nedokázala. Zbylá dvě děvčata se držela vzadu a nevypadala, že by oplývala odvahou, tak si Anežka vzala baterku, sehnula se a vlezla do zaprášené díry jako první.

Neměla Lotku příliš v lásce, jako nikdo tady. Byla tu teprve dva týdny, ale už se stihla u většiny novicek zapsat jako hrubá, drzá a arogantní. Tedy, minimálně u těch, které se jí nebály. Anežka nechápala, proč mladší děvčata někomu takovému s respektem uhýbají z cesty, ale nesmírně jí to vytáčelo.

Narovnala se a ke svému údivu shledala, že je skutečně v kapli. Muselo to být jejich staré známé místo, ale vypadalo úplně jinak, než při ranním usebraní nebo večerní bohoslužbě. Kaple se zdála vyšší a tajemnější, osvětlená jen vysokými svícemi, které vrhaly po bílých stěnách zlověstné, třepotavé stíny.

„Hezké, že?“ založila si Lotka ruce, když se protáhla dovnitř. Anežka mlčky přikývla. Bylo to krásné. Děsivě, tajemně krásné.

„Podívejte, sakristie zůstala odemčená!“ všimla si jedna z dívek a její mírně se třesoucí prst ukázal k pootevřeným dveřím za oltářem. Pohledy Anežky a Lotky se setkaly. Obě dívky tušily, proč jsou tady. Celý tenhle výlet byl psychologickou bitvou mezi nimi dvěma, nevyslovený zápas o dominantní postavení mezi novickami. Lotka tedy musela říct to, co řekla vzápětí.

„Tak se tam půjdeme podívat, ne?“

Mrkla, aby nemusela uhýbat očima, a sundala z nejbližšího stojanu dvě svíce. Jednu podala Anežce. Ta se jen usmála, že výzvu přijímá, a baterku podala třesoucí se kamarádce.

„Byla už jsi někdy v sakristii?“ zeptala se Lotky po cestě za oltář.

„Oficiálně ne,“ zavrtěla copatou hlavou, „jen nahlédnout, když se po mši odcházelo. A ty?“

„Párkrát, odnést zpěvníky. Ale vždy jen krátce.“

Místnůstka byla malá a holá jako většina kláštera. Na jediné skříni na protější straně viselo na ramínku roucho matky představené. Lotka se k němu vydala, zatímco Anežka prozkoumávala stolek s odloženými předměty.

„Kolik ta věc asi váží?“ přemýšlela zrzka nahlas a nakláněla svíčku tak, aby si co nejlépe prohlédla vyšívání. Anežka dostala nápad. Bylo to trochu škodolibé, ale kdyby teď Lotku vyděsila, získala by nad ní pomyslnou převahu, a navíc by jí celkem zavařila, kdyby leknutím pokapala abatyši šaty voskem. Usmála se do tmy.

„Co to je?“ vykřikla zničehonic. Lotka se k ní prudce otočila.

„Co? Co se stalo?“

„Napálila jsem tě,“ zasmála se Anežka, ale úsměv jí rychle ztuhl na rtech. Lotka svíci opravdu naklonila, ale přeci jen trochu víc, než bylo v plánu…

„Ho-, hoří,” vykoktala Anežka, když se ze slavnostního roucha začalo kouřit. Lotka polohlasně zaklela. Zahodila svíci na zem a začala hasit, nejprve jen rukama a vlastní kutnou, ale když se šaty vznítily plamenem, hodila je taktéž na podlahu sakristie a pokoušela se plameny udupat. Anežka na ni zírala v takovém šoku, že nebyla schopna se pohnout.

„Co se to tam děje?“ ozvala se z kaple novicka s baterkou.

Lotka pohodila rozcuchanou hlavou a zvedla ze země uhašené roucho, nebo spíš to, co z něj zbylo. Místnůstku vyplnilo začouzené, dusné ticho.

„Vypadneme odsud,“ shodly se jednomyslně. Lotka vrátila roucho zpět na ramínko, Anežka posbírala svíce a trochu pobledlé se vrátily do kaple.

„Stalo se něco?“ nechápal vyděšený zbytek skupinky.

