OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 35

Hodinář a myš

  

Vysoké jako dospělý člověk, vykládané starožitným dřevem, s masivním mosazným kyvadlem a s viditelnými šrámy, které na nich zanechal nelítostný zub času. Tyhle starodávné hodiny byly tím, co stálo na začátku celého příběhu. Není divu, díky zrezavělým ozubeným kolečkům v hlavním strojku a několika ohnutým hřídelím ani nemohly fungovat. I upevnění ručiček bylo zaneseno natolik, že se s nimi nedalo otáčet.

Celý tenhle kdysi krásný a fascinující zázrak precizní ruční práce teď čekal v mém hodinářství na to, až mu zase vdechnu život. Všechny složitější opravy si normálně nosím do své dílny, kterou mám hned ve vedlejší místnosti, ale protože do ní vede úzké a točité schodiště, tentokrát jsem s opravami začal rovnou na podlaze obchodu. S pílí a svědomitostí sobě vlastní, které mi ve městě již vysloužily pověst nejzručnějšího hodináře, jsem se pustil do jejich kompletní renovace.

Poměrně brzy se však ukázalo, že úctyhodná dlouhověkost těchto hodin neodvratně přináší spoustu problémů. Některé zastaralé dílky šlo nahradit novými, ale vyskytly se mezi nimi i takové, které byly příliš speciální a jejich výměna vyžadovala zachování konkrétního typu.

Má zkušenost mi velela nejprve prohledat celou dílnu, protože tu a tam se v ní daly objevit i zcela netušené věci. Všechny mé šuplíky i police přetékají nejrůznějšími součástkami a existovala tedy slušná šance, že mezi nimi najdu alespoň něco. Tentokrát mne však dílna ale přece jen zklamala, a tak jsem se pro většinu dílů musel vydat do města. Vzal jsem si svůj tmavě modrý plášť a klobouk a vyrazil ven do lezavého chladu, který toho únorového dopoledne panoval. V hlavě mi hned naskočilo několik míst, kde bych mohl takto specifické součástky poptat, a přestože jsem postupně musel obejít všechna, nakonec jsem pořídil dobře.

V obchodě mezitím zůstal můj starý obchodník Lesli. Je to dobrý, poctivý muž, který sice už špatně chodí, ale mysl má pořád bystrou. K tomu má i dost zkušeností a cit pro pořádek. Zatímco já zajišťuji opravy a technickou výbavu, Lesli se mi stará o prodeje a objednávky.

Když jsem se vrátil z nákupu, přivítal mne svým typickým šibalským úsměvem.

“Měl jste tu návštěvu, pane.”

Ve vzduchu doznívající, leč ještě stále dobře patrný otisk vůně citrusů a růží, upřesnil jeho slova.

“Jak je to dlouho?”

“Tak dvacet minut. Přišla chvíli po tom, co jste odešel.”

“A?”

“Máte to pod pultem, pane,” přikývl a s úsměvem mi pokynul hlavou.

Nečekalo tam žádné překvapení. Naopak, dle zvyklosti tam ležel malý balíček zákusků, jako vždy úhledně zabalen a jako vždy speciálně jen pro mne. Pozornost od slečny Ann.

Zastavovala se v mém krámě téměř každý den, když si vyřizovala nákupy a pochůzky po městě, a kromě své milé pozornosti mi obvykle věnovávala i něco na přilepšenou. Že k nám tak často nechodí jen kvůli opravám hodinek bylo jasné i Leslimu a tak se pokaždé, když se slečna Ann objevila ve dveřích, s potutelným úsměvem odklidil do nějakého vzdálenějšího rohu, aby nám ponechal soukromí.

Líbilo se mi, s jakým zájmem se mne Ann vždycky vyptávala, na čem zrovna pracuji, aniž by se přitom snažila nějak předstírat, že tomu rozumí. A možná právě proto, že to pro ni bylo tak záhadné, pak nešetřila výrazy obdivu a uznání na adresu mých nápadů.

Totiž, svět ozubených koleček, pružinek a převodů mne uchvátil natolik, že se mu věnuji i ve volném čase a neustále ve své dílně něco kutím. Jsou to vesměs různé strojky a malá zařízení k usnadnění nejrozličnějších prací. Některá z nich si dokonce už našla své místo i na veřejnosti, a tak pomalu vcházím do povědomí zdejších lidí navíc i jako vynálezce.

I když s drobnými rozpaky musím přiznat, že ne vždy všechny mé výtvory fungují přesně tak, jak jsem je původně plánoval. Například u mého prvního prototypu na vysoušení bot horkým vzduchem se tyto spíše poněkud připékaly než ohřívaly, a tak se z něj po několika úpravách stala malá domácí pekárnička. A jeden můj přístroj na vytírání podlahy, který jsem v létě Ann daroval, zase dávkoval tak velké množství vody, že se na dřevěné podlahy nedal vůbec použít. Zato se z něj stal výborný pomocník při zalévání zahrady.

Všechny tyhle malé neúspěchy mne však nijak neodrazovaly, a naopak přinášely novou inspiraci a povzbuzení do dalšího vylepšování. Mé okolí už si zvyklo, že když se opravdu zaberu do výroby, přestávám úplně vnímat nejen čas a všechno kolem, ale i sám sebe. Jelikož bylo pro Lesliho téměř nemožné sejít za mnou dolů po schodech – a hlavně věděl, že pokoušet se mi v takových chvílích říkat něco o konci pracovní doby je zcela marné – byli jsme domluveni, že on večer jednoduše obchod zamkne a já potom z dílny odejdu zadním vchodem. To bývalo většinou až po půlnoci nebo nad ránem, protože se prostě nedokážu odtrhnout.

Když ale přišla Ann, bylo to jiné. To její příchody byly důvodem, proč pro mne okolní svět začal zase existovat. Mrzelo mne, že jsme se minuli, ale byl jsem si jist, že přijde zas. Mám rád její návštěvy. Mám rád Ann.

Ann však dalšího dne nepřišla, a nepřišla ani dne následujícího. Donesla se nám zpráva, že se rozstonala a už třetí den leží v posteli. Lesli byl toho názoru, že moje návštěva by jí jistě prospěla na duchu, a tak jsem se za ní odpoledne vydal. S drobnou kyticí Anniných oblíbených lučních květů jsem se ohlásil u jejích domovních dveří a hned v hale narazil na odcházejícího lékaře. Se zdvořilým úsměvem jsem se ho přeptal na Annino zdraví, zda se jedná o nějaké nachlazení, co ji tak zmohlo. Podle jeho slov to však vypadalo na něco závažnějšího, protože už druhým dnem měla vysokou horečku, zimnici a stále zvracela. Doporučil mi proto, abych se u ní příliš nezdržoval, neboť byla velmi slabá.

Ann opravdu nevypadala dobře. V tom bílém povlečení působila nepřiměřeně bledě a namáhavě dýchala, ale v očích jí vesele zajiskřilo, když jsem vešel. Uctivě jsem ji pozdravil a na noční stolek postavil donesenou kytici. Mé sdělení, že jsem jí k ní udělal i samozavlažovací vázu, aby nemusela myslet na zalévání, oplatila ztěžklým úsměvem a podala mi ruku. Její dlaň byla neobyčejně horká, ale přikládal jsem to hlavně tomu, že jsem právě přišel ze zimy.

Se znatelnou námahou mi odvyprávěla, že při její poslední návštěvě u nás mne vlastně přišla pozvat na odpolední bruslení na městské kluzliště. To mne v první chvíli velmi potěšilo, ve druhé pak o to víc zklamalo, že jsme se minuli. Když od Lesliho zjistila, že jsem pracovně pryč a není jisté, kdy se vrátím, šla se místo toho projít po parku, kde narazila na pár nově otevřených stánků. Lákavě z nich voněla nejrůznější jídla, a tak neodolala, a několik kousků ochutnala. Všechno to prý bylo výborné, ale přesto netrvalo dlouho a udělalo se jí strašně zle. Zprvu se mělo za to, že zkrátka trefila nevhodnou kombinaci jídel, ale podle lékaře to teď spíš vypadá, že se něčím přiotrávila. I samotné mluvení ji viditelně vysilovalo, a tak jsem se raději ujal slova já a popisoval jí nejnovější patálie se starými stojacími hodinami. Při rozloučení jsem ji však ještě ujistil, že na ty brusle s ní půjdu moc rád, a popřál jí, aby se její stav co nejdříve vylepšil.

