OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 40

Sám sobě nepřítelem

  

Ahoj, já jsem Albert a jsem vlastně úplně obyčejný kluk. I když tady se nabízí otázka, jak takový „obyčejný“ kluk vypadá. Mám hlavu, to je dobrý start. Každý obyčejný kluk by měl mít hlavu. Maminka sříká, že svou hlavu místo k přemýšlení používám k vymýšlení, ale to není pravda. Já ji používám k jakémukoli mýšlení, ale vymýšlení mě zkrátka baví o něco víc. Na hlavě mám vážně hustý vlasy. Mají barvu mléčné čokolády a tu já moc rád. Ty vlasy si myju jen, když mě maminka dostane do vany, a to se jí v poslední době nedaří. Jsem totiž tuze silný. Taky se mi cuchají, ale mně to nevadí. Táta říká, že mi jde česání asi tak, jako jde doručování balíků České poště. Jen pořád nevím, jestli je to dobře nebo ne. Ale hádám, že ne, protože jsem u nás ještě pošťáka nikdy neviděl. Buď jsou neviditelný, anebo k nám schválně chodí, když nejsme doma. Je to záhada, ale jednou na ni přijdu.

Mám zkrátka vše, co k obyčejnému klukovi patří. Oči, s kterýma čtu knížky, a to hlavně ty obrázkové, uši, i když podle maminky prý někdy poslouchám kolenem, kolečka, ruce, s kterými si rád hraju v bahně, nohy a… zmínil jsem už svoje kolečka? Já jsem totiž obyčejný kluk. Na vozíku. Prostě obyčejný kluk na vozíku, jenže tak se asi vidím jenom já. Z nějakého důvodu se ke mně všichni chovají jako k nějakému exotovi. Alespoň tak to říká Tomáš.

Tomášovi říkám Tome a je to můj spolužák. A taky můj úplně nejlepší kamarád. Pořád mi opakuje, že si z ostatních lidí nemám nic dělat, protože jsou to exoti. Jenže ti mě netrápí. Na posměváčky jsem si už zvykl, ale jsou tu ještě jiní lidé, a ti mi dávají vyloženě zabrat. Jsou to učiněné stroje, které mě jenom drtí, brzdí a vůbec nic mi nedovolí! S Tomem jim říkáme Pomahači. A přesně tihle Pomahači mi ze života dělají peklo. Vidí mě jako zraněné štěně, malého nebožáčka, co nemůže nic udělat sám. Jednou jsme vyrazili s Tomem na Plac, tak jsme pojmenovali jedno strašně super hřiště na druhé straně ulice, chystali jsme se zrovna přejít ulici, jenže bum! Už jsme byli přepadení skupinkou Pomahačů, kteří opakovali stále to samé:

„Počkej, drahoušku/zlatíčko/chlapečku/nebožáčku, to nemůžeš, já ti pomůžu.“

Proč Toma, který se někdy ani nerozhlédne, nikdo takhle nehlídá? Proč jemu neřeknou, že je „nebožáček“? Byla chvíle, kdy jsem se bál, že se se mnou kvůli nim přestane kamarádit. Ale Tom mi řekl, že něco takového se nikdy nestane a začal si se mnou hrát na zombie invazi. Pomahači jsou prý zombíci, před kterýma se musíme schovávat. Už několikrát se nám podařilo jim ujet. Ta stará paní vůbec netušila, jak jsme jí dokázali frnknout před nosem. Byla to vážně švanda.

Jenže před tou nejhorší Pomahačkou ze všech se bohužel zdrhnout nedá. Je to naše paní učitelka, ale všichni ve třídě jí říkáme Kružítko, protože při písemkách neustále jenom krouží po třídě a hledá taháky. Mám ji na každý předmět, ale to mi zase tak moc nevadí. Kružítko totiž není vůbec špatná učitelka. Dokáže sčítat i děsně velká čísla, ví přesně, kde se píše jaké íčko a pojmenuje vám jakéhokoli ptáčka, který se jí dostane pod ruku. I když to není zase tak těžké, protože největší ptáček je podle ní můj spolužák Franta a ten se jí pod ruku dostává pořád. Neustále o něm říká, že je to pěkný sígr. Nevím, co sígr znamená, ale asi to bude něco jako exot.

