OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 40

Navždy on

  

Třicet. Leckdo si řekne magické číslo, pro mě další milník v mém životě. Pro mě ten nejzásadnější. Ještě před pár lety jsem sám sebe často přesvědčoval o tom, že jakmile dovrším třiceti let bude ze mne boháč, který si bude užívat života. Místo toho, ale ležím s kocovinou v posteli a čekám na to, kdo se o mě postará. „Ty jsi včera zase vypadal. Chápu, že máš oslavu narozenin, měl by jsi se ale chovat jako otec od rodiny, a ne jako hovado, který nedávno dostalo občanku,“ slyším z vedlejšího pokoje svoji ženu Lenku. „Přesně kvůli tvým poznámkám jsem chlastal ještě víc, protože jsem doufal, že si úplně vymeju mozek a bude mi dobře,“ odpovím a raději zavřu dveře. Nechci už slyšet její odpověď, nic. Je mi i docela jedno, že ona musí navařit, postarat se o syna, a ještě manžela, který to přehnal s alkoholem. „Měl by jsi se sebou něco udělat, za chvíli máš být v práci. Kdyby tě viděla tvoje máma v takovém stavu, nadšená určitě nebude, a já nejsem zvědavá na debilní poznámky, že si s tebou mám poradit,“ zakřičela Lenka, tak abych ji slyšel i přes zavřené dveře. Možná chtěla ať mám výčitky svědomí, ty mám ale už několik let.

 Když jsem studoval střední školu v Brně, netoužil jsem po ničem jiném než tam zůstat. Osud to chtěl, ale jinak. Rodiče mají na našem maloměsto rodinnou hospodu, táta onemocněl, máma, která je švadlena a snad největší drbna v pětitisícovém městě sama všechno nezvládala a tak já musel zpátky.  „Neboj, bude to jen na pár týdnů, než se dá táta zase dohromady, pak se do školy vrátíš,“ říkala mi tehdy, a já souhlasil. Co bych pro rodinu neudělal? Dopadlo to, ale jinak. Otec si zvykl na to, že se mu o hospodu někdo stará a zlenivěl a tak to zůstalo všechno na mě. „Jsem rád, za to jakého mám syna a který bude naši hospůdku držet, školu nepotřebuješ tohle tě uživí,“ plácal mne otec po ramenou, když jsem byl zavřený ve sklepě a myslel na spolužáky, kteří zrovna ten den maturovali. Já místo toho musel do práce, točit největším debilům pivo. Dal jsem si, ale slib, že se mi do třiceti podaří vypadnout a budu si žít život takový jaký jsem si vysnil. S člověkem se kterým chci.

Místo toho, abych sebral věci a šel konečně někam, kde si budu plnit to co chci musím zase do práce. Tak jako každý den, svátek nesvátek, důležitější je přeci hospoda. Jen díky ní se ze mne stal částečně alkoholik. „Všechno nejlepší k narozeninám Péťo. Kdo by to byl řekl, že už je ti třicet. Pamatuji si tě, ještě jako klučíka, který nosil plínky a najednou je z tebe velký chlap,“ volá na mě paní Tesařová, která už dvanáct let, co jsem tady chodí každý den na jedno malé pivo. Sice tvrdí, že více nevypije, ale je to spíše tím, že nemá dostatek peněz. Vlastní děti utekli za moře, a na nebohou devadesátiletou stařenu zapomněli. Jak ti byli chytří. „Děkuji, já myslím, že už šťastnější být ani nemůžu,“ odpovím trošku arogantně, tak aby poznala, že nejsem v dobrém rozpoložení. „Buď rád, že máš rodinu a krásnou ženu, lepší jsi tady potkat nemohl,“ dodala hlasitě, abych jí slyšel a podíval se na ní. „Já vím, takže si dáte zase jedno malý tak jako vždy?,“ zeptal sem se jen ze zdvořilosti. „Ne. Dneska si dám velké. Myslím, že nás brzy čekají velké věci. Tak se na to musím připravit,“ odpověděla. Na odpověď nečekala. Vím, že stará Tesařová věděla víc, než bych chtěl. Možná taky chtěla, to stejné co já. Najít štěstí. Zatím pro mne bude dnešek dalším dnem utrpení, a topení se ve svých myšlenkách. Přitom to mohlo být všechno jinak.

