OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 38

Třetí přání

  

1.

Matyáš vyšel z hospody U Zkouřenýho Králíčka. Hubert byl dva kroky za ním.

„Je teprve půl desátý,“ řekl Hubert. „Nejseš nemocnej?“

„Prostě chci jít domů, no.“

Hubert se na něj dlouze podíval a pak zavrtěl hlavou. „Je pátek večer. Zrovna přišly tři parádní samotný kočky a tebe napadne, že ti bude líp samotnýmu doma, jo?“

Na to nebylo co říct.

„Viděls to?“ řekl najednou Matyáš.

Hubert se snažil zapálit cigaretu. „Co jsem měl vidět? Vždyť je tma.“

„Toho anděla, vole.“

„Jakýho anděla? Co blbneš?“

 „Na kašně. Stál tam anděl a kynul nám,“ oznámil Matyáš. „Poznám přece anděla. Tolik jsem toho zase nevypil. Nebo jo?“

„Osm piv a čtyři fernety.“

„Tak vidíš. Byl to anděl!“

Hubert se zastavil a upřeně se zadíval na Matyáše. Pak na kašnu. A znovu na Matyáše. „Anděl, jo? Živej? A jak vypadal?“

„Takovej bílej. S křídlama.“

„Tak to seš v prdeli.“

„Támhle je!“ vykřikl Matyáš.

Náměstí bylo úplně prázdné. Nikde ani noha.

„Má v ruce luk,“ informoval Matyáš.

„A tys někdy viděl anděla s lukem?“

„Třeba je to indiánskej anděl, co já vím,“ naštval se Matyáš. „Pojď, prozkoumáme to,“ řekl a rozběhl se k podloubí.

  

Tomáš se snažil držet s Vendulou krok. „Počkej přece,“ řekl.

„Běž do háje,“ odpověděla a ještě trochu zrychlila. „Oblbuj si jiný, já už toho mám tak akorát dost.“

„Tak jsem s ní tancoval, no. To je toho.“

„Jo, tancoval. Normálně jste se ošahávali.“

„Vendulko,“ zaprosil Tomáš, „jak by sis jen mohla myslet…“

„Nic si nemyslím. Jdu domů. Klidně se tam vrať a ošahávej si ji dál.“

Tomáš se naštval. „Tak si jdi. Seš normální žárlivá…“

„Ty pitomče pitomej,“ rozkřičela se Vendula, „co si o sobě vůbec myslíš? Ty že by ses měl ...“  najednou zmlkla. Ne, tohle mu nemůžu říct. Teď určitě ne. Jestli mu to vůbec řeknu, sprosťákovi nezodpovědnýmu, pomyslela si.

Rozběhla se náměstím pryč.

„Kam zase utíkáš, proboha?“ volal za ní Tomáš.

  

Vendula a Matyáš se potkali mezi pátým a šestým sloupem podloubí. Skoro do sebe vrazili.

„Taky hledáte anděla?“ zeptal se Matyáš.

„Jakýho zas anděla? Jste opilej, nebo co?“

„Tak co hledáte?“

„Proč bych měla něco hledat?“

„To vy jste říkala, že něco hledáte. Nebo ne? Nebo jsem to říkal já?

„Pane,“ řekla Vendula pomalu, „já se s vámi nehodlám...“

Přestože nebyla až taková tma, Matyáš udeřil hlavou o něco tvrdého. Před očima se mu zatmělo. Blbej anděl, pomyslel si Matyáš, což byla ten večer jeho poslední myšlenka.

  

2.

Probudilo ho vyzvánění telefonu. Ještě ve spánku se otočil na bok a poslepu ho nahmatal. Pak chvíli poslouchal.

„To víš, že jo,“ zamumlal do sluchátka. „Limuzína bude přistavená k zadnímu vchodu hotelu ve dvě. Dobrý. To seš ty, Huberte? Ty seš ale vůl. Kolik je hodin?“

Teprve pak si uvědomil, že leží v cizím pokoji. A že v něm určitě večer neusínal. Vedle něj ležela na širokém letišti cizí holka jenom v kalhotkách, kterou Matyáš odněkud znal. Ale odkud?

Vtom si vzpomněl. Ten anděl, jak za ním běžel. Pak se s touhle holkou potkali v podloubí. A pak už neví.

Holka na něj zírala s otevřenou pusou a pak si rychle zakryla prsa. „Kde to jsem, doprčic?“ řekla nakonec. „Jéžiš, to je průser.“

„To nebyl Hubert,“ řekl zamyšleně Matyáš. „Nevím, kdo jinej by mohl mít po ránu tak blbý fóry, ale Hubert to nebyl.“

„Jakej Hubert furt?“ Vendula byla naštvaná. „Co jste to se mnou udělal? Kam jste mě to zatáh? Ale to vám jen tak neprojde. Byla jsem opilá a …“

„Nechte toho,“ řekl unaveně Matyáš. „Ani jsem se vás nedotkl. Netuším, kde jsme. A vůbec – celý je to nějaký divný.“

„To teda je. Vy si klidně povídáte s nějakýma cizincema v telefonu – jak to, že na vás mají telefon, když netušíte, kde jste?“

„S cizincema? Proč bych měl mluvit s cizincema?“

„A vy snad s Čechama mluvíte anglicky?“

Matyáš se zamyslel.

„Já mluvil anglicky?“

„Jo.“

„Já přece anglicky neumím,“ řekl. „Ani slovo.“

  

Seděli naproti sobě u stolu. Bylo pošmourné šedivé ráno. Matyáš kouřil cigaretu, už pátou od chvíle, co se probudili.

„Tak si to zrekapitulujeme, jo?“ řekla Vendula. „Včera jsme se potkali na náměstí v Českým Krumlově, kde vy bydlíte a já byla na návštěvě u Tomášových rodičů. Tomáš je můj kluk,“ dodala. „Pak máme oba okno. A najednou se zčistajasna probudíme v úplně cizím hotelovém pokoji. Vám teď zrovna někdo volal, že pro vás ve dvě přijede limuzína. Mluvil anglicky a vy taky, ačkoliv anglicky neumíte. Říkám to správně?“

„Správně,“ přikývl Matyáš. „Už jste někdy jela v limuzíně? Já ne.“

„To nám teď může bejt úplně jedno. Anglicky jste taky nikdy předtím nemluvil. Za oknem je cizí město, ve kterým jsem nikdy nebyla. Jak tohle vysvětlím Tomášovi, to teda nevím.“

Prohrábla si rukou vlasy.