Tom o Kružítku tvrdí, že je to bedna, jako že je fakt hrozně chytrá. Až vyrostu, chtěl bych být taky bednou. Jen nevím, jestli mi to dospěláci povolí. Všechny obyčejné děti můžou vyrůst v bedny, jenže já asi nejsem obyčejný.

Ale pak se něco stalo, a to něco mi změnilo život! A začalo to jako úúúplně normální ráno. Kružítko přišla do třídy se zvoněním, přesně ve chvíli, kdy se velká ručička dostala na dvanáctku a malá byla na osmičce. Na obličeji měla stejný výraz, jaký má táta, když nám do schránky přijdou účty. Celá rudá si sedla za katedru a začala mluvit o nějakých přeplacených klaunech, kteří o školách nic neví a jenom kradou a vydávají hloupá nařízení. Já už jsem teda spoustu klaunů viděl a nedivím se, že o škole nic neví. Vždyť mají jiné starosti. Musí se starat o svoje červené nosy a velké pupky… ale jestli kradou, tak nechápu, proč si je v tom cirkuse drží. Kružítko taky řekla, že už je nikdy volit nebude. To je vážně moc zvláštní. Jestli lidi ví, že ti klauni kradou, tak proč je prostě nevyhodí a nezvolí nějaké poctivé klauny? Já už se stejně nemůžu dočkat, až budu moct volit. Táta říká, že si musím dávat pozor a volit jako správný občan a ne ovčan. Nevím, co to znamená, ale zní to chytře. Asi to budu používat.

Kružítko taky říkala, že se nám kvůli těm klaunům ztíží tělocvik. Prý je kolem toho nařízení velký cirkus. Oni totiž říkají, že se dnešní děti málo hýbou, a tak přišli s novými osnovami. A protože jsem bedna, tak vím, co jsou osnovy zač. To jsou takové dlouhé čáry, do kterých se píšou noty. Jenže mám pocit, že Kružítko myslela něco jiného. Vypadá to, že existují pravidla pro paní učitelky a pány učitele, podle kterých se musí řídit. Zajímalo by mě, jestli mají taky zakázáno běhat po chodbách. Ale asi ne. V těch osnovách jsou podle všeho jenom další pravidla pro děti. Ach jo. Abychom se prý dostali do další třídy, musíme všichni povinně vyšplhat po laně. A to až tam úúúplně nahoru.

Hned jakmile to Kružítko dořekla, zaslechl jsem za sebou Frantu, jak vyprskl smíchy. Prý, že to ten Transformer nedá. Franta mi říká Transformer, ale mně to nevadí. Transformeři jsou cool, zato Franta ne. Franta je exot. A nikdy z něj nebude bedna jako z Kružítka, Toma nebo mě. Jenže když se směje jeden, přidá se druhý, třetí… Nakonec se smála celá třída. Teda kromě Toma a mě. Tom je fakt kámoš. Hned se k Frantovi otočil a řekl, aby mě nechal být. Asi by se i poprali, kdyby do toho Kružítko neskočila. Řekla, že pro mě to nařízení samozřejmě neplatí. Zase jsem za sebou zaslechl pochechtávání. „No jo, Transformer je na to moc slabej,“ řekl jeden. „To není fér, že má výhody,“ zafňukal druhý. A tak jsem si řekl, že takhle teda ne. Jestli ti klauni chtějí, aby děti vyšplhaly po laně, budu šplhat s nimi. Já jsem totiž taky dítě.