- - -

  

„Ahoj, taky nevíš jak to tady funguje?“, zeptal se Martin, když jsem se díval na velký rozpis na nástěnce ve škole. Nevěděl sem nic, přišlo mi to jako bych se ocitl ve vesmíru. Kluk z menšího města přišel do Brna. Jiný svět, než jaký jsem do té doby znal. „Mám pocit, že se tady ztratím. Možná by měl někdo rovnou volat policii, ať pak nejsem večer ve zprávách, že po mě někdo pátrá,“ odpověděl sem mu, a on se hlasitě zasmál. „Neboj. Budeme bojovat spolu. Nějak to zvládneme. A když budeme bloudit celý den, tak pak učitelům řekneme, že za to může systém školy a špatně rozvržené budovy. Nechápu, že nás tady první den nikdo nečeká, aby nás navigoval,“ řekl se smíchem. Já se, ale moc nesmál. Spíše převládal strach. „Když to teda říkáš,“ nechtělo se mi už moc mluvit. „Jsem Martin, a neboj se společně to najdeme. Pojď za mnou, a nech se vést, třeba někam nakonec dorazíme,“ zavelel, a já bez váhání šel. Poprvé v životě s cizím člověkem, kterého jsem znal asi pět minut. Martin musel poznat, že se bojím a jsem nervozní. Bylo to na mě vidět. On, i přesto, že byl stejně starý jako já, vypadal mnohem sebevědoměji. Já byl spíše malý kluk, který se bál všeho, protože jsem do té doby znal jen hospodu, spolužáky a rodinu. Nic mezi tím. Martin proto pro mě byl jako zjevení.

Stalo se nakonec i to, že jsme na intru dostali společný pokoj. „To jsou nám překvapení. Kdo by to byl řekl, že budu na pokoji s tou plachou laní,“ zažertoval hned jakmile otevřel dveře. „No taky tě tady vítám. Protože jsem tady byl první postel i skříň jsem si už zabral,“ odpověděl sem s drsným hlasem, tak aby věděl, že se jen tak něčeho nebojím. „Myslím, že s tebou bude docela sranda a pobavíme se. Tak mi řekni něco o sobě. Mohl by jsi začít tím jak se jmenuješ,“ nedal se odbýt. „Petr, to by snad na začátek mělo stačit,“ řekl jsem a otočil se k němu zády. Od prvního pohledu co jsme se s Martinem podívali jeden na druhého, na něm bylo něco fascinujícího. V jeho tmavých očích bylo něco tajemného i nevinného zároveň. Možná mne fascinoval, že jsem celý život vyrůstal sám jako jedináček, a potřeboval sem vedle sebe někoho ke komu bych mohl určitým způsobem vzhlížet. „Vidím, že nás čekají hezký čtyři roky, když si neřekneme ani slovo. Možná by jsi ze sebe neměl dělat drsňáka, a ukázat svoji pravou tvář. Všichni jsme skoro stejní, a každý máme chyby. Popřemýšlej o tom do rána, a třeba se konečně budeš chovat normálně,“ mluvil i když já byl otočený zády. Hrozně moc jsem mu chtěl odpovědět, ale raději sem mlčel. „Tak dobrou noc. A věř tomu, že na tuhle školu nikdy nezapomeneš,“ dodal a jediným pohybem ruky zhasl lampičku. Já nemohl spát, pořád jsem měl před očima jeho první pohled.

