OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 34

Ukecanec a sebevrah

  

„Dneska by to šlo,“ mumlal si vytáhlý chasník Janek, zatímco si to rázoval po lesní pěšině. Přes rameno měl přehozený provaz, na sobě svoji nejhonosnější košili a boty pečlivě vyleštěné.

„Jen to nejlepší,“ říkal si, když si razil cestu ke svému cíli. A tím byl nejvyšší a nejmohutnější strom v lese.

Hnědovlasý muž měl všeho tak akorát dost. Už dávno neměl žádnou radost ze života. Ať se snažil sebevíc, nic se mu nedařilo. Žil v bídě, nedokázal získat žádnou ženu a ostatní se mu jen posmívali. Stále bydlel v matčině polorozpadlé chaloupce, kde společně stěží přežívali a v zimě společně mrzli. To rozhodně nebyl život, jaký si pro sebe představoval, a když včera přišla poslední kapka ve formě posměchu od té nejošklivější děvečky z vesnice, utvrdilo ho to v tom, že tohle bude nejlepší řešení.

„Bude to tak lepší!“ zabručel si odhodlaně. Přitom si pozorně prohlížel stromy okolo a vždycky si je přeměřil vážným až zkoumavým pohledem, než pokračoval dál.

Teprve po nějaké době, kdy prochodil půlku lesa a přešel přes několik potůčků, našel to, co hledal. Vysoký statný dub. Na tváři se mu rozzářil úsměv. Byl se svým objevem víc než spokojený.

A tak se pustil do příprav. Udělal na přineseném provaze poslední uzel, pečlivě několikerým zataháním zkontroloval jeho pevnost, než se pustil do toho, aby provaz dostal na vybraný strom. Po několika zafuněních, nadávkách a s rozdrásanými prsty se mu to povedlo a on tak mohl ze země pozorovat své mistrovské dílo.

„Co to má být?“ ozval se za ním náhle pobavený hlas.

Janek překvapeně nadskočil a rychle se otočil. V ten moment uviděl otrhaného chlapce se slámovými vlasy, který se na něj uličnicky šklebil s rukama ležérně zastrčenýma v kapsách svých děravých kalhot.

„Provaz se smyčkou!“

„Moc to tak nevypadá,“ zaprotestoval nově příchozí nevzrušeně, „tohle tě, chlape, určitě neudrží! Copak ses nikdy neučil vázat pořádný uzel? Co tě doma, prosím tě, učili?“

Janek na něj po těch slovech zíral, jako by spadl z višně.

„Neměl bys mě od toho spíš zrazovat než řešit takové maličkosti?“ vyhrkl nechápavě a kriticky si prohlédl svoje uvázané lano.

Neshledával na něm nic špatného! Ten drzý kluk si něco vymýšlí. Je to dokonale uvázaný provaz. Na tom se přece nedá nic zkazit. Odvrátil zrak od svého díla a setkal se s pohledem toho chytrolína, který se na něj zubil se stéblem v ústech.

       „Ale kdeže, klidně pokračuj. Zrazovat tě je stejně zbytečný. Vždyť už jsi pevně rozhodnutý, takže by tě žádná slova nemohla zviklat, ne?“

„Jistě!“ prohodil po chvíli váhání Janek, který si totiž už nebyl tak jistý, jako když v lese hledal správný strom. Ten kluk ho navíc svými slovy zahnal do slepé uličky, takže vlastně ani nic jiného říct nemohl, aby nevypadal jako zbabělec. Poté jeho společník spokojeně přikývl a prohlédl si ještě jednou uvázaný provaz, který se houpal v jemném vánku.

„Stejně si myslím, že tě to neudrží,“ konstatoval suše a k Jankově hrůze začal vzápětí rychle šplhat na strom, aby to snad osobně zkontroloval.

„Co to děláš? To je moje! Najdi si vlastní oprátku!“ rozčiloval se Janek a snažil se ho za nohu stáhnout dolů.

Kluk byl ovšem hbitý a brzy už seděl na větvi, na které byl provaz uvázaný.

„Člověče, nepotřebuju tvoji smyčku. Až mě popadne sebevražedná mánie, pořídím si lepší a pevnější. Jen chci pomoct, aby se ti to povedlo,“ zavolal na něj shora a zručně začal převazovat provaz podle vlastních představ.

Janek těžce polkl. To nevypadalo ani trochu dobře. On mu to snad ještě víc utáhl. Už nemohl couvnout.

„Což samozřejmě nechci,“ zašeptal.

Začal dole rozčileně přecházet a sem tam pohlédl na toho klučinu, který něco prováděl s jeho provazem. Nakopnul kámen a povzdechl si. Vůbec nic neprobíhalo tak, jak si to představoval.

„Hotovo, příteli. Račte na strom!“ zavolal na něj chlapec, než seskočil těsně před něj.

Janek pohlédl na strom a zbledl ještě víc. Ten kluk to očividně špatně pochopil, protože ho hned začal ujišťovat, že se provaz v žádném případě nemůže najednou utrhnout, přetrhnout či prostě urvat.

„Nejsem zbabělec,“ pomyslel si Janek rozhodně a začal šplhat nahoru, přičemž se snažil ignorovat povykování svého nečekaného přítele.