Jenomže on se nelepšil. Naopak během pouhých dalších dvou dnů se zhoršil natolik, že už téměř nevzala do úst, neměla sílu promluvit a spalovala ji horečka. Nedařilo se ji ničím srážet, přestože se doktor dušoval, že už zkusil všechno, co mohl. Otrava se zmocňovala jejího těla čím dál rychleji a krutěji, a přestože se nad ní radilo už několik lékařů, stále postupovala. Nic nepomáhalo naléhání mé ani Anniných rodičů, odpověď zůstávala stejná – jen bezmocné krčení ramen a opakování, že její nemoc bohužel nezareagovala na žádný z dosud známých léků. A pak nám sdělili, že i přes to, jak se s tím Ann snaží bojovat, budeme bohužel nejspíš muset začít myslet na nejhorší.

Odcházel jsem od nich večerními vymrzlými ulicemi jako omámený. Nemohl jsem tomu uvěřit. Nedokázal jsem to pochopit. V mihotavém světle plamenů pouličních lamp se můj stín vlnivě třásl a každým dalším krokem mnou zmítal stále větší zmatek, bezmoc a neštěstí. Co chvíli mne navíc zasáhla i vlna rozhořčení, která mi pokaždé rozmetala myšlenky do chaotického víru.

Jak je možné, že lék neexistuje?! To přece nemůže být pravda… vždyť je tak mladá, vždyť ještě před pár dny jí vůbec nic nebylo… to není spravedlivé… copak opravdu to jediné, co můžeme dělat, je jen sedět a dívat se, jak… tohle se přece nemůže stát…

Nechtěl jsem nikoho vidět ani slyšet. Hodinářství už bylo zavřené, a tak jsem se uchýlil právě sem v představě, že tu naleznu ticho a klid. Ale hned první minuty mne utvrdily v tom, jak moc jsem se spletl. Tikot všudypřítomných hodin, který jinak už vůbec nevnímám, mne teď doháněl k šílenství. Jako by mi padal na hlavu ze všech tmavých koutů a bez přestání připomínal, že každou odbitou vteřinou se krátí i čas, který Ann zbývá.

Došel jsem k těm velkým, stojacím hodinám, jejichž kyvadlo bylo už mezitím opraveno a uvedeno do chodu, a chvíli je zachmuřeně sledoval. Měly hluboký cvakavý zvuk, a jako kdyby se mi vysmívaly, s každým pomalým pohybem mi ho zažíraly stále hlouběji do mozku. Dobře jsem věděl, že to kvůli nim jsem se s Ann minul. To kvůli nim teď musí umřít na otravu. Má vlastní práce jako by se proti mně spikla.

V náhlém návalu rozhořčení jsem otevřel dvířka a strčil dovnitř ruku, abych zahradil kyvadlu cestu. Chladná mosaz mi vklouzla do dlaně a v marném odporu mi zarezonovala do prstů. Pak se kyvadlo zastavilo a život v hodinách opět utichl. Chvíli jsem na to nehnutě hleděl, ale žádný pocit kýženého zadostiučinění se nedostavil. Annin čas utíkal dál pořád stejně. Zmoženě jsem si opřel hlavu o jejich vykládané dřevo a zavřel oči. Kéž by tak Ann měla víc času, než by se našla pomoc... kéž bych tak mohl zastavit její čas stejně snadno jako to kyvadlo…

Tu jsem překvapením otevřel oči do tmy a sledoval, jak se mi v hlavě začíná něco rýsovat. První rozmazané obrysy se rychle zaostřovaly a než jsem v nenadálém náporu inspirace došel dolů do dílny, bylo to čím dál přesnější. A silnější. Zapálil jsem svou olejovou lampu a neurvale shodil na zem z pracovního stolu všechno, co na něm bylo. Místo toho jsem na něm rozložil velký arch papíru a všechno, co mi naskakovalo před očima, jsem okamžitě zaznamenával. Najednou to bylo tak jasné. Pořád za mnou chodí lidé, že se jim hodinky předbíhají, zpožďují nebo zastavují. Já jim je pokaždé opravím a tím znovu přizpůsobím toku času. Teď to ale udělám přesně obráceně. Vyrobím něco, s pomocí čehož přinutím čas, aby se tentokrát přizpůsobil on mně. Kdo jiný, než hodinář může vědět, jak na to? Kdo jiný, než hodinář zná všechny časové projevy a neduhy? Nebudu nečinně sedět a čekat, až Ann umře. Zastavím její ubíhající proud času až do doby, kdy bude moct dostat adekvátní lék.

  

Pustil jsem se do příprav plánu a můj arch se bez přestání plnil poznámkami. Musel jsem to nutně stihnout dřív, než Ann otravě podlehne. Je zvláštní, jak znatelně dokáže tlak času zesílit, když se ho člověk chystá zmrazit. Skoro jako kdyby to věděl a vzpíral se.

Náčrty, návrhy, výpočty, propočty... a škrty. Mnoho škrtů. Dva dny a dvě noci bez spánku a téměř bez jídla. Nakonec byl ale plán vynálezu přece jen hotov a v jeho výrobě mne podněcovala víra, že Ann tak těžce zápasí o každou další minutu, protože ví, že jedině tak ji mohu stihnout zachránit. Jak dříve bývala důvodem, proč práci přerušit, teď byla důvodem, abych dřel o to usilovněji.

Již koncem třetího dne jsem byl plně ponořen do práce a nevycházel z dílny. Stroj přede mnou rostl a nabíral skutečných rozměrů, až jsem večer konečně utáhl poslední šroub. Výsledek připomínal stínovou lampu s prosklenou kopulí nahoře a pohyblivými listy stínidel po stranách. Mátožně jsem se narovnal, na chvíli zavřel oči a prsty si promasíroval čelo. Únava se na mně už znatelně podepisovala, ale teď jsem přece nemohl skončit. Už jsem tak blízko!

Hrdě jsem shlížel na své veledílo a promýšlel, jak začít s prvními pokusy, když tu jsem koutkem oka postřehl pohyb u schodiště. K mému překvapení jsem spatřil svého stařičkého obchodníka, jak právě s námahou zdolává poslední schody. Musel jsem mu dělat už opravdu velké starosti, když se rozhodl pustit se sem dolů za mnou. Uvědomoval jsem si, kolik námahy ho to muselo stát, a jindy bych toto jeho gesto možná i ocenil, ale ne dnes. Ne teď. Lesli sice míval pro moje vynalézavé zapálení pochopení a nikdy mě od něj nezrazoval, ale tentokrát jsem ho do toho zahrnout neplánoval. Cítil jsem, že můj smělý úmysl by na něj byl přece jen už trochu moc a rozhodně jsem nestál o to, aby se mi ho pokoušel rozmluvit. Přesně to totiž jeho výraz říkal.

„Dobrý večer, pane,“ řekl a pomalu se šoural k mému stolu, zaneřáděnému zmuchlanými papíry a nejrůznějšími součástkami. Poněkud nepřátelsky pohlédl na vynález stojící mezi tím vším, a přestože nemohl tušit, na co se právě dívá, vševědoucně pokýval hlavou.

“Vím, co tu děláte, pane. Ale už toho nechte,” prohlásil rázně a já měl na několik okamžiků co dělat, abych zamaskoval své překvapení. Nikdy jsem ho neměl za hlupáka, ale tohle ho přece napadnout nemohlo.

“Nechte už toho,” opakoval, “chápu, že se tu snažíte schovat před pomyšlením, co se děje, ale hledat únik v práci nic nespraví. Věci se nakonec prostě stanou.”

“To se pleteš, Lesli,” opáčil jsem a ztěžka zamrkal. Vytrhl mne ze zápalu, který jsem tak moc potřeboval, abych se držel v chodu, a teď mi začalo dělat potíže zůstat vzhůru.