- - -

  

Každý den v práci je stejný. Nikdy nepřijde žádná změna. I počty zákazníků se nemění.  První je vždy přesně ve dvě hodiny Tesařová. Někdy se stane, že čeká už pět minut před druhou, a to mi pak ráda vyčte. Po ní přijdou další a další. S většinou se sice znám už osobně, přece jen naši tuhle hospodu budovali několik let. Mezi přátelé je neřadím. I přesto, že každý den trpím a přeji si, ať to všechno skončí, držím jen kvůli rodině. „Panebože z tebe to zase táhne. Jak kdybys musel chlastat každý den. Tobě to nestačilo včera? Podívej se kolik je hodin, mám tě dost,“ křičí Lenka, jen co otevřu dveře. Na tohle sem teda čekal. Mít ženu, která jen hlídá a komanduje. „Co máš za problém?“, zeptám se a chce se mi smát. Ona vlastně nemá problém se mnou, ale sama se sebou. Při té myšlence se mi chce smát. Kde by beze mne byla? Nikde. Zůstala by na ocet. „Ty jsi ten hlavní problém, divím se, že jsem byla tak blbá a vůbec si tě vzala. Jsi kretén nejvyššího kalibru,“ křičí dál, tak, že nás musí slyšet všichni sousedi. Chce být zajímavá, tak aby si všichni mysleli, že je to ta největší chudina na světě. To tak máme od začátku našeho vztahu, nevztahu. „Tak mě kopni do prdele. Nech si barák a čau. Najdi si někoho kdo tě, nebude tak deprimovat,“ odpovím se zvýšeným hlasem. Nepřeji si nic jiného, než to abys zmizela z mého života a už se nikdy neukázala. Nenávidím tě, chtělo se mi křičet, i přesto, že vím, že bych jí ublížil. „Ráno půjdu za tvým otcem, s tím se poradím co s tebou. Jestli nebude lepší protialkoholní léčba. Třeba pak dostaneš rozum, ty dezoláte ožralej,“ mluví dál i přesto, že vidí, že její slova jsou mi jedno. Chci pryč, okamžitě, chci do snů, jen tam budu zase sám sebou. „Nejlepší bude, když se rozvedeme, myslím, že to prospěje nám oběma, a ty už nebudeš muset tajit to, že roky šukáš s Honzou,“ zařvu hlasitě a doufám, že nás slyší celé město. „Ty jsi takovej ubožák, že to nemá obdobu. Doufám, že už se ráno nevzbudíš,“ křičí ona. Vadí jí, že to vím. Možná se jí teď uleví, kdyby jen věděla celou pravdu o tom kdo jsem ve skutečnosti já. Možná by mi dokázala pomoci, možná by se nezlobila, a byla mi oporou. To je, ale jen možná. Lepší by bylo kdybych se nevzbudil..

- - -

  

První rok ve škole utekl jako voda. Celé prázdniny jsem se těšil na to až se tam zase vrátím. Tam byl můj svět, moje místo. Být dva měsíce zavřený v hospodě, kde se každý ptá na školu, nevěstu a další nesmysli nebylo nic po čem by toužil sedmnáctiletý puberťák. „Ahoj, tak už jen týden, a zase se uvidíme. Co kdybych dojel na pár dnů k vám? Co by na to řekli vaši?“, řekl mi Martin jeden večer do telefonu. Během celého roku se z nás stali přátelé, a dva měsíce jeden bez druhého jsme si neuměli moc představit. „Zkusím to večer říct mámě, ale vadit by to nemělo. V domě máme spoustu místa,“ byla má odpověď. Naši souhlasili, byli rádi, že mám nějakého kamaráda, protože za celé roky se se mnou nikdo moc nebavil. Tedy spíše já s nikým. „Můžeš, zítra tě počkám na nádraží, jen mi pak napiš v kolik dojedeš,“ řekl jsem Martinovi bez pozdravu. „Super tohle bude nejlepší závěr prázdnin. Říkám ti chlapče můj, na tohle nezapomeneme,“ smál se při své odpovědi. Já nevěděl co čekat, celou noc mi nešlo spát. Uvnitř mne byl pocit, jako když jsem šel poprvé do školy, nervozita, a stres.

