OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 37

Noční směna

  

Dřevěná tabulka se sune doprava a za čtverečkovaným dírkováním zřím tvář starce.

„Otče, chci vás o něco požádat,“ pravím k němu.

„Oč mne žádáš?“

„Chci pomoct. Už nevím, co se sebou – jsem nešťastný.“

„Proč jsi nešťastný?“

„Toužím po úspěchu, Otče. Jen po trošce štěstí.“

„Po úspěchu v čem?“

„V práci.“

„Nejsi šťastný v práci? Co tě živý?“

„Jsem jen dělník.“

„Chceš to změnit?“

„Ano.“

„Nenaplňuje tě fyzická práce?“

„Nenaplňuje mě bezmyšlenkovitá práce.“

„Na fyzické práci je něco, co povznáší ducha…“

„Má práce jen ducha i svobodnou mysl zabíjí.“

„To neříkej. Chtěl bys být povýšen?“

„Ne, to ne. Chtěl bych uspět v něčem jiném a nedaří se mi to.“

„V čem?“

„Chci vydat knihu a živit se psaním.“

„Zvláštní… Máš dívku?“

„Ano.“

„Máš dívku, zaměstnání a stejně nejsi šťastný?“

„Tak.“

„Zkoušel jsi psychiatra?“

Chvilku se jeho otázce divím.

„Ano. Cpal mě práškama… Nepomohly, tak jsem je přestal brát.“

„Možná jsi jim měl dát ještě trochu čas. Než se ti upraví hladina serotoninu, chvilku to trvá.‘‘

„Ale já nechci být sjetej – chci být šťastnej doopravdy!“

„Buď šťastný, že máš stálý příjem – to dnes spousta lidí nemá.“

Tak trochu v transu vycházím z ordina- tedy ze zpovědnice, odcházím z kostela a jdu hledat pomoc do místního baru.

Obcházím štamgasty a sedám si k pultu.

„Co to bude?“ ptá se mě barman.

„Svěcenou vodu.“

„Tak to zkuste naproti.“

„Tam teď narážejí sud. A první runda chutná vždycky jako Starý zákon.“

„Židovsky, myslíte?“

„Jo. S chutí obřízky. Dám si pivo a rum.“

Přede mnou se zjevují objednané nápoje.

„Hele, mladej,“ oslovuje mne muž sedící po mé levici, „jestli pak víš, kde se vzali první židovský komici?“

„To nevím,“ přiznávám a nechávám v sobě zmizet rum.

„V lágru.“

„To jako v koncentráku?“ hádám.

„Jo. Nácek dal žiďákovi pistoli k hlavě a řekl mu: ,Teď mě rozesměj nebo je po tobě!‘ Tak vznikl první židovskej komik.“

„Zajímavá úvaha,“ chlácholím muže.

„Lachen mich!“ řve nahlas muž a hlasitě se směje.

Více si ho nevšímám a hledím si svého piva. Nějakou dobu se nic neděje, jen tak popíjím a přemýšlím o svém údělu dělníka. Měl jsem dnes mít noční směnu, ale vzal jsem si volno. Není mi dobře. Opravdu: Nedávno jsem začal v práci často kolabovat. Lékařská vyšetření nic neobjasnila. Psychiatr si myslí, že je to panická ataka, jen psychický stav, který si způsobuji sám. Napsal mi antidepresiva a více mě neřešil. Možná má pravdu. Ale já chci být šťastný a bez drog. Zvedám se ze stoličky a říkám barmanovi:

„Hned se vrátím.“

Venku už je tma. Kráčím přes ulici ke kostelu. Hledám si místo, aby na mě nebylo vidět. Nakonec si venku za kostelem nacházím místečko pod železným Ježíšem na kříži. Padám pod ním na kolena, ruce nad hlavou, dlaně u sebe, prsty propletené.

„Pane, prosím, nedopusť, aby už více byla moje duše poloautomatizována. Ať už není více mrzačena. Nechci se tam vrátit. Prosím, ať se mi ozve ten vydavatel. Vysvoboď mě. Nechci se tam vrátit. VYSVOBOĎ MĚ.“

Vstávám, utírám si slzy a slanými prsty se dotýkám Ježíšových nohou. Pod černými mraky kráčím zpět do baru.