“Jste tu zavřený už několik dní, nikomu tím neprospějete a jen ublížíte sám sobě!” naléhal dál, a dokonce na mne zvýšil hlas, což si předtím nikdy nedovolil. Věděl jsem, že z něho mluví jeho upřímná starost, ale přesto ve mně rostlo nutkání se ho co nejrychleji zbavit. Musel jsem pokračovat.

„Mám práci,“ odbyl jsem ho tvrdě a rezolutně se otočil zpět ke svému stroji. Opřel jsem se o stůl, protože se mi zatočila hlava, jako by mne obešly mrákoty.

„To rozhodně máte. Minimálně dvě věci opravdu udělat musíte. Tuhle pro vás,“ pravil, odkudsi najednou vylovil malý košík s ovocem a s naprosto nesmlouvavým gestem mi ho položil na stůl. “Snězte aspoň něco čerstvého, když už nechodíte na čerstvý vzduch.”

“Víš, že v dílně nikdy nejím. Dílna není...”

“Jídelna, pane, ano. To mohlo platit, dokud jste se chodil najíst někam jinam,“ utnul mne bez jediného zaváhání. “A tu druhou věc udělejte pro ni. Navštivte ji. Potřebuje vás u sebe.”

Těžko říct, jestli se mu povedlo tít do živého záměrně či náhodou, ale faktem zůstalo, že se mi znovu divoce rozproudila krev v těle. Dost bylo řečí, musím to stihnout dokončit. Nebo už nebude koho navštěvovat.

“Děkuju, Lesli. Za slečnou Ann půjdu okamžitě, jakmile to tu dodělám, tím si buď jist,” odvětil jsem netrpělivě, přešel jsem k zadním dveřím a otevřel je. Zvenku sem pronikl studený večerní vzduch a bylo v něm cítit, že brzy začne pršet.

Lesli se nejistě vydal k východu, zřejmě na pochybách, zda vůbec něčeho dosáhl. Pak se zastavil na prahu, a ještě se na mne otočil.

“Pane...”

“Dobrou noc, Lesli.”

Chvíli mlčel a ticho zhoustlo. Pak si povzdychl.

“Dobrou noc, pane.”

S ne příliš dobrým pocitem jsem za ním zavřel dveře. Za své chování se mu však omluvím, až na to budu mít čas. Až ho Ann bude mít.

Teď, když jsem konečně zůstal se svým strojem zase sám, zasedl jsem nad plány a začal znovu kontrolovat všechna jeho seřízení a nastavení. Vše se zdálo být připraveno k prvnímu testu a tu jsem pocítil takový nával vzrušení a zvědavosti, že ze mne veškerá únava okamžitě spadla. Zatočil jsem klíčkem ve spouštěcím mechanismu, stroj zabzučel a jeho odstíňovací pláště se kolem něho svištivě roztočily. Mezerami mezi nimi začala problikávat ostrá světelná zář, která sílila s rostoucí frekvencí otoček. Se zatajeným dechem a bušícím srdcem jsem upřel zrak na hodinky a sledoval na nich vteřinovou ručičku.

Protože jsem počítal s možností, že bych se u těchto pokusů mohl v čase zamrazit i já sám, zabudoval jsem do stroje raději ještě další dvě věci – automat, který po deseti vteřinách klíček vyřadí a tím vynález vypne. A nezávislý časoměřič, který pak ukáže rozdíl právě těch deseti vteřin, které měly v okolním prostoru zůstat zastavené. Automat fungoval na výbornou – to bylo poznat na těch zpropadených vteřinovkách hodinek mých i vnitřního měřiče, když synchronně odměřily oněch udaných deset vteřin. Uvnitř to cvaklo, klíček poskočil, rotující pláště se pomalu vrátily do klidu a světlo uprostřed zhaslo. Nezdařilo se.

Prvotní zklamání jsem rychle zahnal pomyšlením, že s tím se přece muselo počítat – od toho jsou to pokusy. Některé věci prostě bude potřeba doladit... přece jen jsem už byl unavený a snadno jsem mohl něco přehlédnout. Ihned jsem se pustil do opětovného přepočítávání vzorců, ale nenarazil jsem v nich na chybu. Znovu jsem si vzal na pomoc své nástroje, otevřel dvířka v základně stroje a překontroloval převody a naklonění zrcátek na vnitřní straně stínítek. Odložil jsem šroubovák na skleněný poklop, chvíli ještě zadumaně hleděl do strojních útrob a pak kovová dvířka zavřel. Druhý pokus.

I při něm však uběhlo dalších deset vzpurných vteřin, a ve mně začala hlodat vzrůstající nervozita. Sáhl jsem po šroubováku, abych se znovu podíval do srdce stroje – jenomže byl pryč. Přestože jsem si byl jistý, kam jsem ho naposledy dal, odstoupil jsem od stolu na několik kroků, abych se po něm mohl pořádně rozhlédnout. Vtom se mi něco zhouplo pod nohou, až jsem zavrávoral. Byl to právě můj šroubovák – dobré dva metry od místa, kam jsem ho položil. Je pravda, že se stroj ve své hlavní fázi začne poněkud chvět, takže by nebyl až takový problém, aby se z hladkého skla skutálel dolů, přesto na tom neseděly dvě věci. Nebyl slyšet žádný zvuk dopadu a přinejmenším bych ho musel ucítit, jak se mi zastavuje o nohy. Ale rozhodně se nemohl dostat až za mě.

Chvíli jsem šroubovák držel v natažené ruce a zmateně na něj zíral. Začínal jsem mít nepříjemný pocit podezření, že to nejspíš už zase funguje jinak, než jsem chtěl. Položil jsem nástroj znovu na skleněnou kopuli a otočil klíčkem, tentokrát jsem se však nestaral o ručičky a nespouštěl ho z očí. Šroubovák se v sílícím světle skutečně začal trochu třást a poskakovat, ale ve chvíli, kdy se zdálo, že už sklouzne, ho světlo zcela pohltilo a… najednou tam prostě nebyl. Bez dechu jsem se rychle ohlédl za sebe. Ležel na zemi, jen kousek od místa, kde jsem ho našel poprvé.

Míra mého úžasu i rozčarování neměla obdoby. Začal jsem rázovat po setmělé dílně sem a tam a snažil se přijít na to, kde došlo k chybě. Čím víc jsem nad tím dumal, tím víc mi však přicházelo na mysl, že to možná chyba až tak úplně nebude. Čas a prostor od sebe nelze oddělit a zastavený čas musí nutně ovlivnit i okolní prostor, jinak by to ani nefungovalo. Konečně tak jsem to přece i plánoval – zmrazit čas v celém pokoji Ann, tedy veškerý tamní prostor, a v něm i ji samotnou. Zatím se mi ale zřejmě podařilo jen pohnout prostorem. Někde v koutku mysli mi sice docházelo, jak fenomenální úspěch to je, ale v mé momentální situaci ve mně spíše převládal pocit, že je úplně k ničemu!

Přesto jsem cítil, že na to jdu dobře. Že mi jen něco uniká. Možná opravdu potřebuju nějakou vzpruhu, abych se víc probral a mohl líp přemýšlet. Vzal jsem si jedno jablko z košíku, který mi sem Lesli donesl, a zatímco jsem z něj párkrát ukousl, v duchu jsem dumal, co změnit a čeho se chytit.

Venku zazněl kostelní zvon – bylo pět hodin ráno. Mlčky jsem hleděl na svůj zatím ještě ne tak úplně stroj času, pak jsem k němu skoro bezmyšlenkovitě došel a položil na skleněné víko mé nedojedené jablko. Chtěl jsem nejdřív přijít aspoň na to, co určuje místo, kde se daná věc objeví.

Po zapnutí stroje se s jablkem stalo totéž, co se šroubovákem – utonulo ve světelné záři a pak v mžiku zmizelo. Otočil jsem zraky na již standardní místo, jenomže po jablku tentokrát nebyla nikde ani stopa. Celý zaskočený jsem ho začal hledat po celé dílně, až jsem ho objevil zakutálené v nánosu prachu zadního rohu pod stolem. Když jsem ho však odtamtud vytáhl, nevěřil jsem vlastním očím. Rozhodně to bylo to mé nakousané jablko, jenomže teď bylo napůl plesnivé. Otáčel jsem ho v rukou a unaveným mozkem se snažil rozluštit, jak se mu to mohlo cestou stát.