„Takže za prvý – musíme zjistit, kde jsme. Za druhý - jak jsme se sem dostali. No a za třetí - jak se dostaneme zpátky. K Tomášovi. Tak. Začneme tímhle pokojem. Prohledáme ho, třeba objevíme něco, co nám pomůže.

„A co jako?“ zeptal se Matyáš.

„Já nevím, cokoliv. Doklady, fotky, účtenky, dopisy.“

Matyáš sáhl do kapsy košile, která byla přehozená přes opěradlo židle a vytáhl peněženku. Objevil v ní pas a kreditní kartu. Pas zněl na jméno Matyas Millerski.

„Jmenujete se tak?“ zeptala se Vendula.

„Jo,“ řekl Matyáš. „A nesmějte se. Nemůžu za to, táta se narodil v Polsku.“

„Tak to bychom měli. A kde jste se narodil vy?“

„No, tady, v Krumlově. Teda tam, v Krumlově.“

„Tak proč je ten pas vystavenej v Londýně?“

Matyáš zavrtěl hlavou. „Fakt? No jo. Mý jméno, fotka taky odpovídá a přitom jsem se narodil v Londýně. Teda podle nich.“

„Já jsem Wendy Cermak. Rozená v Canterbury. To koukám. Myslíte, že spolu taky mluvíme anglicky, když jsme teď Angličani?“

Matyáš si dal hlavu do dlaní. „Vzdávám se,“ řekl. „Nic nevím, nic nechápu a chci okamžitě domů. Teď hned.“

Vendula se zamyslela. „Věk, podoba, jméno, všechno odpovídá. Je to divný. Co kdybychom si  zavolali ředitele hotelu?“

„A co mu asi tak řekneme? Že tady nepatříme? Že nevíme, kde jsme?“

Vtom zazvonil telefon.

Vendula zvedla sluchátko.

„Ano?“ řekla opatrně.

  

„Tak, vážený pane Millerski,“ řekla Vendula, když položila sluchátko. „Mám pro vás pár novinek. Ten člověk s limuzínou je váš manažer. Jsme v Oslu. Právě absolvujete turné s Ericem Claptonem po Evropě a dnes večer tady máte koncert. Vy a Eric Clapton.“

„Co je tohle zase za pitomost?“

„Jo, to nevím. Ale asi se s tím budeme muset smířit.“

 „No, na kytaru trochu hrát umím.

„To máme ale štěstí, co?“

„Hlavně, že neztrácíte smysl pro humor. Na žádnej koncert samozřejmě nejdu. Vždyť umím pár akordů a předehru k Wish You Were Here od Floydů. A ještě blbě.“

„Počítám, že se z toho jen tak nevykroutíte,“ smála se Vendula. „Dostanu volňáska, mistře? Chci místo na VIP tribuně, popcorn a dalekohled. Millerského písničky zbožňuju odmala.“

To se už rozesmál i Matyáš.

  

Vendula se pohodlně usadila v lóži. Přeplněný stadión měla pod sebou jako na dlani. Všichni čekali na to, až Eric Clapton a Matyáš začnou hrát.

Chudák, pomyslela si. Jako by mohl za to, že se probudil jako rocker. Byl to hektický den – pořád se kolem nich hemžili manažeři, jevištní technici, ochranka. Vendula si to docela užívala, bavilo ji být v centru pozornosti. Zato Matyáš byl jako hvězda úplně nepoužitelný. To bylo pořád: pane Millerski sem, pane Millerski tam a on jen kulil oči.

Po příjezdu na stadión musela Vendula vystoupit z limuzíny a nechat Matyáše napospas těm neznámým lidem. Stiskla mu ruku. „Zvládnete to, uvidíte,“ řekla. „A když ne, nevadí. Stejně vás nikdo nezná.“

„Všichni mě znají, chápete?“ odpověděl. Byl vykulený jako malý sokolík, který právě vypadl z hnízda a poprvé máchá křídly, aby se nezabil.

  

Na pódiu hrála předkapela. Svižný rychlý a melodický rock.

A pak to přišlo. Konferenciér ohlásil hlavní hvězdy večera.

Vendula zatajila dech.

Jenže Matyáš byl skvělý. Jako by se na koncertních pódiích fakt pohyboval odmalička. Hrál brilantně, podmanil si lidi možná víc, než Eric Clapton.

Kdo ví, pomyslela si Vendula, třeba je v tomhle pošahaným jinosvětě slavnější.

Všichni ti lidé dole přišli kvůli Matyášovi, pomyslela si s pýchou. Zbožňujou ho.

Chci ho, uvědomila si najednou. Chci.

  

Koncert se blížil do finále. Na obrovské pódium vyběhl konferenciér. Gestem umlčel burácející dav a zakřičel: „Bavíte se? Užíváte si?“

Padesát tisíc lidí začalo v extázi křičet.

„Milujete Erica? A Matyáše?“

Padesát tisíc lidí pukalo blahem.

„Chcete přídavek?“

Dav dal na srozuměnou, že přídavek určitě chce.

„A jaký chcete přídavek?“ ponoukal konferenciér dál, ačkoliv věděl, co přijde.

A přišlo: „TEARS IN HEAVEN!“ zaduněl stadión.

Matyáš stál za pódiem vedle Erica a čekal, až naposledy vběhnou před diváky. Tolik lidí, kolik se jich dnes sešlo, Matyáš nikdy pohromadě neviděl, natož aby před nimi vystupoval. Aby mu tleskali. Aby si nejkrásnější holky v prvních řadách kvůli němu strhávaly trička.