Antisemita odešel, ale na mém místě někdo sedí. Žena. Sedám si na místo antisemity a objednávám si další pivo. Žena se na mne otáčí - vidím její obličej v koutku oka. Chci ji pozdravit zpříma, ale jak se tak na ni otáčím – něco mi probleskuje hlavou: Odněkud ji znám. Nedávám to znát a říkám:

„Ahoj.“

„Ahoj.“

Poznala mě, určitě.

Před časem dělala ve stejné fabrice jako já. Líbila se mi. Teď je nějak moc zmalovaná, ale stejně jí to sluší. Zvu jí na panáka…Přijímá.

Seznamujeme se a povídáme si, aniž bychom naznačili, že se známe. Lijeme do sebe pití a mně začíná docházet jakým řemeslem se teď živý.

„Nebydlíš někde poblíž?“ ptá se mě.

„Vlastně ne. Nedávno jsem se odstěhoval od přítelkyně.“

„Kdy?“

„Dneska.“

„Aha.“

„Ale mám blízko pokoj. V hotelu.“

„Dobře. Potřebovala bych si umýt vlasy.“

„Zaplatíme a půjdem?“

Přikyvuje. Platím za nás za oba. Obcházíme pult a u východu poznávám muže, jehož tvář jsem nemohl nikam zařadit, když jsem kolem něj chodil na toaletu. Celou dobu sedí sám a hraje si s mobilem. Je to její přítel, který také dělal v té proklaté fabrice. Jezdíval jsem s nimi po šichtě autobusem domů.

Odemykám dveře pokoje a nechávám ji, ať vejde první. Vstupuji a zamykám za námi. Jdu k posteli a rozsvěcuji lampičku na nočním stolku.

„Tak já se tedy opláchnu a ty si zatím udělej pohodlí, jo?“

Říkám: „Jo.“ a usmívám se na ni.

Od letmého, přecházíme ke vděčnějšímu, až nakonec končíme u dlouhého francouzského polibku. Potřeboval jsem si potvrdit, že se to opravdu bude dít.

Mizí v koupelně a já nacházím lahev vína ve svém batohu. Chystal jsem si ji na pozdější dopití se. Otevírám ji a uvědomuji si, že nemám víno do čeho rozlít. Snad to nebude vadit. Svlékám si košili, zůstávám v triku a sedám si na postel. Déšť bije do okna.

Po pár doušcích červeného, slyším kliku koupelny. Do pokoje vstupuje dlouhé koupelnové světlo, rozšiřuje se… Ve futrech koupelny obdivuji siluetu první ženy, které budu platit za sex. Koupelnové světlo mizí z podlahy.

Stále ještě mokré vlasy jí odhrnuji ze zad. Na lopatkách má vytetovaná rudo-černá křídla. Vždy jsem z nich viděl jen kousek, jak tak přede mnou seděla v autobuse, a hádal co je to vlastně za obrazce. Lehce jí líbám mezi perutě. Křídla se dávají do pohybu, kmitají, vzlétají ke stropu a pak se zase vrací na postel. Dostávám to, na co jsem si v tom autobuse netroufnul ani pomyslet. Náhle cítím touhu : předat jí svou genetickou informaci. Chytám křídla v letu, zastavuji je a stahuji si kondom. S vděkem mé geny přijímá.

Dívám se na lampičku, která teď leží na zemi a pořád jsem tu – v hotelovém pokoji s prostitutkou: žádné vysvobození se nekoná.

Lehám si na záda a ona odchází do koupelny. Kloktá.

„V pořádku?“ ptám se, když se vrací a začíná se oblékat.

„Jo, jo…“ Ani se na mě nepodívá.

Vstávám, nacházím peněženku v džínách a předávám jí částku, na které jsme se předtím domluvili. Natahuji k ní ruku s bankovkami. Dívá se na ni/na ně a nehýbe se. Tázavě jí pohlížím do očí – jsou smutné. Přechází zrakem z peněz na mě a pak zase zpět. Říká:

„Ne.“

„No tak; já ten sex ani nepotřeboval, ty ty peníze evidentně jo…“

Dávám jí peníze do ruky. Hází je na zem.

„Co se děje?“ nechápu.

„Líbil ses mi.“

Dokončuje oblékání a po tvářích jí stékají slzy. Celou dobu se dívá do země.

„Vždycky ses mi líbil,“ říká nakonec.

Jde ke dveřím, odemyká je, otevírá a odchází bez zavření i rozloučení. Zavírám za ní, oblékám se a znovu nacházím tu lahev.