Martin dojel ráno. Celý den jsme se poflakovali po hospodě, nebo jen tak po venku. „Co když vezmeš v hospodě víno, a dáme si pak v parku večer?“, zeptal se a podíval se mi do očí. „Nemusíš být nervozní, vždyť o nic nejde, tady nejsi první den ve škole, u mě se maturita neskládá,“ dodal. Nečekal na odpověď, věděl že to stejně udělám.

Poprvé v životě jsem ochutnal alkohol. Víno nebylo zrovna kvalitní, ale chutnalo nám. Smáli jsme se, bavili, mluvili o problémech. „Víš, někdy si přijdu, že mi nikdo nerozumí, a celý svět je proti mně,“ řekl jsem Martinovi. „Mám stejné pocity. Dnešní svět není dobrý, bojím se toho co nás čeká. Teď jsme ještě mladí, ale co bude za rok, nebo za pět? To nevíme,“ odpovídal zamyšleně a v jeho očích se poprvé objevil záblesk čehosi. Možná to byly slzy, možná jen alkoholové opojení. „Třeba společně svět změníme. Možná je nám to souzené,“ podíval se na mě, jen co sem domluvil. „Možná ano,“ nestihl doříct. Políbili jsme se. Ani jeden z nás nebyl v šoku. Bylo to magické a v tu chvíli kouzelné. „Promiň,“ řekl. „Ne, ty promiň, tohle jsem chtěl udělat už dávno,“ vypadlo ze mne. Ten den, na konci srpna se mi definitivně změnil život. A já nemohl už nikdy žít tak jako před tím. Věděl jsem, že v tu chvíli to přišlo. Byl sem to já. Petr z malého města, který byl gay a konečně měl vedle sebe někoho, kdo mu rozuměl. A kdo ho miloval. „Myslíš, že se ke mně takhle budeš chovat i na začátku školy,“ zeptal jsem se Martina když mě objímal. „K tobě? Doufám, že už navždy. Hned první den mi bylo jasné, že k sobě patříme,“ odpověděl a rukou mi prohrábnul vlasy. „budu tomu věřit, nikdy tě neopustím,“ řekl jsem já. Ten den jsem konečně dali průchod svým citům. Od té doby z nás byl pár v naší bublině.

- - -

  