„To zvládneš!“ „Jen se nekoukej dolů.“ „Neboj se, neopustím tě ani v poslední chvíli. Jsem tu pro tebe! Jsem Lojza a ty?“

Janek měl chuť ho uškrtit svýma vlastníma rukama. Copak nikdy nezmlkne? Neodejde? Opatrně se posadil na svoji vybranou větev a vzal do rukou provaz, který mu kdysi věnoval jeho dědeček. Cítil se čím dál hůř. Začínal se potit, ruce se mu třásly a v hlavě mu bzučelo.

„Pevně jsem ho uvázal. Nemusíš mít strach. Já si umím představit, jaký by to mělo následky, kdyby ses neuškrtil, ale spadl na zem,“ pokračoval Lojza bezstarostně s přiblblým úsměvem na tváři.

Janek těžce polkl a přejel si rukou po hrdle, jako kdyby už na něm cítil drsný dotyk provazu.

 „Zhluboka se nadechni, je to naposledy. Takže hlavně klid!“ volal ten ňouma dole.

Naposledy? Pane Bože, honilo se mu hlavou a rázem pocítil nedostatek vzduchu. Nemohl popadnout dech. Mám záchvat. Pomoc!

„Nemám na tebe celý den,“ dolehl k němu otravný hlas toho ukecance.

Copak mu vůbec nezáleží na životě ostatních lidí? To opravdu chce, abych umřel? Aby mě už nikdy neviděla matka, sestřenice, chaloupka, prostě nikdo? Ruka se Jankovi hrozivě klepala, a vzápětí mu z ní provaz vypadl.

„Tomuhle říkáš nějaké odhodlání? Mám ti snad i tohle, zatraceně, ukázat?“

Janek prudce vydechl vzduch, který zoufale zadržoval v plicích. Konečně se mu svět přestal motat a on zaostřil dolů na šklebícího se chlapce, který ho rozčiloval tím svým bezedným úsměvem. Při dlouhém pohledu na něj začala ustupovat hysterie a nahradila ji pořádná dávka zloby. Měl toho skutečně plné zuby.

„Přestaň! Okamžitě zmlkni! Nemáš mě tady co komandovat a honit. Můžu to klidně udělat až odpoledne, večer nebo i v noci, prostě kdykoli jindy, kdy budu chtít,“ rozhorlil se chasník a proklál svého návštěvníka vražedným pohledem.

Jeho nechtěný společník pod ním zůstal stát s ústy otevřenými dokořán. Něco takového nejspíš nečekal.

Proto Janek ještě pokračoval: „A víš, co? Proč bych to vlastně měl dělat, když se na to tak těšíš? Prostě to neudělám a máš po legraci. Jo!“

A v minutě se rozhodl, rozvázal uzel, který měl být jeho poslední, a nechal provaz ladně spadnout tomu spratkovi k nohám, zatímco sám začal slézat dolů.

Jakmile seskočil na zem, věnoval hrdý pohled tomu drzému chlapci a pronesl: „Tu smyčku si můžeš nechat na památku, Lojzo. Sbohem.“

Načež se otočil na patě a rychlým svižným krokem se vracel do života. Byl odhodlaný to nějak zvládnout. Rozhodně tomu posměváčkovi neudělá tu radost, aby se mohl kochat pohledem na jeho visící mrtvé tělo. Pf, aby měl potěšení z jeho smrti? Nikdy! To radši bude dřít do úmoru a snít o krásné manželce.

Lojza se chvíli díval za odcházejícím mužem a na tváři se mu pomalu ale jistě rozhostil spokojený úsměv. Potom se odvrátil a s bezstarostným hvízdáním a lehkým krokem se vydal opačným směrem. Sotva však zašel za první stromy, vynořil se na cestě proti němu mnich. Chlapec se okamžitě zarazil, dal si ruce do kapes a s úsměvem si ho prohlížel, zatímco se ten svatý muž důstojným krokem přibližoval.

Teprve když stál mnich jen pár kroků od něj, prohodil sebevědomě: „Tak hotovo, pantáto.“

„Splnil jsi svoji křesťanskou povinnost, hochu. Bůh ti to jednou oplatí…“

„Jasně, jasně, ale teď ty prachy. Zdržování už bylo dost,“ přerušil ho nezdvořile Lojza a natáhl ke staře působícímu knězi v kutně ruku s jasným gestem. Peníze ho zajímaly, a ne žádné sousedské tlachání.

Svatý muž se nejprve a nejspíš pro jistotu pokřižoval a teprve poté vytáhl měšec s penězi. S povzdechem si chtěl spočítat, kolik má dát mladému příteli, ale kluk mu vzal drze plný měšec z rukou, potěžkal ho a doplnil svůj čin nevzrušenými slovy: „To nemusíte, pantáto, mně to bude určitě stačit.“

Načež s penězi vesele hodil do vzduchu, chytil je a vydal se svým nadšeným krokem pryč, než se muž vůbec zmohl na slovo.

Kněz za ním chvíli tiše hleděl, nechal se ovívat slabým vánkem, pak zvedl hlavu k nebi a omluvně pronesl: „Bylo to nutné, Bože. Nemohl jsem Janka nechat ten hrozný čin udělat, když se mi s tím svěřil. Jeho stará matka by to neustála. Vždyť má jen jeho. A když se tenhle hoch objevil v kostele, bral jsem to jako znamení, že on ho dokáže zastavit.“

Žádné odpovědi se mu však shora nedostalo, a tak se po pár minutách čekání vydal na zpáteční cestu do vsi.