„Vraťte se na celu a mlčte,“ poradila jim Anežka dutě. Sama umístila svíce zpět na stojany a pak prolezly postranními dvířky na chodbu. Lotka se také zdála výrazně zamlklejší než obvykle. Vlastně by dobrovolně nejspíš nepromluvila, kdyby nebylo Anežky, která ji zhruba v půli cesty osočila.

„To byl pěkně pitomej nápad,“ sykla tak, aby je zbylé dvě novicky neslyšely.

„Když byl tak pitomej, nemusela ses přidávat,“ odsekla zrzka.

„Příště už to neudělám, to se vsaď.“

„Jestli vůbec bude nějaký příště.“

„Teď mlč, ráno se uvidí.“

A ráno se vidělo. Viděla se především rozzuřená jeptiška, která si dala svolat a seřadit novicky ještě před ranní modlitbou. Teď přecházela podél řady rozespalých holek tam a zpět a podpatky jejích pantoflí klapaly po prastaré kamenné podlaze.

„Kdo to byl?“

„A co?“ nechápal kdosi z řady.

„Ta, co to udělala, moc dobře ví.“ Její zkoumavý pohled projel řadou jako rentgen zlomeninou. Většina novicek, ještě rozcuchaných a napůl v nočních košilích, se tvářila zmateně, pouze pár jich klopilo oči k podlaze.

„Která z vás nebyla po večerce v posteli?“

Ozvalo se tiché potáhnutí nosem.

Starší řeholnice došla podél řady až k malé Kiki, tisknoucí si k hrudi medvídka, a skrčila se tak, aby holčičce viděla z očí do očí.

„Ty o tom něco víš?“ zvedla výhružně obočí.

„Jen jsme si vyprávěly historky,“ vzlyklo děvčátko, „a já jsem se bála.“

„Vyprávěly jste si? Všechny dívky z tvé cely?“

Anežka si promnula bradu. Tohle nemůže skončit dobře.

„A opustil někdo váš pokoj?“

„Vymyslela to Lotka,“ zakvílela blondýnka s jedním upleteným copem, „že se půjdou podívat do kaple.“

Jeptiška se napřímila. Chodbou zavládlo hrobové ticho.

„Která z vás byla večer v kapli, ať učiní krok dopředu.“

Anežčino srdce vynechalo úder. Nikdy v životě neměla žádný průšvih. Dokonce ani ze školy nikdy nepřinesla horší známku než dvojku, avšak teď se zdálo hanebně nečestné zůstat stát. Donutila ztuhlé nohy k pohybu. Když se však rozhlédla, zjistila, že s Lotkou stojí sama.

„Ty jsi tam taky byla, tak se pojď přidat,“ vyzvala zrzka novicku, co včerejší noci držela baterku.

„My jsme nic neprovedly!“ bránila se oslovená šermujíc rukama.

„Ale byla jsi tam.“

„Kdo z vás zničil roucho matky představené?“ nevydržela řeholnice. Seřazené zalapaly po dechu.

„Byla tam jen Lotka s Anežkou,“ pípla jedna z obviněných.

Anežka se zhluboka nadechla k přiznání. Chystala se užuž promluvit, ale někdo z řady za ní ji předběhl.

„Anežka by nic takového neudělala!“

„Jo, ani tam původně nechtěla chodit,“ přidávaly se další hlasy.

„Vždyť sama víte, že s ní nikdy nejsou problémy.“

Anežka cítila, jak má v krku sucho. Podívala se na Lotku. Ještě včera si bývala myslela, že vítězství nad ní bude tou nejsladší odměnou, ale mýlila se. V očích ztracených v pihovaté tváři nebylo nic než zklamání.

„Tak půjdeme, slečno Dupointová,“ kývla na ni sestra představená a z jejích rtů zbyla jen úzká čárka. Lotka se tentokrát nehádala, jen svěsila ramena a odešla za jeptiškou. Uměla přijmout porážku.

  

Abatyše byla stařičká osoba s mírnýma očima a kůží vonící po mýdle, která se za svým obrovským stolem téměř ztrácela. Odložila kuličkové pero a zahleděla se na hříšnici před sebou.

„Já to neudělala naschvál.“

„Věřím ti,“ kývla zakrytou hlavou, „ale obávám se, že to na situaci nic nemění.“

„Tak mi dejte ještě šanci,“ zaprosila Lotka.