Zmokne, napadá mě při pohledu z temného okna. Dívám se spíš na svůj odraz na skle: Ne – ani bůh, ani žena, ani alkohol mě nevysvobodí. Dešťové kapky stékají po mé neholené tváři a já pokládám víno na noční stolek, když v tom někdo bouchá na dveře. Otírám si dešťové kapky z tváře a jdu ke dveřím.

„Kdo je?“

Nic. Na dveřích chybí kukátko, a tak se znovu důrazněji ptám:

„Kdo je to?!“

„To jsem já…“

Je to ona – přišla si pro své peníze.

„Aha,“ říkám s mírným nadšením a otevírám dveře.

Bum! - Dveře mne udeřily do nosu a já se po nárazu náhle ocitám na podlaze. Nevidím.

„Tak, ty šmejde! Ty si jako myslíš, že nebudeš platit, co?“

Dostávám kopanec do ledvin.

„Holka ti udělá pomyšlení a ty nezaplatíš?!“

Zablácená podrážka na levé tváři mi tlačí hlavu k zemi. Můj obličej je drcen o podlahu, oči mám plné slz a do úst mi z nosu teče krev; nejsem schopen slova.

„Nech ho! Jsou támhle – támhle na podlaze!“ říká žena, která mne nevysvobodila.

Podrážka se zvedá z mé tváře a já přebírám vládu nad svou hlavou. Bývalý dělnický kolega sbírá peníze ze země a přepočítává si je.

„Je tam všechno. Pojď už prosím tě,“ říká dívka s rudo-černými křídly.

Její chlapec si skládá peníze do peněženky a dívá se na mě povýšeně. Stírám si slzy, bláto a krev z obličeje.

„Takže,“ pravím, „ty teď jako paseš svojí holku, jo?“

Pasák se rychlým pohybem přesouvá zpět ke mně a chystá se k dalšímu nákopu – náhle se zastavuje, pokládá nohu zpět na zem: (něco vedle mé postele ho zaujalo). Sedám si, opírám se o postel a pasák mi mizí z dohledu. Já na podlaze nacházím cigarety se zapalovačem – jednu si připaluji. Pasák se mi zjevuje s mým notebookem v náručí. Vyfukuji kouř a říkám:

„Né – na to se, kámo, vyser.“

Směje se mi – jako by věděl jaký význam má pro mne obsah toho notebooku:

Vyhazuje počítač do vzduchu a nechává je padnout na zem. Kamením. Ten bastard po něm skáče a já si píchám v práci těsně před šestou. Mám prošedivělé vlasy a pořád chodím do té fabriky v čas, abych nepřišel o docházkový bonus. Až ve stáří jsem před bezmyšlenkovitou prací vysvobozen polovičním invalidním důchodem…

„Promiň,“ říká prostitutka a odchází se svým pasákem z mého pokoje.

Cigareta spalující má ústa mne vytrhuje z kamenného snu. Zvedám se, po kolenou spěchám k notebooku, otevírám ho – display je prasklý – zapínám ho: jen vrčení a černá obrazovka.

Mé povídky, má novela: mé vysvobození…

Vstávám a v batohu nacházím švýcarský nožík. Vysouvám čepel, schovávám ji v rukávu košile a bez zamknutí pokoje vybíhám na chodbu. Brzdím v recepci a ptám se na „muže a ženu“ slečny za dřevěným pultem. S vyvalenýma očima ukazuje na vchodové dveře.

Ocitám se venku: před hotelem nikdo, auta na parkovišti jsou statická, tichá a skrápěná deštěm, mezi kapkami na tramvajovém ostrůvku…: dvě postavy. Jsou to oni. Povytahuji rukáv košile a kráčím k nim s nejasným cílem:

Vzali mi kus minulosti, vzali mi budoucnost – co vezmu já jim?

Za mými zády se blíží tramvaj – přidávám do kroku. Přebíhám silnici ve chvíli, kdy tramvaj zastavuje na zastávce. Obíhám ji zezadu: nejsou tam - nastoupili. Schovávám čepel nožíku a nastupuji též – do posledních dveří druhého vagónu. Rozhlížím se: jen muž v teplákové soupravě a dvě puberťačky – musí být v prvním vagónu. Na první zastávce vystupuji a čekám. Z mého vagónu vystupují ty dvě puberťačky. Přecházím k posledním dveřím prvního vagónu, z něj nikdo nevystupuje. Ozývá se zvukový signál oznamující zavírání dveří – nastupuji.