Stáli před tou těžko představitelnou padesátkou tisícovek posluchačů. Eric přistoupil k mikrofonu: „poslední píseň vám zahraje Matyáš sám. Díky za nádhernou atmosféru, byli jste skvělí.“

Dav se samozřejmě rozburácel znovu. Matyášovy prsty se rozběhly po hmatníku. „Would you know my name, if I saw you in heaven...“

Padesát tisíc hrdel zpívalo s ním.

  

Matyáš seděl s Ericem v šatně. Ještě v něm doznívala euforie z koncertu. Sundal si propocené tričko a chystal se do sprchy. Někdo zaklepal.

„Ahoj, já jsem Cristina,“ řekla cizí nádherná dvacítka. „Prostě vás oba miluju a udělám pro vás všechno na světě.“

Eric se zamračil. „Kdo ji sem pustil?“

Holka se uculila a ze dveří se ani nehnula.

Matyáš po ní zatoužil. Hrozně moc. Dejte mi tuhle holku a pak si se mnou dělejte, co chcete. Klidně mě vraťte do uprděnýho Krumlova, ten den za to stál.

U dveří se strhl rozruch. Vedle Cristiny se objevil kluk, podle všeho její.

„Máme vynikající ochranku, řekl Eric. „Fakt nejlepší.“ A odešel z místnosti.

Cristina stála ve dveřích a nevěděla, co má dělat. Nerozhodně koukala střídavě na svého kluka a Matyáše.

„Svlíkni se nebo vypadni,“ řekl Matyáš. Nepoznával se – netušil, že by právě tohle mohl někdy vyslovit. Kristina se naposledy podívala na svého kluka a začala si rozepínat halenku.

Stála pak nahá před Matyášem, blonďatý proužek, pevná ňadra. Rozpačitě svěšená ramena.

Chudák její kluk se k ní snažil prodrat přes tři mohutné chlapy z ochranky. Jen se smáli.

„Všichni ven,“ řekl Matyáš a přitáhl si ji k sobě.

  

Vendula zaplatila taxikáři a vešla do hotelu. Jehlové podpatky chvíli klapaly po schodišti a pak se zanořily do hebkého sametu koberce v hale. Kouřila cigaretu, což neudělala několik let.

Prošedivělý recepční jí mlčky podal klíč. V očích měl pobavenou zvědavost. Sama? Sama? četla v nich Vendula. Kdepak se vám hvězda zapomněla?

„Nebylo mi dobře,“ řekla nakonec, ačkoliv se na nic neptal. „Potřebuju si lehnout.“

Recepční se usmál. „Máte všechno, co potřebujete?“ zeptal se pak. „Vaše oblíbené portské je v minibaru. Royal Oporto Vintage, ročník 1919.“

Během čekání na výtah si Vendula zapálila další cigaretu. Trochu se jí třásly ruce.

Vykašlal se na mě, hajzl. Jako bych neexistovala.  Ochranka mě za ním ani nepustila po koncertě do šatny!

  

Matyáš se vrátil do hotelu až k ránu. Potichu se svlékl, aby Vendulu neprobudil.

Spala schoulená na své polovině letiště, úplně na krajíčku.

Lehl si na záda a zavřel oči. Pořád v duchu viděl krásnou Cristinu s roztaženýma nohama, jak pod ním sténá.

„Kdes byl?“ vyštěkla najednou Vendula.

„Vy ještě nespíte? Je pět ráno.“

„To vím taky! A nevykej mi furt, doprčic!

Takže čekala, až přijdu, pomyslel si Matyáš.

„Trochu jsme se zdrželi. Dojela jste v pořádku?“

„Blbě jsem dojela! Úplně ses na mě vykašlal.“

Matyáš pocítil poťouchlou radost. „Jste snad moje manželka? Nejste. Nic spolu nemáme. Tak co?“

„Připadala jsem si jako idiot. Tos nemoh přijet dřív?“

„Zdržela mě jedna fanynka.“

„Jaká fanynka?“ Vendula se v posteli prudce posadila.

„Představte si… teda, představ si, vběhla k nám do šatny a hned se začala svlíkat. A její kluk se na to koukal.“

„Na co se koukal??“

„No jak to s ní dělám.“

„Ty seš ale hajzl odpornej,“ rozkřičela se Vendula.

Matyáš se rozzářil. „Žárlíš!“

 „To sotva, ty chudáčku. Vždyť seš normální nula! Obyčejnej křupan z malýho města, ty ubožáčku. Tak na co si tady hraješ?“

„Žárlíš!“ jásal Matyáš. „Dobrý – na to, že se známe den. A víš co? Omlouvám se. Mrzí mě to. Zítra tě zvu na prohlídku města. Dáme si nějakej dobrej oběd a …“

„Běž do prdele! Co si o sobě myslíš? Já na tebe kašlu, rozumíš? Procházej se sám. S fanynkama, ty blbečku blbej!“

Vendula si přikryla hlavu polštářem a rozbrečela se.

  

Matyáš s Vendulou vešli do restaurace hotelu Grand. Secesní stolky, obrazy na stěnách. Číšníci se prkenně ukláněli a bleskurychle plnili přání hostů. V okamžiku, kdy vstoupili, veškerý ruch utichl. Matyáš se nafoukl.

Bohužel si nevšiml pohybu u stolu v rohu místnosti. Někdo si tam dal rychle před obličej noviny.

Před Matyášem a Vendulou se objevil starší stříbrovlasý číšník v bezvadně padnoucím fraku.

„Chceme nejlepší stůl,“ řekl Matyáš.

„Toto je náš nejlepší stůl,“ řekl číšník. „Pravidelně u něj sedával Henrik Ibsen.“

Nenápadně pohlédl do Matyášovy tváře, co s ním ta informace udělá.

Matyáš na to nic.

„Henrik Ibsen,“ řekl znova číšník.

„To je dobře,“ řekl nakonec Matyáš. „A nějaký jiný muzikanti tady taky sedávali? Číšníkovo obočí se nahrbilo. „Prosím?“ řekl o poznání studeněji.

„Myslím kromě Ibsena a mě.“

„Kromě vás dvou už žádný. Budete si přát před jídlem aperitiv, prosím?“

  

„To byla dobrota,“ usmál se Matyáš, otřel si ubrouskem rty a odložil příbor. Nevěděl, co jiného říct. Vendula od rána jen mlčí a mlčí.

