OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 39

Čokoládová závislačka

  

Vždycky jsem ji měla ráda, byla tak krásně sladká, až se mi na ni sbíhaly sliny a svolávaly své další přítelkyně. Jo, nikdy to nebylo jednoduchý. Jenže nyní, když už bez čokolády nemůžu vydržet ani polední přestávku, bylo něco doopravdy špatně. Stěží ke mně doléhaly hlasy v jídelně, protože mi v hlavě kolovaly myšlenky na to, co všechno mám doma čokoládového. Hm, vím, že nedávno jsem si tam schovávala čokoládový muffin, čokoládový puding se na mě ještě ráno usmíval v ledničce, a ve skříni vzadu za tričky ležela ve skrýši celá sada různých čokolád. Měla jsem nejradši obyčejnou, ale ta s oříšky mi taky dokázala rozeznít chuťové pohárky.

Těžce jsem si povzdechla při té představě. Už zase se mi sbíhaly sliny a ruce mi nervózně začaly vyťukávat zprávu do desky stolu. Kdybych uměla morseovku, určitě by to bylo slovo čokoláda.

„A co ty, Julie? Co jsi dělala o víkendu?“ pronikl ke mně najednou hlas mé spolupracovnice a já se na ni otočila. Ke vší smůle mi uniklo, o čem se to vůbec bavily, ale nyní jsem vydedukovala, že to bylo o tom, co všichni vyváděli o víkendu.

Všechny oči se na mě s nadějí podívaly a já se zamyslela. Takže, co jsem to vlastně dělala?

No jistě, cpala se čokoládovým dortem na srazu se svými dvěma nejlepšími kamarádkami a poslouchala jejich rady, že bych to měla omezit, jak je to nezdravé. Jako kdybych to nevěděla sama.

Už jsem se několikrát snažila závislost překonat. Ne, že ne. Jenže ono se těžko bojuje s vlastním tělem, když jedna vaše mysl na vás ječí jako zběsilá: „Dej si další kousek dortu!“

A druhá, ta nezávislá: „Nenech se ovlivnit! Bojuj za své zdraví!“

Pak máte v hlavě pěkný zmatek a nevíte, koho poslechnout dřív. Nakonec ve mně však uzrálo rozhodnutí, že to zkusím ještě jednou a tentokrát to budu myslet opravdu vážně. Proto, jakmile jsem se vrátila domů, jsem z něj odnesla všechno, co mělo třeba jen trochu podobnou barvu jako čokoláda, takže to bohužel odnesl i můj světle hnědý polštář, protože holt vypadal moc čokoládově. Nedalo se nic dělat. Musela jsem k sobě být tvrdá.

Mé odhodlání mi vydrželo opravdu dlouho… až do večera. Pak hlasy v mé hlavě přidaly na hlasitosti, a člověk měl co dělat, aby se z toho nezbláznil.

„Správně! Jde ti to dobře.“

„No tak, vzpomeň si na čokoládu s oříšky, jak se ti vždycky rozplývá na jazyku…“ ponoukala mě ta závislá část, která měla nedostatek čokolády.

Musela jsem na chvíli zavřít oči, abych vyhnala tu lákavou představu ze své mysli. Jenže bylo pozdě. Moje ústa vyprahla a já pocítila neskutečnou chuť na čokoládu. Ruce se mi potily námahou, když jsem se pevně držela gauče, abych si nedovolila vstát.

„Ne!“ zašeptala jsem odhodlaně. Nepoddám se přece té odporné závislosti, dodávala jsem si síly ve svém těžkém boji.

„Ale jedna kostička čokolády ti přece nic neudělá,“ pokračovala ta zatracená pokušitelka a já mrkla okem k ledničce. Věděla jsem, že tam žádná čokoláda není, ale za to mi bylo jasné, že ve skrýši pod kobercem jsem na něco zapomněla.

Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se soustředit na film, který v televizi zrovna začínal. Když mi však došlo, že je to Karlík a továrna na čokoládu, mučivě jsem zasténala a sápala se po ovladači, abych to vypnula. To mi snad televize dělá naschvál. Musela jsem to dostat ze svých očí, než mi z toho hrábne. Téměř poslepu jsem našla ovladač a přepnula na jiný program.

Což nebylo o moc lepší, zrovna tam totiž probíhala reklama na Milku. Zaklela jsem a televizi vypnula. Tohle bylo fakt nesnesitelné. S hlavou v dlaních jsem se pokoušela uklidnit. Musím najít stabilní bod, který mi v téhle situaci pomůže.

