OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 36

Závod

  

Rád bych Vám vyprávěl příběh svého života. Není to žádná humoreska, nýbrž emocionální, brutálně důvěrný, a hlavně dojemný popis mého celoživotního boje. Prozatím jediného boje, který jsem kdy spáchal. Nic naplat. Někdo bojuje často, někdo méně, ale alespoň jeden jsem zvládl.

Připravte si kapesníky, třeba i nějakou laskominu k tomu a vrhněte se se mnou do tajů mého pestrého života. Bude to jízda! Podstatné je, ale začít pěkně od začátku…

  

*

  

Mé jméno je, pěkně prosím, Rudolf Uzel. Nechám vám chvíli prostoru pro zpracování této důležité informace, nebuďte však zbytečně zdlouhaví. Tak, to už by stačilo. Teď už žádné posměšky nebo narážky! Probůh lidi, berte to trochu seriózně!

V případě, že byste si mou maličkost posléze oblíbili, nebráním se oslovování Rudíku, Rudíčku či Ruďajs. Dolfi zatrhávám hned zkraje. Nácky ani politiku mi sem laskavě netahejte!

Vraťme se nyní k tomu podstatnému. Moje jméno. Ten nejdůležitější dar, co mám. Rudolf ale není tou špičkou ledovce, který si chcete osahat. Naopak UZEL – to je ono! Toto příjmení je zlomový bod celého příběhu. A to od začátku do samotného konce. Je to Hora osudu, kam se snaží Pytlík vyšplhat. Je to meč v pochvě prince, který ho neváhá tasit proti drakovi. Je to prostě dělo!

Možná mi to tak na začátku nepřišlo, dneska však děkuji za to, že ho mám. Uvidíte sami.

Narodil jsem se před pětatřiceti lety v malé nemocnici, jedné skvělé ženě. Pokud bych měl vyzdvihnout její klady, na prvním místě rozhodně stojí fakt, že je tou absolutně nejlepší kuchařkou na světe. Hmm, ta vám to s vařečkou umí… Pečená jelítka, křupavá stehýnka, plněné vdolečky.

Už dost! Ukapávají mi sliny na papír, fujtajbl.

Kde jsem to skončil?

Jo, jasně, výčtem jejích dobrých vlastností. Na pomyslném žebříčků dokonalostí stojí tedy v první řadě vaření. Potom, ehm… Zmiňoval jsem se už o vaření? Vážně? Sakra, to by člověka naštvalo. Kdybych se ale opravdu důkladně zamyslel, můžu vyzdvihnout i její mírumilovnost, pečlivost nebo loajálnost. Probůh, hlavně přitom nezapomeňte na to vaření!

Zpět do porodnice: „Tady ho máte maminko. Hotový uzlíček radosti.“ Porodní asistentky podaly mámě tlustou zavinovačku, ze které vyčuhoval zkrabatělý obličej.

„No, nevím, co vidíte vy, ale uzlíček to rozhodně není! Spíše pořádný uzel.“ sršela rodička optimismem. Nesmíte jí to mít ale za zlé. Po několikahodinovém tlačení, vzdychání, hekání a ostatní tomu podobnému, se ani radostné křepčení na stole neočekávalo.

Co bylo ale na místě, je trefné pojmenování situace. Uzel – to jsem zkrátka já.

  

Z narůžovělého miminka se pomalu stávala osobnost. Vytáhl jsem se do výšky (tak trochu i do šířky) a už v osmé třídě základní školy, měřil úctyhodných sto pětašedesát ceňtáků. S kilečky to bylo podobné. Šedesát tři je nádherné číslo, nemyslíte?

„Důležité je, že ti chutná, Rudi.  Na ostatní se vykašli!“ Máma měla ve věcech jasno. Obden používala větu, že jsem přece ve vývinu a brzy se začnu tahat do výšky. Kilo sem, kilo tam, vždyť je to vlastně fuk.