Tahle zpráva Kružítko moc nepotěšila. Zbledla a několikrát se mě zeptala, jestli si to jako ještě nehodlám rozmyslet. Ale můj názor se už nedal změnit. Bylo to stejné jako když mi maminka nedovolila dát si k večeři zmrzlinu. To jsem ji taky nedokázal přemluvit. A teď se zase Kružítko pokoušela přemluvit mě. Jenže to měla prohraný. Jo, a ta zmrzka byla vanilková.

Tak jsem nepovolil a vyšlo to! Prý mě nechají trénovat po škole v tělocvičně, ale jen pod dohledem. Bál jsem se, že to zase bude nějaký nezvaný Pomahač, ale nakonec tam můžu být jen s Tomem. Museli jsme slíbit, že pod lano naskládáme žíněnky a kdyby se něco stalo, oznámíme to hned nějakému dospělému. Pan školník se nabídl, že nás čas od času zkontroluje a kdyby byl problém, tak nám pomůže. Bydlí přímo ve škole a má byt hned vedle tělocvičny. Pan školník je moc fajn. Ne jako Franta.

Hned po škole jsme s Tomem vyrazili do tělocvičny, kde jsme našli přichystané lano i s žíněnkami. To bylo od Kružítka pěkné, že nám to tady tak připravila. Zeptal jsem se Toma, jestli by mi to šplhání neukázal, ale jenom zavrtěl hlavou a řekl, že je tady jen, aby se ke mně nedostali zombíci. Tom se totiž ničeho nebojí a před vším mě ochrání.

Vyjel jsem po žíněnce k lanu a pokusil se k němu přitáhnout. Zachytil jsem se prvního uzlu, ale podklouzly mi ruce a já spadl. Ale protože jsem velký kluk, tak jsem neplakal. Nebolelo mě to, spadl jsem totiž na zadek. A zadek a nohy mě nikdy nebolí. Ale tátu někdy bolí tak moc, až říká zakázaná slova. Jednou si ukopl palec o stůl a maminka mi musela hnedka zacpat uši. Ukopnutý prst je prý ukrutná bolest.

Někdy přemýšlím, jaké by to bylo. Třeba si jen odřít koleno. Mohla by to být švanda, maminka by mi ho pofoukala a ono by hned přestalo bolet. Takhle to dělá spousta maminek na hřišti. Asi mají nějaký kouzelný dech nebo tak něco. Tom říkal, že jednou spadl pěkně ošklivě z kola a sedřel si dlaň. Prý tam bylo hodně krve. Pak přišla jeho maminka, a když mu ruku pofoukala, krev byla pryč! Taky říkal něco o dezinfekci. To je taková hodně pálivá voda, co se v ní myjou ruce a nohy, když jsou na nich velké bolístky. Já se zatím nikdy pořádně nezranil, protože mi to dospělí nedovolili. Tohle bylo vlastně poprvé, co jsem mohl spáchat nějakou klukovinu. A bylo to vzrůšo!

Pokusil jsem se ještě několikrát zvednout, ale nešlo mi to. Tom se na mě koukal ustaraným pohledem, ale nic neřekl, protože se nechtěl změnit na zombíka. Asi po bžilióntém pokusu se mi povedlo dostat se do nějaké slušné výšky, ale úplně nahoru jsem nevyšplhal. Ale to nevadí. Mám totiž vážně silné ruce a je jen otázkou času, kdy mně podlehne i ten poslední uzel až tam úúúúplně tam nahoře. Moje ruce jsou fakt moc a moc silné. Dokonce jsem už párkrát vyhrál páku nad tátou, a to je ten nejsilnější chlap na světě. Jednou jsem ho viděl zvednout auto, fakt nekecám!