„On mě ten číšník nepoznal, to je legrace, co?“ řekl zase Matyáš.

„Je to slavnej dramatik.“

„Kdo?“

„Ibsen. Pěkně ses ztrapnil, hvězdo.“

„No a co. Ten číšník zase nezná mě.“

„To je trošku rozdíl, nemyslíš?“

„Aha? A v čem?“

Vendula jen bezmocně mávla rukou. „Zapomeň na to. Jdeme pryč. Necítím se tady dobře.“

  

Při odchodu si Matyáš opět nevšiml muže za novinami. Sotva se za nimi zavřely dveře, pečlivě je složil, zaplatil a vyšel ven. Kdyby ho Matyáš přece jen uviděl, vzpomněl by si možná, že ten obličej zná.

  

Restaurace hotelu Grand nebyla daleko od Národního divadla. Stačilo přejít bulvár, projít parkem, a ocitli se přímo před velkolepou stavbou divadla. Posadili se na lavičku a pozorovali veliké mořské racky. Před vchodem do divadla stály v nadživotní velikosti tři sochy na podstavcích.

Ibsen, Holberg, Bjørnson, četl  Matyáš nápisy na podstavcích. „Máme dneska na Ibsena štěstí,“ zasmál se.

„Ibsen není žádný muzikant, ale dramatik,“ řekla Vendula a dívala se před sebe. „Člověk, který píše divadelní hry. Peer Gynt, Stavitel Sollnes, Nora, Divoká kachna. Ještě bys chtěl něco vědět?“

„No a co! Slyšelas někdy třeba, jak Janis Joplin zpívá Mercedes Benz? Nebo jak Jimi Hendrix válí Woodoo Child? To se může jít Ibsen vycpat i s celou divokou kachnou.“

Matyáš se na Vendulu omluvně podíval. „Hele, já vím, že jsem občas nemožnej. Choval jsem se jako blbec. Promiň.“

A pak se rozesmál. „Spletl jsem si je, chápeš? Nevím proč, ale popletl jsem si Ibsena a Griega. Přitom Edvarda Griega miluju. Ze Solvejžiny písně mi naskakovala husí kůže už v dětství.“

„To je z Peer Gynta,“ řekla Vendula překvapeně. „Že jo?“

„No jasně. Nádherný jsou taky jeho Norský tance nebo Klavírní koncert A moll.“

„To ani neznám...“

Matyáš se zasmál.

„Uvědomil jsem si to ve chvíli, když začal ten číšník blbě koukat. Pěknej trapas, to ti řeknu. Ale už jsem to nemohl vzít zpátky. Tak se nezlob, Vendulko.“

„Překvapils mě,“ řekla Vendula. „Fakt že jo.“

„Odpustila mi,“ volal nadšeně. „Odpustila!“

Vendula se proti své vůli začala smát. Tvářil se tak zkroušeně a vesele zároveň – jako právě probuzený medvídek.

Chytil ji do náruče a točil s ní dokola, až se lidi v parku otáčeli.

„Odpustila, odpustila,“ chechtal se jako blázen.

  

Vendula si v první chvíli myslela, že to je další Matyášův žertík. Uslyšela ránu, Matyáš legračně zkroutil obličej. Pustil ji, setrvačností spadla do trávy.

Zvedla se a uviděla Matyáše ležet na zemi. Jediné, co jí utkvělo v paměti, byl jeho sípavý dech.

„Co je?“

Koukal na ni, nechápal, co se děje. Pořád sípal, chtěl něco říct, ale nemohl.

Vendula se rozhlédla, jako by chtěla najít pomoc. Začali se sbíhat lidi. Nedaleko, u kmene velkého dubu, stál mladý muž s pistolí v ruce. Noviny, ještě srolované z restaurace, mu čouhaly z kapsy. Vendula se dívala, jak se kouří z její hlavně a nedokázala si to srovnat v hlavě.

„Šukal mi Cristinu,“ řekl ten kluk beze stopy zloby v hlase.

  

3.

Vendulu probudilo ostré slunce. Odmalička jí vadilo spát v přetopené místnosti. Nadzvedla se na loktech a rozhlédla se ospalýma očima. Matyáš spokojeně oddechoval vedle ní.

Vendula si povzdechla a zatřásla s ním.

Stála jsem nad jeho prostřeleným tělem, dokud mi neumřel v náručí, pomyslela si. Pak jsem asi omdlela. Tak proč se, do prčic, zase probouzím někde jinde, proč je Matyáš v pořádku a já se tady potím v posteli? Copak to nikdy neskončí?

„Co je?“ zamžoural ospale Matyáš.

„Vstávat, ospalče. Čeká nás práce. Mám pro tebe jednu dobrou a jednu špatnou zprávu.“

„Povídej,“ zívl Matyáš. „Ale rychle. Přejíždíme do Kodaně, musíme si sbalit.“

„Houby Kodaň, milánku. Houby sbalit. Zastřelili tě. To je ta dobrá zpráva. Špatná je, že už nejsi Matyas Millerski, rocková hvězda a my nejsme v Oslu. Takže se těžko budeme přesouvat do Kodaně. Claptonovi se bude stejskat.“

„Co to meleš? Nemohli mě zastřelit, to bych tady teď nebyl. Nebo jo? A kde teda podle tebe jsme?“

„To ještě nevím. Ale všimni si, jaký je tady vedro.“

Vendula vstala a šla k oknu. Nádherný výhled. Dům stál na břehu moře, jehož pláž lemovaly akácie a nějaký druh malých palem. Napravo pláž končila útesem, na kterém Vendula viděla bílé rozvaliny staré pevnosti s povalenými řeckými sloupy.

Obrátila se k Matyášovi. „Tak a je to. Řekla bych, že jsme někde u Středozemního moře. Teď musíme zjistit, kde přesně.“

„Dobrej nápad. Můžeme jít například ven a ptát se lidí – prosím vás, nevíte, kde jsme? Co je to za město? Za zemi? Pravděpodobně mluvíme vaším jazykem, toho si nevšímejte. Stejně o tom nevíme.“

Vendula se smála. „Nebo můžeme jít k sousedům a říct – nejspíš se už léta známe, ale my na to nějak zapomněli. Můžete nám prozradit, kdo teď jsme? Ještě včera jsme byli rocková hvězda a jeho holka. V Oslu.“

„Samozřejmě, zlatíčka, řekli by,“ pokračoval Matyáš, „jste teď majitelé olivových plantáží, prosím pěkně. Jak jste se měli v Norsku? Tam musí být pěkně.