Maminku se musí poslouchat! Ta má vždycky pravdu. Pěkně jsem se teda nechal obskakovat a zbaštil vše, co přede mě položila. Plýtvání s jídlem je těžký hřích! V té době jsem ale ještě netušil, že moje budoucnost okresního čahouna je v nedohlednu.

Rok se s rokem sešel, ale cenťáky přibyly akorát tak v pase. Myslím, že to bylo na střední škole, když jsem se s váhou přehoupl přes devadesátku a stal se tak terčem posměchu ostatních spolužáků.

Z dětinských básniček typu „UZLE – KŮZLE“ se vybarvily pestřejší přirovnání. Nejvíc mi v hlavě utkvěla přezdívka ČUŇAZEL. Jo, „kamarádi“ byli vynalézaví. Spojili dvě slova dohromady. Čuně a uzel, kdo by to byl řekl? Co vám budu vykládat. IQ tykve!

Jejich narážky mě ale štvaly a to pekelně. Strefovali se do mého jména. Do mého mírně zakulaceného zadku. Dokonce jim vadily i mé vlasy nebo obličej. Kdyby se byli lépe podívali, hned by si všimli, že můj parádní sestřih není jako „pomočená sláma“, nýbrž šmrncovní sluníčková.

Co jsem s tím ale mohl dělat?

Sílu jsem měl jako býk a určitě bych je přeprat všechny najednou, bylo to však zbytečně složité. Raději jsem strčil hlavu do písku a krom vyčuhující zadnice, popíral svou existenci.

  

Střední škola utekla jako voda. V učivu jsem nijak nevynikal, přesto jsem s odřenýma ušima zvládl dodělat maturitu a střemhlav se vrhl na svůj kariérní růst.

Schválně, tipli byste si mou vysněnou práci? Přesně tak. Jsem tam, kde jsem vždycky chtěl být. V místním bistru jako šéfkuchař! To koukáte, co?

Práce mi šla pěkně od ruky, zákazníci byli spokojení a já neměl potřebu něco měnit. Však to ale znáte. Člověk míní, život mění.

Bylo to jednoho léta, pamatuji si to jako dnes. Pařák jako kráva. Protivné kapky potu mi stékaly pod blůzou, takže jsem se neustále drbal na zádech. To byla ale zásadní chyba! Při klepání řízků jsem v samotném shonu položil ukazovák o kousek blíž a už to bylo. PRÁSK, šlupka jako z děla přistála rovnou na mém nehtu. Paličku na maso jsem okamžitě vyhodil za sebe a s indiánským pokřikem začal poskakovat na jedné noze. Jen si nejsem jistý, jestli měli indiáni podobně peprný slovník.

Holt i mistr tesař se utne. A to vám říkám, že jsem ve svém oboru fakt machr! Vydal jsem se tedy k obvoďákovi, kde jsem očekával minimálně amputaci.

V čekárně sedělo pět lidí. Zapsal jsem se na čekací listinu a usadil se na dřevěnou lavici. Po dvou hodinách tupého zírání do zdi, měla konečně přijít má chvíle. Byl jsem už celkem podrážděný, byť patřím k hotovým kliďasům. Přeci jen jsem očekával trochu akčnější režim při tak závažném úrazu, personál ordinace si však dával na čas.

Nakonec zlenivěla sestra pootevřela dveře na škvíru pěti centimetrů, aby vyvolala dalšího pacienta: „Další prosím – pan Provaz!“ zvolala do čekárny, aniž by vystrčila hlavu do dveří. Seděl jsem na lavici dusící v sobě vztek. Proč berou přednostně jiného pacoše, když jsem na řadě já?!

„Pan Provaz,“ ozvalo se z ordinace podruhé. To už jsem si rentgenovým pohledem měřil ostatní kolem sebe. Nejen, že mě někdo předbíhá, ale ten hňup ani nereaguje?! Mě snad klepne.