Do tělocvičny jsme chodili každý den a ani jednou jsme to nevynechali! Vlastně jednou jo, tehdy jsem dostal moc a moc ošklivý kašel. A taky jsem měl teplotu. Maminka říkala, že to mám z toho, jak pořád někde lítám, ale to není vůbec pravda. Někdy, když si hraju s Tomem na honěnou na Placu, tak jezdím vážně moc rychle. Dělám prostě víííííííí. Ale to přeci není žádné létání. Ale možná, že kdybych si k vozíku namontoval nějaká křídla, tak by to šlo. Pak bych už nebyl obyčejný kluk, ale superkluk a každý by ze mě měl respekt. I Franta.

Kromě mojí nemoci jsme s Tomem byli v tělocvičně pořád. Vážně jsme náš trénink nevynechali ani jednou. A to to někdy bylo těžký, zvlášť když nás Franta s ostatními vyzval na fotbalový match. Kdyby vám Franta náhodou někdy řekl, že jsme nepřišli, protože jsme s ho báli, tak mu nevěřte. Já se možná trochu bál, on totiž Franta a jeho kamarádi rádi faulují, ale Tom se nebál. Tom se ničeho nebojí a když jsem někde s Tomem, tak se taky nebojím. Takže tomu exotovi nevěřte ani slovo.

Maminka zakroužkovala ten velký den v kalendáři. Měl jsem ještě dva papíry času a už jsem to skoro zvládl. Vyšplhal jsem málem až tam úplně nahoru. Jenže těsně před tím posledním uzlem jsem se začal trochu bát. Úplně jsem zamrznul a nemohl se pohnout. Bylo to zvláštní. Křikl jsem na Toma, ať zajde pro školníka, aby mě sundal. Hned se za ním rozeběhl. Školník vzal takové velké štafle a sundal mě dolů. Hrozně se přitom smál a taky mě pochválil, jak mi to jde. A protože jsem slušný, tak jsem mu nezapomněl poděkovat a rozloučit se s ním. Tom se mě pak zeptal, jestli to z něj a školníka neudělalo náhodou zombíky, ale já jsem mu řekl, že ne. Pomahače by to z nich udělalo jedině, kdyby mi nic nedovolili udělat samotného. Jenže tady jsem potřeboval pomoc a řekl jsem si o ni, to je jiné. A bylo od nich moc hezké, že mi pomohli.

Druhý den jsem chtěl jít znovu do tělocvičny, ale Tom řekl, že už to nepotřebuju. Že jsem prý vylezl dost vysoko a že se na to můžeme vykašlat. Tak jsem Tomovi řekl, že bychom tam mohli jít jen tak. Šplhání mě totiž začalo bavit. Ale Tom pořád říkal, že ne a ne. A taky celý zbledl, když jsem mu nabídl, že bychom mohli šplhat spolu. Měl výraz, jaký má maminka, když vidí pavouka. To obvykle přijde táta a toho pavouka chytí do kapesníčku a vyhodí ho z okna. Jednou ale nebyl doma a maminka na pavouka zavolala mě. Ten pavouk byl vážně velkej, větší než moje ruka, ale já se ho nebál. Chytil jsem ho do kapesníku a vyhodil z okna. Přesně jako táta.

Jenže když jsem s Tomem mluvil, tak nikde žádný pavouk nebyl. Nevěděl jsem, co bylo špatně. Nakonec se mi ho povedlo přemluvit a do tělocvičny jsme šli. Tentokrát jsem nelezl úplně až nahoru, ale jen do té výšky, která mi byla příjemná. Táta tomu říká rozehřívání se před zápasem. Prý to dělají i fotbalisti. Před velkým matchem vždycky jen tak poklusávají a zkouší si různé techniky, protože se nechtějí unavit. Táta taky říká, že když člověk trénuje až moc, může si vypotřebovat všechno štěstíčko, které by se mu hodilo na zápas. A já si štěstíčko vypotřebovat nechci, takže jsem se další dny jen rozehříval, abych nevyšel ze cviku.