„Takže zase znova,“ vzdychla Vendula. „Prohrábneme byt, na něco přijdeme. Už jsme staří mazáci, hvězdo.“

  

„Řekla bych, že jsem trochu zorientovaná,“ oznámila Vendula a usrkla kafe. „Bydlíme v Herakliónu, na Krétě. Divný je, že se jmenujeme pořád stejně. Zase jsem Wendy a ty Matyas, teď ale pro změnu oba Millerští. Což moc řecky nezní. Před třemi lety jsme totiž měli svatbu, tady si prohlídni fotky. Vypadáš na nich teda dost legračně, nechápu, jak jsem si tě mohla vzít,“ zasmála se. „Máme malou kavárničku kousek od městských hradeb. Podle všeho si žijeme docela dobře. Příští týden se mám zastavit u doktora Zakose, aspoň to mám v diáři. Cos objevil ty?“

„Kytaru jsem tady nikde nenašel, takže asi zase hraju stejně blbě, jako kdysi. Zato mám sbírku starých pistolí a vojenských řádů.“

„Co bys tady taky dělal s kytarou? Seš Řek, tak se koukej rychle naučit na buzuki,“ smála se Vendula.

„Vtipný. Takže co teď?“

„Jo, to nevím.“

Matyáš se podrbal na hlavě – natolik už ho Vendula znala, aby věděla, že brzy pronese myšlenku.

„Mě v Oslu zastřelili, že?“

„A ty se divíš? Vždyť tys tomu klukovi obdělával holku přímo před očima.“

„Neměl by bejt naštvanej spíš na ni? Nabídla se mi sama.“

„To je jedno. Prostě tě zastřelil.“

„Právě,“ řekl spokojeně Matyáš. „Zastřelil mě a tím jsme se dostali pryč.“

„Myslíš?“ protáhla pochybovačně Vendula. „No, zní to logicky.“

„Z toho vyplývá,“ pokračoval Matyáš, „že až umřeš ty, dostaneme se zase někam jinam. A není vyloučený, že zpátky, co myslíš? Když zemřeme každej jednou, mohlo by jim to stačit, ne?“

„Komu by to podle tebe mohlo stačit?“

„To nevím. Ale nemůže se stát nic jinýho, než že se dostaneme zase někam jinam.“

„Překvapuješ mě,“ řekla Vendula zamyšleně. „A máš nějakou konkrétní představu, jak to zařídit?“

  

Matyáš stál uprostřed haly a v obou rukou svíral pistoli. V hlubokém křesle seděla Vendula. Lakovala si nehty. Mírně roztřesená hlaveň mířila přímo na její hlavu.

„Hele, počkej ještě chvilku. Bůhví, kde se probudíme. Chci, aby mi to slušelo. Mimochodem, bolelo to, když tě zastřelil?“

„Já nevím. Nepamatuju si to.“

Vendula odložila lak, pohodlně se opřela a zadívala se na Matyáše.

„Tak už to zmáčkni, jsem připravená.“

„Hele, a co když tě fakt zabiju? Myslím jako úplně. Napořád. Co když to není tak, jak si myslím?“

„Blbost. Je to tak. Určitě.“

Matyáš odložil pistoli na stolek.

„Víš ty co?“ řekl naoko vesele, „zvu tě na rande. To minulý se nějak nepovedlo. Zastřelit tě můžu vždycky.“

„Když já bych radši domů,“ zakňourala Vendula vesele.

Má krásný oči, napadlo Matyáše.

„Co doma? Kdys byla naposledy u moře?“

„V létě, s Tomášem,“ řekla Vendula a najednou zvážněla. „Proč na něj tak málo myslím? Jako by mi ani moc nechyběl. Je to možný? Vždyť ho miluju. To přece nejde – milovat a zapomínat. Nebo jo?“

„Já nevím,“ řekl Matyáš podle pravdy. „Já asi nikoho pořádně nemiloval.“

„Tomáš je fajn.“

„A já nejsem fajn?“ zeptal se Matyáš a už v tom okamžiku, kdy to vyslovil, toho litoval.

„Seš,“ řekla Vendula. „Ale jinak. Jako kámoš.“

„Kámoš?“ zasmál se křečovitě Matyáš. „Vzpomínáš na Cristinu? Jak jsi nespala a čekala, až přijdu?“

„To jo,“ řekla Vendula. „To je pravda. Jenomže to nebyla láska. To jsem tě potřebovala. Vůbec jsem nevěděla, co dělat. A pak,“ mrkla na Matyáše, „byl jsi hvězda. To bych s tebou šla do postele hned. Všichni tě milovali. Zbožňovali tě. Tys byl eso, sakra!“

„To je výborný. Chudák Tomáš, vždyť ty seš stejná jako Cristina!“

Vendula se kupodivu nemínila hádat. Zamyšleně sepnula prsty, až to luplo. „Já nevím. Myslím, že takhle prostě ženský uvažujou. V tu chvíli jsi byl pro mě jednička. Absolutní jednička. A my ženský asi jedničky potřebujeme, abychom se o ně mohly opřít. To vy chlapi se chováte jako dobytek, jen abyste si užili. A je vám jedno, …“

„Aha!“ skočil jí do řeči Matyáš. „Jenže podle mě je to jinak, holčičko. Kolik můžeš mít dětí za rok? Jedno. Protože ho musíš odnosit a porodit. Další rok druhý. Takže si pro svý dítě vybíráš nejlepšího chlapa. Ale kolik můžu mít dětí já?“ Matyáš se zasmál. „Každej den několik, kdyby na to přišlo. Takže chci co nejvíc krásných mladých holek, protože mi porodí silný zdravý děti. Zatímco vám je jedno, jestli má chlap třeba padesát let, hlavně, když se o to vaše jedno dítě za rok bude schopnej postarat. Nepřemýšlíte o tom a my taky ne. Jsme tak naprogramovaný, abychom jako lidská rasa dohromady nevymřeli. Máme to v genech.“

Podíval se na Vendulu. Byl si jistý, že jeho pracně formulovaný názor rozmetá dvěmi větami.