Sestřička vzdala marný boj. Přistoupila kachním krokem k čekacímu listu a plácla se do čela. „Šmankote, omluva! Na řadě je Uzel.“ Ihned jsem vyskočil z lavice s velkorysostí šlechtice, že omyl přehlédnu, sestra byla ale nadmíru houževnatá. Na její věk až moc!

„Člověče, to se nemůžete ozvat? Vždyť víte, že jste na řadě. Nikdo jiný s tak šíleným příjmením tady není!“ plísnila mě jako malého kluka.

Má povaha se mě snažila udržet na uzdě. Zvrat ale nastal ve chvíli, když jsem uslyšel posměšné odfrkávání ostatních. Zadržel jsem dech, nafoukl se jako héliový balón a hodlal ji pořádně uzemnit!

„Už…“ zasekl jsem se v polovině věty. Sakra, sakra, sakra.

„No?“ zkřivila rty do pomstychtivého úšklebku říkající: Tady se chlapče nechytáš!

„Už…“ začal jsem znovu. „Už vám dneska někdo řekl, že vám to sluší?“ vsoukal jsem ze sebe první pitomost, která mě napadla. To jako váženě? Sluší? Téhle rašpli by slušely akorát tak pohřební šaty. Pane Bože!

„Cože?“ byla ve stejném šoku jako já.

„No, ptám se, jestli už vám dneska někdo řekl, že vám to sluší?“ zopakoval jsem.

„Ne, dneska ještě ne. Děkuji, budete první.“

„Neděkujte, nebudu…“

  

Můj heroický čin byl po zásluze odměněn – čekal jsem další půl hodiny navíc. Sestra (se skřípotem zubů a výrokem: „Hulváte jeden!“) začala totiž polední pauzu o něco dřív. Během pobytu v čekárně jsem ale nezahálel. S neskrývanou pýchou nadívaného krocana jsem si bedlivým okem měřil zbytek osazenstva a hrdě se plácal po rameni.

V průběhu svého chvalozpěvného rituálu jsem však zaznamenal jeden pár očí, který mou osobnost upřímně obdivoval. Taky měl proč, že? Když jsem se nicméně do těchto očí apaticky zahleděl, nebylo úniku! Zamiloval jsem se!

Ženských jsem si nikdy moc nevšímal. Možná to bylo proto, že mi nedaly ani tu nejmenší příležitost, možná jsem ale vlk samotář a k dokonalému štěstí si vystačím sám. Ditu Slavíčkovou jsem však znával už z dřívějška. Byla to sousedovic dcera.

Měla na sobě bavlněné šaty s krátkými rukávy a veselým motivem vlčích máků. Její pleť byla bledá, oči pomněnkově modré, vlasy krátkého střihu říznuté hnědými tóny. Přesně můj typ. Hotová slovanská kráska!

Nechte si, pánové, ale laskavě zajít chuť. Od prvního momentu jsem věděl, že ji chci sám pro sebe a po zjištění, že je jejím koníčkem pečení dortů, považoval jsem naše seznámení za osud.

Slovo dalo slovo, no spíše jsme mlčeli, než klábosili, ale nakonec se z příjemných pětadvaceti minut vyklubal příslib něčeho velkého. Pozval jsem ji totiž na rande! Nedopadlo to sice přesně podle mého očekávání, avšak jsem chlapec skromného charakteru, tudíž si nestěžuji.

V mých představách se mé první setkání s dívkou odehrávalo v restauraci s dobrým jídlem. Dobrá, s trochou idealismu přímo u mě v kuchyni, kde by mi Dituška s láskou servírovala čerstvě připravenou večeři a pivo. Namísto toho, jsme se měli příště potkat na sportovním stadióně.

Že tomu nerozumíte? Já vlastně taky ne.