Jenže celou dobu bylo na Tomovi něco špatně. Obvykle tleskal a pískal a povzbuzoval mě, jenže teď byl takový zamlklý. Kdykoli jsem se ho zeptal, jestli mu něco není, tak jen zavrtěl hlavou a že ne. Ale jednou se mi ho konečně povedlo rozmluvit. A Tom mi řekl, že se hrozně bojí. Já ale nevěděl čeho. Tom se přeci nikdy ničeho nebál, to jsem vám už říkal, ne? Ale teď se najednou bál. A to něco muselo být vážně hrozné, když se Tom ničeho nebojí. Jestli se toho bojí Tom, tak se toho určitě budu bát i já. A tak jsem se ho zeptal, co že to je. A on řekl, že to je šplhání.

Zasmál jsem se, protože jsem si myslel, že to je jenom vtip. Tom a bát se šplhání? Vždyť to není vůbec děsivé. Toho se nebojím ani já. Ale Tom říkal, že prý to myslí vážně a že kdyby mu Kružítko řekla, že to dělat nemusí, jako to řekla mě, tak že on by s tím souhlasil. Že prý to nikdy nedělal a dělat nechce. Jenže jestli to nikdy nedělal, tak jak se toho může bát? Musí to přeci nejdřív zkusit. Teprve pak může člověk zjistit, jestli je to vončo. Tohle říká taky táta, to „vončo“. Jednou maminka udělala čočku s párkem a já řekl, že čočku jíst nebudu, protože je blé. Táta mi řekl, že to nejdřív musím ochutnat. Nikdy předtím jsem čočku nejedl a jedině tím, že si jí kousek dám, zjistím, jestli je to vážně blé anebo jestli je to vončo. A tak jsem zjistil, že jsem na čočku alergický. Ale zase jsem se projel sanitkou, což bylo vzrůšo. Tom to má dobrý, ten nemůže být alergický na šplhání. Ale mohl by slítnout na zem, a to by nebylo úplně vončo.

Tak jsem mu řekl, že by to měl zkusit, ale jedině pod dozorem. Všechny nové věci se mají zkoušet pod dozorem, aby vám někdo mohl pomoct, když je to nutné. Jako když mě napadla ta čočka. A tak jsem Tomovi nabídl, že přivedu školníka. Jenže Tom řekl, že ne. Že prý se nechce ztrapnit a jediný profík, před kterým to šplhání zkusí budu já. Trochu jsem se bál, ale nic jsem mu neřekl. Nechtěl jsem, aby se Tom bál ještě víc, protože se bojím já.

A tak jsem další dny zase dával pozor já na Toma. Tleskal jsem mu a povzbuzoval jsem ho, jako předtím on mě. A zabralo to! Na jednom tréninku se Tom dostal až do poloviny. A on se pak začal naparovat, že prý je mistr světa. A já na něj, že jo, že je vážně frajer. Byl jsem na něj vážně pyšný.

A pak přišel ten zakroužkovaný den, den D, tak to říká tatínek, když je nějaká velká událost, a my jsme se sešli s Kružítkem v tělocvičně. Ta nám řekla, že stačí, když se budeme snažit a doučíme se to během příštích let. Ti klauni se to prý nikdy nedozví. Ona je vážně bedna. Pořád říká, že nám má tělocvik hlavně dělat radost, a ne nám ten pohyb zprotivit. Kéž by to tak věděli i ti klauni nahoře.

K lanu jsme pak chodili vždycky po jednom a Kružítko nám pomáhala. Holky se dostaly maximálně k druhému uzlu, vůbec se nesnažily. Teda až na Aničku. Ta se dostala až skoro úúúplně nahoru. Anička je totiž z holek úplně ta nejlepší. Nebojí se umazat a taky čte ráda komiksy, takže si je navzájem půjčujeme. Někdy vám o Aničce povím víc.