Vendula ale mlčky seděla v hlubokém křesle a celá se jakoby schoulila do sebe. Koukala do prázdna.

„Co je s tebou zase?“

„Nic. Jen jsem si vzpomněla na Tomáše. To je všechno.“ Ale Matyáš měl pocit, že to všechno není.

Chci pro ni být jednička, proto jí říkám všechny ty nesmysly, pomyslel si. Jednička, jako během mý dvouhodinový kariéry světový hvězdy. Nepovedlo se, no. Proč mi na ní, sakra, záleží až teď?

„Tak víš co?“ řekl pak Matyáš. „Slibuju, že tě odsud dostanu. Dovedu tě zpátky k Tomášovi. Fakt.“

„Jenže ono je tady ještě něco,“ řekla Vendula pomalu. S podivnou pečlivostí, která Matyáše zarazila. „Chtěla jsem mu to říct. Tomášovi. Zrovna ten večer. Ale zase jsme se pohádali. Chápeš?“

„Ne,“ řekl Matyáš. „Co jsi mu chtěla říct?“

„Byla jsem těhotná. V šestým tejdnu.“ Vendula se na Matyáše podívala. „A on to nevěděl. Vlastně neví. Takže co teď? Jsem těhotná dál? Přenáší se to s námi? Co se stane, když mě teď tady tou bouchačkou zastřelíš?“ řekla a praštila do pistole, která ležela na stolku.

„Dostaneme se domů,“ řekl Matyáš.

„Jo? A co pak? Můžu bejt těhotná po smrti?“ Vendula si dala hlavu do dlaní. „Já už dál nemůžu.“

A rozbrečela se.

  

4.

„Myslíš, že tady můžeme rozdělat oheň? Nechytí to?“ zeptala se Vendula.

Před chvílí zaparkovali vypůjčené skútry na parkovišti u zavřené benzínové pumpy uprostřed hor a našli si pěkné místo na piknik. Smrákalo se, cikády vrzaly, vzduch byl teplý a voňavý.

Vendula vybalovala deky a krabice s jídlem, Matyáš foukal do plamenů.

„Dám pozor, neboj.“ Byl ve svém živlu. Odmalička rád tábořil. Byl ale zvyklý spíše na smrky, jedle, buky a borovice, na rozkvetlé louky. A tady rostly jen olivovníky a trnité keře.

Vendula se posadila vedle ohniště, nohy zkřížila pod sebe. Mlčela.

„Tak dobře,“ řekla po chvíli. „Užijeme si dnešní večer. Zítra se vrátíme domů do Herakliónu a pak mě zastřelíš.“

Určitě už si ani neuvědomuje, jak bizarně to zní, pomyslel si Matyáš. Začínáme si na to zvykat. Přemýšlet o nepředstavitelném.

„Dobře, zítra tě zastřelím,“ řekl a vychutnával si smysl těch slov. „Riskneme to teda?“

„Jasně, že to riskneme, do prčic. Co nám zbejvá?“

Matyáš vstal a přiložil na oheň. Podíval se na oblohu. Od severu se hnala temná mračna.

I Vendula koukala nahoru. „Řekla bych, že za chvíli začne pořádnej slejvák. Měli bychom se někam schovat.“

„Tady přece v létě vůbec neprší. Všimla sis toho vyschlýho koryta, když jsme přejížděli most?“

„Takže pršet prostě nebude,“ řekla Vendula spokojeně. „Dobře.“

  

Oheň pomalu dohoříval. Vendula seděla přitulená k Matyášovi. Ten se ani nehýbal, jen aby se neodtáhla. Byla krásná teplá noc. Oba mlčeli a koukali do plamenů. Matyášovi se zdálo, že se k němu tiskne víc, než je nutné. Potají si ji prohlížel. Znal její tvář nazpaměť. Nosík trochu nakřivo, malá piha pod pravým uchem. Není vyloženě krásná, ale má v sobě něco uhrančivého.

Všimla si jeho pohledu.

Pomalu položila svou ruku na jeho.

Pak vstala. „Je mi vedro,“ řekla a s očima pořád upřenýma na Matyáše si sundala tričko.

Matyáš polkl.

„Pořád to není ono,“ řekla. Najednou před ním stála úplně nahá.

Matyáš polkl podruhé.

„Chci, abys mi to udělal. Tady a teď. Protože já nevím, co bude zítra. A pozítří. Já už nevím vůbec nic. Jen to, že se potřebuju cítit v bezpečí. Aspoň na chvilku.“

Přistoupila k Matyášovi.

Právě teď musím být chlapák, pomyslel si Matyáš. Největší chlapák na světě. Jednička. Vybrala si mě, protože jsem nejlepší. Ochráním ji. Nic se jí nestane.

Jenže právě tomu Matyáš nějak uvěřit nemohl. Cítil spíš, že by se sám potřeboval schoulit Vendule pod křídlo a na všechno to šíleně zmatený kolem nich prostě zapomenout.

Nikdy nebudu jednička, pomyslel si a něco v něm prasklo. Tuhle holku nikdy doopravdy nezískám.

A než dospěl v myšlenkách k tomuto zásadnímu rozhodnutí, viděl Vendulu, jak si přes nahé tělo přehazuje deku a sedá si vedle něj.

„Tak to by bylo,“ řekla. „Asi půjdeme spát, ne?“

„Asi jo,“ odpověděl Matyáš.

  

Matyáše probudilo šumění dešťových kapek. Během okamžiku byl promočený na kůži.

„To ty! Tys říkal, že nebude pršet,“ uslyšel Vendulu. „Prej tady v létě nikdy neprší!“ smála se a poskakovala v dešti. Mokré vlasy jí šrafovaly tvář.