Předtím bylo zcela čerstvé, šťavnaté a chutnalo výborně, s jistotou jsem tedy vyloučil možnost, že bych si toho předtím nevšiml. A tu mě to napadlo. Přece jen jsem ovlivnil i čas. Jenomže místo abych ho zastavil, posunul jsem ho – tedy přesněji to jablko se v něm posunulo.

Chvíli jsem bádal nad tím, co to teď pro mne vlastně znamená. Už bylo zřejmé, že původní plán na záchranu Ann provést nemohu a nepomůže mi ani to, kdybych chtěl v čase posunout ji. Bylo totiž očividné, že předměty strojem prošlé si svůj stav zachovávají – jablko zůstalo nakousnuté a vrátilo se zpět. Ale protože leželo na zemi celou dobu, dokud jsem ho nenašel, tak shnilo. Otrava Ann by se tím tedy nijak nevyřešila. A pak mi to konečně došlo se vším všudy.

To já se vrátím v čase a zachráním Ann tím, že jí nedovolím sníst to jedovaté jídlo!

Vysíleně jsem došel ke své židli, zhroutil se do ní a se zavřenýma očima vstřebával tu přemíru nových informací, tolik odlišných od těch, než jaké jsem čekal a chtěl. Vlastně jsem si nebyl jistý ani tím, jestli se mi ulevilo nebo ne. Půjde to, ale na něco tak nebezpečného se ještě musí provést tolik pokusů...

  

Probral jsem se, když už byla dílna plná denního světla. Vylekaně jsem vyskočil, ale jeden pohled na stroj času a nahnilé jablko na stole mne uklidnil v tom, že se mi to celé jen nezdálo. Že šance pro Ann opravdu existuje.

Posilněn neplánovaným spánkem a nadějnými vyhlídkami jsem se urychleně pustil do dalších testů. Jestliže mám cestu v čase podniknout já sám, potřebuji mít co nejvíc informací. Ta představa ve mně přece jenom vyvolávala obavy. Rozhodl jsem se proto poslat strojem další pokusné věci a sáhl po první krabičce součástek, která mi přišla pod ruku. Byla to ta, kterou jsem před devíti dny kupoval ve městě. Nahodile jsem dával její obsah do stroje kousek po kousku a dělal si co nejpřesnější poznámky.

Výsledky těchto pokusů již byly uspokojivé a přinesly čtyři zjištění. Stroj opravdu čas zastavit nedokáže, ale posílá věci zpět do konkrétní chvíle, kterou lze ovlivnit intenzitou světla. Zároveň zachová jejich aktuální stav a přenesou se pouze ty věci, které se přímo dotýkají skla horní kopule, nestačí je pouze ozářit. A že věci se pak objevují na různých místech po zemi proto, že se vrací do časoprostoru, ve kterém žádný stroj ještě nestojí. Spadnou z výšky a rozkutálí se volně po podlaze. Doufal jsem tak, že už vím o fungování stroje to nejdůležitější a že mě již ničím zásadním nepřekvapí.

Tu se ozvalo klepání na vchodové dveře a znělo poněkud naléhavě. Došel jsem otevřít a spatřil za nimi mladého kluka, který se ukázal být poslíčkem od Anniných rodičů. Avšak ještě než stačil promluvit, už ve výrazu tváře měl napsáno, že nese zlou zprávu. Ann dočerpává své poslední minuty.

Vyrazil jsem za ní tak rychle, jak jen to šlo. Úpravu svého čtyři dny zanedbaného zevnějšku jsem zkrátil pouze na dobu nezbytně nutnou a za nedlouho mne již vpouštěli do Annina pokoje. Devět dní tvrdého strádání se na ní nemilosrdně podepsalo a strhalo jí z tváře i těla všechny krásné rysy. Posadil jsem se k lůžku a vzal ji za bezvládnou ruku. Pohled na ni a její utrpení mne zcela utvrdil v tom, že v žádném případě nepřipustím, aby se to stalo znovu. Dýchala povrchně a krátce, a přestože vypadala, že kolem sebe už nic nevnímá, začal jsem jí tiše vyprávět, na čem jsem v posledních dnech pracoval. Tak jako vždycky.

„Omlouvám se, že jsem celý ten čas nepřišel, ale nevydržel bych tu jen tak sedět se založenýma rukama. Znáte mě, nedokážu zůstat v nečinnosti. Lékaři sice tvrdí, že vám už nemají jak pomoct, ale já vyrobil něco, čím to dokážu.“ Důvěrně jsem se k ní nahnul.

„Pořád nevím úplně jistě, co se stane, až ten stroj použiju... vždyť víte, jak si někdy ty moje vynálezy dělají, co chtějí. Ale stojí mi to za všechna rizika a přísahám, že udělám všechno proto, abych tomuhle zabránil. Všechno bude zase v pořádku, uvidíte. Musíme si spolu přece jít zabruslit, pamatujete? Přijďte mě znovu pozvat. Budu na to čekat. Takže... na shledanou, Ann.“

V ulicích města pofukoval chladný vítr a bledá obloha se zrcadlila v kalužích po včerejším vydatném dešti. Vracel jsem se zpět do svého hodinářství plně připraven vzdorovat osudu, ale ještě mne trápila jedna věc, kterou předtím bylo nutno vyřešit. Něco jiného jsou totiž přesuny předmětů neživých a organických – a úplně něco jiného je tvor, který dýchá a žije. Stroj sice zachovává stav přenášeného, tudíž by teoreticky měl zachovat i jeho životaschopnost, ale to byla pořád jen teorie. Musím ještě nutně podniknout pokus na živém zvířeti. Opravdu nerad bych se dožil toho, že mne můj vlastní stroj usmaží na prach.

Z míjené postranní uličky se ozval ostrý zvuk něčeho, co právě spadlo na zem. Ohlédl jsem se spíš jen reflexivně a chtěl jít hned dál, ale spatřená scéna mne zaujala. Mezi plnými odpadkovými koši tam pobíhala mourovatá kočka a v zápalu boje shazovala všechno kolem. Honila myš. Ani jsem se nad tím moc nezamýšlel a popadl první použitelnou plechovku, která mi přišla pod ruku. Malá šelma právě zahnala můj nově vyhlídnutý pokusný objekt do kouta a odehnal jsem ji právě včas, než ho stačila zakousnout. Vystresovaná myš se s vypoulenýma očima krčila v rohu, a tak nebyl žádný problém ji do plechovky nabrat a zavřít. Co nejrychleji jsem s ní vyrazil zpět do dílny.

Tam jsem ji vysypal do větší sklenice, abych mohl pořádně zhodnotil její stav. Poraněná se nezdála, jen na mne strnule hleděla a zřejmě přemýšlela nad tím, zda byla právě zachráněna nebo ji za chvíli sežeru já. Zajistil jsem sklenici tak, aby se nepřevrhla a myš nevyskočila, a došel se domů upravit a převléknout. Už brzy se přece znovu setkám s Ann. A v tak významnou chvíli – mnohem významnější, než si bude ona sama vůbec moct uvědomit – tam rozhodně nemůžu stát týden nemytý a neholený. Jen s těmi kruhy pod očima z nevyspání jsem toho moc nesvedl.

Do dílny jsem se vrátil zadním vchodem, aby mne Lesli neviděl. Narychlo jsem ještě sestrojil jednoduché otočné rameno, které mělo držet onu sklenici s myší, tentokrát ovšem dnem nahoru. Skla stroje se tak bude dotýkat pouze myš a rameno se sklenicí mi nezmizí, když bude jen pár milimetrů nad ním. Nemohl jsem si být jist, jestli ho nebudu potřebovat znovu.