„Šancí jsi dostala několik, mé dítě. Tvé zdejší dva týdny byly jediným řetězcem drobných stížností na tvé chování.“

Lotka těžce polkla a posadila se zpět na dřevěnou židli. Oči sklopila ke svým složeným rukám a naprázdno točila palci.

„Slíbila jste Donovi, že se mě ujmete,“ řekla s výčitkou v hlase.

„Slíbila jsem, že tě přijmu, ne že z tebe dokážu vychovat jeptišku. V tom je veliký rozdíl, mé dítě.“

„Takže mě vyhodíte na ulici?“

„Pošleme tě zpět ke tvému poručíkovi,“ upřesnila matka představená a dala se opět do psaní.

„Ale ten mě vyhodí na ulici!“

„Naše církev provozuje v Torku sirotčinec, kde vždy najdeš něco k jídlu a střechu nad hlavou.“

„To vám teda pěkně děkuju,“ vyprskla Lotka a zvedla se, „půjdu si sbalit, když dovolíte.“

„To zní jako dobrý nápad.“

Vyšla na chodbu, ale ještě, než za sebou zabouchla dveře, na něco si vzpomněla. Po kratičkém zápase s vlastní hrdostí se obrátila zpět do místnosti.

„Matko představená?“

„Ano, mé dítě?“

„Myslíte, že bych vás mohla poprosit o nějaké drobné na vlak do Torku?“

  

Cesta byla dlouhá, nudná, a nořila se tím hlouběji do průtrže mračen, čím více se blížili k pobřeží. V přístavním městě, v němž Lotka prožila většinu života, pršelo téměř neustále. Teď měla na klíně svůj odřený batoh a v hlavě obavy, co bude dál.

Vzpomněla si na Anežku. Tu holku snad nesnášela ze všech novicek nejvíc, a stejně byla nakonec jediná, kdo se s ní přišel rozloučit. Možná ji jen trápilo svědomí, že bez ní by Lotka nebyla v téhle bryndě, ale když jí přála hodně štěstí, působilo to upřímně. Tobě taky, pomyslela si cestovatelka a s bradou opřenou o pěst sledovala krajinu bičovanou deštěm.

Upoutal ji její odraz v okně, přesněji řečeno její copy. Nikdy předtím copy nenosila, proto je ani neuměla uplést. Vlastně si nepamatovala, že by si kdy v životě vlasy jakkoliv stahovala nebo upravovala. Nechávala je padat na ramena, věčně rozcuchané a volné jako její duše. Volnost. Opět to jediné, co jí zbylo.

Vlak vjel do tunelu oznamujícího brzký příjezd do města. Hlavní nádraží v Torku bylo důležitým přepravním uzlem, ale pro Lotku to byla pouhá přestupní stanice. Na vedlejší koleji tu čekaly vozy mířící do uzlu daleko důležitějšího; do přístavů.

Když vlak zastavil, nasadila si batoh, chytila se madel a vyhoupla se do mokrého odpoledne. Vzduch prosycený typickou směsí kouře, vlhkosti a mořské vody jí naplnil plíce. Ta hořkosladká vůně jí vehnala slzy do očí a na tvář smutný úsměv. Byla doma.

Přeběhla přes koleje, podlezla zátaras a dostala se mezi nákladní vlaky, konkrétně jeden přepravující uhlí. Vagony byly sice zamčené, ale každý, kdo nebyl úplný amatér, věděl, že pojistky nad klikou jsou úplně zrezivělé a stačí jeden nebo dva přesně mířené údery, aby se dveře otevřely. Bylo to rychlejší než se plavit lodí, pohodlnější než pěšky a levnější než si kupovat tramvajenku. Usadila se na hromadě uhlí, kolena si chytila pod bradou a pozorovala déšť.

  

Ty dělal vyhazovače snad celý život. Už ani netušil, kde přišel k té přezdívce, ale pravděpodobně na něj lidé tak dlouho křičeli: „Hej, ty!“, až mu to zůstalo. Neměl se u Dona špatně. Pokaždé ho postavili ke vchodu a řekli, aby hlídal a nepouštěl dovnitř nikoho, kdo se neprokáže heslem. To mu šlo výborně. Shlížel na svět ze své úctyhodné výšky bezmála dvou metrů dvacet a se založenýma rukama dokázal zacpat průměrně široké dveře pouhou svalovinou.