„Vstávat, lenochu!“ Chytila ho za ruku a pomohla mu na nohy. „Pojď, poběž,“ volala a smála se, „schováme se někam.“

Matyáš rychle posbíral, co unesl, a utíkal promočenou voňavou nocí za Vendulou. Zmizela mu ve tmě, s plnýma rukama se mu špatně běželo.

„Počkej na mě přece,“ zavolal. Přes clonu deště slyšel její veselý smích.

Vendula se ve tmě zastavila a natáhla k němu ruce. Matyáš si všiml kapek vody, dopadajících na její kůži.

„Ahoj!“ volala beze smyslu Vendula. „To je nádhera, to si užíváme, co? Promočený na kost uprostřed pustiny!“ A šťastně se rozchechtala. Pak ho objala, přitiskla svou tvář na jeho.

Jak by bylo nádherný, kdyby tahle noc nikdy neskončila, pomyslel si Matyáš. Tady, pořád, s touhle holkou.

Kdo ví, jak dlouho takhle stáli. Možná minutu, možná hodinu. Pak se Vendula přestala smát. Podívala se Matyášovi do očí a řekla: „Bojím se. Panebože, já se šíleně bojím.“

  

5.

„Takže mám?“

„Zmáčkni to. Co už naděláme. Prostě to zmáčkni.“

Matyáš stál zase v předpisovém pistolnickém postoji, připravený ke střelbě. Zpátky doma, v hale.

„Tak jo. Mačkám spoušť.“

Vendula se rychle nadechla. „Počkej ještě. Fakt to nebude bolet?“

„Hele, nemusíme to dělat.“

„Chci domů. Chci to udělat.“

Matyáš zavřel oči. Vždyť to je blbost, napadlo ho najednou. Za chvilku uvidím její hlavu, jak se rozprskne po pokoji. Tohle v životě nemůže vyjít, uvědomil si a kolem žaludku ho zamrazilo.

Vtom zazvonil telefon. Matyáš s úlevou sklonil zbraň. „Zvedni to.“

Vendula poslechla. „Ano?“ řekla do sluchátka. Druhou rukou si přitom uhladila vlasy. To gesto na ní Matyáš začínal milovat.

„Já vím, měla jsem přijít. Zítra. Opravdu? To není možný… Já vím. Budu. Děkuju. Přijdeme.“

Pak se otočila na Matyáše. „Takže je to tady,“ hlesla. „Jsem těhotná. To byl doktor Zakos. Gynekolog. Jak jsem k němu byla objednaná, vzpomínáš?“

Matyáš si nejasně vybavil první chvilky tady na Krétě, když prohledávali byt. Opravdu se tenkrát o nějakém doktoru Zakosovi mluvilo.

„Jak se to mohlo přenýst?“ zeptal se a přejel si rukou tvář.

„Nic se nepřeneslo, copak to nechápeš? Otec seš ty. Asi. Vždyť tady žijeme už dlouho, kdo jinej by to byl!“

„Přece Tomáš.“

„Blbost. Máme minulost tady, i když o ní nevíme. Tak a je to.“

„Chtělas přece dítě.“

„To jo. Ale ne s tebou.“

Matyáš se podrbal na hlavě.

„Tak to abych tě už zastřelil, ne?“

Chtěl, aby to vyznělo aspoň trochu vesele.

„Je to trochu jako neposkvrněný početí, co?“ zasmála se hořce a poklepala si rukou břicho. „Už je pozdě. Prostě tady zůstaneme.“

Jsme vězni, napadlo ho. Jenže ne proto, že jsme tady, v neznámé zemi.

Ale protože jsme dva úplně cizí lidé, kteří spolu žijí už spoustu let, aniž o tom vědí. Kteří jen zvolili nejschůdnější ze všech špatných řešení.

  

„Cos vlastně dělal – myslím, když jsme byli ještě doma?“ zeptala se Vendula. Seděli na verandě a popíjeli vychlazené koktejly. Od moře foukal vítr. Střelbu zatím odložili na neurčito.

„Pracoval jsem v jedný malý reklamní agentuře. Tiskli jsme firemní loga na ubrusy a stojánky od tužek.“

„A bavilo tě to?“

Matyáš se usmál. „Nebavilo. Ale nějak jsem se živit musel.“

„A co tě teda bavilo?“

„Muzika,“ řekl Matyáš překvapeně. Nikdy si to takhle jasně neuvědomil. Jak to, že mu to nedošlo dřív?

„Neříkáš to moc přesvědčivě.“

„Měl jsem kamaráda. Huberta. Byl výbornej kytarista. Hrávali jsme spolu. Jen tak, v hospodách, pro partičku kamarádů. Nebyl jsem žádnej muzikant, prostě mě to bavilo.“

„A co rodina? Holka a tak?“

„Nic moc. Holky vždycky letěly spíš na Huberta.“

„Záviděls mu?“

„To ne. Spíš jsem věděl, že to tak má bejt. Nevím.“

Matyáš měl pocit, že mu v hlavě klíčí nějaká myšlenka. Nějaké řešení.

„A co ty?“ zeptal se nakonec.

„Byla jsem aranžérka. Vytvářela jsem výlohy v obchodech.“

„A bavilo tě to?“ usmál se Matyáš.

„Děláš si srandu? Když se nad tím zamyslím, neměla jsem žádný sny o kariéře.“

„A jaký jsi měla sny?“ zeptal se Matyáš spíše z legrace.

Vendula chvíli mlčela. Nevypadalo to, že přemýšlí, ale že zvažuje dopad slov. Pak se podívala na Matyáše.

„Mít dítě.“

Matyášova myšlenka v hlavě doklíčila, vypučela a uzrála.

„Takže mým největším životním snem bylo…“

„Zahrát si s Ericem Claptonem,“ dokončila za něj pomalu Vendula.

  

Matyáš přinesl z kuchyně na verandu trochu zeleniny a maso na gril. Nic víc k jídlu doma nebylo. Pomalu se stmívalo, pořád bylo krásně teplo. Cikády vrzaly.

Vendula seděla a koukala na moře. Vítr jí cuchal vlasy. Připadala Matyášovi najednou malá. Nejmenší ptáče na světě, o které je třeba pečovat.