Protože to měl být poslední pokus před mou vlastní cestou, byl jsem značně nervózní a malá myš zřejmě toto mé rozpoložení plně vycítila. Bránila se, nesouhlasně se mi zmítala v rukou, a než se mi ji podařilo umístit na správné místo a zajistit otočenou sklenicí, kousla mne do palce.

Z předešlých pokusů vyplynulo, že všechny dosud odeslané věci byly v čase přeneseny zpět o dva týdny. Druhou rukou jsem tedy natočil zrcátka pro korekci světla a tím určil cílový čas před devíti dny dopoledne – ono pro Ann zcela osudné.

Myš vyplašeně pobíhala uvnitř sklenice, ale já si byl naprosto jist, že v tuhle chvíli jsem to já, kdo si přeje víc, aby pokus vyšel. Klíček uvedl stroj času do chodu a celých těch deset vteřin jsem zůstal bez dechu a bez pohnutí. Byl to zvláštní pohled. Světlo obklopilo pobíhajícího hlodavce a ten pak zmizel stejně jako všechno před ním.

Ihned jsem se přiřítil ke stroji a zkoumal dno, zda na něm po myši nezůstala nějaká nežádoucí část. Třeba kus nohy, který se zrovna ve chvíli přenosu skla nedotýkal. Ale zdálo se, že tam po ní nezbyl ani chlup. Bleskově jsem se otočil a začal po ní pátrat v celé místnosti, ale marně. Poněkud vyplašeně jsem se opřel o stůl a snažil se uklidnit pomyšlením, že myš je zkrátka myš a prostě se jí během těch devíti dnů podařilo z dílny utéct. Jak jsem však neklidně přejížděl očima po všem okolo, můj zrak padl i na to nakousané, napůl ohnilé jablko, které jsem si tu od onoho druhého pokusu nechal vystavené jako důkaz. Rychle jsem ho popadl a donesl na světlo, abych se přesvědčil, že opravdu vidím to, co si myslím. A opravdu – v jablku přibyly jasně viditelné stopy po myších zubech.

Můj úžas byl nezměrný. Je tam! A nejen že žije, ale ještě potvora dostala i chuť na to jablko, které tam našla na podlaze. V té chvíli mnou zacloumal tak silný nápor emocí, že jsem se začal smát na celé kolo. Jablko jsem hodil za hlavu a ze stroje odstranil rameno. S posvátnou bázní jsem položil obě ruce na skleněnou kopuli a nemohl se nabažit toho pocitu, že se mi to vážně podařilo.

Pak mne však napadlo ještě něco, stroj jsem proto opatrně zvedl a přenesl jinam. Uložil jsem ho na polici do obzvláště tmavého rohu a obklopil ostatními věcmi, aby byl co nejméně vidět. Přestože teorie pravila, že se tato časová linka mým odchodem zruší a začne se přepisovat na novo v místě návratu, přesto jsem neměl dobrý pocit z představy, že bych měl nechat stát tak mocný vynález uprostřed pracovního stolu všem hned na očích. Co kdyby. Zastrčil jsem ho proto co nejdál tak, abych dosáhl na klíček a zároveň se mi obě dlaně vešly na sklo. A pak jsem ho s myšlenkou na Ann zapnul.

Stroj se mi začal pod prsty chvět a sílící světlo mi náhle vniklo do očí s mnohem větší intenzitou, než když jsem býval pouhým pozorovatelem. Ruce byly na skle najednou jako přibité, uši mi zalehly, svět se v závrati zhoupl před očima a pak zmizel v nesnesitelně oslňujícím jasu.

  

Jako kdyby mi někdo kopl do celého těla naráz. Celý oslepený jsem udělal pár kroků nazad, zapotácel se a po pár vteřinách zjistil, že hledím do stěn své dílny. Poněkud zaskočeně jsem zůstal stát na místě. Nevěděl jsem, co přesně tu dělám, ale držel se mne zvláštní neodbytný pocit. Takové to bezejmenné nutkání, jaké má člověk, když pro něco jde, zahne za roh a najednou neví, pro co šel. To se mi nepodobalo. Jsem zvyklý, že někdy při práci zapomenu na vše kolem, ale abych zapomněl i na samotnou práci, to se mi ještě nestalo. Došel jsem ke svému pracovnímu stolu a trochu tázavě pohlédl na jeho desku, abych si připomněl, na čem že to právě pracuji, jenomže tu pokrýval jen běžný provozní nepořádek. Přesto jsem si ale byl jist, že jsem chtěl něco zcela konkrétního.

Tu mi to přišlo na mysl. Nahoře v hodinářství přece stojí velké, rozbité hodiny. Mám zkušenost, že se v mé dílně někdy dají objevit i zcela netušené věci, a tak jsem se sem šel po těch několika speciálních součástkách podívat. K mému překvapení se mi tu tyhle šroubky a dílky, které jsem považoval za značně staré a vzácné, válely skoro všude po zemi. Tak mne má dílna ani tentokrát nezklamala. Spokojeně jsem se dal do jejich sbírání a v duchu se radoval, že jsem si ušetřil cestu do města v takové zimě.

Všechny malé nalezence jsem si hromadil v hrsti a teprve u toho si všiml, že mi trochu krvácí palec. Zaraženě jsem na něj zůstal hledět a snažil si vybavit situaci, při které se mi to stalo, když tu jsem koutkem oka zahlédl pod stolem pohyb. Naklonil jsem se pod něj a spatřený výjev mne naprosto šokoval. V zadním rohu seděla malá myš a v klidu si chroupala zelené jablko.

Rozčileně jsem po ní hrábnul, ale ona uskočila, a tak mi místo ní skončilo v prstech jen to nakousané jablko. Myš zatím vyběhla do místnosti a smykem zabočila k nejbližším krabicím. Hodil jsem nasbírané součástky na stůl, otevřel zadní dveře, v rychlosti popadl koště a jal se to malé zvíře vyhánět ven. To by tak hrálo, aby se mi tady usadily myši!

Naháněl jsem ji po zemi a z rohu do rohu hodnou chvíli, než se mi ji konečně podařilo nasměrovat ke dveřím. Abych měl jistotu, že ji zaženu co nejdál, pustil jsem se za ní i ven do zimy. A bylo to dobře, protože místo úprku si to namířila rovnou za popelnice a neustále se snažila do něčeho zalézt. Trvalo mi nejméně dvacet minut, než jsem jí odstavil všechny úkrytové možnosti z dosahu a donutil ji ze dvora utéct. Když se mi potom ztratila v jednom vzdálenějším křoví, hodil jsem za ní ještě i to nažrané jablko, aby neměla důvod se hned vracet.

Přítomnost jablka a myši v dílně mi však nešla do hlavy a dumal jsem nad tím celou cestu zpět. Pak jsem znovu posbíral, co bylo třeba k opravě, a vrátil se nahoru do obchodu, abych se konečně mohl pustit do práce.

“Ach, tak přece jen jste byl dole, pane,” oslovil mne Lesli překvapeně, jen co jsem vylezl po schodech. “Myslel jsem, že jste odešel do města, když jste se takovou dobu nevracel.”

“To nakonec nebylo nutné,” položil jsem hromádku dílků na stolek vedle hodin, “ale musel jsem vyřídit něco jiného.“ Pak jsem se na okamžik zarazil, protože jsem ve vzduchu rozpoznal Annin parfém, a tázavě se otočil na Lesliho.

“Asi čtvrt hodiny,” reagoval pohotově. “Omlouvám se, ale řekl jsem jí, že jste pryč. Co vás tam tak zdrželo?”

“Myš. Naháněl jsem jí po celé dílně.”

“Myš? To se asi chudák spletla. Pekařství je přece o tři domy vedle.”

“Vůbec se nespletla. Žrala tam zapadlé jablko. Kdybych tě neznal, řekl bych, že jsi byl u mne v dílně a nechal jsi ho tam ty.”

“Já? To je vyloučeno, pane,” upřel na mne překvapený pohled. “Na ty strašné schody bych dobrovolně nikdy nevlezl. To by muselo jít vážně o život, abych riskoval svoje už beztak chromé nohy.”

“Tak kde se tam tedy podle tebe vzalo?”