Vyprávěla mi příběh o bratrovi, který je duší i tělem sportovec. Za týden měl mít svůj první běžecký závod, ale kvůli nepřízni osudu, musí ležet doma se zlomenou nohou. Vychvalovala závody s takovou vervou a touhou, že jsem měl nutkání ji obejmout. Samozřejmě jsem to neudělal. Učinil jsem však daleko větší krok. Na závody ji pozval sám…

Že nejsem účastníkem závodu? NEVADÍ. Není nic, co by se pošťákovi Liborovi, jako organizátorovi závodu, protivilo. Když se k mé prosbě přidal i prezent v podobě lahvinky rumu, byl jsem na závody přihlášen ještě dřív, než jsem se vůbec narodil.

Že nejsem běžec? NEVADÍ. Trochu potrénuji a spokojím se i s druhým místem. Žádná křeč.

Že nemám sportovní oblečení? NEVADÍ. Všude v okolí jsou módní obchody. Tam něco extra přitažlivého určitě seženu.

Moje domněnky byly ale krapet zkreslené.

Po svém prvním tréninku, který jsem učinil hned dalšího dne odpoledne, jsem se rozhodl se svou běžeckou kariérou skoncovat. Nebyl to úplně zpackaný trénink. Vydržel jsem běžet od domu až k popelnicím, které stály neuvěřitelných sto metrů daleko. V tu chvíli jsem si ale uvědomil, že mě běhání děsně nudí! Každý se zkrátka jako Usain Bolt nerodí.

O svém upoceném triku, teplácích spadlých na půl žerdi nebo infarktovém stavu při každém nadechnutí nebudu raději vykládat vůbec. Stejně by vás to nezajímalo!

S nakupovací horečkou to bylo ještě horší! Samý spandex, lycra, přiléhavé prádlo. Dokonce jsem natrefil na upnuté jednodílné pyžamo, které ti blázni označili za trikot a prodávali jej za nekřesťanské peníze. Na to bych se jim mohl z vysoka vyprdnout!

Takže jsem se přesně za týden v nejlepších šortkách, volném triku a teniskách, vydal na místní stadion. Lidí jako smetí! To se snad všichni pomátli? Nevěřil jsem vlastním očím. Hudba vyřvávala na celé kolo, závodníci se mačkali před přihlašovacím stolečkem a zbytek zúčastněných postával na tribunách nebo ve frontě na pivo či klobásu. Hotový cirkus!

Po přihlášení jsem vyfasoval návlek s číslem, pečlivě jej umístil na svou hruď a místo tréninku nebo přípravy k závodu, zamířil rovnou do hospody. Snad jste si vážně nemysleli, že bych se toho šílenství chtěl zúčastnit? Ani za starou belu! Ditušku jsem prozíravě pozval až na samotné vyhodnocení s odůvodněním, že bych se před ní děsně styděl. Mé pohnutky samozřejmě chápala.

V hospodě jsem se zlehka „posilnil“. Nemohl jsem se sice úplně zřídit, to bych pak mohl skončit jako nebožtík Hawking – bezvládný, s myšlenkami jen na vesmír. Ale pár kousků přece nemůže uškodit. Poté jsem se vydal zpět.

Přišel jsem tak akorát včas na předávání trofejí. Jasně, že označili pouze nejlepší účastníky závodu. O ostatních se ani slůvkem nezmínili, tudíž můj plán pokračoval bez chyby. Mezitím se ke mně připojila Dita. Po úvodním rozehřívacím kole klábosení, jsem ji namísto svěřování dojmů z běhání, pozval na klobásku a pochválil jí její vzhled. Předla blažeností!

Pořadatelé se za pár okamžiků rozhodli zorganizovat charitativní akci. Požádali všechny přítomné o vytvoření nejdelšího lidského hada skrz celé fotbalové hřiště. Hada, který svět ještě neviděl! Taková volovina!