„Pamatuješ na tvůj úplně první pohár čokolády? Jak jsi říkala, že jsi nikdy nic lepšího nejedla? Co kdyby sis ho dneska dala za odměnu?“

„Neposlouchej ji. Vedeš si dobře. Mysli na to, jaké to bude skvělé, jíst jen samé zdravé věci. Třeba jablko a hned se budeš cítit líp,“ ujala se slova nezávislácká část, ale moc jí to nešlo.

Jako vážně jablko? Když porovnám čokoládu a jablko, nedá se to srovnat. Spíš dostanu o to větší chuť na ten božský pokrm. Před očima už nemám nic jiného než jídelní lístek plný jídel s čokoládou. Pomalu si jím virtuálně listuju a rozplývám se nad každou tou kulinářskou pochoutkou.

Těžce polknu.

Kousky čokolády.

Pevněji sevřu ruce v pěsti.

Čokoládové palačinky.

Zvednu hlavu a počítám do pěti.

Banán v čokoládě.

Skoro nevědomky se postavím na nohy a vzápětí se vrhnu z bytu, zatímco za mnou vlaje moje dobrá část mysli: „Nenech se jí klamat! Vydrž! Vždyť ti to tak pěkně šlo.“

Jenže já už nevnímám. V hlavě jediné slovo, a to čokoláda. V obchodě rovnou zajedu do části se sladkostmi, u pečiva se ani nezastavím, zeleninu naprosto ignoruju. Prudce vozík zastavím u výstavy božských čokolád a bez rozmyslu beru jednu po druhé a házím je tam. Nejradši bych se do jedné pustila rovnou, aby třas ustal, ale ovládnu se.

Uklidňuju se slovy: „Za chvíli už budu moct.“

Téměř sprintem dotlačím vozík k pokladně a jakmile jsem venku, vrhnu se na první čokoládu a roztřesenýma rukama obal trhám jako nějaký šílenec. Procházející maminka s dětmi se na mě tak dokonce dívá, ale mně je to jedno. Dokážu myslet jen na to, abych utišila tu mučivou touhu po čokoládě. Skoro si připadám jako krvelačný upír, který se vrhá na svou nevinnou oběť. Taky mě nedokáže nic zastavit.

„Vrátíš se do starých kolejí,“ přihlásí se o slovo moje záchranná část mysli, ale já jen tiše zamumlám s očima upřenýma na čokoládu: „S největší radostí.“

Ona se však nenechá odbýt: „Už jsi byla tak rozhodnutá, přece to nevzdáš!“

Konečně jsem uviděla kousek té krásné hnědé barvy a můj křečovitý výraz se začínal pomalu rozpouštět, když si uvědomil, že ho přestávám týrat. Na tváře se mi pomalu snažil vrátit úsměv.

„Nedá se nic dělat. Vzdávám se,“ zahuhlala jsem tiše a vzápětí se s neuvěřitelnou úlevou zakousla do té sladké pochutiny. Sliny v mých ústech zasténaly neskutečným blahem a já se opřela o vozík. Všechno se hned zbarvilo do veselejších barev, třes rukou pomalu ustupoval a panika se snažila nenápadně vytratit.

Tu noc jsem doma snědla snad nejvíc čokolád za celý svůj život. Všude po kuchyni byly poházené kousky obalů, ale já to neviděla. Má mysl se soustředila jen na tu úlevu, kterou mi to poskytlo. Nic jiného ke mně nedokázalo proniknout.

A pak přišlo ráno a já věděla, že jsem do toho zase spadla. Dobrá přesvědčení zmizela v nenávratnu, protože jsem nedokázala vzdorovat tomu ďáblu v sobě a vlastně jsem ani nechtěla. Při pohledu na posledních pár čokolád jsem věděla, že se jich prostě nemůžu vzdát. Že to psychicky nesnesu, že je potřebuju k životu.

Takže, když se mě nyní kolegyně ptaly, co jsem dělala o víkendu, bylo těžké si vzpomenout, co jsem vyváděla kromě toho, že jsem se snažila odvykat a vzápětí se věnovala jen čokoládám, abych jim ten pitomý nápad nějak vynahradila.

„No, jako obvykle. Filmy a přátelé. Byl to skvělý víkend,“ zalhala jsem to, co očekávaly, a okamžitě mě stihly nadšené odpovědi, že to chápou. Takové programy jsou prý nejlepší. A vzápětí už se každý přidal s tím, že se díval na tenhle a tenhle film, zatímco já se mohla utěšovat svými představami o čokoládové tyčince, kterou jsem hodlala co nejdřív sníst.