“Kdybych vás neznal, řekl bych, že jste si ho tam donesl vy a zapomněl sníst,” oplatil mi s úsměvem.

“Víš dobře, že já v dílně nejím. Dílna není...”

“Jídelna, pane, ano. A když jsme u toho jídla, máte tu něco pod pultem,” ukázal na klasické místečko, kde ležel úhledně zabalený balíček od slečny Ann. “Snad vám aspoň trochu vynahradí, že jste se kvůli mně minuli.”

“Minuli...?” zopakoval jsem a jakýsi nepříjemný pocit mi najednou stáhl krk jako oprátka, přestože k tomu nebyl žádný racionální podklad. Zůstal jsem s nepřítomným pohledem zírat před sebe, dokud se Lesli znovu neozval:

“Pane, neměl byste si jít domů trochu odpočinout? Vypadáte přešle.”

Rychle jsem zamrkal a promnul si čelo a spánky.

“Ano, asi máš pravdu. Cítím se trochu jako přetažené hodinky. Nejspíš taky potřebuji seřídit,“ zavtipkoval jsem, ve snaze trochu odlehčit alespoň své vlastní nevysvětlitelné úzkosti.

K tomu, abych se znovu plně dostal do formy, mi však stačil jen obyčejný spánek a jídlo. Protože žádné další podobně podivné okamžiky už nepřibývaly a následující dny již proběhly jako obyčejně, pustil jsem to nakonec úplně z hlavy.

Třetího dne se nám ale donesla zpráva o tom, že je Ann nemocná, a na Lesliho popud jsem se ji odpoledne vydal navštívit. Ve vchodu do haly jsem se potkal s právě odcházejícím lékařem, od něhož jsem se dozvěděl, že u Ann propukly příznaky jakési otravy. Má návštěva u ní proto byla poměrně krátká, ale přesto ji potěšila, stejně jako kytice lučních květů, které jsem jí donesl. Mou omluvu, že jsem jí k nim nestihl udělat i samozavlažovací vázu, protože jsem kvůli únavě v posledních dnech spal o něco víc než obvykle, mi oplatila ztěžklým úsměvem a vzala mne za ruku. Vyprávěla mi, co se jí v parku přihodilo, a že se u nás původně stavila kvůli pozvánce na bruslení. To mne na jednu stranu příjemně překvapilo, na druhou ve mně ale opět vyvolalo ten nesrozumitelný neklid. I tento náš krátký rozhovor Ann viditelně zmohl, a tak jsem ji raději nechal znovu odpočívat.

I přes každodenní péči lékařů se však její stav začal velmi rychle horšit a pátého večera nás všechny vyděsili tím nejhorším možným sdělením. Všechny dosud známé léky a postupy se bohužel zcela minuly účinkem a s nimi zmizely i veškeré naděje na vyléčení.

Pln roztrpčené bezmoci jsem se téhož večera uchýlil do zavřeného hodinářství, neboť jsem potřeboval být sám. Vtíravý tikot okolních hodin však mé zoufalství jen prohloubil, a opravené pohybující se kyvadlo velkých hodin vyplňovalo celou místnost tak ostrým a hlubokým cvakáním, že se to nedalo snést. Musel jsem ho znovu zastavit, ačkoli bezútěšná zbytečnost toho gesta byla očividná. Přesto mne však při pohledu na nehybné kyvadlo najednou napadlo troufalé řešení. Lékaři jsou možná bezmocní, ale já ne. Zastavím Annin čas, dokud jí nebude pomoci.

Neváhal jsem a ihned se pustil do práce. Archy papíru se při světle mé petrolejové lampy rychle plnily poznámkami a dávaly dílu stále konkrétnější podobu. Tu jsem však z plného zápalu zaraženě zastavil tužku. Nákres přede mnou mi najednou byl podivně povědomý, jako kdybych ho už někdy viděl. Pak mi v mysli krátce mžikl obraz jedné police v mé dílně a ten pouhý pocit se náhle změnil ve vzpomínku. Ve vzpomínku, kterou jsem ale nemohl mít. Okamžitě jsem se k tomu regálu vydal, a přestože byl přeplněný nejrůznějšími věcmi a z velké části tonul ve tmě, mé podezření se s každým dalším krokem měnilo ve svíravou jistotu. Odhrnul jsem všechno, co stálo v cestě, a přitáhl k sobě přístroj, který byl zastrčený až úplně dozadu. Světlo lampy se poprvé zalesklo v jeho skleněné kopuli a mě se stáhl žaludek. To přece není možné!

Bez dechu jsem ho odnesl, položil na pracovní stůl a očima horečně přejížděl sem a tam. Z nákresů, kde byla má stínová lampa zatím jen v hrubých náčrtech, a na stroj stojící hned vedle, dokončený a se zcela doladěnými detaily. Jasně jsem v nich poznával svůj osobitý styl práce, přestože na mne můj zdravý rozum nepřestával křičet, abych nebyl blázen. Nic takového jsem přece nikdy nestavěl. Hodnou chvíli jsem jen stál a němě zíral. Takhle zmatený jsem snad v životě ještě nebyl.

Zcela bezradný jsem nakonec ke stroji pomalu zasedl a jal se ho opatrně zkoumat. Na mysl mi začaly přicházet otázky, které mě znervózňovaly čím dál víc a nejvíc ze všeho mne děsilo to, že si na nic z toho nevzpomínám.

Opravdu jsem se už pokoušel manipulovat s časem? To proto je ten stroj teď tady? Opravdu jsem to byl já, kdo ho do té police schoval? Copak jsem ho nepoužil u Ann, tak jak jsem chtěl? Nefungoval snad správně?

Jasně jsem cítil, že odpověď na to všechno mám někde v hlavě a jen ji nemůžu dostat ven. Vyčerpaně jsem se opřel o stůl a zavřel oči. Tu se mi však zděšením stáhl krk.

Co když stroj fungoval správně, ale já jsem to nestihl včas?!

Při tom pomyšlení jako by mi sevřeným krkem propadla do žaludku ledová kra.

Co když to nestihnu ani tentokrát?! Vždyť i podle doktorů má už jen pár dní...

Udělalo se mi zle až na omdlení. Odpotácel jsem se zpět do židle, složil hlavu do dlaní a pokoušel se nějak vstřebat ten šok, jehož reálností jsem si vlastně ani nemohl být jistý. Marně jsem se snažil vylovit v paměti cokoli, co by mi mohlo pomoci. Pak jsem znovu zvedl pohled ke stínové lampě, která přede mnou stála tiše a tajemně, skoro jako zahalená v neproniknutelném oparu. Pokud chci získat nějaké odpovědi, musím přijít na to, jak přesně lampa s časem pracuje a jakým způsobem ho ovlivňuje. Přestože jsem s největší pravděpodobností opravdu byl jejím autorem, paradoxně jsem o ní nevěděl téměř nic.

Pustil jsem se do pokusů, které postupně přinesly závěr, že tímto přístrojem čas nejen že nelze zmrazit, ale že ho nelze ani vracet. Dokáže v něm však konkrétní objekty posílat zpět, čímž se leccos vysvětlilo. Všechno ukazovalo na to, že jsem strojem již skutečně prošel, ale nic na to, co se vlastně stalo. Takové pomyšlení bylo poněkud dvousečné, neboť mne na jednu stranu uklidňoval fakt, že jsem se přece jen nezbláznil, ale na druhou stranu mne možnost, že si nejspíš na nic z toho už nevzpomenu, opětovně zneklidňovala.

Další dva dny a dvě noci jsem byl ponořen do zkoumání, neboť mi dalo značnou práci naučit se, jak správně ovládat zrcadlová stínidla a jak přesně ovlivnit intenzitu světla. Jako pokusné objekty pro přesun v čase jsem použil šroubky a dílky, které zůstaly poházené po zemi. Osmého dne po poledni jsem tak kromě původních čtyř zjištění před sebou měl i páté, které jsem mohl o přístroji již s jistotou prohlásit. Tím pátým byla skutečnost, že stroj sám ze sebe vytvoří pevný bod, čímž se promítá do obou časů zároveň. Doufal jsem, že už vím o fungování stroje času to nejdůležitější, přestože ohledně ovlivnění paměti jsem žádné testy podniknout nemohl. Ale to nevadilo, jakmile existovala hypotéza, již šlo provést jistá protiopatření.

