OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 36

Svět bez slunce

  

Byla tma ale tak tomu bylo už padesát let. Padesát let od chvíle kdy nevyšlo slunce a také od doby, co lidé ztratili kontakt s vesmírnými stanicemi. Wifi, ta věc, bez které si skoro nikdo nedokázal představit život, zmizela a jen pár učebnic dějepisu se jí občas zaobírá.

Na lidech je ale fascinující jak snadno se přizpůsobí. Žádné světlo? Nevadí, svítí hvězdy a lidé mohou pracovat při žárovkách. Nerostou květiny? Postavíme vyápěné skleníky s UV lampami, žádný problém.

Margaret vědcům neměla zazlé, co udělali se světem. Bez nich by tu nebyla. Méně se jí líbilo to, co s ním nyní dělali politici. Ačkoliv se do tohoto světa narodila, nemohla si nevšimnout, že vše pomalu umírá. Jídla bylo méně, o to bylo dražší.

A ona to chtěla změnit.

„Maki? Maki, co tam nahoře děláš?“ Její hlídku přerušil veselý hlas. Emily, s vlasy vybělenými do barvy kosti a věčným úsměvem, šplhala za ní, na její potemnělé stanoviště.

„Co bych asi -  hlídám,“ pokrčila rameny Maki a o kousek se posunula, aby se k ní kamarádka vešla.

„Jak jinak,“ zasmála se Emily a posadila se. „Vlastně jsem za tebou přišla, protože jsem něco našla, moment.“ Začalo dlouhé prohrabování kapes, až nakonec z jedné z nich vytáhla Emily ošoupanou obálku. „Na,“ podala starý dopis s výrazem, který považovala za tajemný.

Maki ho mlčky převzala a ve slabém svitu hvězd četla.

  

Drahá Emily,

píšu ti takhle nečekaně, mamka mi totiž vyprávěla  jaké to bylo když svítilo slunce. Říkali ti o tom vaši taky? Mluví o tom úplně jinak než ve škole. Tak strašně moc bych to chtěla zažít! Zrovna teď  sedím venku a je tma, tak si můžu představit jaké by to bylo, sedět tu a vyhřívat se na slunci. Sluníčko by mi dopadalo na tvář a mohla bych si sundat bundu. Možná bych se i spálila, nebo by se mi udělaly pihy, jako je má mamka na fotkách.

A ovoce, dokážeš si představit nemít tu jen rebarborové koláče a hrušky o svátcích? Všechny ty věci zní tak nádherně, doufám, že si je přečteš nahlas. Jabko, manko, papája, anananas, bananán a různé takové věci.

A večer šli lidi spát! A spali celou noc a pak přišlo ráno. Jen jednou nepřišlo.

Docela smutné, že?

Tvá Maki

  

„Šplhala si sem nahoru jen abys mi dala tohle?“ zeptala se po dočtení dopisu.

„Nó… pro tvoji krásnou tvář jsem sem nelezla,“ zašklebila se světlovlasá a podívala se své kamarádce do očí. Maki byla jedna z mála, jejíž oči zůstaly tmavé, u ostatních se tento gen postupně vytrácel. Kdysi to byly vřelé hnědé oči, teď v nich plála jakási chladná nemilosrdnost.

„Každopádně… jak jde hlídání? Žádné obří vzducholodě? Nálet upírů? UFA kroužící nad městem a unášející spící panny?“ rozmluvila se zase Emily.

„Nic z toho. Díky za dopis,“ vyhýbala se nyní Margaret pohledu do tváře a raději zkoumala ulice pod sebou.

„Poslyš… ohledně akce… nemusíš to přece dělat,“ narazila konečně Em na téma, kvůli kterému mezi nimi panovalo napětí, „určitě by se o to mohl někdo postarat.“

„Ale já to chci udělat.“

„Oh…“

A tak diskuze skončila. Emily se rozhodla nezůstávat v napjatém tichu a slezla po schůdcích dolů. Napadlo ji, že některé věci asi nikdy nemůže pochopit. Zvláště pak mysl jiného člověka.

Nahoře na hlídce, pozorujíc cestu, osvětlenou slabě fosforeskujícími mechy, přemýšlela Margaret o slovech své přítelkyně. Samosebou jí ihned odpověděla, že chce, ale sama si tím tak jistá nebyla. Všichni mluvili o cenách jídla, o pádech skleníků. Málokdo mluvil o hladomoru a o tom kdo za to může. A jen pár se jich rozhodlo, že to změní.

Byl mezi nimi její vzor, který to celé naplánoval. Naučil ji každý pohyb. Naučil ji, jak funguje svět za oponou a jak se skrýt ve tmě, které bylo požehnaně. Vždy se ptal na jedinou otázku: „Jsi připravená?“

Trikem bylo, že zaútočil před jakoukoliv odpovědí. Teď tu nebyl, ale odpověděla i tak.

„Jsem.“

  

Skupinka v černém oblečených postav přistála tiše na střeše dodávky.

Tři kroky vpřed. Jeden vlevo. Pustit se do vyřezávání díry. Jet podle plánu a nezapomenout se přidržet v zatáčce.

Tohle trénovala měsíce. Všichni na ni spoléhají.

Sklouzla dovnitř a rozkoukala se po slabě osvíceném osazenstvu dodávky. Krabice a… člověk, skrytý a klimbající. Měl plášť a brýle, jako vědec. Přiložila mu nůž ke krku a otevřely se velké hnědé oči.

„Hesla ke skleníkům,“ zachrčela.

„Margaret?“ Muž jakoby nevěřil svým uším.

„Hesla. Hned.“ Nožem trochu zdůraznila naléhavost. Hlavně na sobě nesměla nechat znát, že se jí třesou kolena.

„Maki…“ hlesl muž měkce.

„Dělej!“ vyštěkla znovu a sjela nožem o kousek níž. Pokud ji neposlechne, bude to muset jít tou těžší cestou.

„Tati…“