„Můžeš mi říct, jak se to chováš ke své ženě? Je mi z tebe na zvracení,“ křičí na mě máme, sotva otevřu oči. Zase přišlo ráno, kdy sám o sobě pořádně nevím. Přemýšlím jak se k nám domů vůbec dostala. Stačí, ale jeden letmý pohled za ní. Lenka stojí a usmívá se. Myslí si, že vyhrála. To se, ale spletla. Nechci už takhle žít. Nesnáším všechno tady. Mám chuť když vidím mámu jít a zapálit hospodu. Jen kvůli ním mám zničený život. „Ty taky nejsi normální, co? Vzpomeň si na to, jak jsi se chovala když ti Lenka řekla, že je těhotná. To ti nebyla dost dobrá,“ zařvu na ní, tak že se lekne. Je to vlastně poprvé v životě co řvu na svoji mámu, nikdy před tím, ale nebyla ještě taková situace. „Co si to dovoluješ? Já někdy řekla, že Lenka není dost dobrá?“ vykoktá ze sebe. V hlavě určitě vzpomíná na to, jak mi říkala, že dítě není moje, protože každý ví, že to má moje žena ráda. Já jí věřil, nevím proč. Nikdy jsem jí totiž nemiloval. „Vy jste vážně celá rodina stejná. Hrajete si na to co nejste, ale ostatní budete pomlouvat,“ křičí má stále ještě manželka s dítětem v náručí. Mám chuť křičet ještě víc. Chci ať všichni vědí pravdu, nesnáším svůj život. Kvůli nim. „Nejlepší bude když se uklidníme a sedneme si k tomu,“ zkouší smířlivější tón matka. Doufá totiž, že vše zůstane takové jako dřív. Rozvod je pro ní sprosté slovo. „Mami. Kolikrát ti mám ještě říct, že jí nemiluji. Svatba byla jen kvůli tomu, že byla těhotná a já s ní dva měsíce před tím spal, ale to jsem byl totálně na plech. Sama to dobře víš,“ říkám s nadějí v hlase. Konečně chci, aby mne někdo pochopil, tak jak to dělal Martin. Celé ty roky než se to posralo tátovou nemocí. On byl má opora. To, on mi dal smysl života. Ne ty sračky, který jsou kolem za poslední roky. Odešel jsem prakticky bez rozloučení. Snažil se mi několikrát volat, ale já se bál. Zlomil jsem mu srdce, kvůli lidem, kteří mi mají být nejblíže. „Petře, já tě nepoznávám. Neměl by jsi tolik pít, podívej se na sebe, říkáš nám všem tady nesmysly,“ říká matka. Ta, která má být vždy na mojí straně. Ta žena, kvůli které nežiji svůj život. „Buďte už obě dvě ticho. Mami ty zvlášť. Sama moc dobře víš, jak to se mnou je. Nutila si mě do toho, abych si našel holku, abych náhodou nepřišel do řeči. To všechno je jen kvůli vám,“ křičím a poprvé po letech brečím. Naposledy to bylo kvůli Martinovi, v ten dne kdy mi nesl kufry dolů ze třetího patra. Slíbil jsem mu, že se vrátím. „Takže je to pravda?“, zeptá se Lenka. „Nevím Lenko co máš namysli,“ odpoví jí rychlostí blesku matka. „Víte o čem mluvím. Říkalo se, že Petr je gay. Ještě když byl na střední,“ vysouká ze sebe Lenka. Chce totiž znát to tajemství. Možná jí teď konečně došlo, proč jsem s ní měl sex jen tehdy kdy jsem byl opilý. Vlastně si ani nepamatuji, jestli to došlo tak daleko, že bych se udělal do konce. Možná jen jednou, hnusila se mi představa toho, že vedle ní spím, nebo, že se snaží mít se mnou sex. Sama to dobře věděla. Proto měla milence. „Lenko drž hubu“,“ zakřičí hlasitě matka, tak až se malý rozbrečí. Chci ji říct, ať to konečně řekne. „Petr nikdy nebyl a nebude gay. Jsou to jen povídačky,“ pokračuje.

