OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 41

Tebe zrovna!

  

“Karle, vstávej. Zvoní ti telefon.”

Ozve se zachrčení, odhrne se peřina a Karlovo tělo se dá do šouravého pohybu. Je to sotva tři hodiny, co se dostal domů. Na hodinách se blíží ručička teprve k pětce.

“Neposeda, co se děje?”

Chvíli poslouchá, občas se na něco zeptá a do notýsku si napíše: Purkyňova 4.

Zatímco manželka již opět spokojeně oddechuje, on se oblékne, připevní si opasek se zbraní, nasadí si svou oblíbenou zelenou čepici s bambulí, notýsek založí do náprsní kapsy u bundy a s klíči od vozu opouští teplo domova.

  

***

  

“Mami, mohla bys nám dneska pohlídat Honzíka?” Emilka se dlouho nerozmýšlí a souhlasí. Je ráda za každou minutu, kterou může s vnukem strávit. Jen doufá, že František se dnes již nedomluvil s chlapama na pivo. Raději mu hned zavolá a sdělí mu večerní program.

Vůně čerstvě pečené bábovky se pomalu misí s Honzíkovým oblíbeným knedlo-vepřo-zelo. Ještě zbývá douklidit kuchyň, načechrat polštáře na gauči, přemést podlahu a zkontrolovat, zda je všechno na svém místě. Přesně pět minut před šestou hodinou si spokojeně prohlídne byt. Je jako ze škatulky, jako ostatně již čtyřicet let, co v něm s Františkem bydlí.

Zrovna, když přemýšlí nad zítřejšími plány, zvonek zadrnčí. Honzík je tady. Ještě si překontroluje květovanou zástěru a utíká otevřít. Marie se usmívá, Honzík natahuje ručičky k babiččině náruči a nastává rychlá výměna informací.

“Vyzvednu si ho kolem jedenácté. A co táta, už je doma? Jak se máte?”

Emilka se jen pousměje, vysvětlí, že je ještě v práci a vše je, jak má být. Nerada své dceři lhala do očí, ale nechtěla ji kazit večer.

Jen, co se za Marií zavřely dveře, Honzík se hrne do obýváku a hledá svou bedýnku se záložními hračkami. Během pár minut to tam vypadá, jakoby tam bouchla atomovka. Má zrovna vojáčkové období, takže je vyskládal po všech skříňkách, opěradlech od gauče a vymýšlel jim různé úkryty dle jejich aktuální bojové mise. Vše doplňuje komentářem, občasným zvukem kulometu a poté vždy některého významně porazí, jako že to “koupil”. Emilka jen tiše sedí a snaží se ho co nejvíce vnímat a do urputné bitvy se zapojit, ale moc jí to nejde. Těkají ji celou dobu oči za každým jeho pohybem a snaží se zapamatovat, kde se všude ty plastové postavičky s vnukovou pomocí schovávají. Minimálně dvě jsou zapíchnuté v květináči u fíkusu, čtyři se krčí za televizí, další je pod ubrusem a tři pod kobercem. Jemně si povzdechne, snad je všechny najde a zítra omylem nevysaje.

Zrovna v té největší bojové akci se ozvou klíče ve dveřích. Emilka vyskočí a požádá Honzíka, ať všechny bojovníky naskládá zpět a utíká ke dveřím. Nebyla dost rychlá, František už stihl našlapat v předsíni a špinavé montérky z něj odpadávají cestou do sprchy všude okolo. Kolikrát ho prosila, aby to nedělal. Jen tiše zavrtí hlavou a začne ten nepořádek uklízet.

Zbývalo jen pár vteřin a stihla by to, ale to už se ze dveří koupelny ozývá burácení.

 “Co si tu sakra celej den dělala, že je tu takovej bordel! Určitě si zase tokala s Krůtilem nebo vysedávala u Navrátilový! Já se celej den dřu a ještě se tu budu brodit špínou!”

Užuž se nadechoval, že bude pokračovat, jenže Emilka mu prstem u pusy naznačuje, ať je zticha, že je tu přece Honzík.

“Jen ať to slyší, musí se naučit, kdo je doma pánem. Ten Mariin střízlík pod pantoflem mu to určitě nepředvede.”

A hrne se do pokoje. Překročí Honzíka skládajícího vojáky do krabice, významně mu pokyne a zasedne ke stolu. Emilka v tu chvíli vychází z kuchyně s připravenou večeří pro oba. Pluje mezi nimi a sporákem s takovou lehkostí, že by ji kdejaká vrstevnice záviděla. Přejede očima poloplný stůl a spokojeně usedne, nic nechybí.

“Co si to zase koupila za sůl? Vždyť ta slánka vůbec nesolí!”

Vyskočila a jala se to hned napravit. Kdyby tu nebyl Honzík, zkusila by oponovat, ale věděla, co by se mohlo strhnout. Zbytek večeře se line v podobném duchu. František ji zakončí významným krknutím a se slovy, že jde do hospody, se odebere od stolu.

Sebrala odvahu a šla se ho zeptat, zda by nezůstal doma, když je tu vnuk. Neměla to dělat... Chytil ji za pusu a přitlačil ke skříni.

“Tobě muže bejt úplně jedno, kde já budu. Hlídej si toho spratka sama.”

Dloubl ji z boku pod žebra, kolenem nabral přes stehenní sval, a když se kymácela k zemi, držel ji za vlasy. Už ani nespočítá, kolikrát ji kde uhodil, je to již tolik let, co s tím začal, modřiny se ji ani nestihnou zahojit. Po čtyřech se plouží z ložnice, za dveřmi si utře tiché slzy (takovou radost mu nikdy neudělá, aby ji slyšel plakat) a pomalu jde ze schodů za Honzíkem. Za pár minut jen prásknou dveře.