Ozvaly se tři kovové rány. Ty odklopil okénko a vyhlédl do houstnoucí tmy venku.

„Haló?“ zkusil, ale nikdo mu neodpověděl, tak zase zavřel.

Další tři rány. To jsem blázen, pomyslel si, a opět vyhlédl ven.

„Haló?“

„Tady dole,“ poradil mu hlas. Ty se podíval dolů a za dveřmi spatřil asi třináctiletou, zrzavou a úplně zmoklou holku.

„Co tu chceš?“

„To jsem já, Ty, Lotka.“

„Tak já nebo ty?“ nechápal. Děvče se udeřilo do čela.

„Já jsem Lotka, ty si mě nepamatuješ? Roky dělám pro Dona kapsařinu. Určitě znáš mýho bráchu, Franklina, ten je taky u Dona v gangu.”

Ty se zamyslel tak usilovně, že se mu čelo zkroutilo do podoby připomínající valchu.

„Franklin. To je ten, jak ho chytili?”

„Jo, to je on,” přikývla Lotka s hořkostí v hlase.

„A víš heslo?”

„Ehm,” poškrábala se vzadu na krku ve snaze i vzpomenout „něco s plameňákama.”

„Nene,” zavrtěl Ty hlavou, „vypusťte plameňáky bylo heslo na předminulý týden, teď už je jiné.”

„Jak to mám vědět?” rozohnila se navzdory dešti. „Byla jsem v klášteře!”

„Nesmím dovnitř pustit nikoho, kdo nezná heslo,” prohlásil skálopevně vyhazovač a zavřel jí komunikační okénko před nosem. Lotka zírala na železné dveře se směsicí vzteku a zoufalství. Tohle nešlo. Musí se dostat dovnitř, i kdyby to mělo někoho stát život. Nemá kam jinam jít.

Pohodila si mokrý batoh na zádech, rozhlédla se a pak se vydala podél budovy. Skládala se většinou z dávno nepoužívaných námořních kontejnerů, které lidé postupně vykoupili a používali buď jako garáže, přístřešky na spaní nebo místa utajených setkání. Tady v docích tepal úplně jiný svět, než vnímali lidé v historickém centru Torku, a od světa za klášterními zdmi se lišil tak, jak jen se mohou lišit dvě místa vzdálená jedno od druhého necelý den cesty. Lotka se na klášter snažila nemyslet, ale s každým dalším krokem, kdy jí začvachtalo v botách, si nepříjemně uvědomovala, že se jistého jídla a střechy nad hlavou asi neměla vzdávat tak snadno.

Našla stěnu dostatečně rezavou, aby po ní bylo možné vylézt, a dostala se po ní na střechy kontejnerů. Tudy se, podobná toulavé kočce, v přikrčení vrátila k místům, kde Don sídlil. Loktem vyrazila okénko ve skladu, hodila dovnitř batoh a vklouzla za ním.

Pár spoře osvětlených průchodů, viklající se schodiště a několik kapajících uzávěrů vody; tady to znala téměř stejně dobře, jako na ulicích. Mířila za tlumenou taneční hudbou znějící z druhého konce objektu. Občas potkala skupinky lidí, kteří ustali v rozhovoru, jakmile ji spatřili, a pokračovali, jen co zmizela za dalším rohem. Pár jí kývlo na pozdrav. O jednu mokrou stěnu se opíral mladík v příliš volném oblečení a rozklepanýma rukama se neúspěšně pokoušel zapálit si cigaretu. Lotka zastavila, aby mu pomohla.

„Díky,” vyfoukl vděčně obláček dýmu.

„Není zač. Don je v baru?” pohodila si batoh na rameni.

„Asi jo, kde jinde,” pokrčil vyzáblými rameny.

„Jasně. Jo, mimochodem,” otočila se ještě, než pokračovala v cestě, „jaké je teď heslo?”