Pak začali šplhat kluci. Tom měl jít první a hrozně moc se bál. Ale já jsem mu řekl, že na tréninku byl vážně frajer a on že jo. A taky jsem mu řekl, že se nemusí bát a on že jo. A tak jsem ho zezdola povzbuzoval a Tom to fakt málem dokázal. Vyšplhal až skoro nahoru, normálně byl skoro až tak vysoko, jako byla Anička! Pak chodili další a další kluci, až došlo na mě. Franta zase řekl něco o tom, že Transformer to nikdy nezvládne, ale já jsem věděl, že kecá. Já jsem přeci ten, co má vědět nejlíp jestli to zvládnu nebo ne a věděl jsem, že to zvládnu, takže musel kecat.

Kružítko se na mě koukala hodně ustaraně ale já jsem jí řekl, že to bude dobrý, že jsem trénoval a jestli by mi nepřitáhla lano blíž. Ona byla moc ráda, že jsem jí požádal o pomoc a už se o mě tolik nebála. A tak jsem začal lézt a už jsem byl skoro až úplně nahoře, když v tom jsem si vzpomněl, jak moc jsem se bál a jak pro mě musel jít školník s těma štaflema a řekl jsem si, že nepotřebuju vylézt až tam úúúplně nahoru, když se na to necítím. Táta říká, že zdraví je jenom jedno a máme se o něj starat. Takže když jsem se začal bát, tak jsem se zastavil. Viděl jsem, jak na mě Kružítko a všichni spolužáci koukali s otevřenou pusou. Byl jsem totiž fakt hóóódně vysoko. Maminka by určitě řekla, že jsem tam musel doletět.

Nakonec šel Franta. Že prý všem ukáže, jak se to dělá. A tak začal lézt nahoru ale po chvíli se zastavil a začal křičet, ať ho někdo sundá, že se bojí. Všichni se smáli, hlavně když viděli, jak ho Kružítko drží v náručí. Ale já jsem se nesmál. Vím totiž, jak je to nepříjemné. Sice jsem byl v mnohem, ale mnohem větší výšce a Franta byl jen o chlup výš, než jsou ramena Kružítka, to je jedno. Franta ochutnal svou vlastní medicínu a už se mi nikdy nesmál. Teda smál, ale jen občas. Vážně trošinku.

Tak a tohle byl příběh o tom, jak jsem se poprvé cítil jako správný obyčejný kluk. S hlavou, očima, ušima, rukama, nohama a kolečkama. Byl jsem jako Pinocchio, ten se taky z dřevěné loutky stal klukem. Jsme si hodně podobní, já a Pinocchio, akorát já jsem částečně pořád dřevěný. Ale to nevadí. Maminka řekla, že je na mě pyšná a po škole jsme zašli koupit dort na oslavu. Když jsem prohlásil, že tohle bylo vlastně nic a že dosáhnu výš až pořádně vyrostu, zasmála se a řekla mi, ať nespěchám. Že prý si mám užívat dětství, dokud ho mám, protože je to ten nejkouzelnější věk. Ale já si nemyslím, že je to pravda. A pokud jste dospěláci a máte to vážně tak špatný, tak tenhle příběh byl pro vás. On je totiž pravdivý a taky kouzelný. Jak jinak vysvětlíte, že se takoví malí kluci, jako jsme já a Tom, mohli dostat až tak vysoko? A nezapomeňte na Aničku, ta holka musela mít snad křídla. Ale to by mě nepřekvapilo, ona je totiž vážně trochu jako anděl.

Až ze mě bude dospělák, tak budu pořád v kouzelným věku. A budu si užívat spousty švandy, jen bude možná trochu jiná, než jakou mám teď s Tomem na Placu. Jo, a taky se ze mě stane bedna. Až s Tomem vyrosteme, budou z nás obou bedny. Budeme prostě strašně chytrý a taky strašně zábavný. A dostaneme se výš než kdy předtím. A kdo ví. S trochou tréninku a odvahy třeba jednou dosáhneme i toho posledního uzlu.