Bylo zatažené únorové odpoledne a hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky a obavy. Neustále jsem musel myslet na to, co všechno se mohlo pokazit předtím, co všechno se může pokazit nyní, a jak by se tomu dalo předejít.

Ann již osmým dnem bojovala s otravou a já se rozhodl za ní ještě naposledy zajít. Měl jsem pocit, že teprve až ji znovu uvidím, dostane se mi v tom všem zmatku konečně nějaké pevné jistoty. Zcela ponořen do znepokojivých myšlenek jsem vystoupal po schodech z dílny.

 Lesli stál právě u dveří a chystal se zamknout.

„To jsem rád, že jdete, pane. Už jsem si o vás začínal dělat starosti. Ještě chvíli a asi bych tam za vámi musel dojít.“

„Všechno v pořádku, Lesli,“ ubezpečil jsem ho napůl nepřítomným hlasem. „Jdu za slečnou Ann.“

Zatvářil se potěšeně. „Zrovna jsem vám to chtěl navrhnout. Vezměte si raději deštník, asi bude pršet. A, pane?“

Zastavil jsem ve dveřích a sledoval, jak ke mně pomalu míří. V jedné ruce držel košík s jablky a druhou mi jedno z nich podával.

„Nedáte si?“

  

Odpolední návštěva u Ann byla poměrně krátká a bylo z ní seznat, že se lékaři bohužel nemýlili. Annin stav skutečně směřoval k jedinému možnému konci. Přestože mne nejspíš už nevnímala, tlumeným hlasem jsem jí převyprávěl, na co se chystám, a rovnal si u toho vlastní myšlenky. Svým způsobem jsem se za její situaci cítil zodpovědný a o to větší ve mne narůstalo odhodlání ji opět napravit.

Cestou domů mne skutečně zastihl déšť. Usilovně se mi snažil zmáčet kabát i klobouk, ale mé horečné pochody v hlavě se mu zchladit nepodařilo. Pomalým krokem jsem došel k zadnímu vchodu do dílny a opřel se o zeď vedle dveří. Zavřel jsem oči a schovaný pod střešní římsou jsem naslouchal monotónním zvukům dopadajících kapek.

Co se pokazilo předtím...?

Co se může pokazit teď...?

Ano, tady hned za dveřmi mám stroj času a můžu to zkoušet pořád dokola. Ale to není to, proč jsem ho stavěl. Došlo k Annině otravě znovu jen proto, že jsem ji zapomněl zastavit, nebo v tom sehrálo roli více faktorů? Jak je můžu odstranit, když si na ně nevzpomínám?

Začínala se do mne dávat zima.

Pohlédl jsem do tmavé oblohy, jako bych tam hledal nějakou nápovědu, když jsem koutkem oka zahlédl pohyb po mé pravé straně. V plechovém sudu, přistaveném pod okap a napůl naplněným dešťovou vodou, plavala sem a tam malá myš, bezmocně jako v pasti. Bezděčně jsem ji vylovil a v dílně hodil do sklenice. Mokrý kabát a klobouk jsem odložil přes židli.

Chvíli jsem zadumaně pozoroval, jak si myš olizuje a čistí promáčený kožíšek, a v mysli mi vyvstala otázka bezpečnosti přenosu živých tvorů. A nejen ta. S podezřením jsem se naklonil nad sklenici. Není ta samá myš, co jsem ji před týdnem vyhnal ven? Co když jsem ji sem pokusně poslal já sám? To se mi zdálo pravděpodobné, zrovna něco takového bych plánoval udělat i nyní.

„Jsi to ty? Takhle jsi se sem předtím dostala?“

Myš však mlčela, nevěnovala mi žádnou pozornost, a tak i tyto otázky zůstaly bez odpovědi. Možná by to ani nebylo potřeba, pokud už prošla ona i já… možná že už jsme oba důkazem… jenomže to je všechno pořád jenom MOŽNÁ. Musím to vidět!

Sedl jsem a napsal si na kus papíru vzkaz. Přesun v čase je snad bezpečný, co se týká fyzického těla, ale s pamětí je to očividně horší. Vzkaz jsem si proto připravil na stůl hned vedle stroje, a rychle zhotovil otočné rameno. Ani ten malý tvor nepůsobil dojmem, že by si zkušenost s něčím takovým pamatoval, a než se mi ho podařilo umístit na správné místo a zajistit otočenou sklenicí, kousl mne do palce. Zmáčená myš neklidně běhala po poklopu stroje kolem dokola, ale když potom zmizela ve světelném proudu, zbyly po ní na skle jen otisky mokrých tlapek.   

Částečně uklidněn jsem začal přecházet po dílně sem a tam, probíral se všemi fakty a vybavil si, že jsem předtím stroj našel schovaný vzadu v polici. Už jsem rozuměl, proč tomu tak bylo. Proto jsem ho znovu odklidil a schoval, ale i přes všechna opatření a zjištění se mne stále držel velký neklid. Soustředil jsem se na Ann, co to šlo, když jsem otočil klíčkem. Rozechvělým pohledem jsem ještě naposledy přejel dílnu, když jsem zahlédl ležet na stole svůj připravený vzkaz. Zděšením jsem zalapal po dechu. Chtěl jsem se pro něj rychle natáhnout, ale ruce mi na skle držely jako přibité. V příští chvíli se se mnou v oslepující závrati zhoupl celý svět.

  

Zjistil jsem, že hledím do zdí své dílny a z nějakého důvodu jsem byl téměř na smrt vyděšen. Vůbec jsem tomu nerozuměl a kvapně se proto začal rozhlížet po místnosti, abych odhalil příčinu. Trochu mi krvácel palec, ale jinak nic nenasvědčovalo tomu, že by mne tu mělo něco ohrožovat. Opřel jsem se zády o zeď a sledoval, jak se mi pomalu zklidňuje dech i tep, když tu mi přišla na mysl Ann. To by nebylo nic neobvyklého, kdyby se mě u toho však nezmocnilo ohromné nutkání okamžitě vyběhnout... jen kdybych věděl kam a proč.

Co se to se mnou děje? Nechápal jsem ani trochu a jasné mi bylo jen to, že tady už nemám stání. Zřejmě jsem potřeboval na vzduch. Po pár krocích ke dveřím se mi však něco pohnulo pod nohama tak nečekaně, že jsem leknutím uskočil. Po podlaze zničehonic proběhla myš, a co bylo nejpodivnější – úplně mokrá! Nevěřil jsem vlastním očím. Rychle jsem rukou našmátral koště a jal se ji vyhánět, ale po celou tu dobu mi nešlo na rozum, kde se vzala v mé dílně a v čem se mohla takhle vymáchat.

Vždyť tady uvnitř přece žádnou vodu nemám a venku mrzne!

A do toho stále to nesnesitelné vnitřní napětí, které jako by vedlo odnikud, ale končilo u Ann. Jako kdyby jí snad mělo něco hrozit. Připadalo mi, že nerozumím už vůbec ničemu.

Za hodnou chvíli, co se mi podařilo zahnat tu myš dostatečně daleko, jsem se vracel zpět do dílny. Zamířil jsem ke schodům a cestou si všiml na zemi poházených šroubů. Jestli jsem se nepletl, přesně takové jsem přece potřeboval k opravě těch velkých hodin.

Zdálo se, že alespoň v obchodě funguje všechno, jak má. Když mi Lesli oznámil, že tu před chvílí byla Ann, napadlo mne, že můj strach tedy neměl opodstatnění, protože byla očividně v pořádku.

„A neříkala něco?“

„Jen se ptala, jestli tu jste, pane. A něco vám tu nechala.“

Vtom jsem se zastavil.

„Přišla mě pozvat na brusle,“ uslyšel jsem se říct s pohledem upřeným kamsi do prázdna, ale s takovou jistotou, až jsem se tomu sám podivil.

 „Myslíte?“ opáčil Lesli konverzačním tónem, zatímco se věnoval nějaké práci na pultu.