“Kam šel dědeček, on si se mnou nebude hrát?”

Vysvětlí mu, že si musí něco zařídit, že je mu to moc líto, ale jistě bude brzy zpět. Jedna pohádka vystřídá druhou a hodiny ubíhají. Marie si vyzvedla Honzika opravdu chvíli před jedenáctou. Nemohla se zbavit pocitu, že máma je tentokrát trochu jiná, ale třeba ji to jejich neposedný dítě prostě jen unavilo. Nechce ji ještě vice zdržovat, tak ji vlepí pusu na tvář a zamávají ji od branky. Dneska je opravdu velký liják, naštěstí mají auto za rohem.

Emilka zůstane opět sama, zvenku je slyšet meluzína, a jelikož si vzpomněla, že nezakryla králíky, ihned jim běží na pomoc. Po cestě ještě zabezpečí dveře od dřevníku a zvedne pár rozlítaných květináčů nebohých muškátů, které popadaly z oken. Konečně je z toho nečasu vevnitř. Utře si holinky o rohožku, uloží je vedle botníku, bundu pověsí na háček a klíče uloží na své místo. Projde se domem a se spokojeným úsměvem se jde chystat spát, vše má hotové.

Na kostelní věži právě odbyli půlnoc, ona již leží v posteli a František nikde. Nejde ji zamhouřit oka, je z toho nesvá, když zůstane takto venku dlouho, nebývá jeho návrat domů pro ni zrovna příjemný. V tom ji z myšlenek vytáhnou rány na dveře. Vyskočí z postele, hodí přes sebe župan a utíká z patra dolů. Za dveřmi je celý promáčený a naštvaný František.

“Proč si jako zamkla? Si myslíš, že by tě někdo ukrad? Tebe zrovna! Uhni mi z cesty, ty náno!”

Vrávorajíc se sune do předsíně. Emilka jen tiše polkne a rychle mu uskočí. Oči ji těkají z podlahy na Františka, ale bojí se ozvat. Každým jeho krokem z něj odpadávají kusy bláta, do toho rozhazuje mokré oblečení všude kolem sebe. Takto dojde až do obýváku a zase začne křičet.

“Ty lemro líná, to jako ani nezatopíš? Kde je všechno dříví do kamen? Zase si tady někoho měla! Kdo to byl? Staněk nebo Kohout?”

A snaží se na ni rozeběhnout. Těch deset piv mu v tom však zabrání a padá k zemi. Emilka toho využije a uteče do patra a skrz schody jej strachy bez sebe pozoruje. Pomalu se zvedá a míří opět ke dveřím za neustálého řevu nadávek na její účet. Za pár minut se rozrazí dveře, v jedné ruce několik polínek dřeva a v druhé křečovité svírá sekeru.

“Kde jsi, ty couro!? To mi jako nepomůžeš?”

Emilka se pomalu vydá dolů ze svého úkrytu. Se sklopenou hlavou se k němu přidá, kouše se do rtu, hlavně, aby nic neřekla. František hodí polena doprostřed obýváku na perský kobereček. Emilka nečeká na další pokyny a rychle je začne skládat do úhledné hromádky u krbu. Zřejmě to nedělá dost dobře, jelikož sekyrka v ruce jejího velitele ji popohání plácáním přes hřbet. Jenom kradmě se na něj podívá a v jeho očích vidí pouze temnotu jeho duše posilněné alkoholem. Když je hromádka hotová, pár polínek přidá i do krbu a podpálí na požadovaný oheň. Vše je, jak má být, tak se rozhodne vyklidit co nejdříve pole, než bude muset čelit dalším nadávkám. Ještě se ve dveřích obýváku podívá jeho směrem, když v tu chvíli sotva uhne před letící sekyrkou. Prolétla jí ve výši ramen malý kousek od ní. Na nic nečeká a vydá se na útěk. Tohle již zažila a nakonec byla s několika zlomeninami a řeznými ranami v nemocnici.

  

***

  

„Ahoj, Karle. Taky si nečekal, že se tak brzo uvidíme?“ povzdechne si soudní patolog Vokoun a následuje ho do branky u domu s popisným číslem 4.

Karel prochází menší zahrádkou a pomyslí si, jak je malebná, ani kousek nesouladu se jí nedá vytknout. Všechny rostliny vysázené jak dle pravítka, není vidět ani trocha plevelu a anglický trávník tomu všemu podtrhuje krásu skoro výstavní zahrádky.

V předsíňce se doslova srazí s poručíkem Vlastou Kašparem. 

„Tak co tu máme, Vlasto?“

„To musíš Karle vidět sám, tomu bys nevěřil.“

Dovede je i s doktorem Vokounem do patra do ložnice. Tam na velké manželské posteli leží postarší muž, má na sobě evidentně venkovní šaty a na nohou ještě zablácené boty. Ruce má zkřížené na prsou a vypadá, že spí. Na nočním stolku vedle lampičky leží kladivo.

Nic zvláštního na něm nevidí. Pokrčí rameny na Vlastu a pokyne mu hlavou, ať spustí.

„František Bartoš, 62 let, uprostřed čela má zatlučený stovkový hřebík, vražedná zbraň leží na nočním stolku. Manželka Emílie Bartošová je zajištěna, sedí dole v obývacím pokoji s naším psychologem. Čin byl proveden krátce po půlnoci, pachatelka poklidila v domě, a když přišlo ráno, tak sama zavolala na policii.“