„Vendulko, je to jasný,“ řekl Matyáš a posadil se. „Oběma se nám splnilo přání. Teď už se určitě dostaneme domů. Chápeš to? Budeš s Tomášem. Zbejvá maličkost.“

„A tobě nevadí, že s ním zase budu?“

Matyáš se zamyslel. Být s Vendulou, napořád. Mít ji. Jenže: byla by se mnou šťastná? Nebyla, prostě nebyla. Přišli jsme k sobě nedopatřením, to je jednoduchý jako facka.

„Nevadí,“ řekl nahlas. „Chci domů. Nejseš zase taková partie.“

Vendula se usmála. „Já to říkám Tomášovi pořád. Ale on je mezek paličatej.“

„Tak si zítra zastřílíme, ano?“

Vendula se dívala před sebe. Dlouze.

„Nemusíš se bát,“ řekl Matyáš a pohladil ji po ruce. „Slibuju, že to bude úplná…“

„Nebude. Žádný střílení nebude.“ Vendula si prohrábla vlasy a podívala se Matyášovi do očí.

„Teď něco řeknu a nehodlám o tom už diskutovat. Nosím v sobě dítě. Za pár týdnů začne kopat, za rok brečet a čurat do plenek. Za patnáct let bude nosit baseballku kšiltem dozadu. Teď sice asi vypadá jako malinkatej mlok, ale uvidíš, jednou to bude fešák. Protože bude po mně.“

Vendula se zkusila usmát, moc se jí to nepovedlo. Matyáš si všiml, že má pevně sevřené ruce, klouby jí úplně zbělely.

„Nebudu riskovat, že máme nějakou blbou teorii o návratu a že to nevyjde. Zůstáváme tady. Tak, a starej se. Dům jsi mi postavil, syna zplodil. Asi se mě už nezbavíš.“

Neměly by se teď rozeznít fanfáry? pomyslel si. Matyáš Millerski, nula z Českýho Krumlova, právě vyhrál v loterii milión.

  

Matyáš ležel v posteli a koukal do tmy. V domě, kde žili už spoustu let. Slyšel, jak Vendula poklidně oddechuje po jeho boku. Jako vždycky, jako celý život. Nic se nezměnilo. Už to není láska, ze které člověk blouzní a chová se jako pitomec. Není a nikdy nebyla. A jestli ano, tak si to už ani jeden nepamatují.

Dobře.

Budeme tedy spolu vychovávat našeho malýho človíčka a bude nám spolu dobře. Naučíme se to. Už kvůli němu.

  

Pak usnul i Matyáš.

  

6.

„No konečně,“ uslyšel nad sebou známý hlas. „to byla šlupka, vole.“

„Co je?“ zeptal se Matyáš hloupě.

„Pět minut tady ležíš jako mrtvej. A ta holka taky.“

Ta holka.

Matyáš zvedl hlavu, dlažební kostky ho začínaly studit. Vedle sebe uviděl Vendulu, nad ní se skláněl sympaťák ve sportovní bundě.

Tomáš.

I Vendula se začala probouzet.

„Já nevím,“ řekl Hubert. „Vy jste tady v tý tmě do sebe museli vrazit nebo co.“

„Dobrý, miláčku?“ slyšel Matyáš Tomáše. Měl příjemný hlas.

„To víš, že dobrý,“ řekla Vendula. „Co by mi jako mělo bejt?“

„Promiň, Vendulko,“ řekl Tomáš. Byl jsem na tebe hnusnej. Omlouvám se. Ale já s ní fakt jenom tančil, víš?“

Vendula se zatvářila zmateně. Pak jí to došlo. Alespoň tak to četl Matyáš v její tváři.

„Já vím. Někdy jsem docela žárlivá.“

Tomáš se usmál a pohladil po vlasech. Pak ji jemně nadzvedl a pomohl jí vstát. Obrátil se k Hubertovi a řekl: „Děkuju.“

„Není zač,“ usmál se Hubert. „Hlavně, že to dobře dopadlo, ne?“

Matyáš se otočil k Vendule.

„Promiňte, slečno.“

(Měl jsem šílenej sen, ve kterém jste hrála hlavní roli. To byste se nasmála, kdybyste věděla jakej.)

„Nic se nestalo,“ usmála se Vendula. „Prostě tady byla tma, to je všechno. Nemůžete za to.“

Matyáš si najednou nedokázal představit, že se teď Vendula sebere a navždycky odejde. V panice vyhrkl: „Byla jste někdy v Oslu?“

Pomalu se otočila.

„Proč? Vy jste tam snad byl?“

Matyáš pocítil zklamání. I když věděl, že nemá proč. Ona přece nemůže za jeho blbý sny.

„Ale chtěla bych se někdy určitě podívat na Krétu,“ řekla Vendula s očima upřenýma na Matyáše.

„Jaký Oslo?“ ozval se Hubert. „Jaká Kréta?“

„Neměla jste pravdu,“ řekl Matyáš. „Nebylo to kvůli Ericu Claptonovi.“

„Sanitka bude nutná,“ rozchechtal se Hubert. „Taková rána do hlavy a co všechno může způsobit, že?“

„Já už to teď vím taky,“ řekla Vendula potichu. „Je to tak, jak si myslím, že jo?“

Matyáš věděl, že by stačilo jediné gesto, jediný pohyb. Jediné pohlazení. A věděl taky, že k tomu nenajde odvahu.

„Ano. Určitě ano.“

„Byly tři, že jo? Ty přání.“

„Ano. To třetí… Protože já…“

Vendula mu visela na rtech.

„Pojď už,“ ozval se Tomáš. „Naši na nás čekají s večeří.“

Matyáš natáhl ruce, jako by chtěl Vendulu naposledy obejmout. Pak je nechal poklesnout. Stejně to v té tmě skoro nebylo vidět.

„Na shledanou,“ řekl.

Pak se díval, jak Vendula s Tomášem mizí za rohem.

Hubert se na něj obrátil. „U Zkouřenýho Králíčka bude ještě otevřeno. Nepůjdeme se tam přece jenom na chvilku mrknout? Hele – a tys na tý kašně fakt viděl anděla, jo?“