Nemůžu to vydržet a cítím hrozný tlak. Musí to ven. „Lenko nemiluji tě a nikdy jsme nemiloval, miluji Martina. Už skoro čtrnáct let. Jen kvůli svým rodičům jsem o něj přišel. Proto se teď zvednu, a už se nikdy nevrátím,“ řeknu a odejdu ke skříni, ať si můžu zabalit svoje věci. Slyším matku jak zoufale naříká. Nebojí se o mně bojí se toho, že jí někdo odsoudí, toho, že přijde o svoji dobrou pověst. „Měl jsi mi to říct, muselo ti být hrozně když jsi to v sobě dusil,“ pronese Lenka, když vidí jak se balím. „Promiň to všechno kvůli nim. Musím ho najít,“ odpovídám, nečekám, že zrovna ona to celé pochopí. Sama musí vědět, že tohle manželství byl omyl. Velká chyba, ani já ani ona jsme se necítili dobře. Když ji to chci říct zastaví mě. Podívá se mi do očí a začne mluvit. „Víš, vím to celou dobu. Od starý Tesařky. Tehdy vás viděla, i roky po tom. Ona má přehled,“ mluví Lenka a prstem mi ukazuje, ať více nemluvím. „Nevadilo mi to, víš že bych skončila sama, protože všechny kluky tady už znám a oni mají o mně svoje mínění.  Nevím čí malej vlastně je. Za ten měsíc to bylo asi pět kluků, a ty jsi se mi zrovna hodil ze všech nejvíc,“ pokračuje a já se jen nevěřícně dívám. Nerozumím tomu všemu. „Martin tady několikrát byl. Psal ti, volal. Pamatuješ si jak jsi tenkrát přišel o telefon?“, přikývnu a čekám co dalšího mi řekne. „Já ti ho rozbila. Schválně, aby ti dal pokoj. Ne, kvůli mně, ale kvůli vašim. Já bych to unesla,“ říká Lenka a pokračuje. Celou tu dobu mi Martin psal, zkoušel to i přes facebook, psal dopisy, ale ona se vždy postarala o tom, abych o tom nevěděl. Každý večer, viděla jak usínám, a tvářím se dívám se na naše společný fotky. „Proč jsi mi něco neřekla? Proč jsi to udělala?,“ ptám se a vzlykám. Lenka mě nikdy neviděla brečet. Často jsem jí totiž říkal, že slzy jsou pro slabochy. „Upřímně? Kvůli dobře pověsti. Takže, to uděláme takhle. Dám ti na Martina kontakt. Klidně se s ním scházej, ale nás nikdy neopustíš,“ mluví dál a já nestačím zírat. Připadám si jako ve snu. Nevěřím, že se vůbec něco takového děje. Přeji si, ať je to sen a já se okamžitě probudím. „Budeme i nadále rodina, ty budeš mít svůj život a já ten svůj, ale tak ať o tom nikdo neví. Tohle zameteme pod koberec,“ pokračuje moje žena. „Lenko to tak nejde. Já už nechci žít ve lži. Už prostě ne´,“ říkám jí a držím ji za ruce, takhle pevně jsem jí držel jen na naší svatbě. Tehdy jsem byl, ale po večírku, takže jsem se spíš přidržoval ať nespadnu. „Ty, snad chceš ať tě tady lidi roznesou? Ať se všichni dívají na vaše skrze prsty? Petře, žijeme v jednadvacátém století, ale na malém městě, tady není tolerance, jako jinde,“ dodává. Slyším mámu jak brečí, a v hlavě mám neuvěřitelný guláš, nevím co se po mně žádá. Nechci rozumět ani jednomu slovu. „Takže? Tady máš jeho číslo, a všechny kontakty,“ podává mi Lenka papírek a dodává, že všechny dopisy jsou v kotelně, v té velké krabici, kde je napsáno SOUKROMÉ. „Takhle, ale nejde žít. Chci být s ním,“ snažím se získat pochopení. „Budeš, ale jen přes týden. To si dělej co chceš. Můžete využít můj starý byt, ale ať vás nikdo nevidí, protože to bych určitě nesnesla. A středy a čtvrtky jsem tam s Honzou,“ směje se. Přijde jí to celé vtipné. „Lenko,“ zavolám a ona se hned otočí. „Děkuji ti,“ řeknu, i když mám chuť ji za to všechno zabít. Mít Martina jen pro sebe i když jen na pár dnů jako dřív, je krásná představa. Třeba s ním pak už budu napořád přemýšlím když vytahuji z kapsy mobil a ťukám jeho číslo. Třesu se. „Prosím, kdo volá?“ ozve se na druhé straně. „Ahoj, to jsem já Petr, chtěl bych tě vidět,“ vypadne ze mě. Podívám se ke dveřím na Lenku, ta mi naznačí prstem ať jsem ticho. „Nezapomeň, že je to mezi námi, a nikdo se o tom nedozví. My dál budeme milující rodina. Jo a jsem těhotná s Honzou, ale jeho žena to nesmí vědět, takže je to tvoje,“ směje se a zavírá dveře. Začínám mít pocit, že jediným vítězem je tady ona.  Nevnímám její slova, ale pořádně, slyším totiž Martinův hlas, a nedokážu se soustředit. Tolik let uteklo, a on zní stále stejně. Žít vedle někoho koho nemiluji, za cenu toho, že budu moci být i s Martinem? Rozhodně to za pokus stojí.