„Za soumraku v citadele,” zamumlal kuřák a pohled se mu rozostřil. To zní jako Don, ušklíbla se mladá zlodějka. Člověk si zjevně nedokáže v podsvětí vybudovat jméno, aniž by byl z části dramatická diva.

S každým dalším krokem hudba sílila. U dveří stáli další vyhazovači, ale ti ji znali od vidění, a navíc už věděla heslo, tak neměla potíže se dostat dovnitř. Horší pořízení bylo s Donem. Tlustý obchodník seděl v jednom z boxů, v ústech svůj nepostradatelný doutník a s kýmsi tlumeně hovořil. Ke zmoklé školačce mu oči zalétly jen náhodou; pak teprve se zarazil a pořádně se na ni zahleděl, jestli ho neklame zrak.

„Ahoj,” kývla mu na pozdrav.

„Co tu děláš?” vyplivl namísto odpovědi.

„Mohla bych s tebou na chvíli mluvit?”

„Nevidíš, že zrovna něco řeším?” zasyčel a oči mu zlověstně blýskly. Muž v černém, sedící ve stínu naproti němu, se suše zasmál.

„V pořádku, Done, máme celou noc.”

„Moc se omlouvám,” uklonil se tlusťoch a vysoukal se z boxu jen proto, aby děvče popadl za ucho a odtáhl ji do rohu místnosti.

„Pokud vím, tak tady už nemáš co dělat!”

„Já vím,” odsekla a mnula si ucho.

„Utekla jsi z kláštera?”

„Neutekla, vyhodili mě. Ale nebyla to jenom moje chyba,” dodala rychle, když viděla, jak tvář jejího dobrodince brunátní.

„Takže ty jsi se nechala vyhodit a teď jdeš ke mně škemrat o pomoc?”

Lotka se kousla do rtu, ale donutila se pohlédnout mu do očí. „Slíbil jsi Franklinovi, že se o mě postaráš, kdyby se s ním něco stalo. A jak víš, zavřeli ho jen proto, že plnil tvoje příkazy, takže mu to dlužíš!”

„Sehnal jsem ti místo, kde ti dali najíst i s prázdnýma kapsama a s tvojí minulostí, to ti nestačí? Kolik si myslíš, že jich takových mám v rukávu?”

„No, kolik?” zeptala se Lotka s upřímnou zvědavostí.

„Už žádný, chápeš? Kláštery došly! Znám jen tenhle a jeden v horách!”

„A ten.…?” zasvítila jí v očích naděje.

„Ten je jen pro kluky! Je mi líto, ale já tě vážně nebudu vodit za ručičku. Snažil jsem se a teď je to na tobě.”

„Ani práci bys pro mě neměl?”

„Teď vážně ne.”

„A co mám teda asi tak dělat?” utrhla se na něj s pláčem na krajíčku. „Jít na ulici?”

„Prý je ve městě sirotčinec,” pokrčil rameny a měl se k odchodu, „a neřvi, nebo tě dám vyvézt.”

Další ponížení by už nesnesla. Utřela si nos do rukávu, spolkla slzy a vydala se ke dveřím. Hudba za jejími zády postupně dohrávala. Nechtělo se jí věřit, že by celá ta cesta byla marná.

Zapadla na nejbližší záchodky, sesunula se na špinavou podlahu a tam se konečně rozplakala. Všechno bylo špatně, všechno. Bráchu pustí z vězení až za dva roky a ona nemá kam jít. Kdyby jí bylo patnáct, nechala by se taky chytit, jenže děti do vězení nezavírali, a o sirotčinci slyšela takové legendy, že se ho děsila víc než smrti hladem. Co všechno by teď dala za druhou možnost, za postel v suché cele a hloupé vyprávěnky s baterkou pod bradou!

Trvalo asi deset minut, než se konečně trochu uklidnila. Zvedla se, vysmrkala se do toaletního papíru, opláchla si tvář vodou a zahleděla se na sebe do zašlého zrcadla. Hlavně na ty hloupé pihy a na zbytečné, uzlovité copy, vše, co zbylo z klášterní novicky. V návalu emocí vylovila z batohu nůž. Jeden z těch zrzavých uzlů uřízla a nechala spadnout do umyvadla.

Chvíli stála a koukala na něj. Pak ji něco napadlo.