Neodpověděl jsem. Nedokázal jsem vysvětlit ani sobě, odkud to vím, natož někomu jinému, a raději jsem se rozhodl změnit téma.

„Věřil bys, že mi po dílně běhala úplně mokrá myš? Vůbec nechápu, kde se tam vzala.“

“Tak to nevím, ale nejspíš se asi jenom spletla. Pekařství je přece o tři domy vedle.”

Zarazil jsem se.

„Neodpovídal jsi mi někdy už něco takového?“

„Vy jste se mě na něco takového už někdy ptal?“

Musel jsem mu dát za pravdu a usoudil, že nejlépe udělám, když se opět ponořím do práce, protože jestli jsem někdy potřeboval spolehlivě vyčistit hlavu, tak právě v té chvíli. Nějak jsem doufal, že až se z ní vynořím, bude všechno zase jako dřív. Jenomže ani následující dny mi nedopřály klidu. Stále jsem si v záblescích vzpomínal na věci, které se nestaly.

Poznal jsem doktorovu tvář, přestože jsem ho toho dne potkal poprvé.

Viděl jsem nemocnou Ann ležet v posteli ještě dřív, než jsem vkročil do jejího pokoje.

Věděl jsem, jak vtíravý zvuk bude vydávat kyvadlo těch starých hodin, přestože se dosud ještě nepohnulo.

Při prvním pomyšlení na záchranu Ann pomocí stroje času se mi v hlavě místo nepřesných náčrtů objevila rovnou hotová stínová lampa.

Vybavilo se mi i mizení šroubů před tím, než jsem je skutečně poslal.

Čím dál víc se mi zdálo, že jen kráčím po nějaké předem připravené cestě, aniž bych měl možnost odbočit. Svým způsobem to vlastně bylo uklidňující, ale i přesto jsem občas pojímal podezření, zda tím nebyla do falešného klidu zároveň ukolébána i má skutečná vůle.

Odpověď jsem dostal onoho upršeného večera, kdy jsem se vracel z poslední návštěvy od Ann. Právě jsem se chystal vejít do dílny, když mne náhle přepadl nutkavý pocit, že musím odbočit k sudu pod okapem. Už jsem tomu nekladl žádný odpor, neboť jsem věděl odkud se ten pocit bere, a také to, že se důvod vždy záhy dozvím. Veden pouhými záblesky vzpomínek jsem došel až k sudu a zvědavě do něj nahlédl. Vodní hladinu kromě dešťových kapek čeřila rychlými tempy i malá myš, a při pohledu na ni jsem se musel usmát. Vlastně mne to opět vůbec nepřekvapilo. Pokusný objekt.

Vytáhl jsem ji a chtěl s ní odejít do dílny, ale ten vjem mokrého kožíšku v dlani mne zničehonic donutil zastavit. Pozorně jsem se na ni zadíval a někde uvnitř jako by mi pomalu začala probublávat jakási zlá předtucha. Mokrou myš jsem přece vyháněl z dílny toho dne, co se Ann otrávila. Myš na mne tázavě upírala svoje korálkově černé oči a byla pozoruhodně klidná. Ani se nesnažila kousat, skoro jako by mne poznávala. Přitom jsem si všiml, že měla hlavu hned u prstu, na kterém byla již téměř zhojená malá ranka. Věděl jsem, že už jsem časem jednou prošel, ale teď se mi začalo v útržcích vracet, že jsem na tuhle myš hleděl už mockrát. Viděl jsem ji v plechovce, ve sklenici, pod stolem, na poklopu, suchou, mokrou…

Nedržím ji teprve podruhé! Musel jsem projít už tolikrát! Jsem v časové smyčce?!

Zatmělo se mi před očima.

Myš se mi zacukala v ruce. Mimoděk jsem povolil sevření, hbitě mi vyšplhala po prstech na hřbet ruky a rozhlédla se po okolí. A potom hop – skočila na okenní římsu, přeběhla na druhou stranu, sešplhala po obnažených cihlách a zmizela ve tmě.

Sedl jsem si na práh jako opařený a nepřítomně zíral před sebe. Po zádech mi s mrazivým chvěním přejížděl pocit absolutní bezmoci.

Je zbytečné se vracet!

Kolikrát už jsem se vrátil, abych stihl Ann zachránit? A kolikrát proto, že jsem opět zklamal? Je to snad osud, který nelze zvrátit? Nebo jsem se pokaždé vracel jen proto, abych ji mohl znovu vidět? Sobecky jsem ji nutil umírat pořád dokola... Je snad jediná šance, jak se ze smyčky dostat, právě v tom? Dopřát Ann klidu a nechat ji zemřít?  

Byl jsem naprosto zdrcen. Nejen tou představou nevyřčených odpovědí, ale i faktem, že přesto, co mám jako jediný k dispozici, nezmůžu vůbec nic. Ten stroj je k ničemu! Jak je vůbec možné, že něco, co má takovou moc, je ve výsledku naprosto bezmocné?! Copak jsem nikdy nepřišel na to, že stroj maže paměť? To mne nikdy nenapadlo napsat si vzkaz?! Kdybych v té chvíli měl tu lampu před sebou, snad bych ji popadl a mrštil s ní o zem. Měl jsem na ni takovou zlost. Na ni, na sebe, na osud.

Odpotácel jsem se dovnitř dílny, zavřel za sebou dveře a vysíleně se o ně opřel. Bylo k nesnesení bolestné na to jen pomyslet, ale rozhodl jsem se už nikam nejít. Nechtěl jsem, aby to utrpení musela znovu zažívat jen kvůli mně. To byla má vůle.

A pak přišlo ráno devátého dne. Toho dne, kdy Ann skutečně otravě podlehla a zemřela. Seděl jsem opřen o stůl, hlavu položenou na rukou a jen těžko bych někomu dokázal popsat, jaké pocity mne skličovaly. Neustále a bezvýsledně jsem to všechno otáčel v mysli pořád dokola a snažil přesvědčit alespoň sám sebe, že jsem došel správného rozřešení. Čím víc jsem však myslel na to, že už ji přece nic netrápí, začalo něco zcela nového trápit mne. Nikdy jsem Ann pořádně neřekl, co k ní cítím, a vyčítal jsem si, že jsem se tím začal zaobírat až nyní, když už je pozdě. Už jí to nikdy neřeknu.

Tmavý kout v polici jako by začal nesnesitelně žhnout.

Ale mohl bych…

Ne! Pevně jsem zavřel oči, abych odolal svodům stroje času, který mne svou pouhou přítomností pálil do zad. Nejde to zvrátit! Nemůžu jí to udělat znovu! Ale to pomyšlení ji přece jen ještě naposledy vidět a všechno jí říct, se ve mně již nezadržitelně uhnízdilo, hlodalo mne a bujelo neuvěřitelnou rychlostí. Vydržel jsem tomu odolávat jen pár hodin.

Nakonec jsem sedl a napsal si na papír vzkaz. Ne o tom, abych ji varoval, kam nesmí jít, ale o tom, co jí opravdu říct chci. Možná, že nikdy její osud neporazím, a i kdyby tohle bylo to poslední, co můžu udělat, chci, aby to věděla. Papír jsem si složil do kapsy, otočil klíčkem a naposledy položil ruce na stroj.

  

 Otevřel jsem oči ve své dílně a cítil se podivně rozechvělý, ale zároveň pozoruhodně vyrovnaný. Nevěděl jsem, co přesně tu dělám, ale držel se mne zvláštní neodbytný pocit. Tu mi to přišlo na mysl. Nahoře v hodinářství přece stojí velké, rozbité hodiny. Nerušeně jsem tedy posbíral všechny ty potřebné díly a šroubky, které jsem našel ležet na zemi, a v klidu se znovu vrátil k opravě. Asi čtvrt hodiny na to se otevřely dveře obchodu a vzduch zesládl známou vůní růží a citrusů.

  

Toho odpoledne, když jsem se oblékal na bruslení, jsem ve své kapse našel vzkaz psaný mou rukou. Neměl jsem ponětí, kde se tam vzal, ale dodal mi odvahy.