Ne, že bych měl něco proti charitě, ale kdo mohl vymyslet takovou blbost? Organizátoři sice přislíbili za každého zúčastněného padesáti korunu pro místní stacionář, přesto jsem svůj podíl na věci, zamítl rovnou. Když jsem se však zahleděl do Ditiných prosebných očí, neuvěřili byste s jakou rychlostí, jsem se zařadil do zástupu před sebou.

Chytil jsem Ditu za ruku. V ten moment mnou projel elektrický výboj. Byl to náš první osobní kontakt! Naše první držení za ruce! Prostě něco nepopsatelného. Sice jsem mezitím uvažoval, zda jako poslední člen shromáždění, zobrazuji hlavu nebo ocas hada (Nikdo nechce být ocas!), přesto jsem si okamžik užíval.

Minuty na hřišti s Ditou po boku, utíkaly jako splašené. Už jsem si pomalu začínal gratulovat, jak jsem to všechno krásně vymyslel, když se z ampliónu ozvalo hlášení.

POSLEDNÍ – UZEL – DOSTAVTE SE K FOTOGRAFOVÁNÍ

Hlas z rozhlasového zařízení skřípal, šuměl a nepříjemně chrčel, přesto byla slova tak zřetelná, že se nedala popřít. Posunkem beze slov jsem Ditu přinutil zůstat stát. S jazykem vypláznutým až na triku, jsem doběhl k pořadatelům. S nemalým důrazem fotku odmítl a vracel se zpátky. To jediné, co jsem si v tu chvíli přál bylo, aby Dita na hlášení zapomněla. Bohužel, nezapomněla.

„Co se děje, Rudi? Proč tě označili za posledního?“ Dita byla zaražená. V jejích očích se dalo vyčíst… zklamání? Do prkenné ohrady už s tím!

„Oni – ehm, nevolali mě. Teda volali – ehm – ale volali vlastně nás.“ V hlavě se mi z toho všeho kouřilo. K čertu s těmi zpropadenými závody!

„Nás?“

„Jo, jo, nás.“ Pane Bože, pošli mi prosím nějaký nápad. Nebo to tady klidně srovnej se Zemí. Hlavně už něco udělej!

„Já jsem slyšela, že říkají, ať se dostaví poslední Uzel k fotografování.“ Dita se i přes třiceti stupňové vedro otřásla. Chudák holka, byla z toho úplně v lese. Koneckonců já taky.

„Jo, to jo, ale není Uzel jako uzel. Chápeš, ne?“ Očividně nechápala. Pokračoval jsem proto ve své teorii. „Když jsme dělali ten lidský provaz, nebo hada, nebo co to hergot bylo, drželi jsme se přece za ruce…“ Dita jen lehce přikývla.

„No a naše ruce tvořily uzel. Bylo tam vlastně hodně uzlů. A my dva, protože jsme stáli úplně na konci, jsme vytvořili poslední uzel řetězu.“ Uf, poplach je zažehnán! Jsi kabrňák, Rudo! Myslitel světa a extra třída!

„Takže chtějí, abychom se vyfotili společně?“

Žádný kabrňák, Rudo… Jsi pěkně v prdeli!

K mému neskonalému štěstí, se situace nakonec vydala správným směrem. Dita byla holka stydlivá, a proto hned v zárodku mého fantasmagorického vyprávění, fotku odmítla. Ještě se mě chudák ptala, jestli se nezlobím. Chacha!

Nic už tedy nebránilo v tom, úspěšně završit naše první rande mlaskavou pusu. Byla to ta nejsladší věc, vyjma plněných koblížků a pudingových šátečků, kterou jsem kdy okusil. A že to nebyla poslední pusa, to vám snad říkat ani nemusím.

To vám, lidi, ale povím, málem jsem si z toho nadělal do kalhot. Ještě, že se nejmenuji třeba Lano, nebo například Tkanička?! Díky zásahu z hůry a mému bleskovému intelektuálnímu nápadu, jsem to dokázal. Měl jsem holku!