Je zde více lidí: vzadu žena a muž s velkou cestovní taškou, nějaká mládež vpředu…oni dva – sedí v pravé řadě sedadel, u prostředních dveří, za sebou (ona vpředu, on za ní). Opírám se vzadu a chytám se madla. Pohlížím na svůj odraz ve skle: ve vlasech a na tváři mám bláto, vlasy mokré, pod nosem stále ještě trochu krve. Vracím se zrakem zpět k cíli a ona se na mě překvapeně dívá!

Pořád se jí líbím?

V okamžiku mě merčí i on – oba vstávají a přesouvají se k nejbližším – prostředním - dveřím.  Blíží se zastávka. Pevně se chytám madla a zaujímám postoj (připraven vyrazit). Tramvaj zastavuje, vybíhám k nim (nožík padá k zemi), dveře se otevírají, ona mizí venku, jeho chytám za rukáv. Chytám ho druhou rukou za paži a zapírám se nohou o stěnu. Já v tramvaji, on venku – nohama na chodníku. Přetahujeme se. Zvukový signál, dveře se zavírají. Tramvaj se rozjíždí a já jeho ruku nepouštím. Směji se mu jako on předtím mě. Cítím křupnutí v jeho ruce a slyším jeho tlumený výkřik. Tramvaj zastavuje, dveře se otevírají: pouštím ho. Padá na záda a sténá, ona k němu přibíhá, pláče, zalyká se a já se na ně dívám ve dveřích.

Už se jí tolik nelíbím.

Zvukový signál, dveře se zavírají. Tramvaj se rozjíždí i se mnou na palubě. Na příští zastávce přesedám na protichůdnou tramvaj, směr : cesta zpět na hotel.

 Vystupuji, kráčím k hotelu a uvědomuji si, že nemám svůj nožík. Přestalo pršet. Okolí hotelu je klidné až mrtvé – nikde nikdo: žádný hluk, ani sirény, žádní pasáci, žádné šlapky, ani žádná policie. V recepci je prázdno. Obezřetně překonávám chodbu. Vstupuji do svého pokoje a zavírám za sebou. Zhasínám světlo lampičky a chvíli jen tak stojím ve tmě - naslouchám hrobovému tichu. Jsem poslední žijící člověk na světě? Ne, nemůžu být. Vytahuji mobil a v seznamu hledám číslo na svého kamaráda - je dost přes počítače. Zvedá to a já se ptám, jak dostat data z rozbitého počítače – rozespale mi říká, že to jde, ale firmy – výrobci – to z pevných disků dostanou za nemalý poplatek. Je to mastná částka – nemám na to. Musím si na to vydělat. Končím hovor, brouzdám seznamem a nacházím číslo svého šéfa, který zrovna slouží noční.

„Cože? Ty jsi chtěl volno na noční a chceš si udělal ranní přesčas?“ diví se do telefonu.

„Jo,“ říkám mu. „Udělám si ranní přesčas, odpoledne se vyspím a večer zas půjdu na noční.“

„A zvládneš to? Nebude ti zas blbě?“

„Ne, ne. Počítejte se mnou,“ ubezpečuji ho.

Končím hovor, svlékám se a jdu si dát sprchu.

Z velkého světla v koupelně a teď i v ložnici mě bolí oči. Potřebuji se víc probrat. Oblékám se, beru si věci do práce a jdu na vzduch. Šinu si to rovnou do nonstop baru naproti, kde si u nerudné číšnice objednávám „silnou kávu.“ Sedím v rohu prázdné putyky a z jukeboxu se line jakási unylá hudba.  Myslím na své vysvobození a na to, že už při ranní směně dost možná odpadnu. Číšnice mi přináší kávu a mě se zavírají oči.

Musím to zvládnout!

Upíjím první doušek: nemá to žádnou chuť. Přidávám si do kafe dva cukry a výsledek je stejný. Hodiny na mém mobilu ukazují pět hodin – do práce to mám téměř přes celé město – čas vyrazit. Platím za hrnek kofeinového nápoje, i když v něm půlka zůstala, vstávám a vycházím z baru. Venku mne čeká ospalé denní světlo, jemný déšť,  jeden pasák, jedna šlapka, jedna recepční a policie…