Znovu se na sebe podívala. Ne, to je hloupost. Nikdy jí to neprojde. Má příliš malou a kulatou bradu. I když z téhle strany...

Uřízla si další kus, tentokrát z druhého copu. Znovu si otřela nos a myslela na klášter v horách.

Zapletené zrzavé vlasy plnily umyvadlo, až uřízla i poslední uzel. Nevypadá to zase tak špatně, pomyslela si a rozcuchala si dlaní to, co jí na hlavě zbylo. Mohlo by to projít.

Jako finální úpravu našla v kapse batohu obinadlo, svlékla si tričko a omotala si jím hrudník. Ne snad, že by při svém věku a hubené postavě měla příliš co skrývat, ale chtěla si být jistá.

Zase se oblékla, vyhodila vlasy z umyvadla do koše a vyšla na chodbu před barem. Jednu šanci navíc snad od Dona dostane, zvláště když mu ukáže, čeho všeho je schopná.

„Hele, to jsou holčičí záchody,” upozornil ji pobuda opírající se o stolek. Pravda, v chodbě panovalo šero a on už byl mírně podnapilý, ale rozhodně jí zlepšil náladu. Nebo spíše jemu. Měla by si začít zvykat o sobě mluvit v mužském rodě, jestliže pomýšlí na klášter v horách.

  

Ve třičtvrtě na šest se v Torské státní rozdrnčely klasické pětasedmdesáti voltové zvonky. Trestanci vstali od stolů, spořádaně odnesli tácy a pod drobnohledem dozorců se seřadili na chodbě. Sčítáky protkávaly každý z monotónních dnů jako hnusná režná nit.

Zvonění utichlo, takže chodbou se teď nesly jen dopady těžkých bot na linoleum a šustění pískově zbarvených mundúrů.

„Dufek,” přečetl bachař ze seznamu jmen.

„Tady,” přikývl mechanicky vězeň.

„O půl sedmé nástup na dílnu. Dneska žádná pošta.”

„No jo, no,” pokrčil Dufek rameny.

„Dupoint.”

„Zde,” kývl Franklin zrzavou hlavou, když udělal krok vpřed.

„Ve čtvrt na sedm nástup na dílnu. A máte tu dopis.”

Kasař se zarazil. Byl si jistý, že se musel přeslechnout.

„Prosím?”

„Že tu máte dopis,” opakoval mu dozorce, jako by mluvil s nedoslýchavým a zatřepal bílou obálkou. Pak zaostřil na adresu odesilatele.

„Od vašeho bratra.”

„Ale já nemám...,” chystal se protestovat Franklin, ale to už mu obálka přistála v rukou a do zad ho strčil další v abecedě. Zmateně vykročil vpřed a zamračený pohled přitom nespouštěl z rozlepené obálky. Skutečně byla adresována jemu. O místě vepsaném v levém horním rohu nikdy neslyšel, ale podle poštovního směrovacího čísla a chybějící ulice soudil, že o něm nejspíš neslyšela většina světa.

Jméno odesilatele si přečetl až u své cely, a hruď mu v ten okamžik zahořela hrůzou a zároveň podivnou, nepopsatelnou nadějí. Strhl obal a dychtivě se pustil do čtení.

Nazdar Frankline,” stálo na prvním řádku kratičké zprávy, „tady tvůj brácha Lot. Nemůžu moc zabíhat do podrobností, protože se to všechno nějak zkomplikovalo, ale jsem v pohodě, takže se o mě nemusíš bát. To tě asi zajímá nejvíc, že jo? Kmotříček je nakonec celkem férovej chlap, na rozdíl od jeptišek, ale to ti všechno povím, až tě pustí. Už se nemůžu dočkat.

Pac a pusu.”

Přečetl si lístek několikrát dokola, než ho pečlivě přehnul a složil do kapsy. Nepochopil všechno, ale ani nemusel. Její písmo by poznal kdekoliv na světě.

Hodiny ukazovaly za pět minut sedm, když se Franklin Dupoint zvedl a vyrazil na směnu do dílny. Řada vězňů pomalu postupovala vstříc dalšímu z šedých dní, ale pro jednoho z nich byl dnes svět naprosto v pořádku.